I.ÚS 528/99 ze dne 28. 8. 2001
N 126/23 SbNU 217
Dobré mravy dle OZ - k zajištění náhradního bytu za byt vyklizený
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti stěžovatele A. M., proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 26. 7. 1999, sp.zn. 17 Co 550/97, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 1999, sp. zn.
17 Co 550/97, se zrušuje.


Odůvodnění
V záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Brně
výrok rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 5. 1997, č.j.
4 C 298/96-55, kterým bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu
stěžovatele tak, že J. Š. a D. Š-ová (vedlejší účastníci řízení
o ústavní stížnosti) jsou povinni vyklidit a vyklizený odevzdat
byt v domě č. 3 v ul. Velká Mikulášská ve Znojmě sestávající ze
dvou pokojů, kuchyně a příslušenství do 15ti dnů od zajištění
náhradního bytu. (J. Š. a D. Š-ová vystupovali v původním řízení
jako navrhovatelé /žalobci/, kteří se domáhali toho, aby se
odpůrce /žalovaný/ A. M. zdržel jednání, jímž navrhovatelům
znemožňoval nebo bránil v řádném užívání bytu.) Stejným rozsudkem
Krajský soud v Brně potvrdil výrok Okresního soudu ve Znojmě,
kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, a nově rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak,
že uložil stěžovateli povinnost uhradit J. Š. a D. Š-ové
(vedlejším účastníkům řízení o ústavní stížnosti) částku 2.622,-
Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku do rukou JUDr. I. I., advokáta
ve Znojmě.
V odůvodnění napadeného rozsudku poukázal Krajský soud
v Brně zejména na to, že soud prvního stupně provedl dostatečné
dokazování a že z provedených důkazů vyvodil zcela správné závěry,
"vztahující se k otázce platnosti dohody o odevzdání a převzetí
bytu ze dne 7. 10. 1981 uzavřené mezi vedlejšími účastníky
a Okresním bytovým podnikem Znojmo". Tuto dohodu považuje
i Krajský soud v Brně za absolutně neplatnou, neboť jejímu
uzavření nepředcházelo vydání příslušného rozhodnutí o přidělení
bytu, takže návrh žalovaného (stěžovatele) na vyklizení bytu
žalobce je opodstatněný. Pokud jde o povinnost vyklidit byt až po
zajištění náhradního bytu, odkázal Krajský soud v Brně na
přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu 1. stupně. "Podle ustanovení
§ 3 odst. 1 občanského zákona výkon práv a povinností vyplývající
z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými
mravy. Má-li dojít k omezení výkonu práva vlastnického, musí být
závěr o přiznání náhrady za byt, za který podle platné právní
úpravy jinak právo na náhradní byt nenáleží, odůvodněn jak
závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit, tak i důvody
na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá." V tomto směru
Krajský soud v Brně zdůraznil, že vedlejší účastníci přispěli
vlastním nákladem a vlastním přičiněním k tomu, že se ze zdravotně
závadného bytu stal byt II. kategorie. Kdyby proto byla povinnost
vedlejších účastníků vyklidit byt vázána pouze na zajištění
přístřeší, byl by stěžovatel zvýhodněn a získal by byt vyšší
kategorie a vybavenější, než byl původně v roce 1981.
Krajský soud v Brně dále uvedl, že nepřihlédl k námitce
stěžovatele, že mu vedlejší účastníci řádně neplatí nájem za
užívání bytu a služby s tím spojené, neboť ti při jednání
upřesnili, že se jedná o spor mezi nimi a stěžovatelem ohledně
výše placených služeb, "když řádné nájemné platí". Stěžovatel
navíc uvedl, že vedlejší účastníci platí nájemné pouze v nižší
částce než je po nich požadována. Jestliže tedy vedlejší účastníci
platí stěžovateli alespoň zčásti nájem a ohledně služby, spojené
s tímto nájmem, je mezi nimi "sporná výše", nelze jim tuto
skutečnost přičítat k tíži a brát ji v úvahu při řešení otázky
bytové náhrady v souvislosti s jejich vyklizením z bytu. Krajský
soud v Brně rovněž neakceptoval ničím nepodloženou námitku
stěžovatele (žalovaného), že se žalobci k němu chovají hrubým
způsobem a porušují dobré mravy v domě.

Ve včas podané ústavní stížnosti proti v záhlaví citovanému
rozsudku stěžovatel zejména uvádí, že soud prvního stupně uložil
vedlejším účastníkům povinnost vyklidit byt a odevzdat jej
vyklizený do 15ti dnů od zajištění náhradního bytu, a že Krajský
soud v Brně toto rozhodnutí potvrdil s odkazem na ust. § 3 odst.
1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť vyklizení bez
přidělení náhradního bytu by bylo podle jeho názoru v rozporu
s dobrými mravy. Stěžovatel je přesvědčen, že tím oba soudy
přiznaly vedlejším účastníkům více práv než jim přiznával zákon,
neboť shodně konstatovaly, že nedošlo k uzavření řádného nájemního
vztahu, a přesto jim přiznaly stejná práva jako mají řádní
nájemníci. Oba soudy prý dále nepřihlédly ke skutečnosti, že
uživatelé jednoznačně porušují dobré mravy, když neplatí náhradu
za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu a protiprávně
užívají nebytové prostory v domě. Stěžovatel dodal, že požadoval
pouze úhradu, která mu přísluší dle vyhlášky Ministerstva financí
ČR č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění
poskytovaná s užíváním bytu, ačkoliv by mohl požadovat částku,
kterou by mohl získat, pokud by uzavřel "nájemní dohodu" s novým
nájemcem. Argumentoval i tím, že v daném případě nemůže využít ani
možnosti navrhovat přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle ust.
§ 711 odst. 1 písm. c) a d) občanského zákoníku, protože vedlejší
účastníci nejsou řádnými nájemci bytu, toto ustanovení se na ně
tedy nevztahuje a nelze ani použít analogie dle ust. § 853 cit.
zákona. Tímto jednáním prý obecné soudy nechrání práva stěžovatele
a krátí jeho právo na vlastnictví zajištěné čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle navazujícího
čl. 11 odst. 4 je totiž vyvlastnění nebo nucené omezení
vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě
zákona a za náhradu. Podle názoru stěžovatele byl dále porušen čl.
2 odst. 4 Ústavy ČR, dle kterého každý občan může činit, co není
zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon
neukládá.
Stěžovatel proto navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Brně zrušeno.
K ústavní stížnosti se vyjádřili jako účastník řízení Krajský
soud v Brně, dále Okresní soud ve Znojmě a vedlejší účastníci
manželé D. aj. Š-ovi.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že se zabýval
všemi okolnostmi případu, na základě kterých dospěl k závěru, že
v daném případě lze použít ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
a přiznat žalovanému při stanovení povinnosti vyklidit předmětný
byt právo na byt náhradní. Popřel tvrzení stěžovatele, že bylo
porušeno jeho základní právo zakotvené čl. 11 odst. 1 Listiny.
Jestliže ustanovení § 3 odstavce 1 občanského zákoníku stanoví, že
výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů
nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů
jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze prý dovodit,
že v daném případě byl porušen čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Závěrem
Krajský soud v Brně sdělil, že na ústním jednání před Ústavním
soudem netrvá.

Okresní soud ve Znojmě ve svém vyjádření zejména uvedl, že
ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť soud rozhodl
v mezích zákona s ohledem na ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku;
vedlejší účastníci se do bytu nastěhovali v roce 1981, byt
vlastním přičiněním rekonstruovali na byt II. kategorie (předchozí
vlastník domu s nimi vždy jednal jako s řádnými nájemci),
a odpůrce tak získal byt ve vyšší kategorii. Pokud pak stěžovatel
tvrdí, že vedlejší účastníci neplatí řádné nájemné a služby, je
toto tvrzení nepravdivé, neboť z jednání ve věci sp. zn. 4
C 207/96 Okresního soudu ve Znojmě je patrno, že odpůrci platí
řádně nájemné stanovené odpůrcem a neplatí služby, neboť nejsou
poskytovány. Předmětem tohoto sporu je právě úhrada služeb. Rovněž
nebylo prokázáno, že vedlejší účastníci porušují ve vztahu ke
stěžovateli dobré mravy a otázka užívání nebytových prostor je
nyní ve stádiu vyšetřování Policií ČR, OÚV Znojmo. Na ústním
jednání Okresní soud ve Znojmě netrvá.

Vedlejší účastníci k ústavní stížnosti uvedli, že na
předchozích rozhodnutích trvají, že údaje, které stěžovatel
předkládá, jsou zavádějící, a že týž při svých hodnoceních vychází
pouze ze svých představ a svého jednostranného pojetí a výkladu
práva. Citované články Ústavy s odvoláním na Listinu základních
práv a svobod, pak interpretuje jednostranně, přičemž nereflektuje
fakt, že zmíněné dokumenty mají právní platnost i závaznost pro
všechny účastníky rovnocennou a vyváženou. Závěrem pak předkládají
své závěrečné stanovisko, "tj. mj. i skutečnost", že občan,
dovolávající se práva, musí sám prezentovat odpovídající míru
právního vědomí a ne vytvářet pochybné právní konstrukce
a nerespektovat nařízení soudů i dalších zainteresovaných
správních orgánů. Vedlejší účastníci sdělili, že na ústním jednání
před Ústavním soudem netrvají.

Ústavní stížnost je důvodná.
Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil,
nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost napadených rozhodnutí,
případně - zpravidla - nahrazovat hodnocení důkazů svým
hodnocením. Na druhé straně mu však, s ohledem na jeho postavení
při dohledu nad dodržováním ústavnosti, náleží posoudit, zda
obecné soudy ve vlastním řízení či v rozhodnutích v nich vydaných
nezasáhly při interpretaci právních předpisů do ústavně zaručených
základních práv a svobod stěžovatele. Tak je tomu podle ustálené
judikatury Ústavního soudu i tehdy, jestliže výklad právní normy
je natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, nebo jestliže
právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými
zjištěními. Právě tak nelze připustit, aby z mezí stanovených
ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy
vybočilo rozhodnutí, založené na zákonem povolené úvaze soudu. Tak
je tomu např. při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského
zákoníku používajícího relativně neurčitý pojem "dobré mravy". Tím
argumentovaly obecné soudy v souzené věci, pokud přiznaly náhradu
za byt vedlejším účastníkům, jimž (jinak) uložily povinnost
užívaný byt vyklidit proto, že nejsou - vzhledem k neplatnosti
dohody o předání a převzetí tohoto bytu ze dne 7. 10. 1981 - jeho
řádnými nájemci.

Obsah vlastnictví jako ústavně zaručeného základního práva
každého občana, jehož ochrany se stěžovatel ve své ústavní
stížnosti dovolává, je souborem subjektivních vlastnických práv,
mezi nimiž zásadní postavení zaujímá právo s věcí nakládat (ius
disponendi), neboli oprávnění vlastníka určovat právní osudy věci
(např. věc prodat či pronajmout). Úvaha soudu založená na aplikaci
ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku proto musí být v každém
konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne
- a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné (vlastníku)
- že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Sám Krajský soud
v Brně v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že opřel svoji úvahu
v tomto směru zejména o skutečnost, že vedlejší účastníci vlastním
nákladem a vlastním přičiněním přispěli k tomu, že se ze zdravotně
závadného bytu stal byt II. kategorie; jestliže by tedy bylo
žalobě stěžovatele vyhověno v celém rozsahu, byl by prý zvýhodněn
a získal by byt vyšší kategorie a vybavenější než byl původně.
Krajský soud v Brně však naopak nepřihlédl - jak uvádí
- k námitkám stěžovatele, že mu vedlejší účastníci neplatí nájemné
za užívání bytu a služby s tím spojené, a že se vůči němu chovají
hrubě, neboť v tomto ohledu považoval za zjištěno, že vedlejší
účastníci část nájemného platí, výše hodnoty služeb je mezi nimi
sporná a hrubé chování ze strany vedlejších účastníků není ničím
prokázáno.
Ze spisu Okresního soud ve Znojmě, sp.zn. 4 C 298/96, Ústavní
soud - pro úplnost - zjišťuje, že podle evidenčního listu z 23.
10. 1985 byl vyklizovaný byt veden jako byt II. kategorie, a že
dne 31. 5. 1985 bylo vydáno stavební povolení na výstavbu koupelny
v bytě uživatele J. Š. (jednoho z vedlejších účastníků)
s termínem dokončení 14. 6. 1985. Dle sdělení Městského úřadu ve
Znojmě ze dne 21. 11. 1996 lze usuzovat, že po vydání tohoto
stavebního povolení již nebylo o kolaudační rozhodnutí požádáno
a praxe byla taková, že "dekret na byt" byl vydáván po vydání
kolaudačního rozhodnutí. Ze sdělení Okresního bytového podniku ze
dne 24. 7. 1996 pak plyne, že dohoda o užívání bytu ze dne 7. 10.
1981 byla uzavřena na užívání bytu IV. kategorie, která byla
zvýšena na II. kategorii po té, co došlo k vybudování sociálního
zařízení.

Z judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR se
podává následující: Rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými
mravy připadá výjimečně v úvahu, pokud vážně poškozuje uživatele
věci tím, že se dotýká jeho zvlášť významného zájmu, aniž by
vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch (srovnej rozsudek NS ČR,
sp.zn. 22 Cdo 740/99). Na základě ust. § 3 odst. 1 občanského
zákoníku nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud
neexistující povinnosti vlastníka, neboť tento postup by vedl
k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod (viz nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. II. ÚS 190/94,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 4 pod č. 87, str.
313). Lze odkázat i na rozsudek NS ČR, sp.zn. 22 Cdo 1148/99,
podle kterého není přípustné podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku
právo založit, ale lze jen odepřít jeho výkonu ochranu.
Jak již bylo uvedeno výše, a jak též vyplývá z citované
soudní judikatury, je třeba použití § 3 odst. 1 obč. zák. podložit
konkrétními zjištěními odůvodňujícími závěr, že výkon práva je
v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím k situaci strany
oprávněné (vlastníka). V souzené věci jde o stěžovatele
domáhajícího se vyklizení vedlejších účastníků z bytu proto, že
jim nesvědčí ani nájemní ani jiný užívací vztah k předmětnému
bytu, neboť dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 7. 10. 1981
uzavřená mezi vedlejšími účastníky a Okresním bytovým podnikem
Znojmo je neplatná. Jinak by se v obdobných případech mohla
vytvářet na straně povinného (vyklizovaného), /který se zpravidla
sám nepodílí na založení později popřeného užívacího práva k věci
(k bytu)/, domněnka dobré víry, jež mu apriori přináší určitou
ochranu a výhodu, na kterou může spoléhat. Takový výklad zpravidla
nemůže mít své opodstatnění ani tehdy, pokud jde o užívací právo
povinného k bytu, jehož udržení bude - zpravidla pro svůj sociální
rozměr - jeho prvořadým zájmem. Ústavní soud má za to, že i tato
úvaha byla jedním z důvodů, pro který byla stěžovateli uložena
povinnost zajistit vedlejším účastníkům náhradní byt, byť Krajský
soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku vyzdvihl především
skutečnost, že vedlejší účastníci vlastním nákladem a vlastním
přičiněním zhodnotili původně zdravotně závadný byt na byt II.
kategorie. Je zřejmé, že se krajský soud - mimo vlastní
argumentace - ztotožnil se závěry soudu 1. stupně, který přihlédl
právě k tomu, že státní organizace spravující byt jednala
s vedlejšími účastníky minimálně od roku 1985 po skončení
stavebních prací v bytě jako s řádnými uživateli a že - vzhledem
k tomu, že vedlejší účastníci bydlí v bytě společně s dětmi - je
adekvátní bytovou náhradou náhradní byt (str. 57 citovaného
rozsudku Okresního soudu ve Znojmě).
Ústavní soud usuzuje, že aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. oběma soudy nevychází z dostatečně konkrétních zjištění,
které by jeho výjimečné použití - v duchu zásad prezentovaných
judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR
- odůvodňovaly. Existenci rozporu výkonu práva stěžovatele
s dobrými mravy totiž nelze z obsahu spisu bezpečně dovodit. Zde
je třeba především mít na paměti, že se v daném případě jedná
o argumentaci založenou na relativné volné úvaze soudu. Podkladem
pro ni nemůže být pouhé tvrzení, že státní organizace spravující
byt jednala s vedlejšími účastníky jako s řádnými uživateli či
tvrzení, že by stěžovatel - pokud by vedlejší účastníci neměli
právo na náhradní byt - získal byt vyšší kategorie a vybavenější
než byl byt původní. Uvedené argumenty by sice bylo možné - in
eventum - brát v úvahu při posouzení věci z hlediska § 3 obč.
zákoníku, leč toliko tehdy, jestliže by vycházely z úplně
zjištěného skutkového stavu věci.
Taková situace však v souzeném případě dána není. Již
z vyjádření vedlejších účastníků při jednání soudu dne 8. 7. 1996
(viz č. listu 4 C 298/96-56 odůvodnění rozsudku OS Znojmo),
vyplývá, že ti znají chronologii svého vztahu k předmětnému bytu,
začínající přidělením přístřeší tehdejším MNV dne 1.10.1981
a sepsáním dohody o užívání bytu IV. kategorie, dále pokračující
vybudováním koupelny (jež je - vzdor tvrzení vedlejších účastníků
o vybudování záchodu a o zavedení elektriky - jako jediné
doloženo) a vydáním evidenčního listu na byt II. kategorie.
Vedlejší účastníci před soudem rovněž prohlásili, že jim MNV
sdělil, že se žádná rozhodnutí o přidělení bytu nevydávají. Soud
prvního stupně v této souvislosti nezkoumal, zda a jak vedlejší
účastníci usilovali o to, aby jim vzniklo právo nájmu
k předmětnému bytu v souladu se zákonem. Obecný soud nicméně
považoval výše uvedená zjištění za podstatná při úvaze o uložení
povinnosti zajistit vedlejším účastníkům bytovou náhradu, aniž by
byl zkoumal - při úvaze o použití § 3 odst. 1 obč. zák.
- i důvodné okolnosti na straně stěžovatele. Ústavní soud v této
souvislosti poukazuje na přípis vedlejších účastníků manželů
Šmedkových doručený Okresnímu soudu ve Znojmě dne 7.5.1996, č.
listu 20, a na kopii přípisu MěNV ve Znojmě ze dne 1.10.1981
o "poskytnutí přístřeší" - č. listu 21, ze kterých je zřejmé, že
vedlejší účastníci byli o této skutečnosti informováni.

Krajský soud v Brně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí
opřel i o druhý argument spočívající ve zvýhodnění stěžovatele
získáním bytu zhodnoceného na byt II. kategorie; ani tuto
skutečnost však nelze samu o sobě považovat za dostatečné zjištění
okolností a poměrů stěžovatele, jež je třeba zkoumat při úvaze
o tom, zda lze v konkrétním případě - se zřetelem na ochranu práv
obou stran - ustanovení § 3 občanského zákoníku použít. Nelze
totiž vyloučit, že uvedené zhodnocení bytu může mít význam toliko
pro eventuální nárok vedlejších účastníků na vypořádání jimi
vynaložených nákladů. K tomu Ústavní soud poukazuje na přípis OBP
Znojmo ze dne 12. 4. 1985 (č. listu 23), z něhož vyplývá, že byt
byl zařazen do II. kategorie proto, že byl vybaven zařizovacími
předměty, které však nedodali vedlejší účastníci, nýbrž právě OBP
Znojmo.

Na tomto místě Ústavní soud - vzhledem ke zjištěním
vyplývajícím ze spisu Okresního soudu ve Znojmě - pouze pro
úplnost dodává, že stěžovatel nabyl předmětný byt v rámci koupě
domu až po jeho zhodnocení o vybudovanou koupelnu, a že se tedy
domáhá ochrany vlastnického práva věci ve stavu, v němž jej již do
svého vlastnictví získal, tedy např. i s přírůstky ve formě
nájemného za užívání předmětného bytu IV. kategorie.
Za daného stavu považuje Ústavní soud závěry obou soudů za
nedostatečně odůvodněné. Nejsou totiž podloženy konkrétními
skutkovými zjištěními, zejména co se týče okolností na straně
stěžovatele. Je tomu tak proto, že se v daném případě jedná - do
značné míry - o volnou úvahu soudu, která musí být, s ohledem na
výjimečnost tvrzeného rozporu výkonu vlastnického práva s dobrými
mravy, nutně založena na nepochybných konkrétních skutkových
zjištěních. Tak tomu v souzené věci není. Ani ze zjištění, jež
učinil Ústavní soud přímo z obsahu spisu, nelze správnost závěrů
obou soudů jednoznačně dovodit. Ústavní soud vytýká tuto vadu
z hlediska ústavnosti obecným soudům zpravidla tehdy - jak je již
uvedeno na jiném místě - jsou-li skutková zjištění a závěry
z nich vyvozené v extrémním nesouladu, tj. tehdy, když dovozené
závěry ze skutkových zjištění vůbec nevyplývají, anebo k nim nelze
v žádné možné interpretaci dospět. Tato situace nastala
i v souzené věci, neboť - podle názoru Ústavního soudu - nelze
výsledek právních úvah obecných soudů opřít o zjištění, jež tyto
soudy učinily, jinak než hypoteticky.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že povolená úvaha
obecných soudů vybočila z mezí stanovených ústavními předpisy,
neboť provedená interpretace a aplikace § 3 odst. 1 občanského
zákoníku vedla v daném případě k praktické eliminaci vlastníkova
dispozičního práva, a tudíž nešetřila podstatu a smysl jednoho
z ústavně garantovaných práv a svobod. Tím došlo k porušení čl.
4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny. Jestliže pak soudy poskytly
- bez dostatečně zjištěného skutkového stavu věci - v konečném
důsledku právní ochranu někomu, komu podle zákona v zásadě
nepřísluší, a zasáhly tak do ústavně zaručeného práva jiného,
postupovaly způsobem, který není ani v souladu s ústavně zaručeným
právem na soudní (a jinou) ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil.

Závěrem Ústavní soud uvádí, že si je vědom další judikatury
Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR (např. rozsudek NS ČR,
sp.zn. Rc 5/2001, 3 Cdon 51/96, či nález ÚS II. ÚS 114/99, svazek
15, Sbírky nálezů a rozhodnutí, str. 79) vztahující se k této
problematice, jejíž rozsáhlou argumentaci však nepovažoval
vzhledem k důvodům vyhovění této ústavní stížnosti za nutné
prezentovat. Toto konkrétní rozhodnutí s ní není v rozporu.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. srpna 2001