I.ÚS 463/08 ze dne 26. 2. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářová 4, Moravská Třebová, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2008, č.j. 11 Co 676/2007 - 113, a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově ze dne 6. 6. 2007, č.j. 19 C 56/2006 - 60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 2. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále bylo určeno, že výpověď z nájmu bytu daná stěžovatelem dne 22. 6. 2006 žalobkyni - I. N. je neplatná. Dále byla zamítnuta žaloba stěžovatele na vyklizení ve výroku specifikovaného bytu a současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11.550,- Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl ve věci samé rozsudek nalézacího soudu potvrzen a současně jím byla stěžovateli uložena povinnost uhradit na nákladech odvolacího řízení částku 16.348,- Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil jednak námitku, že o žalobě rozhodoval místně nepříslušný soud, jednak nesouhlasil se závěry obecných soudů ohledně posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi ním a žalobkyní. Rovněž poukázal na skutečnost, že obecné soudy, zejména odvolací soud, dospěly k nesprávným právním závěrům na základě nedostatečného dokazování, přičemž k jím navrženým důkazům vůbec nepřihlížely. Dále konstatoval, že vzhledem k závažnosti všech výše uvedených skutečností podal současně v téže věci dovolání. Protože je stěžovatel toho názoru, že výše uvedeným postupem obecné soudy zasáhly do jeho základních práv, navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Dotazem na pracovnici kanceláře senátu 19 C Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2008, č.j. 11 Co 676/2007 - 113, podal stěžovatel souběžně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti. Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelem podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.

Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§ 236 a násl.) výslovně vyloučena. Za splnění formálních náležitostí dovolání je odpovědný stěžovatel a Ústavní soud se jimi v této fázi řízení nemůže zabývat, neboť by zasahoval do judikatorní činnosti Nejvyššího soudu.

Protože, jak je uvedeno výše, podal stěžovatel vedle ústavní stížnosti i dovolání, je zřejmé, že on sám svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by jeho stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2008

Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj