I.ÚS 465/13 ze dne 25. 9. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky GES REAL, a. s., se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1079/3a, zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 49/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012 č. j. 33 Cdo 3319/2012-276 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012 č. j. 30 Co 458, 459/2009-236, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 8. 2012 č. j. 30 Co 458, 459/2009-259, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Průběh řízení před obecnými soudy

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv na smluvní svobodu, ochranu majetku a spravedlivý proces podle čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012 č. j. 30 Co 458, 459/2009-236 byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 2009 č. j. 22 C 125/2005-116, kterým byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost zaplatit žalobkyni JUDr. Haně Matysové částku ve výši 1 009 033 Kč, a to z titulu závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatného právního úkonu. Odvolací soud, vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012 č. j. 33 Cdo 4025/2011-210, shledal, že ujednání o smluvní pokutě v článku 2.4 smlouvy o smlouvě budoucí kupní, uzavřené dne 17. 12. 2002 mezi účastníky řízení, je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 a § 544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "obč. zák."). Právo stěžovatelky (osoby prodávající) na zaplacení smluvní pokuty bylo totiž nepřípustně spojeno až s jejím odstoupením od předmětné smlouvy, byť v návaznosti na porušení smluvní povinnosti osoby kupující k uhrazení doplatku kupní ceny. Ponechala-li si tedy stěžovatelka uhrazenou zálohu na kupní cenu jako smluvní pokutu, bezdůvodně se obohatila a toto obohacení je povinna vydat (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2012 č. j. 33 Cdo 3319/2012-276 jako nepřípustné odmítl.

II.

Obsah ústavní stížnosti

3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě. Stěžovatelka namítala ústavně nekonformní, neúčelné a nelegitimní omezení smluvní svobody, bylo-li obecnými soudy usuzováno na nepřípustnost dohody, která vznik práva stěžovatelky na smluvní pokutu vázala kromě porušení smluvní povinnosti ze strany kupujícího i na odstoupení osoby prodávající od smlouvy. Zdůraznila porušení principu ochrany legitimního očekávání účastníků občanskoprávních vztahů, že jejich vůle zachycená ve smlouvě bude respektována a bude do ní zasahováno jedině na podkladě skutečností, jež byly předvídatelné v době, kdy byla smlouva uzavírána. Právní názor o absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro výše popsaný důvod byl poprvé formulován v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 32 Odo 1113/2003, tj. v době po uzavření dotčené smlouvy. Aplikace řečených judikatorních závěrů je tedy podle mínění stěžovatelky případem zakázané pravé retroaktivity práva. Stěžovatelka závěrem ústavní stížnosti žádala o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

III.

Právní posouzení

4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

5. Námitky stěžovatelky vztahující se k neplatnosti ujednání o smluvní pokutě nezakládají v řešené věci porušení ústavnosti. Obecné soudy při výkladu a aplikaci hmotného práva zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se v rámci rozhodování řídily a která zákonná ustanovení použily. Závěry vyslovené obecnými soudy v daném případě nemají excesivní povahu, která by pro Ústavní soud založila oprávnění k provedení zásahu. Lze proto konstatovat, že obecné soudy postupovaly v předmětné věci ústavně souladně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.

6. Ústavní soud tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na způsob rozhodnutí již nebylo samostatně rozhodováno o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu