I.ÚS 502/01 ze dne 10. 9. 2002
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
I. ÚS 502/01


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Český Krumlov, zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 10 Ca 87/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, jakož i čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 10 Ca 87/2001, kterým byla zamítnuta žaloba proti několika obdobným rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ve věci vyměření daně z převodu nemovitostí. V ústavní stížnosti obsáhle argumentoval proti právnímu posouzení věci příslušnými orgány veřejné moci a uzavřel, že základ daně měl být v daném případě zjištěn tzv. kombinovanou metodou a jelikož správní orgány takto nepostupovaly, resp. krajský soud jejich rozhodnutí napadená žalobou nezrušil, došlo tím podle názoru stěžovatele k porušení jeho shora uvedených základních práv.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v zásadě odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž podotkl, že stěžovatel ve stížnosti uplatňuje námitky jako v žalobě a navrhl, aby Ústavní soud jeho návrh odmítl.



II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že obsahově stejnou ústavní stížností téhož stěžovatele se již zabýval v řízení, vedeném pod sp. zn. III. ÚS 500/01, která byla usnesením ze dne 27. 6. 2000 odmítnuta. Stížnosti se v zásadě liší pouze napadeným soudním rozhodnutím, když hmotněprávně se jedná o totožnou problematiku, čemuž odpovídá i shodná ústavněprávní argumentace stěžovatele. Protože Ústavní soud neshledal žádné důvody, pro které by se měl odchýlit od závěrů, k nimž dospěl v citovaném usnesení, nezbývá mu, než zopakovat, že není soudem nadřízeným obecným soudům a jeho úkolem není zkoumat celkovou zákonnost jimi vydaných rozhodnutí. Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu toliko polemizuje s právními názory obecného soudu a vesměs opakuje argumentaci - a to zvláště vlastní výklady daňových předpisů - kterou již uplatnil v průběhu soudního řízení. Do interpretace jednoduchého práva ovšem Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. již nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3). Stěžovatel především obecnému soudu vytýká, že zaujal nesprávný právní názor, pokud jde o metodu, které mělo být správcem daně použito při výpočtu ceny převáděných objektů (tj. zda metody kombinované či toliko nákladové). Ústavnímu soudu by příslušelo se zabývat takovou otázkou pouze tehdy, dospěl-li by k závěru, že soud své rozhodnutí, resp. svůj názor, řádně neodůvodnil. Jak nicméně vyplývá z odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí, Krajský soud v Českých Budějovicích zcela přesvědčivě a logicky odůvodnil, proč akceptuje postupy správce daně a nikoliv námitky stěžovatele. Příslušná daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) je stanovena zákonem způsobem, který není protiústavní. Listina základních práv a svobod pro zákonodárce v tomto směru nestanoví žádná další omezení a Ústavní soud neshledal ani porušení jiného ústavně zaručeného základního práva.

Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, které tvoří součást komplexu práv na tzv. spravedlivý (řádný) proces, k tomu je třeba ze širšího pohledu konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaných článků Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a také z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Jelikož Ústavní soud v daném případě, jak již bylo konstatováno, nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně 10. září 2002


Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu