I.ÚS 479/99 ze dne 31. 10. 2000
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele, jímž je Rytířský řád, zastoupený JUDr. M. Č., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1999, čj.
20 Cdo 409/98 - 84,


takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:


Ve včas podaném návrhu ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání ohledně určení vlastnictví, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 205/94, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 1997, čj. 39 Co 433/96 - 64, které se týkají nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha - město na LV č. 10 katastrální území S. a jsou v ústavní stížnosti blíže specifikovány.

Ve své určovací žalobě, uplatněné u Obvodního soudu pro Prahu 5, stěžovatel uvedl, že je vlastníkem výše zmíněných nemovitostí a jejich vlastnictví přešlo na městskou část Praha 5 a obec hlavní město Praha na základě darovacího prohlášení Náboženské matice ze dne 12. 4. 1957. Tento právní úkon pokládá za absolutně neplatný, neboť právní postavení Náboženské matice takovou její dispozici se svěřeným majetkem neumožňovalo.

Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozsudkem sice souhlasil s tím, že darování majetku stěžovatele Náboženskou maticí bylo absolutně neplatným právním úkonem, avšak určovací žalobu zamítl. Své rozhodnutí opřel o to, že podle něj zákon č. 298/1990 Sb., v platném znění, oproti jiným restitučním předpisům, konstituuje vlastnictví dnem účinnosti tohoto zákona bez ohledu na to, zda k jeho "ztrátě" došlo v souladu s tehdy platným právem či v rozporu s ním.

Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 potvrzeno, ale bylo připuštěno dovolání podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. s ohledem na skutečnost, že se jedná o rozsudek zásadního právního významu.

Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem, který byl stěžovatelem touto ústavní stížností napaden, se v zásadě ztotožnil se závěry soudů první a druhé instance v této věci a odvolal se též na stanoviska Vrchního soudu v Praze. Ve svém rozsudku, sp. zn. 3 Cdon 404/96, vycházel Nejvyšší soud ČR, jak sám upozorňuje, z právní věty: "Subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není."

Stěžovatel, který ve své ústavní stížnosti požaduje zrušení uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, je toho názoru, že uvedenými rozsudky obecných soudů byl porušen čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na soudní ochranu vlastnického práva. Uznává, že všechny restituční zákony mají povahu speciálních předpisů, ale setrvává na názoru, že v případech, kde věc neupravuje právní předpis speciální, platí příslušná ustanovení obecného občanského práva. Polemizuje dále s názory obecných soudů ve věci nemožnosti domáhat se nápravy podle obecných předpisů a domnívá se, že jsou v rozporu i s judikaturou Ústavního soudu.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků řízení k ústavní stížnosti, zejména Ministerstva kultury ČR a Nejvyššího soudu ČR. Ministerstvo kultury ČR pokládá zákon č. 298/1990 Sb. za speciální restituční zákon, který se vztahuje jen na subjekty v zákoně výslovně uvedené a týká se pouze majetku v něm výslovně specifikovaného. Problematickým bodem se jeví otázka právní kontinuity řádů a kongregací, a to na rozdíl od nezpochybňované právní kontinuity jiných součástí Církve římskokatolické, jako jsou např. diecéze a farnosti. V zásadě názor Ministerstva kultury ČR, jak toto ministerstvo samo uvádí, koresponduje s názorem, který Ústavní soud vyjádřil v usnesení ze dne 5. 12. 1996, sp. zn. I. ÚS 280/96.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že právní názor, který byl jím uplatněn, odpovídá jeho konstantní rozhodovací praxi a odkazuje proto především na odůvodnění svého rozsudku. Uznává restituční charakter zákona č. 298/1990 Sb., neboť z něj vyplývá jak určení osob oprávněných i povinných, tak i určitý způsob odnětí majetku, tedy znaky vlastní i jiným restitučním předpisům, jimiž se dotváří jejich charakter leges speciales.

K otázce platnosti či "absolutní neplatnosti" se Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření nevyjadřuje. Jak je z jeho rozsudku zjevné, přidržuje se té roviny právního posouzení, jež vychází ze samotného výkladu restitučního zákona. Nejvyšší soud ČR nepřehlíží, že majetek subjektů katolické církve byl v minulosti podroben složitému právnímu režimu, jehož veřejnoprávní aspekty byly zřejmé. Samozřejmost, s níž stěžovatel - z hledisek soukromoprávních - činí závěry o tom, k čemu byl či nebyl oprávněn orgán správy tohoto majetku (a jelikož oprávněn nebyl, jak míní, jsou jeho úkony podle občanského zákoníku "absolutně neplatné"), je zcela nemístná. Nejvyšší soud ČR dále zdůrazňuje, že zákon č. 298/1990 Sb. vykládá v kontextu celého právního řádu. K ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty (a o ně ve věcech posuzovaného druhu jde) zákon za současné vlastníky nepokládá. Zákon č. 298/1990 Sb. - z pohledu intencionálního - zjevně představoval jistý (první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku; citované ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další. V případě, že by se prosadila argumentace stěžovatelova, byly by prakticky vyloučeny. "Restituce církevního majetku" by se prováděla v rámci soudních řízení, na základě stávajících "obecných předpisů". Závěrem Nejvyšší soud ČR konstatuje, že má za to, že svým rozhodnutím se nedotkl zaručených základních práv a svobod stěžovatele a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud nemohl opomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nezabývá se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Zejména se přesvědčuje o tom, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud konstatoval, že čl. 11 chrání jen vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, jehož povaha je sporná. Stěžovatel ani sám nenamítá, že by proces nebyl spravedlivý ve smyslu výše uvedených předpisů, avšak Ústavní soud se takovým posouzením věci zabývá sám. Ani v tomto případě ovšem nezjistil, že by došlo k porušení ústavních procesních principů. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by byl garantován stěžovateli úspěch v řízení, jako by bylo stěžovateli zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto smyslu nebylo možno postupu soudů nesprávný přístup vytknout.

Ústavní soud poté, co se seznámil se stanovisky soudů a účastníků v tomto řízení, dospěl k závěru, že dosavadní případy mají povahu restitucí a nelze na ně pohlížet jako na spory o vlastnictví či spory o náhradu škody apod. Základní restituční zákony, jako zákon č. 403/1990 Sb., zákon č. 87/1991 Sb., zákon č. 229/1991 Sb., zákon č. 243/1992 Sb., uvádějí ve svých názorech či preambulích, že se vztahují na nápravu či zmírnění následků majetkových křivd způsobených fyzickým i soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, případně i movitým věcem v letech 1948 - 1989. Tuto charakteristiku nese i zákon č. 298/1990 Sb., který se dotýká této projednávané ústavní stížnosti.

Restituční zákony vedou tedy účastníky k tomu, aby byly plněny záměry a cíle ve zmírnění majetkových křivd vůči těm, kteří jimi byli postiženi a tomu odpovídá i příslušná právní úprava. Zákonodárci po roce 1989 přistoupili k zákonným řešením u vědomí, že by nebylo reálné rozhodnout o vrácení veškerého majetku, který v daném období přešel do rukou státu protiprávně či bez právního důvodu, neboť nebylo ekonomicky únosné vyplácet rozsáhlé náhrady za majetek, který nebylo možno vůbec vrátit apod. Proto musely být stanoveny dostatečně rozsáhlé podmínky pro postup při zmírňování křivd, a tak vznikly i právní úpravy, které se někdy lišily od dřívějších právních zásad, jakou bylo např. restitutio in integrum.

Český stát a jeho zákonodárci i vláda učinily v oblasti restituce několik významných kroků, které řada jiných států, které se ocitly v obdobné situaci, neučinila a mnohdy ani z ekonomických a politických důvodů učinit nemohla. V prvé řadě zde byla snaha obnovit narušené ekonomické vztahy a postavení občanů i státu v nich a restituovat především nemovitý majetek, který přešel do rukou státu, v rozsahu, který ekonomický a politický stav státu dovoloval. Odstranit chaos v lidských i vlastnických vztazích bylo nad lidské síly a možnosti, neboť jeho počátek se datuje již od předválečného období v r. 1938 odtržením pohraničních území Československa, vznikem protektorátu Čechy a Morava, odloučením území Slovenska, následky druhé světové války, existencí válečných poměrů a represálií a určením důsledků, stanovených vítěznými mocnostmi cestou Postupimské dohody a cestou reparací. Ani to však neznamenalo konec chaosu pro obnovení Československa a působení marxistické ekonomiky v letech 1948 - 1989 přineslo řadu nových převratných událostí v ekonomice státu a z toho plynoucích důsledků pro občany. Za takových ekonomických i historických podmínek přistupoval stát ke krokům, které jsou výše zmíněny.

Ústavní soud po posouzení faktorů, které vedly k restitucím v oblasti majetku, který se v uplynulé době dostal do vlastnictví státu protiprávně či bez právních důvodů, konstatoval, že rozsah a podmínky restitucí, které mají být realizovány, musí být stanoveny zákonem a jen v jejich rámci může o nich být rozhodováno soudem. Podle toho musí být určeny osoby oprávněné, resp. povinné, a rozsah převodu vlastnictví k určitému majetku ze státu buď jmenovitě nebo jiným vyčerpávajícím způsobem. Jen v rámci projevu vůle státu k restituci, která má být provedena, a jakým způsobem, mohou na základě více či méně podrobně definovaných podmínek o restituci rozhodovat obecné soudy.

Ústavní soud, u vědomí dosavadního průběhu restitucí, shledal, že vývoj restitucí dosud odpovídá naznačené situaci a shledává v tom i upozornění pro strany, které se hodlaly ještě ucházet o restituce, že nelze dosáhnout pro ně pozitivního výsledku, pokud by výše uvedené podmínky v jejich případě nebyly splněny.

Z těchto důvodů musel Ústavní soud návrh ústavní stížnosti stěžovatele považovat pro jeho obsah za zjevně neopodstatněný, a pokud by šlo o majetek, k němuž zákonem nebyla stanovena osoba či osoby oprávněné přímo či nepřímo, za návrh, k jehož projednávání není Ústavní soud příslušný.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením pode § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.




V Brně dne 31. října 2000 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu