I.ÚS 541/04 ze dne 22. 11. 2005
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
I.ÚS 541/04




Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu




Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného JUDr. Miroslavem Zrůstem, advokátem se sídlem Jeronýmova 695, 440 01 Louny, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.6.2004, čj. 11 Co 775/2003-122, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 17.6.2003, čj. P 94/92-97, spojeném s návrhem na odklad výkonu obou napadených rozhodnutí, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.6.2004, čj. 11 Co 775/2003-122, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 17.6.2003, čj. P 94/92-97, jímž bylo zvýšeno stěžovateli výživné na zletilého syna M. J. a stanovena povinnost uhradit dlužné výživné do 30.9.2004. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Napadenými rozsudky bylo podle tvrzení stěžovatele porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 ústavy ČR. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že postupem obou soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že soudy od počátku vedly jednání o zvýšení výživného jednostranně a zaměřily se jen na důkazní povinnost stěžovatele. Spokojily se s ústním tvrzením matky, že syn M. J. hraje basketbalovou ligu v Ústí na Labem, že byl přijat ke studiu na vysoké škole apod., zatím co otec musel do důsledku prokazovat své majetkové poměry a další skutečnosti.
Soud I. stupně syna M. J. nevyslechl a s návrhem na jeho výslech se nijak nevypořádal. Oba soudy nevzaly v úvahu, že stěžovatel vychovává se svou nynější manželkou její dceru, která je rovněž přijata ke studiu na vysoké škole a opominul i další skutečnosti, které mají vliv na vyživovací povinnost rodičů. Za nejvážnější pochybení soudů však považuje stěžovatel to, že se nezabývaly ust. § 96 odst. 2 zákona o rodině, podle kterého výživné nelze přiznat, jestliže by bylo v rozporu s dobrými mravy. Z výslechu syna by prý soud zjistil, že týž má k otci negativní vztah. Soud má k dispozici posudek ze dne 27.7.1998 z oboru pedopsychiatrie, ze kterého plyne, že syn svůj odmítavý postoj k otci netají. Styky stěžovatele se synem skončily v době, kdy se otec znovu oženil, neboť matka synovi ve stycích zabránila. Soudy prý jednostranně zhodnotily majetkové poměry stěžovatele, který pečuje o nynější společnou domácnost, podílí se na úhradě hypotečního úvěru a jehož "finanční prostředky jsou nižší", než v době, kdy soud stanovil na syna původní výživné; příjem matky se přitom zdvojnásobil. Stěžovatel tvrdí, že byl navíc "potrestán" tím, že mu nebylo umožněno dlužné výživné uhradit ve splátkách.

II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Lounech sp.zn. P 94/92. Z něj zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 17.6.2003, čj. P 94/92-97, byl změněn rozsudek téhož soudu ze dne 5.10.1995, čj. P 94/92-13, tak, že soud zvýšil výživné stanovené stěžovateli z částky 1.000,- Kč na 2.500,- Kč, počínaje od 1.9.2002. Zároveň zavázal stěžovatele uhradit nedoplatek výživného za dobu od 1.9.2002 do 30.6.2003 v částce 15.000,- Kč v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč.
Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítal, že soud při svém rozhodování nevycházel ze spolehlivě zjištěných skutečností a že nesprávně posoudil vzniklou situaci. Otec je nemajetný, jeho příjem se oproti době, kdy rozhodoval soud o výživném, snížil, naproti tomu příjem matky vzrostl o téměř 100 %. Otec sice byl se svou nynější manželkou několikrát v USA, ale cesty byly financovány jejich známým z USA a neměly pouze rekreační charakter, nýbrž i charakter pracovního pobytu, neboť v USA čerpali zkušenosti z nových technologií reklam a její výroby. Soud se nezabýval tím, že otec nad rámec běžného výživného dával synovi různé dárky, kapesné a to jak běžné, tak i mimořádně. Naproti tomu si matka v době podání návrhu na zvýšení výživného zakoupila nový osobní automobil. Soud se také nevěnoval tomu, že otec vozil syna na zápasy basketbalu. Soud pochybil podle stěžovatele také procesně, neboť odmítl jako důkaz výslech syna M. J. Dnem zletilosti byl oprávněn navrhovat zvýšení výživného a vystupovat jako účastník řízení pouze syn M. J., nikoliv jeho matka. Soud také nepřihlédl k tomu, že matka bránila celou dobu otci ve styku se synem.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29.6.2004, čj. 11 Co 775/2003-122, rozsudek Okresního soudu v Lounech potvrdil. Dále rozhodl, že nedoplatek výživného, vzniklý jeho zvýšením za dobu od 1.9.2002 do 30.6.2004, v částce 33.000,- Kč, je otec povinen zaplatit do 30.9.2004 na účet syna M. J. Otci byla rovněž stanovena povinnost zaplatit synovi náklady odvolacího řízení.

III.
Vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech nevzal Ústavní soud za základ zjištění, neboť se v podstatě odvolávají na napadená rozhodnutí, jež jsou stěžovateli známa.

IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů, se kterými se neztotožňuje. Také námitky, které uvedl ve své ústavní stížnosti, se v podstatě shodují s námitkami, které zahrnul do svého odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Lounech. V ústavní stížnosti přináší do posuzované věci jen tvrzení, jež byly předmětem úvah soudu II. stupně, který se s nimi dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Soud II. stupně odstranil některé vady, ke kterým došlo v řízení před soudem I. stupně. Syn stěžovatele M. J. byl přítomen při jednání, kterého se zúčastnil právní zástupce stěžovatele, jenž mohl klást synovi otázky, čehož však nevyužil. Současně bylo přečteno obsáhlé písemné vyjádření stěžovatelova syna. Pokud jde o námitku, že soudy nesprávně hodnotily majetkové poměry obou rodičů, ze spisu vyplývá, že soudy v tomto směru provedly potřebné důkazy (daňovým přiznáním, zprávou zaměstnavatele matky, smlouvou o úvěru stěžovatele u České spořitelny, a.s.) a vyvodily z nich právní závěry, které z mezí ústavnosti nijak nevybočily.
Některé námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti (výživné bylo přiznáno v rozporu s dobrými mravy, konflikt mezi synem a otcem ohledně letní brigády), jak vyplývá z předmětného spisu Okresního soudu v Lounech, byly uplatněny až v této ústavní stížnosti, nikoliv v jednání před obecnými soudy. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp.zn. III. ÚS 359/96 a nález sp.zn. I. ÚS 650/99, www.judikatura.cz) však platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, jestliže se jimi stěžovatel nebránil již v řádném řízení před obecnými soudy.
Za tohoto stavu neshledal Ústavní soud důvod k tomu, aby využil svých pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům stěžovatele a aby svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování. Zjevně nedošlo ani k porušení principů spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává.
Stěžovatelem namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí především proto, že uvedené ustanovení je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny a subjektivní základní práva fyzických a právnických osob nechrání.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Za této situace nemohlo být vyhověno ani stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků obecných soudů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2005








Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná