I.ÚS 539/98 ze dne 20. 3. 2001
N 46/21 SbNU 411
Aplikace zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti Ing. T. O., Ing. M. O., MUDr. J. O., proti rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 1996, sp. zn. 49 C 43/92, 15
C 190/92, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9.
1998, sp. zn. 21 Co 438/96, a proti rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1226/99 a 23
Cdo 1227/99, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 1996, sp.
zn. 49 C 43/92, 15 C 190/92, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 11. 9. 1998, sp. zn. 21 Co 438/96, se zrušují.

II. Návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1226/99 a 23 Cdo
1227/99, se odmítá.


Odůvodnění

I.

V záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Brně rozhodoval
ve věci žalobců (stěžovatelů a dále K. P. a T. K.) proti žalované
Správě nemovitostí města Brna, s.p., o povinnosti uzavřít dohodu
o vydání nemovitostí a nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu
o vydání nemovitostí. Tímto rozsudkem zamítl návrh, aby byl
nahrazen projev vůle žalované, potřebný k uzavření blíže
specifikované dohody o vydání uvedených nemovitostí stěžovatelům
a dále zamítl návrh, aby byla mezi žalovanou a žalobci K. P. a T.
K. uzavřena dohoda o vydání blíže určených nemovitostí.

V odůvodnění tohoto rozsudku Městský soud v Brně především
uvedl, že stěžovatelé vyzvali žalovanou (resp. jejího právního
předchůdce PBH Brno II) k vydání domu v Marešově ulici v B. spolu
se zastavěnou plochou a zahradou, k.ú. Š., LV č. 10 (dále jen
"předmětné nemovitosti"). Stěžovatelé jsou právní nástupci
(synové) po zemřelé MUDr. E. O., která uplatnila svůj restituční
nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
dne 23. 8. 1991. Svůj nárok na vydání předmětných nemovitostí
opírala MUDr. O. o to, že jejich původním vlastníkem byla MUDr. M.
K., která je v roce 1960 v tísni nuceně darovala státu a mezi
jejími závětními dědici byla rovněž dcera jejího manžela MUDr. E.
Olšovská, tzn. matka stěžovatelů. Městský soud v Brně konstatoval,
že darovací smlouva, uzavřená na základě nabídky MUDr. M. K., byla
uzavřena platně, avšak toliko ve vztahu k domu, nikoliv již ve
vztahu k zastavěné ploše a zahradě, neboť v přijaté nabídce byl
zcela konkrétně a přesně příslušným orientačním číslem a dalšími
údaji označen pouze dům a nikoliv související pozemky. Městský
soud v Brně dále dospěl k závěru, že k převodu vlastnictví k domu
na stát došlo "v prokázané tísni". Podle ustanovení § 3 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb. však může být oprávněnou osobou dědic ze
závěti, který nabyl část dědictví. V daném případě byla tímto
dědicem ještě před svou smrtí MUDr. O. Podle citovaného ustanovení
se však musí jednat o takového dědice, který dědí dědický podíl
a nikoliv o dědice, kterému podle závěti připadly pouze jednotlivé
věci nebo práva. U MUDr. O. se prý jednalo o situaci, kdy jí
připadly toliko ideální spoluvlastnické podíly ke zcela konkrétně
určeným nemovitostem, tzn. jednotlivé věci (jejich části). Proto
Městský soud v Brně dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou
oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. a že tedy nemají
nárok na uzavření dohody o vydání nemovitosti. Ze stejného důvodu
jim prý nemůže být vydána ani předmětná zastavěná plocha
a zahrada, přestože se v tomto případě jedná o převzetí věcí
státem bez právního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 2 citovaného
zákona.

Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil
citovaný rozsudek Městského soudu v Brně ve vztahu mezi
stěžovateli a žalovanou tak, že se zamítá návrh, aby byl nahrazen
projev vůle odpůrce potřebný k uzavření dohody ve znění uvedeném
v tomto rozsudku. Dovolání proti tomuto rozsudku připuštěno
nebylo. Dále vyslovil, že ve vztahu mezi navrhovateli P., K.
a odpůrcem bude o věci samé a o náhradě nákladů řízení rozhodnuto
konečným rozsudkem.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že
stěžovatelé nemohou být oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení
§ 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., protože podle
obsahu dědického spisu ve věci zůstavitelky MUDr. M. K. dědička ze
závěti MUDr. E. O. nabyla pouze jednotlivé věci z dědictví.
Současně však na daný případ prý nelze aplikovat ani jiné
ustanovení § 3 odst. 4 cit. zákona, neboť MUDr. E. O. byla ve
vztahu k původní vlastnici MUDr. M. K. nevlastní dcerou, "což je
vztah, na který žádné ustanovení § 3 odst. 4 zákona nepamatuje".

Proto se krajský soud dále zabýval otázkou, zda stěžovatelé
nejsou oprávněnými osobami dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. na základě dědické posloupnosti po MUDr. K. podle
obecných ustanovení občanského zákoníku (§ 460 a násl.). V tomto
směru krajský soud konstatoval, že oprávněnou osobou podle
ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je pouze ta fyzická
osoba, z jejíhož vlastnictví přešla konkrétní věc do vlastnictví
státu za podmínek v zákoně uvedených. Musí se tedy jednat
o původního vlastníka věci, "který není mrtvý nebo prohlášen za
mrtvého do uplynutí lhůty, ve které mohl svůj restituční nárok
uplatnit. Pokud však do uplynutí této lhůty původní vlastník
zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého, mohou se domoci nároku
fyzické osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona". Krajský soud v této
otázce vycházel ze zásady, že pokud zvláštní předpis upravuje
určité občanskoprávní vztahy, je nutno jej aplikovat před
předpisem obecným. To znamená, že v daném případě aplikoval zákon
o mimosoudních rehabilitacích přednostně před občanským zákoníkem,
protože zákon č. 87/1991 Sb. řeší i otázku právního nástupnictví
po oprávněné osobě uvedené v ustanovení § 3 odst. 1, takže není
možné používat obecnou úpravu, obsaženou v ustanovení § 460
a násl. občanského zákoníku. Jestliže by totiž na restituční
nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. měla být aplikována ustanovení
§ 460 a násl. občanského zákoníku, pak by ustanovení § 3 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb. údajně ztratilo smysl. Krajský soud rovněž
odmítl námitku stěžovatelů, že ustanovení § 3 odst. 1 ve spojení
s § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno vykládat tak, že se
týká i osob, jejichž věci přešly do držby a nikoliv do vlastnictví
státu, neboť § 3 odst. 1 tohoto zákona prý jasně hovoří o přechodu
do vlastnictví státu a je zde odkaz na § 6, tedy i na jeho odst.
2. Protože vlastnictví a držba představují odlišné právní
kategorie, dovodil krajský soud, že nabytím účinnosti (1. 4.
1991) zákon č. 87/1991 Sb. zavedl nový způsob nabývání
vlastnictví, a to na základě jiných skutečností stanovených
zákonem (§ 132 odst. 1 občanského zákoníku). "Pokud tedy na věc
lze aplikovat restituční zákon, nabývá stát vlastnictví i fyzickou
okupací bez právního důvodu, přestože podle obecných předpisů by
se v tomto případě vlastníkem nikdy nemohl stát".

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo
1226/99, a 23 Cdo 1227/99, odmítl dovolání stěžovatelů, které
podali proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, jako
nepřípustné.



V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud ČR především zdůraznil,
že dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. - na něž
stěžovatelé poukazují - je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. V daném případě stěžovatelé navrhli
vyslovení přípustnosti dovolání v souvislosti s posouzením otázky
statutu osoby oprávněné požadovat vydání věci podle restitučního
zákona. K tomu Nejvyšší soud ČR uvedl, že zákon č. 87/1991 Sb. si
klade za cíl napravit či alespoň zmírnit majetkové křivdy vzniklé
v rozhodném období, přičemž toto zmírnění křivd spočívá především
ve vydání odňatých věcí, avšak pouze těm osobám, které restituční
zákon ve svém ustanovení § 3 považuje za oprávněné. V souzené věci
prý nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení § 3 odst. 2, odst.
4 písm. a), c) až e) a odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., přestože
stěžovatelé svůj nárok na vydání sporných nemovitostí nejprve
dovozovali právě ze skutečnosti, že jejich matka MUDr. E. O. byla
testamentární dědičkou původní vlastnice MUDr. K. V tomto případě
totiž nárok dědice původního vlastníka není odvozen z obecného
dědického práva, nýbrž ze zvláštního nástupnictví daného
restitučním zákonem. Závěr odvolacího soudu, že MUDr. E. O.
nepříslušel statut osoby oprávněné k vydání předmětných
nemovitostí podle § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb.,
neboť jí podle závěti připadly toliko jednotlivé věci, mezi něž
sporné nemovitosti nepatřily, prý respektuje ustálený výklad
tohoto ustanovení. Podle tohoto ustáleného výkladu totiž nejsou
rozhodující výsledky dědického řízení, nýbrž znění závěti.

Podle názoru Nejvyššího soudu ČR přiznání statutu oprávněných
osob podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nemůže
stěžovatelům svědčit ani na základě dědické posloupnosti po
zemřelé MUDr. K. Statut oprávněné osoby je totiž přiznán pouze
původnímu vlastníkovi, jehož věc přešla v rozhodném období do
vlastnictví státu některým ze způsobů, jež zná ustanovení § 6 cit.
zákona.

II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především namítají, že
napadenými rozsudky obecné soudy porušily jejich ústavně zaručené
vlastnické právo ve smyslu čl. 11 a právo na spravedlivý proces
podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina").

Protiústavnost napadeného rozsudku Městského soudu v Brně
spatřují stěžovatelé již v tom, že obecný soud neposoudil darovací
smlouvu z 21. 4. a 29. 9. 1960 jako absolutně neplatnou ve smyslu
tehdy účinného občanského zákoníku a že nesprávně vyhodnotil
otázku aktivní legitimace stěžovatelů. Městský soud v Brně prý
sice konstatoval, že předmětná smlouva se vůbec nevztahovala na
zastavěný pozemek a zahradu a že tedy tyto nemovitosti nikdy
nepřešly do vlastnictví státu, nicméně se zabýval toliko
posuzováním stěžovatelů jako oprávněných osob podle ustanovení §
3 zákona č. 87/1991 Sb. "bez vztahu k tomu, že stát zřejmě převzal
předmětné nemovitosti bez právního důvodu". Tím, že se Městský
soud v Brně vůbec nezabýval otázkou neplatnosti zmíněné darovací
smlouvy a důsledky z ní vyplývajícími, nemohl ani správně posoudit
otázku vlastnického práva stěžovatelů, které údajně vzniklo
v důsledku dědické posloupnosti po zemřelé MUDr. K.

Stejného pochybení se prý v napadeném rozsudku dopustil také
Krajský soud v Brně, který navíc dospěl "ke zcela neudržitelnému
závěru", že z ustanovení § 3 odst. 1 a § 6 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. vyplývá nový způsob nabývání vlastnictví státem, a to
na základě jiných skutečností vymezených zákonem (§ 132 odst. 1
občanského zákoníku). Tento právní závěr prý ve svých důsledcích
znamená, že stát nabývá vlastnictví i fyzickou okupací bez
právního důvodu, což stěžovatelé považují za zcela nepřípustné.
Proto se domnívají, že je nutno rozlišovat mezi situacemi, kdy
zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, došlo ke zrušení
výroků o trestu propadnutí majetku nebo propadnutí věci, a to
s účinky ex tunc (a kdy je aplikace ustanovení § 3 zákona č.
87/1991 Sb. výslovně vyloučena), a mezi případy dle ustanovení §
1 odst. 2 cit. zákona, kdy v případě převzetí věci státem bez
právního důvodu není nutná pozdější rehabilitace, tzn. zrušení
příslušného právního aktu, na který se pohlíželo jako na platný.
Právní ochrana vlastníka věci je v tomto případě údajně určena
nikoliv restitučním zákonem, nýbrž občanským zákoníkem. O tom
svědčí i skutečnost, že ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. se
vztahuje toliko na případy, kdy věc přešla do vlastnictví státu
a odkaz na ustanovení § 6 prý rozhodně nemůže znamenat, že
zákonodárce hodlal založit vlastnické právo státu tam, kde
nevzniklo podle předpisů účinných před 1. 1. 1990, nýbrž že
ustanovení § 3 odst. 1 tohoto zákona dopadá toliko na ty případy
uvedené v § 6, kde věc přešla do vlastnictví státu. Jestliže tedy
věc do vlastnictví státu nepřešla, ustanovení § 3 zákona č.
87/1991 Sb. aplikovat nelze a oprávněnou osobou podle tohoto
zákona je vlastník věci. Přitom vlastnické právo se nabývá smrtí
zůstavitele. Stěžovatelé proto tvrdí, že v tomto případě není
možno zákon č. 87/1991 Sb. aplikovat jakožto speciální zákon
přednostně před příslušným občanským zákoníkem, jak to učinil
krajský soud, neboť jestliže speciální zákon v tomto případě
"zvláštní úpravu oprávněné osoby nemá", nemůže nic na postavení
vlastníka jako oprávněné osoby měnit. Restituční zákon prý pouze
upravuje speciální postup při uplatnění nároku vlastníka na vydání
jeho věci, který má přednost před klasickou vindikační žalobou
a jedině v tomto rozsahu zákon č. 87/1991 Sb. deroguje občanský
zákoník.

Stěžovatelé se proto domnívají, že jejich vlastnické právo
k předmětným nemovitostem na stát vůbec nepřešlo a že proto mají
přednost před všemi osobami oprávněnými. Proto navrhují, aby byly
napadené rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně
zrušeny.
Stěžovatelé ústavní stížnost doplnili dodatkem č. 1
k ústavní stížnosti ze dne 17. 4. 2000, v němž především původní
ústavní stížnost rozšířili i o návrh na zrušení citovaného
rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší soud ČR prý totiž
v napadeném rozsudku nenapravil předchozí vady, jichž se dopustily
obecné soudy, které spočívají v tom, že právní závěry neodpovídají
výsledkům provedeného dokazování (neboť údajně pomíjejí prokázané
vlastnické právo stěžovatelů) a že obecné soudy nevyložily zákon
č. 87/1991 Sb. ve vztahu k občanskému zákoníku ústavně konformním
způsobem. Stěžovatelé v tomto směru zopakovali argumentaci,
obsaženou v ústavní stížnosti. Skutečnost, že odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ČR je "konformní s existující ustálenou
judikaturou", prý nemůže vést k závěru, že se v daném případě
nejednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a že
bylo možno podané dovolání odmítnout. Stěžovatelé na ústním
jednání před Ústavním soudem trvají.

III.
Usnesením ze dne 20. 12. 2000, č.j. I. ÚS 539/98-30, Ústavní
soud změnu návrhu na zahájení řízení obsaženou v citovaném dodatku
k ústavní stížnosti připustil.

IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné formální náležitosti a předpoklady, vyžádal si
příslušný soudní spis a požádal o vyjádření k ústavní stížnosti
účastníky řízení - Městský soud v Brně, Krajský soud v Brně,
Nejvyšší soud ČR a vedlejší účastníky řízení - K. P., T. K.
a Správu nemovitostí města Brna, s.p. v likvidaci.

K. P., T. K. a Správa nemovitostí města B., s.p.
v likvidaci, se postavení vedlejšího účastníka v řízení před
Ústavním soudem vzdali (§ 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Městský soud v Brně k ústavní stížnosti uvedl, že předmětná
žaloba nebyla opřena o žádný zákonný důvod a že žalobci nebyli
shledáni oprávněnými osobami. Městský soud v Brně dále upozornil
na skutečnost, že v současnosti je rozhodováno o případném
restitučním nároku K. P. a T. K. ke stejným nemovitostem (viz str.
1), jelikož Nejvyšší soud ČR ve vztahu k těmto osobám zrušil
citované rozsudky nižších soudů. Proto účastník řízení navrhuje,
aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Krajský soud v Brně se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti
nevyjádřil.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
odkázal na odůvodnění svého (napadeného) rozsudku. Stěžovatelé prý
opomíjejí skutečnost, že předmětné nemovitosti byly MUDr. N.
(provdané K.) státem reálně odňaty a vlastnické právo k nim bylo
zapsáno ve prospěch státu. I v případě dle ustanovení § 6 odst.
2 zákona č. 87/1991 Sb., kdy stát věc "usurpoval" (např. okupací),
lze hovořit o "navrácení" majetkových práv a skutkovou podstatu
tohoto ustanovení je prý nutno postavit naroveň ostatním
skutkových podstatám uvedeným v cit. ustanovení § 6. Restituční
nárok může být uplatněn jen způsobem a za podmínek upravených
zvláštním zákonem, z čehož také vyplývá, že jej může uplatnit jen
ten, komu je přiznán statut osoby oprávněné (§ 3 zákona č.
87/1991 Sb.). Stěžovatelé prý však nejsou ani těmi, jimž byly
nemovitosti státem odňaty a nejsou ani osobami vyjmenovanými v §
3 odst. 4 cit. zákona, tzn. "odvozenými" oprávněnými osobami.

V.
Ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud v první řadě (opakovaně) konstatuje, že podle
čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho
úkolem proto není přehodnocovat skutkové a právní závěry
napadených rozsudků obecných soudů, pokud neshledá, že intenzita
porušení základních práv nebo svobod dosahuje ústavně právní
roviny.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že napadenými
rozsudky obecné soudy porušily čl. 11 a čl. 36 Listiny.

K tvrzenému porušení čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že
podle ustálené judikatury tento článek chrání toliko vlastnické
právo již existující, nabyté, a nikoliv rovněž tvrzený nárok na
ně. Proto se tento článek v zásadě nevztahuje na restituční spory
a ani v souzené věci se jej nelze s úspěchem dovolávat.
.
Ústavní soud se dále soustředil na posouzení otázky, zda
obecné soudy napadenými rozsudky neporušily základní právo
stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
V tomto směru stěžovatelé namítali, že soudy chybně posoudily
předmětnou darovací smlouvu jako platnou, že nesprávně vyhodnotily
otázku jejich aktivní legitimace a poukázali na to, že stát
převzal předmětné pozemky bez právního důvodu.

K tomu Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení § 3 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou "fyzická osoba, jejíž
věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6
zákona, pokud je státním občanem ČSFR." To znamená, že vymezení
pojmu "oprávněné osoby" podle tohoto zákona se vztahuje toliko na
ty případy, na které citovaný zákon pamatuje. Je proto zřejmé, že
zákon č. 87/1991 Sb. představuje ve vztahu k občanskému zákoníku
speciální zákon, který musí být aplikován přednostně, přirozeně
však pouze v těch případech, které výslovně upravuje. Pro právní
vztahy osob, které nejsou oprávněnými osobami podle zákona č.
87/1991 Sb., tedy tento zákon nemůže mít postavení speciálního
zákona (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR
ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 560/99, publikovaný in: Právní
rozhledy č. 11/2000, str. 524-525).



V souzené věci však již z odůvodnění napadeného rozsudku
Městského soudu v Brně vyplývá, že předmětná darovací smlouva byla
uzavřena platně, avšak toliko ve vztahu k domu a nikoliv již ve
vztahu k zastavěné ploše a zahradě, neboť v přijaté nabídce byl
zcela konkrétně označen pouze dům a nikoliv související pozemky
(srov. příloha předmětného soudního spisu G). Z této skutečnosti
však obecné soudy přesto dovodily právní závěr, že předmětná
zastavěná plocha a zahrada nemohly být stěžovatelům vydány,
protože je převzal stát bez právního důvodu podle ustanovení § 6
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Krajský soud v Brně uvedl, že
vlastnictví a držba představují odlišné právní kategorie a proto
účinností zákona č. 87/1991 Sb. byl zaveden nový způsob nabývání
vlastnictví (fyzická okupace bez právního důvodu), a to na základě
jiných skutečností stanovených zákonem ve smyslu ustanovení § 132
odst. 1 občanského zákoníku.

Podle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelé správně
namítali, že právní závěr, podle něhož stát nabývá v případech
podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. věci do
vlastnictví bez právního důvodu fyzickou okupací, je
z ústavněprávního hlediska neudržitelný. Smysl restitučního
předpisu totiž spočívá ve snaze o zmírnění byť alespoň některých
majetkových křivd, vzniklých v rozhodném období, a tento smysl by
byl zjevně popřen, jestliže by byl v samotném restitučním předpisu
založen nový důvod vzniku vlastnického práva státem. Jak totiž
vyplývá i z gramatické dikce ustanovení § 6 citovaného zákona,
odstavec 1 tohoto předpisu upravuje případy, kdy v rozhodném
období "věc přešla na stát", zatímco podle odstavce 2 povinnost
vydat věc se vztahuje "i na případy, kdy stát převzal věc bez
právního důvodu." Je tedy zjevné, že smysl odstavce 2 uvedeného
ustanovení nespočívá v konstituování nového nabývacího titulu věci
pro stát, nýbrž v úpravě případů držby věci státem, k níž bez
právního důvodu došlo.

Z těchto důvodů Ústavní soud dospívá k závěru, že Městský
soud v Brně a Krajský soud v Brně porušily základní právo
stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny tím, že
zamítly restituční návrh stěžovatelů s poukazem na to, že
stěžovatelé nebyli oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991
Sb., přestože v případě předmětných pozemků je stát zjevně převzal
bez právního důvodu. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v tomto
rozsahu vyhověl a napadené rozsudky Městského soudu v Brně
a Krajského soudu v Brně zrušil, čímž vytvořil obecným soudům
procesní prostor pro nové meritorní rozhodnutí, v jehož rámci bude
možno reflektovat uvedený právní názor Ústavního soudu, tzn.
vyhodnotit nárok stěžovatelů i z hlediska obecných
občanskoprávních předpisů.

Pokud jde o napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, Ústavní
soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v něm posuzoval toliko
přípustnost podaného dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř. To znamená, že se v dovolacím řízení zabýval pouze tím, zda
předmětná právní otázka je či není zásadního právního významu.
Dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu
nejedná. Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace
zásahů do činnosti jiných orgánů a proto v souzené věci
- z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr
Nejvyššího soudu ČR, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu
podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení,
zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho
ustálenou judikaturou. Za tohoto stavu se Ústavní soud ani
v tomto konkrétním případě nezabýval věcnou stránkou právního
názoru napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, neboť respektoval
jeho výše uvedenou kompetenci.

Proto Ústavní soud část ústavní stížnosti, brojící proti
uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR, odmítl jako návrh zjevně
neopodstatněný § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. 3. 2001