I.ÚS 543/03 ze dne 29. 1. 2004
N 13/32 SbNU 119
Průtahy v řízení - Krajský soud v Brně
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 29. ledna 2004 sp. zn. I. ÚS 543/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. L., DrSc., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v průtazích řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Co 436/2002.

Výrok

I. Krajský soud v Brně průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 17 Co 436/2002 zasáhl do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Krajskému soudu v Brně se ukládá, aby nepokračoval v průtazích řízení vedeného pod sp. zn. 17 Co 436/2002 a aby neprodleně v této věci jednal.


Odůvodnění



Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 10. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně pokračovat v porušování jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jež je způsobeno tím, že v řízení sp. zn. 17 Co 436/2002 zůstává soud i nadále nečinný.

Stěžovatel ve svém podání uvádí, že dne 15. 10. 1991 podal návrh na zahájení řízení proti žalovanému A., a. s., o zaplacení částky 89 520 Kč jako odměny z využití jeho vynálezu. Dne 20. 5. 1993 stěžovatel návrh omezil a dále žádal zaplacení částky pouze ve výši 44 352 Kč. Dále uvádí, že až dne 11. 12. 2001 byl Městským soudem v Brně vynesen rozsudek, nicméně toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci, protože jeden ze žalovaných si podal do rozsudku odvolání. Stěžovatel také uvedl, že v období před vynesením rozsudku si podal stížnost k předsedkyni Městského soudu v Brně ohledně průtahů v řízení. Stěžovatel je názoru, že Krajský soud v Brně, kterému byla postoupena výše uvedená věc pod sp. zn. 17 Co 436/2002, otálením s projednáním odvolání prohlubuje právní nejistotu stěžovatele trvající již 12 let, čímž dochází k zásahu do jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud přijal nález, jímž Krajskému soudu v Brně zakáže pokračovat v porušování těchto jeho práv.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu 17 Co Krajského soudu v Brně. Ten uvedl, že věc sp. zn. 17 Co 436/2002 byla Krajskému soudu v Brně předložena dne 28. 5. 2002 Městským soudem v Brně s odvoláním žalovaného Z. v. a k., š. p., (vedlejší účastník) proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2001 č. j. 43 C 354/91-178. Jelikož nebyl zaplacen soudní poplatek, byl spis soudu prvního stupně vrácen s výzvou k zaplacení soudního poplatku z odvolání. Soud prvního stupně pak soudu odvolacímu spis opětovně předložil 19. 11. 2002. Soud odvolací ovšem ve věci dosud nerozhodl, neboť senát, kterému věc připadla v současné době, dle slov svého předsedy vyřizuje věci, které výše uvedené věci časově předcházejí (dle sdělení věci napadlé koncem roku 2001 a počátkem roku 2002).

Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené nevyjádřil.

Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele splňuje všechny formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již v minulosti judikoval, že je věcí státu organizovat si své soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen " Úmluva") byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době (srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 42). Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 6/98, tatáž sbírka, svazek 10, str. 254 a násl.). Při posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení tedy není rozhodující, zda jsou způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu, resp. rozhodujícího soudce, nebo objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví (včetně množství napadených věcí či nedostatečné administrativní a technické zázemí obecných soudů).

Dalším důležitým faktorem při posuzování průtahů v řízení je skutečnost, zda jsou průtahy způsobeny pouze státní mocí (soudem) nebo jsou zapříčiněny i samotným jednáním účastníků řízení či stěžovatele. Tuto premisu ostatně respektuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu na jedné straně a postupem účastníků řízení na straně druhé (viz Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko).

Ze souhlasných vyjádření stěžovatele i dalšího účastníka je zřejmé, že ve věci nedošlo k reálnému procesnímu postupu ode dne 19. 11. 2002, kdy byl spis opětovně předložen Krajskému soudu v Brně s odvoláním proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Brně. Tímto rozhodnutím bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi (žalovaný č. 4, Z. v. a k., š. p.) uloženo zaplatit stěžovateli částku 44 352 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 13. 4. 1991 do 15. 7. 1994 a 16 % od 16. 7. 1994 do zaplacení, návrh vůči dalším čtyřem žalovaným byl zamítnut. Stěžovatel dne 3. 11. 2002 zaslal předsedkyni Městského soudu v Brně dopis, v němž jí sdělil své výhrady k rozsudku a také k tomu, že věc nebyla dosud pravomocně skončena. Předsedkyně Městského soudu v Brně dne 15. 11. 2002 sdělila stěžovateli, že nepodal odvolání ve výše citované věci a pokud má výhrady k rozsudku, mohl na ně reagovat včas podaným odvoláním nebo vyjádřením (jako žalobce) k odvolání jiného účastníka.

Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud fakticky ve věci nejedná od 19. 11. 2002 do dnešní doby, nehledě na to, že mezi dnem vyhlášení výše citovaného rozsudku soudem prvního stupně a zaplacením soudního poplatku odvolatele uplynul téměř rok. Ústavní soud tedy konstatuje, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Co 436/2002 shledal neodůvodněné průtahy, čímž došlo k zásahu do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K takovému hodnocení vedla Ústavní soud nejen skutečně uplynulá doba faktické nečinnosti na straně soudu, ale také fakt, že celková doba řízení přesáhla hranici 12 let.

Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v tomto případě Ústavní soud nezkoumal, neboť toto ustanovení slouží jako výchozí ustanovení pro hlavu pátou Listiny. Ústavní soud proto věc přezkoumal z hlediska práva jednotlivce zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, které se výslovně dotýká průtahů v řízení, resp. nepřiměřené délky řízení.

Ústavní soud nikterak nehodnotil, zda průtahy v řízení spočívají v subjektivních či objektivních faktorech, protože jak bylo výše řečeno, tato otázka není z hlediska zásahu státní moci do práva jednotlivce na vyřízení jeho věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě rozhodující. Nelze tedy tolerovat zásahy do základních práv a svobod jednotlivce odkazem na objektivní stav obecné justice. Ústavní soud si je proto vědom také toho, že konkrétní individuální rozhodnutí není systematickým řešením, neboť pokud by i účastníci jiných soudních řízení vedených u Krajského soudu v Brně podali ústavní stížnost a Ústavní soud by jí případně vyhověl, nedošlo by de facto k nápravě dané situace. Ústavní soud však nemá jiného nástroje k zajištění ochrany základních práv jednotlivců než rozhodnutí v individuální věci, jímž současně toliko apeluje na příslušné orgány reprezentující státní moc, aby zásahy do základních práv byly odstraněny a eliminovány, a to bez ohledu na to, zda jsou takové zásahy způsobovány subjektivním jednáním soudu nebo objektivním stavem soudnictví. Ústavní soud u vědomí neefektivity svého rozhodnutí je přesto činí, protože v opačném případě by mohl přispět k mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky. Jak judikoval Evropský soud pro lidská práva ve věci Hartman vs. Česká republika dne 10. 7. 2003 " ... v České republice neexistuje opravdový právní prostředek nápravy umožňující konkrétní osobě stěžovat si na nepřiměřenou délku řízení". K tomuto závěru dospěl Evropský soud pro lidská práva za situace, kdy shledal, že "český Ústavní soud rovněž nemůže přiznat stěžovateli jakékoliv odškodnění za již vzniklé průtahy".

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, dospěl Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) k závěru, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Co 436/2002 došlo k neopodstatněným průtahům, a tím k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. uložil Krajskému soudu v Brně, aby nepokračoval v průtazích v řízení výše uvedené spisové značky a aby neprodleně jednal.