I.ÚS 478/97 ze dne 17. 6. 1999
N 94/14 SbNU 275
Zásada volného hodnocení důkazů
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti stěžovatelů I. V., J. V., J. V., a B. K., proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 1997, č.j. 15 Co
739/95-117, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají
zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,
kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze
dne 20. 9. 1995, č.j. 11 C 53/92-89, ve znění opravného usnesení
ze dne 11. 3. 1997, č.j. 11 C 53/92-101. Okresní soud tímto
rozsudkem zamítl návrh žalobců I. V., J. V., J. V. a B. K., aby
žalovaný R., státní podnik - Hradec Králové v likvidaci, byl
povinen vydat žalobcům každému v rozsahu 1/4 celku nemovitosti čp.
12 "se stavební parcelou č. 12" se stavební parcelou č. 15/2
v Hradci Králové, zapsaných na listu vlastnictví č. 4
v katastrálním území Hradec Králové pro obec Hradec Králové.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 1997,
č.j. 11 C 53/92-101, byl výrok rozsudku okresního soudu opraven
tak, že návrh žalobců, aby žalovaná organizace byla povinna vydat
žalobcům každému v rozsahu 1/4 nemovitosti čp. 12 se st. parcelou
p.č. 15/2 v Hradci Králové, zapsaných na LV č. 4 v kat. úz. Hradec
Králové pro obec Hradec Králové, se zamítá.

Okresní soud tak rozhodl na základě zjištění, že rozhodnutím
odboru výstavby a vodního hospodářství MěNV v Hradci Králové ze
dne 18. 10. 1965, č.j. Výst/4894-65/Bgn, potvrzeným rozhodnutím
komise výstavby a vodního hospodářství MěNV v Hradci Králové ze
dne 27. 11. 1965, č.j. 5708/65, byla k žádosti žalovaného
vyvlastněna podle § 18 stavebního řádu pro stavbu pivnice Černý
kůň stavební parcela č. kat. 15, nově označené jako parcela č.
kat. 15/2. Vyvlastněním pozemku současně došlo i k vyvlastnění
nemovitosti na ní ležící, tj. předního traktu domu čp. 12. Náhrada
za vyvlastnění byla stanovena v rámci vyhlášky č. 73/1964 Sb. na
částku 1.208,28 Kč. Na základě těchto skutečností dospěl okresní
soud k názoru, že žaloba není důvodná, neboť podle ust. § 6 odst.
1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. povinnost vydat věc se vztahuje
na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát
vyvlastněním bez vyplacení náhrady. V daném případě všichni
účastníci nebyli schopni podat důkaz o tom, že by náhrada za
vyvlastnění nebyla právním předchůdcem žalobců vyplacena. Důkazní
břemeno v tomto směru zcela spočívalo na žalobcích, "kteří jako
o jeden z důvodů žaloby tento restituční titul opírali". Pokud se
v průběhu řízení zmiňovali i o důvodu dle § 6 odst. 2 zák. č.
87/1991 Sb., ten byl vyloučen správními rozhodnutími
o vyvlastnění. Žalobcům se také nepodařilo prokázat, že by u nich
došlo k politické perzekuci nebo k postupu porušujícímu obecně
uznávaná lidská práva a svobody. Politickou perzekucí se podle
ust. § 2 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. míní postižení osob, vzniklé
jako důsledek příslušnosti k určité sociální, náboženské,
majetkové nebo jiné skupině či vrstvě, které však u žalobců nebyly
zjištěny. Za zásadní považoval okresní soud otázku týkající se
překážky, pro kterou věc nelze vydat ve smyslu ust. § 8 odst. 1
zák. č. 87/1991 Sb. a podle něhož stavby, které zásadní přestavbou
změnily svůj stavebně technický charakter, se nevydávají. Soud pro
vyřešení této otázky ustanovil soudního znalce, který ji
jednoznačně vyřešil v neprospěch žalobců. Proto byla žaloba
o vydání předmětných nemovitostí zamítnuta.

Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným
rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9.
1995, č.j. 11 C 53/92-89, ve znění opravného usnesení ze dne 11.
3. 1997, č.j. 11 C 53/92-101, ve výroku sub I (ve věci samé)
potvrdil, ve výrocích sub II a III výrok o nákladech řízení
změnil, každému ze žalobců uložil nahradit žalovanému náklady
odvolacího řízení a návrhu žalobců na připuštění dovolání
nevyhověl. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval,
že okresní soud v souvislosti s otázkou, zda byla či nebyla
vlastníkům nemovitosti proplacena náhrada za vyvlastnění ve výši
1.208,28 Kč, nesprávně dovodil, že bylo na žalobcích, aby
prokázali, že náhrada nebyla vyplacena. Důkazní břemeno však leží
na žalovaném, který musí prokázat, že k vyplacení náhrady došlo.
Žalovaný však takový důkaz nepředložil. Proto se na něho ve smyslu
ust. § 6 odst. 1 písm. j) zák. č. 87/1991 Sb. vztahuje povinnost
nemovitosti žalobcům vydat, aniž by bylo třeba dále zkoumat, zda
existují i jiné důvody pro vydání nemovitosti. Krajský soud se
dále zabýval ustanovením § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., podle
něhož se nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj
stavebně technický charakter a shodně s okresním soudem dospěl
k závěru, že se o takovou stavbu v případě domu čp. 12 jedná. Pro
závěr o ztrátě původního stavebně technického charakteru je nutno
mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u některého z prvků dlouhodobé
životnosti došlo k jeho výměně v rozsahu reprezentujícím
nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objemu
(viz rozsudek Vrchního soudu v Praze 3 Cdo 199/93).
Z předloženého znaleckého posudku a z výslechu znalce vyplývá, že
obvodové zdivo a stropy jsou nové ze dvou třetin a původní střešní
plášť byl nahrazen novým v podstatě stejnou konstrukcí. Takovéto
stavební zásahy odůvodňují závěr, že došlo ke změně stavebně
technického charakteru stavby. Dle názoru krajského soudu není
třeba vypracovávat revizní znalecký posudek, neboť znalec měl
dostatek podkladů pro posouzení, k jakým stavebním změnám na domě
čp. 12 došlo. Z těchto důvodů Krajský soud v Hradci Králové
rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové v napadeném výroku sub
I. jako věcně správný potvrdil.

Proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
podali stěžovatelé dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu
ČR ze dne 5. 11. 1998, č.j. 23 Cdo 489/98-134, odmítnuto.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti znovu opakují námitky,
které uplatňovali v řízení před obecnými soudy. Trvají na tom, že
rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 18. 5. 1965 neobsahovalo výrok
o tom, že se jím vyvlastňuje i dům čp. 12, a týkalo se prý jen
pozemku. Krajský soud se dále vůbec nezabýval tím, že
k vyvlastnění došlo ve shodě se záměry a cíli územního plánu.
Stěžovatelé konečně nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že
došlo k zásadní přestavbě domu čp. 12 tak, jak to vyžaduje ust.
§ 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., neboť soud vycházel ze znaleckého
posudku č. 1267/49/93, v němž znalec výslovně zdůrazňuje, že
posouzení změny stavebně technického charakteru stavby je věcí
značně komplikovanou, a proto ve znaleckém posudku jen nastiňuje
různé pohledy na problematiku, aniž by se jasně vyjádřil, zda
k takové změně u předmětné stavby došlo. Znalec dále uvádí, že
podklady, z nichž při zpracování posudku vycházel, jsou
nedostatečné, především mu nebyla předložena projektová
dokumentace k datu rozhodnutí o vyvlastnění. Stěžovatelé se
domnívají, že závěry, které učinily obecné soudy na základě
uvedeného znaleckého posudku jsou tedy značně zjednodušené
a nepřesné. Podle jejich názoru z tohoto znaleckého posudku
vyplývá, že některé prvky dlouhodobé životnosti posuzované stavby
(např. nosné zdivo nebo střecha) byly toliko vyměněny za stejné,
nikoli nahrazeny jinými. Dále by prý bylo mylné pokládat v tomto
případě schodiště za prvek dlouhodobé životnosti, neboť schodiště
je tímto prvkem jen v případě, že tvoří součást stavebně
technického charakteru stavby. Schodiště v domě čp. 12 však byla
dřevěná a bylo by absurdní tvrdit, že jako taková by mohla tvořit
součást nosného systému stavby. Stěžovatelé se proto domnívají, že
stavebními úpravami domu čp. 12 k podstatné změně prvků dlouhodobé
životnosti nedošlo. Pro případ opačného závěru by se měl soud
zabývat otázkou, u kolika prvků dlouhodobé životnosti byla změna
nutná a jak zásadní tato změna musí být, aby mohl být uplatněn
§ 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.

Podle názoru stěžovatelů bylo napadeným rozhodnutím Krajského
soudu v Hradci Králové porušeno jejich právo na soudní ochranu
zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v článku
11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Proto navrhli, aby bylo toto
rozhodnutí zrušeno.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší
účastníci řízení.

Krajský soud v Hradci Králové plně odkázal na odůvodnění
napadeného rozsudku, v němž je vyloženo, jakými úvahami se krajský
soud při svém rozhodování řídil. Krajský soud dospěl k závěru, že
vydání nemovitosti brání ust. § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
neboť nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatelé domáhají,
ztratily svůj stavebně technický charakter. Krajský soud proto
navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že ve smyslu ust.
§ 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

R., státní podnik Hradec Králové v likvidaci, zastoupený
advokátem, jako vedlejší účastník řízení uvedl, že nesouhlasí
s konstrukcí stěžovatelů, která zpochybňuje vyvlastňovací
rozhodnutí, na jehož základě došlo k vyvlastnění stavební parcely
a na ní ležící nemovitosti, tj. předního traktu domu čp. 12. Tato
konstrukce je násilná, se snahou účelově zpochybnit jednoznačnou
textaci vyvlastňovacího rozhodnutí, č.j. Výst/4894/65/Bgn, z 18.
10. 1965. Dále vedlejší účastník nesouhlasí se zpochybněním účelu
vyvlastnění, neboť v odůvodnění vyvlastňovacího rozhodnutí je
jednoznačně uvedeno, že se jedná o stavbu, která je zahrnuta do
plánu investiční výstavby Restaurací a jídelen pro rok 1965
a další léta. Šlo tedy o stavbu zahrnutou do státního plánu
rozvoje národního hospodářství, která byla zdárně realizována.
Vedlejší účastník konečně napadá tvrzení stěžovatelů, že nedošlo
k naplnění ust. § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., neboť je
přesvědčen, že znalecký posudek Ing. J. J. má dostatečnou
vypovídací neschopnost, na jejímž základě lze dovodit závěr, že
dům čp. 12 zásadní přestavbou ztratil svůj stavebně technický
charakter. Z těchto důvodů vedlejší účastník navrhl zamítnutí
ústavní stížnosti a souhlasil, aby bylo od ústního jednání
upuštěno.

Stěžovatelé dali souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného
rozhodnutí (včetně řízení, které mu předcházelo) dospěl Ústavní
soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11
C 53/92, vyplývá, že se Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím
řízení pečlivě zabýval všemi námitkami stěžovatelů. V první řadě
dovodil, že okresní soud zastával nesprávný názor, podle něhož
bylo na žalobcích, aby prokázali, že došlo k vyplacení náhrady za
vyvlastněné nemovitosti. Naopak důkazní břemeno leží na žalovaném,
který musí prokázat, že k vyplacení náhrady došlo. Žalovaný však
takový důkaz nepředložil, takže se na něho vztahuje povinnost
nemovitosti žalobcům vydat, aniž by bylo třeba dále zkoumat, zda
existují i jiné důvody pro jejich vydání. Krajský soud v Hradci
Králové však usoudil, že vydání předmětných nemovitostí brání ust.
§ 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., podle něhož stavby, které zásadní
přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter, se
nevydávají. V takovém případě však mají oprávněné osoby podle ust.
§ 13 zák. č. 87/1991 Sb. právo na finanční náhradu. Oba soudy
shodně dospěly k závěru, že se o takovou stavbu v případě domu čp.
12 jedná. Pro závěr o ztrátě stavebně technického charakteru je
nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u některého z prvků
dlouhodobé životnosti došlo k jeho výměně v rozsahu
reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí
daného prvku objemu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn.
3 Cdo 199/93). Ze závěrů znaleckého posudku i z výslechu znalce
Ing. Ježka vyplývá, že obvodové zdivo a stropy jsou nové ze dvou
třetin a původní střešní plášomegat byl nahrazen novým v podstatě
stejné konstrukce. Takovéto stavební zásahy odůvodňují závěr, že
došlo ke změně stavebně technického charakteru stavby. Krajský
soud nepovažoval za potřebné vypracovávat revizní znalecký
posudek, neboť znalec měl dostatek podkladů pro posouzení,
k jakým stavebním změnám na domě čp. 12 došlo. Z těchto důvodů
Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu
v napadeném výroku sub I. jako věcně správný potvrdil. Ústavní
soud nevidí důvod, aby se - se zřetelem na ústavně právní aspekty
věci - od jejich stanoviska odchyloval.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (srov.
Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Vydání 1.,
Praha C. H. Beck 1998, nález č. 139, str. 245 - 252), že není
třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem
soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem
nadřízeným (čl. 81, 90 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je vázána
na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně
zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatelů [§ 72 odst. 1
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů]. V souzeném případě obecné soudy provedly
řadu důkazů, a to předložením potřebných listin, výslechem svědků
a znalce, a řádně je zhodnotily. Ústavní soud nemá důvod k tomu,
aby do tohoto procesu zasahoval, pokud v provedeném řízení
nevznikla taková vada, jež by je ve svých důsledcích činila jako
celek nespravedlivým. K takovému závěru však Ústavní soud
nedospěl. Krajský soud se pečlivě zabýval otázkou splnění podmínek
postupu podle ust. § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. a pro její
posouzení vycházel zejména ze znaleckého posudku a z výpovědi
znalce před soudem prvého stupně (viz č.l 63 a 63 v. spisu zn. 11
C 53/92), v níž znalec uvedl, že obvodové zdivo a stropy domu čp.
12 jsou ze 2/3 nové. Schodiště bylo zcela odstraněno, taktéž
střecha je zcela nová, změna je tedy rovněž 100 %. Poměr zdiva
nosných zdí proti původnímu zdivu se pohybuje mezi 1/2 až 2/3 nově
zbudovaných zdí. Vnitřek domu, tj. příčky atd. jsou zcela nové.
Podle názoru krajského soudu takovéto stavební zásahy odůvodňují
závěr, že došlo ke změně stavebně technického charakteru stavby ve
smyslu ust. § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. K této změně totiž
dojde tehdy, jestliže se v důsledku zásadní přestavby obmění
(vymění) ty konstrukce, které nejenže stavbu jako celek
charakterizují, ale od nichž životnost původní stavby přímo
odvisí. S těmito závěry se ztotožňuje i Ústavní soud, neboť
nezjistil, že by závěry soudu byly v extrémním nesouladu
s vykonanými skutkovými zjištěními; proto je nelze považovat za
stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jehož ochrany se
stěžovatelé dovolávají. Z hlediska práva na "spravedlivý proces"
nebylo zjištěno, že by v řízení před obecnými soudy byly porušeny
základní procesní principy, neboť soudy postupovaly zcela
v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.

Pokud se stěžovatelé dovolávají porušení čl. 11 odst. 1
a odst. 4 Listiny, pak podstatná část jimi uváděných důvodů
spočívá v polemice s rozhodovacími důvody Krajského soudu
v Hradci Králové. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se
právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze
na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený
nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví ústavně chráněn není a ani
být nemůže. Otázka ochrany podle čl. 11 odst. 4 Listiny týkající
se vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva, které je
možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu,
nebyla v projednávané věci s ohledem na postup podle ust. § 8
odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. řešena. Proto se jí ani Ústavní soud
nezabýval.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují v podstatě tytéž
argumenty, které uplatňovali v řízení o vydání předmětného
majetku. Především trvají na tom - jak již bylo uvedeno - že
rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 18. 10. 1965 neobsahovalo výrok,
že se jím vyvlastňuje (kromě pozemku) i dům čp. 12, dále namítají,
že se Krajský soud v Hradci Králové vůbec nezabýval tím, zda
k vyvlastnění došlo ve shodě se záměry a cíli územního plánu
a konečně nesouhlasí s tím, že došlo k zásadní přestavbě domu čp.
12, jak to vyžaduje ust. § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.

Ani těmto argumentům nelze přisvědčit. Pokud jde o námitku,
že rozhodnutí o vyvlastnění neobsahovalo výrok, že se jím
vyvlastňuje i dům čp. 12, Krajský soud v Hradci Králové se touto
otázkou zabýval a přesvědčivě zdůvodnil, že došlo nejen
k vyvlastnění pozemku, nýbrž i uvedeného domu (srov. výrok
rozhodnutí o vyvlastnění). V otázce ztráty stavebně technického
charakteru stavby ve smyslu § 8 odst. 1 citovaného zákona vycházel
krajský soud - jak již Ústavní soud uvedl - ze znaleckého posudku
a výslechu znalce, z něhož vyplývá, že obvodové zdivo a stropy
jsou nové ze dvou třetin a původní střešní plášť byl nahrazen
novým v podstatě stejné konstrukce. Takovéto stavební zásahy
odůvodňují závěr, že došlo ke změně stavebně technického
charakteru stavby. Pokud jde o otázku, zda k vyvlastnění došlo ve
shodě se záměry a cíli územního plánu, krajský soud uvedl, že
v tomto případě bylo důvodem vyvlastnění podle § 18 odst. 1 zák.
č. 87/1991 Sb. uskutečnění úkolů stanovených státním plánem
rozvoje národního hospodářství, tj. stavba pivnice "Černý kůň",
což považoval za postačující pro závěr, že k němu došlo ve shodě
se záměry a cíli územního plánu. Ústavní soud nevidí důvod, aby
tento závěr z hlediska ústavněprávního přehodnocoval.

Stěžovatelé se ústavní stížností v podstatě domáhají
přehodnocení důkazů provedených obecným soudem. Ústavní soud ve
své judikatuře zaujal stanovisko (srov. Ústavní soud: Sbírka
nálezů a usnesení - svazek 5, Vydání 1., Praha 1997, usn. č. 14 ve
věci sp. zn. III. ÚS 124/96), podle něhož z ústavního principu
nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného
hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), resp.
skutkového stavu (§ 250f občanského soudního řádu); jestliže
obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského
soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit"
hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně
zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým
hodnocením sám neztotožňoval. Toto konstatování se vztahuje plně
i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se Krajský soud
v Hradci Králové nedostal do rozporu s ústavními principy řádného
a spravedlivého procesu a tím ani do rozporu s čl. 36 odst. 1
a čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny.


Na základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že
k porušení základních práv stěžovatelů zaručených v uvedených
článcích Listiny, ani k porušení jiných základních práv a svobod
stěžovatelů napadeným rozhodnutím nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. června 1999