I.ÚS 476/02 ze dne 21. 5. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů A. V., a J. V., zastoupených advokátem J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2002, č.j. 22 Ca 530/2000-41, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Okresní úřad Vsetín, okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad"), rozhodnutím ze dne 30. 8. 2000, č.j. PÚ: 1446-8/93-201, rozhodl dle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), že A. V. a J. V. (dále jen "stěžovatelé"), nejsou vlastníky dále uvedených nemovitostí v obci a k.ú. J., zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 249-U. s., s.p. v likvidaci, V.M. č. 269/1 (stávající stav č. 1004; výměra 1162 m2), č. 274/1 (č. 1004; výměra 2399 m2), č. 275/3 (č. 1004; výměra 405 m2), č. 276/1 (č. 1004; výměra 234 m2) a st. 296 (č. 1004; výměra 614) [dále jen "nemovitosti"].

Pozemkový úřad se musel nejprve vypořádat s otázkou, zda nemovitosti náleží do působnosti zákona o půdě. Z listinných dokladů vyplývá, že stěžovatelé podali dne 16. 11. 1992 u Ministerstva financí ČR (dále jen "ministerstvo") žádost o poskytnutí náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a žádají (mj. znovu žádají,ve smyslu již dříve uplatněného nároku ze dne 20. 1. 1992) o finanční vyrovnání za zaniklou stavbu elektropily ve smyslu §§ 8 a 13 zákona č. 87/1991 Sb., neboť tato stavba nepodléhá řešení dle zákona o půdě. Ministerstvo ve svém sdělení, č.j. 225/65490/1992, upozornilo stěžovatele, že restituční nárok (jmenovitě se to týká žádosti o vydání nemovitostí p.č. 248/5, 267/1, 268/1 a 248/7) bude muset být s největší pravděpodobností řešen podle zákona o půdě. Stěžovatelé však přesto uplatnili restituční nárok podle zákona o půdě i na všechny (ostatní) nemovitosti, které tvořily součást pily. Pozemkový úřad dále - po provedeném šetření - uvedl, že nemovitosti přešly do vlastnictví původních vlastníků J. a A. V. na základě kupní smlouvy ze dne 5. 9. 1945 (č.d. 0538/46) a kupní smlouvy ze dne 25. 8. 1945 (č.d. 0972/45) v níž se výslovně uvádí, že kupitelé kupují tyto nemovitosti za účelem provozování pily a obchodu s dřevem a řezivem, se stanovištěm na koupených nemovitostech; v prohlášení ze dne 25. 8. 1945 se praví, že stanoviště živností s živnostenským oprávněním pro provoz parní pily, obchodu s dřevem a řezivem a výroby nábytku se nachází na prodávaných nemovitostech. Pozemkový úřad po provedeném šetření (m.j. na základě protokolu sepsaném dne 7. 5. 1948 na Okresním národním výboru Vsetín, výměru ONV Vsetín ze dne 28. 8. 1948, č.j. 2607/39-VI-1, a znárodňovacího výměru ze dne 10. 9. 1952, č.j. 302/30.950/1952, zápisu z jednání s A. V. ze dne 14. 4. 1994 a souhlasu odboru vodního a lesního hospodářství ONV Vsetín ze dne 27. 1. 1981, č.j. zem. 11/47/81-201/1, s odnětím pozemků ze zemědělského půdního fondu) uvedl, že nemovitosti byly původními vlastníky zakoupeny za účelem provozování nezemědělské výroby a v době přechodu na stát nenaplňovaly svou podstatou ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) a b) zákona o půdě. Tyto nemovitosti (jak vyplynulo z následných šetření) byly jako nezemědělské uváděny ve všech citovaných dokladech a proto jako takové nemohou být předmětem restitučního nároku podle zákona o půdě.

Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 30. 8. 2000, č.j. PÚ:1446-8/93-201, potvrdil.

Krajský soud v prvé řadě doplnil dokazování pozemnostním archem, listinnými důkazy vztahujícími se ke znárodněnému podniku J. V. - pila (zejména protokolem o komisionálním jednání konaném ministerstvem průmyslu dne 8. 8. 1950 u Valašských pil n.p., bývalý podnik J. V., jehož předmětem bylo zjištění podkladů pro stanovení rozsahu znárodněného podniku firmy J. V. - pila) a dospěl ke stejnému závěru právnímu závěru jako pozemkový úřad, tj., že se na nemovitosti zákon o půdě nevztahuje. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že nebylo prokázáno, že se jednalo o pozemky, které by bylo možno podřadit pod ustanovení § 1 odst. 1 písm. a), popř. § 30 zákona o půdě. V této souvislosti krajský soud uvedl, že správní orgán je sice vázán právním názorem odvolacího orgánu, tj. ministerstva (§ 59 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.), leč nikoli tehdy, jestliže vyšly najevo takové nové skutečnoti, které vyžadují aplikaci jiného hmotněprávního ustanovení než použil odvolací orgán. Taková situace prý nastala i v souzené věci, neboť pozemkový úřad zjistil nové skutečnosti týkající se charakteru předmětných nemovitostí; šlo zejména o kupní smlouvu ze dne 25. 8. 1945 - podle níž nemovitosti sloužily k provozu pily - a o výměr ONV ve Vsetíně ze dne 28. 8. 1948 o povolení k provozování pily.

Námitku stěžovatelů, že podle výměru Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze dne 10. 9. 1952, č.j. 302/30.950/1952, byly pozemky (nemovitosti) znárodněny jako zemědělská půda - role, nepovažoval krajský soud za důvodnou, neboť "tato identifikace pozemků vycházela z údajů uvedených v pozemkové knize, kde byly skutečně pozemky p.č. 269/1, 274/1, 276/1, 275/1 a 275/3 zapsány jako role. Tyto údaje však neodpovídaly skutečnému stavu, což má krajský soud za prokázané jednak vyvlastňovacím výměrem, v jehož odůvodnění je uveden účel jejich využití související s provozem pily, jednak pozemnostním archem, v němž je u všech pozemků, s výjimkou jednoho, uvedena zastavěnost. Jediný pozemek, který není uveden jako zastavěný, je pozemek p.č. 296, který je však označen jako stavební plocha, lupárna již v pozemkové knize." Krajský soud dále poukázal na nekonkrétnost námitky stěžovatelů, že doložili využití pozemků k zemědělským účelům, neboť neuvedli, jaké důkazy předložili nebo navrhli, a proto jejich důvodnost krajský soud nemohl přezkoumat. Námitku stěžovatelů, že nemovitosti neslouží účelu, pro který byly znárodněny, považuje krajský soud za právně irelevantní, protože posuzování účelu, k němuž slouží, je právně významné jen při posuzování restitučního titulu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě a nemůže být zohledněno při posuzování otázky působnosti zákona o půdě. Pokud jde o obavu stěžovatelů z podjatosti pracovníků pozemkového úřadu, krajský soud konstatoval, že ji není oprávněn v přezkumném řízení posuzovat, neboť postup v případě pochybností o takové nepodjatosti a jejich případného vyloučení z projednávané věci, je upraven v ustanovení § 9 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), a účastník řízení je uplatňuje u správního orgánu, u něhož správní řízení probíhá.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž především dovozují, že orgány veřejné moci jim upřely právo na ochranu, neboť jejich restituční věc neprojednávaly bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Došlo prý tak k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé uvedli, že restituce byla uplatněna již v roce 1992 a ve věci opakovaně rozhodoval krajský soud rozhodnutími ze dne 22. 2. 1994, 28. 4. 1998, 28. 1. 1999, 20. 4. 2001, 27. 8. 2001. Konkrétně proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2002, č.j. 22 Ca 530/2000-41, stěžovatelé namítají, že rovněž před tímto soudem jim bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé mají především za to, že obecný soud nesprávně aplikoval ustanovení § 59 odst. 3 správního řádu, jestliže dospěl k závěru, že toto ustanovení nezakládá bezpodmínečnou vázanost správního orgánu prvního stupněm (pozemkového úřadu) názorem odvolacího orgánu (ministerstva zemědělství). Proto se domnívají, že touto nesprávnou aplikací byli poškozeni, neboť byli vyjmuti z režimu zákona o půdě. Dále uvedli, že důkazní situace před obecným soudem nebyla jednoznačná, neboť podle pozemkové knihy identifikace pozemků vycházela ze skutečnosti, že jsou vedeny jako zemědělská půda (role). Stěžovatelé mají konečně za to, že rozhodnutím krajského soudu jim bylo odepřeno právo na navrácení majetku a došlo tak k porušení jejich práva vlastnit majetek podle ustanovení čl. 11 Listiny.

Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2002, č.j. 22 Ca 530/2000-41 zrušuje.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatelé v podstatě namítají, že ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a dále, že bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek podle ustanovení čl. 11 Listiny.

Tuto argumentaci nelze akceptovat.

Pokud stěžovatelé tvrdí, že bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, dopouštějí se omylu. V ustálené judikatuře Ústavního soudu již bylo vícekrát konstatováno, že ochrana zaručená v citovaném ustanovení Listiny je chápána jako ochrana vlastnického práva jako takového, vlastnického práva již konstituovaného, tedy již existujícího a nikoli pouze tvrzeného nároku na právo, o kterém má teprve být v soudním řízení rozhodnuto (srov. např. I. ÚS 115/94 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., Praha C.H. Beck 1995, str. 295). V tomto směru nelze ústavní stížnosti přisvědčit.

Pokud jde o provedení a hodnocení důkazů, vychází Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, zejména z principu volného hodnocení důkazů obecným soudem (§ 132 o.s.ř.). Krajský soud označil jednotlivé důkazy ( mimo jiné kupní smlouvu s A. J.ze dne 25. 8. 1945, protokol o komisionálním jednání ze dne 8. 8. 1950 konaném ministerstvem průmyslu dne 8. 8. 1950 u Valašských pil, n.p., rozhodnutí ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze dne 10. 9. 1952, č.j. 302/30.950/1952, podle jehož odůvodnění nemovitosti sloužily, resp. byly určeny provozu, pozemnostní arch, zápis z jednání na pozemkovém úřadu ze dne 14. 4. 1994), náležitě odůvodnil jejich použití a zhodnotil jejich význam v souzené věci. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu (srov. I. ÚS 143/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 69), podle níž není Ústavní soud zpravidla oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173). Rovněž je třeba podtrhnout, že případná běžná doplňování (či změny) skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy ČR, ale postupně by se stával pravidelnou třetí instancí, což jeho úkolem není (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267).

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (viz cit. rozhodnutí I. ÚS 230/96; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha , C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ne náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), kterého se stěžovatelé dovolávají. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (viz cit. rozhodnutí I. ÚS 2/93 In: tamtéž, str. 273). Nic takového v souzené věci však zjištěno nebylo. Podle obsahu soudního spisu nebylo stěžovatelům nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u Krajského soudu v Ostravě domáhali; ze strany soudu k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo, neboť krajský soud ve věci nařídil ústní jednání, jehož se zúčastnil stěžovatel J. V. a právní zástupce stěžovatelů, věc byla projednána veřejně a v přiměřené době. Pokud krajský soud neshledal správní žalobu stěžovatelů za důvodnou, nelze z toho přirozeně dovozovat, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu. Ústavní soud tedy neshledal, že by byl Krajský soud v Ostravě postupoval v rozporu s procesními principy uvedenými v hlavě páté Listiny, jeho argumentace v procesních otázkách je dle názoru Ústavního soudu správná a z ústavně právního hlediska přijatelná.

Právě tak nelze stěžovatelům přisvědčit, pokud tvrdí, že důkazní situace - pokud jde o charakter pozemků - byla nejednoznačná. Z obsahu správního i soudního spisu totiž vyplývá, že právní závěr pozemkového úřadu a krajského soudu o určení povahy nemovitosti, na niž nedopadá zákon o půdě, je řádně důkazně podložen; nelze rovněž dovodit, že by skutková zjištění a úvahy správního orgán a soudu při hodnocení důkazů byly tím závěrem v extrémním nesouladu ve smyslu označované judikatury. Za těchto okolností jsou proto hodnocení provedených důkazů a závěry z něho plynoucí věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty Ústavní soud odkazuje.

Ústavní soud se konečně v souzené věci ztotožňuje s názorem krajského soudu na neexistenci bezpodmínečné vázanosti pozemkového úřadu (jako orgánu prvního stupně) právním názorem Ministerstva zemědělství - ústředního pozemkového úřadu (jako orgánu odvolacího). Argumentace, kterou krajský soud ve svém odůvodnění použil (tj. že za situace, kdy v řízení vyjdou najevo takové nové skutečnosti, které vedou k aplikaci jiného hmotněprávního ustanovení, než ze kterého vycházel odvolací orgán, vydá orgán prvního stupně rozhodnutí odpovídající nově zjištěnému skutkovému stavu, takže jeho závěr se bude lišit od právního názoru vyslového odvolacím orgánem) má ostatně oporu také v komentářové literatuře (viz např. Matrasová, E. - Příhoda, P. - Šlauf, V. - Šmíd, L.: Správní řád. Komentář. Linde, Praha 1998, str. 98).

Nedůvodným shledal Ústavní soud i tvrzení stěžovatelů, že orgány veřejné moci jim upřely právo na ochranu, neboť prý jejich restituční věc (která byla uplatněna již v roce 1992 a ve věci opakovaně rozhodoval krajský soud) neprojednávaly bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že restituční věc (poznámka: jak ji označují stěžovatelé) se týká nejen nemovitostí, které jsou předmětem řízení v souzené věci, ale také jiných nemovitostí, o nichž bylo jednáno a rozhodováno orgány státní správy a Krajským soudem v Ostravě a jsou předmětem řízení před Ústavním soudem (sp. zn. III. ÚS 706/01, sp. zn. I. ÚS 440/01). Z obsahu správního a soudního spisu v souzené věci dále plyne, že uplatněným nárokem se nejprve zabývalo Ministerstvo financí ČR (nejdříve v podobě žádosti o poskytnutí finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) a následně (po uplatněná nároku podle zákona o půdě) vícekrát pozemkový úřad a Ústřední pozemkový úřad. Ústavní soud konečně dodává, že petit ústavní stížnosti směřuje proti rozsudku krajského soudu, zatímco tvrzené průtahy v řízení by představovaly "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (srov. také sp. zn. I. ÚS 303/01 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 24. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2002, str. 155), což však v souzené věci nebylo předmětem samostatného přezkumu Ústavního soudu.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2003

JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu