I.ÚS 521/2000 ze dne 6. 1. 2004
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 6. ledna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti České republiky, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábř. 42, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 26 Co 182/2000, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 5 C 73/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka, Česká republika, zastoupená k datu podání ústavní stížnosti Ministerstvem dopravy a spojů, napadla ústavní stížností v záhlaví specifikované rozsudky obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně o vyklizení pozemku č. kat. 3 v obci Vysoký Újezd, kat. úz. Kozolupy, zapsaný na LV č. 56 tak, že na svůj náklad z tohoto pozemku odstraní stavbu silnice 3. třídy č. 11610.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že soudy svými rozsudky porušily ústavně zaručená práva podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, a navrhla, aby Ústavní soud rozhodl usnesením o odložení vykonatelnosti pravomocného rozsudku Okresního soudu v Berouně ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze a nálezem rozhodl o zrušení obou rozsudků obecných soudů.

Svůj návrh stěžovatelka odůvodňuje především tím, že soud je při svém rozhodování vázán zákonem. V daném případě se však oba soudy řídily "pouze zásadami občanského práva" a k předpisům správním nepřihlížely, aniž by to dále zdůvodnily. Dále uvedla, že soud prvního stupně si sám učinil úsudek o tom, že odstraněním silnice nebude narušena bezpečnost a plynulost silničního provozu, aniž by se tato jeho úvaha opírala o odborné posouzení situace. Soud druhého stupně se pak ke stejné námitce obsažené v odvolání vůbec nevyjádřil, čímž došlo podle názoru stěžovatelky k porušení § 157 odst. 2 o. s. ř.

Stěžovatelka dále konstatuje, že stavba byla obecnými soudy posouzena jako neoprávněná podle ust. § 135c OZ, a v souvislosti s tím poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cdon 1031/97, z něhož vyplývá, že nemůže jít o stavbu neoprávněnou, byla-li zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací, a nelze tedy aplikovat právní úpravu provedenou po 1. 1. 1992. Uvádí, že silnice č. III/11610 je ve vlastnictví státu a vlastnické právo k ní vykonává Ministerstvo dopravy a spojů, stavba se pak v obci Vysoký újezd nachází na pozemku p. č. 3, k. úz. Kozolupy, který je ve vlastnictví vedlejšího účastníka, M. C.

Ústavní soud svým usnesením č. j. I. ÚS 521/2000 - 9 ze dne 22. 11. 2000 vyhověl návrhu stěžovatelky a podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 5 C 73/99, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 26 Co 182/2000.

Krajský soud v Praze jako účastník řízení Ústavnímu soudu svým přípisem ze dne 2. 1. 2002 sdělil, že se k podané ústavní stížnosti nehodlá vyjadřovat. Předsedkyně příslušného senátu Okresního soudu v Berouně ve svém vyjádření ze dne 11. 1. 2002 uvedla, že tuto agendu převzala po předchozím předsedovi tohoto senátu, který se stal soudcem Krajského soudu v Praze, a tudíž se k věci nebude vyjadřovat.

Dne 29. 11. 2001 obdržel Ústavní soud stanovisko vedlejšího účastníka, pana M. C., který uvedl, že stížnost nepovažuje za důvodnou. Pokud došlo k zásahu do práv a právem chráněných zájmů, pak pouze do jeho vlastních práv jednáním československého státu a to dokonce způsobem, nemajícím oporu ani v dříve účinných právních předpisech. Dále Ústavnímu soudu sdělil skutečnost, že neoprávněná stavba silnice byla z předmětného pozemku odstraněna stěžovatelkou na její náklady. Jemu osobně bylo následně vydáno stavební povolení na stavbu zdi okolo tohoto pozemku, tato zeď již byla postavena a řádně zkolaudována. Vedlejší účastník v souvislosti s tím vyjádřil mínění, že celá situace na něj působí tak, že jedna ruka státu neví, co činí ruka druhá, a nechápe, proč za dané situace stát podává ústavní stížnost a současně s tím vydává stavební povolení na zeď, která má být realizována na předmětném pozemku.

Po nabytí účinnosti zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a zákona č. 202/2002 Sb. se na výzvu Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2002 vyjádřil k podané ústavní stížnosti Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který se stal na základě ustanovení § 3 odst. 1 písm. e) zákona č. 201/2002 Sb. ke dni 1. 7. 2002 procesním nástupcem Ministerstva dopravy a spojů při zastupování České republiky před Ústavním soudem. Úřad ve svém vyjádření setrval na předchozích argumentech, přičemž zdůraznil, že napadené rozsudky jsou vydány v rozporu se zákonem. Současně Ústavní soud upozornil na skutečnost, že pokud by i ostatní obecné soudy začaly rozhodovat o oprávněnosti či neoprávněnosti liniových staveb (jako jsou silnice, železnice atd.), mohlo by dojít k hromadnému odstraňování takových staveb.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud zastává stanovisko, že v projednávaném případě se dostává do popředí otázka aktuálnosti, přítomnosti, popřípadě trvání namítaného zásahu do základního práva stěžovatelky, a to mimo jiné i v souvislosti s jednáním samotné stěžovatelky. V průběhu řízení o ústavní stížnosti bylo Ústavním soudem zjištěno, že předmět řízení před obecnými soudy, z nichž vzešla obě napadená rozhodnutí, odpadl, respektive stěžovatelka svým jednáním dala i přes existující usnesení Ústavního soudu o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků najevo, že je s uloženými povinnostmi i s tvrzenými negativními důsledky srozuměna. To Ústavní soud dovozuje z toho, že příslušné orgány státní správy splnily povinnost uloženou napadenými rozsudky obecných soudů a navíc na předmětném pozemku povolily vedlejšímu účastníkovi stavbu, která znemožňuje na tomto pozemku realizaci stavby pozemní komunikace, o níž se vedl spor před obecnými soudy.

Jinými slovy nastala situace, za které se spor stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe zahraničních ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatelky. V takových případech v minulosti odmítl ústavní stížnost také tento Ústavní soud (srov. například usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 122/99, sp. zn. II. ÚS 106/01).

V projednávaném případě navíc není jednání stěžovatelky do té míry konsistentní, že jedna organizační složka zastupující majetkové zájmy státu brojí proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížností s cílem zabránit nastoupení negativních právních důsledků z těchto rozhodnutí vyplývajících, zatímco další organizační složky svým jednáním dávají najevo, že jsou s napadenými rozhodnutími srozuměny a navíc činí další právní rozhodování, jež je zcela v kontradikci s jednáním orgánu zastupujícího stěžovatelku před Ústavním soudem.

Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud považuje stát za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti tehdy, je-li stranou občanskoprávního sporu a zaujímá postavení právnické osoby (§ 21 občanského zákoníku), za kterou jedná příslušný orgán státu. V takovém případě má stát jako právnická osoba právo podat ústavní stížnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 85/95, publikovaný pod č. 14, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5 a nález sp. zn. III. ÚS 80/96, publikovaný pod č. 62, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5).

Ústavní soud takový názor zastává navzdory tomu, že v teorii je postavení státu jako subjektu základních práv a svobod diskutabilní, neboť je to především jednotlivec, který je těmito právy nadán právě ve vztahu ke státní moci. Otázka, zda stát vystupuje v určitém soukromoprávním vztahu jako právnická osoba, která proto není nadána mocenským postavením, má sice své opodstatnění v rovině jednoduchého práva, její promítnutí do roviny ústavního práva a zejména do problematiky základních práv a svobod je podle Ústavního soudu složitější.

Ostatně samotná otázka, v jakých případech stát vystupuje jako subjekt nadaný mocenskými atributy (vykonává tzv. imperium), a tedy jako subjekt veřejnoprávního vztahu, a v jakých případech je jeho postavení obdobné postavení jednotlivce (vykonává tzv. dominium) není teorií a praxí zodpovězena zcela jednoznačně. Tento aspekt se projevil také v projednávaném případě, kdy stěžovatelka namítala, že v daném případě šlo o vztah veřejnoprávní, přičemž obecné soudy k této skutečnosti podle tvrzení stěžovatelky vůbec nepřihlížely. Jestliže otázka, zda upřednostnit aplikaci předpisů veřejnoprávních nad předpisy soukromoprávními, souvisí s obecnějším problémem vymezení kritérií takového dualismu v právu (teorie zájmová, subordinační, mocenská, subjektů atd.), podobně otázka postavení státu v takových vztazích souvisí s obecnějším problémem dualismu subjektivity státu jako vykonavatele moci na straně jedné a jako účastníka jiných právních vztahů, jimiž se přímo nerealizuje státní moc, na straně druhé. Tento dualismus je více méně otázkou doktrinální, neboť Listina základních práv a svobod ani Ústava ČR nerozlišují mezi situací, kdy se stát ocitá v postavení mocenském a v postavení obdobném pozici jednotlivce, resp. takovou pozici státu ani nezná. Takový dualismus je totiž více méně výsledkem představ civilistických, nikoliv konstitucionalistických. Pojem státu a především otázka projevování vůle státu jsou podle Ústavního soudu nedělitelnými, resp. se v rovině ústavněprávní vyjevují toliko v koncepci dělby moci a systému brzd, vyvažování a kontroly mezi jednotlivými orgány státu.

Ústavní soud k tomu poznamenává, že i v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem a dále zastupují stát příslušné organizační složky, disponující veškerým státněmocenským aparátem. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc.

Tyto shora zmíněné skutečnosti se ostatně také negativně projevily v řízení o této ústavní stížnosti, kdy Česká republika podala prostřednictvím jedné organizační složky ústavní stížnost, přičemž stejná stěžovatelka prostřednictvím jiných orgánů vyvíjí jednání zcela negující postoje zastávané v řízení o ústavní stížnosti.

Ústavnímu soudu proto v daném případě nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to vzhledem k tomu, že namítaný zásah do práva byl jednáním stěžovatelky samotné odstraněn, a tudíž by se rozhodování Ústavního soudu stalo za daných okolností pouze akademickým. Jinými slovy, stěžovatelka se nemůže dovolávat zásahu do základního práva tam, kde sama svým právním jednáním aktivně působí k vytvoření situace, jež namítaný zásah potvrzuje či dokonce potenciálně zesiluje jeho působení, navíc v řízeních, v nichž zřetelně vystupuje jako subjekt veřejné moci.

Ústavní soud nepromítl shora uvedené úvahy o povaze státu jako možného nositele základních práv do rozhodnutí tak, že by ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Na okraj však uvádí, že právě tento případ jej k těmto úvahám přirozeně vedl, nicméně dosavadní ustálená praxe a konkrétní okolnosti případu jej vedly k závěru ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu