I.ÚS 531/98 ze dne 30. 11. 1999
N 171/16 SbNU 249
Ke vztahu hmotného a procesního práva
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní
stížnosti stěžovatelů J., L. J., F. K., a P. T., proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 14 Co 101/95,
takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 14 Co 101/95, se zrušuje.


Odůvodnění

I.
Stěžovatelé svou ústavní stížností ze 14. 12. 1998, doplněnou
podáním ze 16. 11. 1999, napadli rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 14 Co 101/95. Porušení svých ústavně
zaručených práv spatřují v několika bodech. Za prvé v tom, že soud
odmítl logickou argumentaci žalobců, kterou u soudu uplatnili
především na základě logických rozborů PhDr. P. M., Csc. Za druhé
ve skutečnosti, že soud nepřipustil procesní nástupnictví, ačkoliv
připustil, že bez ohledu na vůli žalobců mohl závazek přejít na
jiný subjekt po hmotněprávní stránce, ale po procesní stránce
nikoliv. Tento postup je dle jejich názoru v rozporu s dosavadními
rozhodnutími Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR. Za třetí
spatřují porušení svých práv v tom, že zrušení smluvního
odstupného v kolektivních smlouvách jako dalšího nároku vedle
zákonného odstupného je v rozporu s čl. 27 Listiny základních práv
a svobod.


Jak zjistil Ústavní soud, Krajský soud v Brně jako soud
odvolací ve svém rozsudku, sp. zn. 14 Co 101/95, ze dne 14. 9.
1998, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, kterým byla
zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali po SIGMĚ Hodonín,
státní podnik (dále jen "vedlejší účastník"), zaplacení různých
částek včetně příslušenství z titulu nevyplacené části odstupného
na základě uzavřené kolektivní smlouvy. Okresní soud v Hodoníně
rozsudkem, ze dne 19. 12. 1994, č. j. 4 C 1795/94-38, žalobu
zamítl a rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů
řízení. Dospěl k závěru, že žalobci nemají vůči žalovanému nárok
na další odstupné podle podnikové kolektivní smlouvy ze dne 26.
1. 1994, neboť ustanovení této kolektivní smlouvy o odstupném je
ode dne 1. 6. 1994, kdy nabyla účinnosti novela zákoníku práce
provedená zákonem č. 74/1994 Sb., v rozporu se zákonem. Podle §
60a zákoníku práce, ve znění uvedené novely, náleží zaměstnanci,
u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou
zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c)
nebo dohodou z týchž důvodů, při skončení pracovního poměru,
odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Protože dohody
o rozvázání pracovního poměru byly se žalobci uzavřeny až po
účinnosti zákona č. 74/1994, nelze jejich nároky na odstupné podle
názoru soudu prvního stupně posoudit dle dosavadních předpisů.

V odvolacím řízení se účastníci shodli na tom, že v rámci
privatizace majetku vedlejšího účastníka došlo k přechodu majetku
vedlejšího účastníka na Jihomoravskou armaturku, spol. s r. o.
Přitom vedlejší účastník jako původní žalovaný dále dle aktuálního
výpisu z obchodního rejstříku v době rozhodování soudů existoval.
Krajský soud po provedeném řízení dospěl k názoru, že uvedená
situace znamená toliko singulární sukcesi na straně vedlejšího
účastníka, což nemá následky ve sféře procesního nástupnictví.
Účastníkem řízení zůstal dle názoru soudu původní žalovaný.
Odvolací soud se proto za popsaného stavu věci již dále ani
nezabýval otázkou přednosti kolektivní smlouvy před právním
předpisem. Tento postoj zdůvodnil skutečností, že i podle tvrzení
stěžovatelů vedlejší účastník jako původní žalovaný již
stěžovatelům nic nedluží. Proto soud nemůže logicky stěžovatelům
žádnou částku přiznat.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti shodně s tvrzením před
odvolacím soudem uvedli, že by soudy měly jednat s Jihomoravskou
armaturkou, spol. s r. o., jako s účastníkem řízení, avšak ze
strany soudu nebyl tento požadavek akceptován. Stěžovatelé mají za
to, že shora uvedeným postupem obecných soudů došlo k porušení
jejich ústavně chráněných práv a svobod. Namítají, že zejména byl
porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), apriorním a neodůvodněným odmítnutím jejich logické
argumentace krajským soudem. Nesouhlasí s nepřipuštěním procesního
nástupnictví ze strany krajského soudu, a to tím spíše, že soud
připouští, že závazek mohl bez ohledu na vůli stěžovatelů po
hmotněprávní stránce přejít na jiný subjekt. Uvedený postup dle
názoru stěžovatelů fakticky implikuje odmítnutí soudní ochrany
a je proto v rozporu s čl. 95 Ústavy ČR.

Ústavní soud nejprve vyzval účastníky a vedlejší účastníky
řízení, aby se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřili.


Okresní soud v Hodoníně ve svém vyjádření plně odkázal v dané
věci na své zdůvodnění učiněné rozsudkem, sp. zn. 4 C 1795/94, ze
dne 19. 12. 1994. Dále uvedl, že v uvedené věci požadují
stěžovatelé více práv, než jim náleží. Z vyjádření je patrné, že
soud prvního stupně nesdílí názor stěžovatelů v tom směru, že by
rozhodnutím soudu byla porušena ústavně zakotvená práva
a povinnosti a má za to, že ústavní stížnost není důvodná.


Dle názoru Krajského soudu v Brně nedošlo rozhodnutím ani
postupem soudu k porušení jakéhokoliv práva garantovaného
Listinou. K tvrzením a názorům vysloveným ve stížnosti soud uvedl,
že považuje za bezpředmětné se k těmto názorům stěžovatelů, které
jsou spíše invektivami, vyjadřovat. K námitkám spočívajícím
v názoru, že soud nepřihlédl k předloženým právně logickým
expertízám, uvedl krajský soud, že účastník je oprávněn předkládat
soudu tvrzení a navrhovat důkazy, přičemž zmíněný návrh není ani
jedním z nich. Krajský soud se vyjádřil v tom smyslu, že v daném
případě nešlo o tvrzení, ale o názor, jak by v konečném důsledku
měl být vyložen zákon. Protože tento názor nevyjádřil účastník
(stěžovatel), ale jiná osoba, nemůže jít dle mínění soudu druhého
stupně ani teoreticky o tvrzení účastníka řízení. Jedná se pouze
o důkaz, a to o důkaz nepřípustný, neboť směřuje k prokázání
výkladu zákona, což je v rozporu se zásadou, že soud právo zná.
Krajský soud také poukázal na okolnost, že pro rozhodnutí nebylo
třeba se výkladem zákoníku práce po jeho novele zabývat a stejně
tak nebylo třeba se zabývat tím, zda zaniklo právo stěžovatelů
předtím založené v kolektivní smlouvě. Krajský soud zároveň uvedl,
že své závěry v uvedené věci dostatečně rozvedl v odůvodnění svého
rozhodnutí.

Ve svém dalším vyjádření z 16. 11. 1999 stěžovatelé uvedli
zejména, že Krajský soud v Brně postupoval v daném případě
v rozporu s principy právního státu a Úmluvou o ochraně lidských
práv a základních svobod, neboť zásada "pacta sunt servanda" je
neporušitelnou součástí lidských práv. Stěžovatelé trvají na tom,
že žádným zákonem smluvní odstupné zrušeno nebylo a že výklad
novely zákoníku práce obecnými soudy odporuje ústavnímu pořádku
České republiky.


V průběhu řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil
z výpisu z obchodního rejstříku, že vedlejší účastník řízení,
kterým byla SIGMA Hodonín, st. podnik, byl rozhodnutím ministra
průmyslu a obchodu ze dne 24. 2. 1999 zrušen bez likvidace, neboť
podnik již nevlastnil žádný majetek. Z obchodního rejstříku byl
vymazán ke dni 15. 3. 1999.

Stěžovatelé podali současně s ústavní stížností také
dovolání. Nejvyšší soud ČR svým usnesení, sp. zn. 21 Cdo 747/99,
ze dne 26. 5. 1999, dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost. Proti
rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání podali pak
stěžovatelé samostatnou ústavní stížnost, vedenou pod sp. zn. II.
ÚS 399/99.

II.
Ústavní soud při svém rozhodování zvažoval popsaný právní
stav na základě předloženého spisu Okresního soudu v Hodoníně a na
základě vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Po
přezkoumání věci pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná jak v bodě, který se týká nepřipuštění procesního
nástupnictví odvolacím soudem, tak i ve věci samé.


Jak zjistil Ústavní soud z příslušného spisu, v rámci
odvolacího řízení stěžovatelé upozornili odvolací soud podáním ze
dne 26. 8. 1998 na skutečnost, že od 1. 10. 1995, kdy došlo
k privatizaci SIGMY Hodonín, státní podnik, závazky a pohledávky
zaměstnanců přešly postupně na Jihomoravskou armaturku, spol. s r.
o., Hodonín. Rovněž při jednání před odvolacím soudem, které se
konalo dne 14. 9. 1998, se právní zástupci žalobců i žalovaného
shodli na tom, že závazek, který je předmětem sporu, převzala
v rámci privatizace majetku žalované společnosti další společnost,
kterou je Jihomoravská armaturka, spol. s r. o., se sídlem
v Hodoníně, Lipová alej č. 1. Oba právní zástupci poté vyslovili
názor, že účastníkem řízení na straně žalovaného je tento nový
subjekt, tedy Jihomoravská armaturka, spol. s r. o. Účastníci
řízení byli však poté soudem poučeni o tom, že soud singulární
sukcesi v oblasti hmotného práva nepovažuje za skutečnost, která
by vyvolávala procesní nástupnictví. Za účastníka řízení soud tedy
nadále považoval SIGMU Hodonín, státní podnik. V odůvodnění svého
rozsudku, kterým potvrdil rozsudek soudu I. stupně, odvolací soud
uvedl, že "pro rozhodnutí odvolacího soudu byla podstatná zjištění
učiněná až v rámci odvolacího řízení". Těmito zjištěními měl
odvolací soud na mysli přechod závazku singulární sukcesí, která
však podle jeho názoru "nemá jakékoliv následky ve sféře
procesního nástupnictví". Otázkou věcné správnosti napadeného
rozhodnutí soudu I. stupně se poté již odvolací soud nezabýval.


Ústavní soud názor odvolacího soudu nesdílí a konstatuje, že
jeho postupem bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý
proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Občanský soudní řád je
nástrojem soudu k zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných
zájmů účastníků v občanském soudním řízení (§ 1). Jde o normu,
jejímž cílem je určitě a srozumitelně upravit postup soudu
a účastníků řízení ve všech procesních situacích, které mohou za
trvání sporu nastat. Avšak ani tento předpis, jakkoli je obsáhlý,
nemůže poskytovat odpovědi na všechny otázky, které v průběhu
řízení musí soud rozhodnout. Postrádá-li občanský soudní řád (dále
jen "o. s. ř.") návod, jak v konkrétní procesní situaci
postupovat, neznamená to, že by smysl a účel občanského soudního
řízení nemohl být naplněn. Z nedostatku výslovné právní úpravy lze
dovodit jen to, že vymezení postupu v takovéto procesní situaci
zákon ponechává na interpretační praxi soudů. Je však samozřejmé,
že výklad právního předpisu musí být založen na principech
vyjádřených v ustanoveních § 1 až 6 o. s. ř., jakož i na souladu
s ústavními principy spravedlivého procesu. Jedním z procesních
institutů, které o. s. ř. výslovně neupravuje, je institut
procesního nástupnictví. Občanský soudní řád řeší otázku
procesního nástupnictví pouze v případě univerzální sukcese (§
107). V případě singulární sukcese tento právní předpis žádné
ustanovení neobsahuje. Na rozdíl od univerzální sukcese, kdy
dochází zásadně k přechodu všech práv a povinností, při singulární
sukcesi přechází na nabyvatele jen jednotlivá práva a povinnosti
vymezená předmětem sukcese.


Hmotné a procesní právo mají samostatné a také rovnocenné
postavení. Ustanovení hmotného práva, která se singulární sukcesí
spojují ztrátu věcné legitimace dosavadního účastníka řízení bez
toho, aby strana domáhající se v řízení ochrany svých práv
a oprávněných zájmů měla možnost negativním důsledkům z této
ztráty pro ni vyplývajícím zabránit, však významně narušuje
rovnocennost vzájemných vazeb mezi právem procesním a hmotným.
Stěží však lze takové hmotněprávní úpravě přisuzovat úmysl zbavit
dotčeného účastníka soudní ochrany. Logickým je naopak závěr, že
hmotné právo v těchto případech s procesním nástupnictvím počítá,
ba na ně dokonce spoléhá. Tomuto očekávání se musí nutně podřídit
i výklad o. s. ř., a to tím spíše, že o. s. ř. sám o dopadu
singulární sukcese na oblast procesně právních vztahů mlčí.


Dojde-li v průběhu občanského soudního řízení k singulární
sukcesi, přecházejí na cessionáře i práva a povinnosti dosavadního
subjektu (účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním
postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních.
Jde o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě
účastníka řízení dochází bez toho, aby o ní soud rozhodoval.
Jedinou podmínkou tu je, aby singulární sukcese byla u soudu
uplatněna. V souzené věci se tak již výše uvedeným postupem
stěžovatele i bez poučení soudu podle § 5 o. s. ř. stalo.
Odvolacímu soudu byla tedy skutečnost, že pohledávka přešla spolu
s částí majetku žalované strany na jinou společnost známa.
V takovém případě zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku věcné
legitimace na žalované straně znamenalo porušení stěžovatelova
práva uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. práva domáhat se
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Odepření spravedlnosti v tomto případě by totiž mohlo pro
stěžovatele znamenat promlčení jeho práva, ke kterému by při
dodržení zásad spravedlivého procesu nemohlo dojít. V této
souvislosti je Ústavní soud též nucen konstatovat, že odvolací
soud se v tomto případě nedržel ani publikované judikatury
Nejvyššího soudu ČR, který spornou otázku singulární sukcese řešil
ve svých rozhodnutích, 2 Cdon 554/96, a 2 Cdon 1495/96 (Rc 11/97,
Rc 82/97).

Po posouzení ústavnosti citovaného rozsudku Krajského soudu
v Brně dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho rozhodnutí je
v rozporu s principy právního státu i zásadami Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, které respektují soukromoprávní
sféru a ochranu soukromého života před veřejnou mocí i v tom
smyslu, že zásada "pacta sunt servanda" jako součást právního
státu není automaticky potlačena pozdější právní úpravou. Dříve
uzavřená kolektivní smlouva o odstupném, poskytovaném zaměstnancům
při rozvázání pracovního poměru, není zbavena novou obecnou
úpravou své závaznosti, pokud sama neváže svou existenci, obsah
a rozsah v ní stanovených nároků výhradně a pouze na zákonnou
úpravu v době rozvázání pracovního poměru. V daném případě článek
B 7 písm. e) Kolektivní smlouvy tak neučinil, když stanovil "kromě
zákonného odstupného" při výpovědi zaměstnancům z organizačních
nebo racionalizačních důvodů - jaksi navíc - též "další odstupné".


Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl
k závěru, že v dané věci došlo postupem soudu, kterým nepřipustil
procesní nástupnictví na žalované straně, k porušení čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod. Ze všech uvedených důvodů
Ústavní soud stížnosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení §
82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů napadené rozhodnutí Krajského soudu
v Brně zrušil.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 30. listopadu 1999