I.ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001
N 63/22 SbNU 65
O tzv. opomenutých důkazech
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti stěžovatelů A. M., bytem SRN, a O. M., bytem, SRN, obou
zastoupených advokátem JUDr. L. Ch. proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. 18 Co 140/2000, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2000, sp. zn.
18 Co 140/2000, se zrušuje.


Odůvodnění

I.
Rozsudkem ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 19 C 148/99, Obvodní
soud pro Prahu 9 ve věci stěžovatelů (žalobců) proti žalovanému P.
F. (dále jen "žalovaný") o zaplacení částky 427.500 Kč
s příslušenstvím každému ze stěžovatelů rozhodl tak, že žalobu
zamítl.

V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že se stěžovatelé domáhali
zaplacení předmětné částky s poukazem na to, že dohodou ze dne 7.
10. 1991 M. S. darovala žalovanému chatu ev. č. 612 v Praze 5
- Stodůlky se stavební plochou č. 810 a zahradou č. 811 (dále jen
"předmětné nemovitosti") pod podmínkou, že žalovaný po 1prodeji
těchto nemovitostí vyplatí každému stěžovateli z celkové ceny.
Důvodem této smlouvy byla podle tvrzení stěžovatelů skutečnost, že
stěžovatelé byli devizovými cizozemci, takže jim M. S. nemohla
předmětné nemovitosti darovat.

Obvodní soud však dospěl k závěru, že mezi žalovaným P. F.
a M. S. sice bylo dne 7. 10. 1991 uzavřeno ujednání, podle něhož
měl žalovaný po darování předmětných nemovitostí umožnit M. S.
doživotní užívání těchto nemovitostí a polovinu výtěžku z jejich
pozdějšího prodeje dát stěžovatelům, leč po sjednání této dohody
byla prý uzavřena řádná darovací smlouva spolu se zřízením věcného
břemene užívání nemovitostí pro M. S., v níž se však o tomto
ujednání nehovořilo. Z výpovědi žalovaného a svědkyně Š.
vyplynulo, že M. S. toto ujednání označila za neplatné a požádala
je, aby je zlikvidovali. M. S. na stěžovatele pamatovala i ve své
poslední vůli. Obvodní soud proto konstatoval, že v daném případě
nebylo zřejmé, co měla M. S. úkonem ze dne 7. 10. 1991 na mysli,
neboť se v něm prý hovořilo o blíže nespecifikované podmínce, na
kterou byl vázán prodej předmětných nemovitostí (právo užívání pro
M. S. na dožití) a rovněž nebylo zřejmé, kdo je má prodat. Proto
obvodní soud dospěl k závěru, že předmětná dohoda, o kterou se
stěžovatelé ve své žalobě opírali, představovala absolutně
neplatný právní úkon a žalobu zamítl.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citovaný
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 potvrdil.

V jeho odůvodnění konstatoval, že nalézací soud dostatečným
způsobem zjistil skutkový stav, provedené důkazy správně zhodnotil
a vyvodil z nich i správné právní závěry. Ujednání ze dne 7. 10.
1991 je prý možno považovat za inominátní smlouvu podle ustanovení
§ 51 občanského zákoníku v tehdejším znění ve prospěch třetí
osoby, avšak toto ujednání bylo obsahově nesrozumitelné a proto
i absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 37 občanského
zákoníku.

II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především tvrdí, že napadeným
rozsudkem Městský soud v Praze porušil čl. 36 a násl. Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")
a čl. 90 Ústavy ČR.

Protiústavnost napadeného rozsudku spatřují stěžovatelé
v tom, že jím soud porušil zásadu pacta sunt servanda a že zcela
opomenul zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém
a procesním. Dohoda ve prospěch třetího (§ 50 občanského zákoníku)
i inominátní dohoda (§ 51 občanského zákoníku) nevyžadují písemnou
formu. Žalovaný v podání ze dne 28. 6. 1999 i ve výpovědi ze dne
1. 7. 1999 výslovně uznal, že s M. S. uzavřel dohodu ve prospěch
stěžovatelů ve výše uvedeném smyslu a tím prý potvrdil daný právní
stav. Ujednání ze dne 7. 10. 1991 bylo určité a v průběhu soudního
řízení byly prokázány "rozhodné okolnosti uzavření jednání", úmysl
a chování jeho účastníků před i po uzavření tohoto ujednání, jež
údajně potvrzují pravou a trvalou vůli M. S. Rozsudky obecných
soudů proto stěžovatelé považují za nelogické a stojící v rozporu
s provedeným skutkovým zjištěním, když je navíc např. zřejmé, že
prodej věci může provést pouze její vlastník, takže nebylo možné,
aby tento prodej uskutečnil někdo jiný než žalovaný. Stěžovatelé
dále dokládají konkrétní důkazy (závěť M. S., dopis M. S. matce
stěžovatelů a stěžovatelům ze dne 30. 8. 1984, dodatky k poslední
vůli), které mají potvrzovat, že předmětné ujednání bylo platné
a určité a že - především - nebylo později ze strany M. S.
zrušeno. Mimoto stěžovatelé prý již od roku 1975 byli v závětích
M. S. uvedeni na prvním místě jako dědici největšího majetku,
takže není pravdou, že se měli stát dědici až po předmětném
ujednání ze dne 7. 10. 1991. Odvolací soud se dopustil pochybení
i tím, že ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu
prvního stupně v neprospěch stěžovatelů (odvolatelů), což je
nepřípustné. Stěžovatelé konečně spatřují protiústavnost
napadeného rozsudku v tom, že odvolací soud zcela opomenul jejich
důkazní návrhy, především návrh na výslech H. Š. a J. J., které
mohly potvrdit pravou vůli M. S., pokud jde o ujednání z 7. 10.
1991. V této souvislosti poukázali na judikaturu Ústavního soudu,
podle níž se obecný soud musí ve svém rozsudku vypořádat
s navrženými důkazy a uvést, proč nebyly provedeny.
III.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny
zákonné formální náležitosti a předpoklady a že tedy nic nebrání
projednání a rozhodnutí věci samé. Proto si vyžádal předmětný
soudní spis (sp. zn. 19 C 148/99), vyjádření účastníka řízení
- Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka řízení - P. F.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření toliko odkázal na
právní závěry, které učinil v odůvodnění napadeného rozsudku,
a navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout, popř. jako
zjevně neopodstatněnou odmítnout.

P. F. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že
v souzené věci nebyla porušena ústavně zaručená základní práva
stěžovatelů. Ujednání ze dne 7. 10. 1991 totiž bylo obecnými soudy
prohlášeno za absolutně neplatné pro jeho nesrozumitelnost,
s čímž se P. F. ztotožňuje. Dle § 37 občanského zákoníku totiž
musí být právní úkon učiněn určitě a srozumitelně, jinak je
neplatný. Text předmětného ujednání je však vyjádřen takovým
způsobem, že prý nelze jednoznačně identifikovat jeho obsah.
Napadený rozsudek proto údajně neporušuje ani zásadu "pacta sunt
servanda", jelikož každá dohoda musí být v první řadě platná. Na
tom nic nemění ani skutečnost, že dohoda ve prospěch třetího
nemusí být uzavřena v písemné formě. K otázce hodnocení důkazů
obecnými soudy P. F. konstatoval, že soud prvního stupně i soud
odvolací respektovaly ustanovení § 132 o.s.ř., přičemž
stěžovatelům prý nijak nebylo bráněno při uplatňování jejich práva
u nezávislého a nestranného soudu a byla dodržena i zásada
rovnosti účastníků řízení. K námitce, že se v souzené věci jednalo
o občanskoprávní vztah s cizím prvkem, P. F. uvedl, že stěžovatelé
jako cizinci činili právní úkon v České republice a soudy uznaly,
že stěžovatelé jsou způsobilí k právním úkonům podle českého
práva. To, že stěžovatelé podali žalobní návrh u soudu v ČR, prý
svědčí o tom, že přijali jako rozhodné právo české.
Důvodem neplatnosti předmětného ujednání je prý i skutečnost,
že se týká blíže neurčených nemovitostí a připojené podpisy nejsou
úředně ověřeny. Proto také byla dne 22. 10. 1991 státním
notářstvím ve formě notářského zápisu sepsána darovací smlouva
mezi paní S. a P. F. Navíc dle § 628 odst. 3 občanského zákoníku
je neplatná darovací smlouva, podle níž má být plněno až po
dárcově smrti. P. F. dále ve svém vyjádření ze dne 24. 9. 1999
vznesl námitku promlčení nároků stěžovatelů, neboť ti se prý
o ujednání mezi M. S. a P. F. dozvěděli ještě v roce 1991.

Ze všech uvedených důvodů vedlejší účastník dovodil, že
základní práva a svobody stěžovatelů nebyly napadenými rozsudky
porušeny a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná
zamítnuta.

IV.
Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že
s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83
Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu
proto ani přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy,
popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím však
nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod
stěžovatelů. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že ochranu
ústavnosti je nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci
jiných orgánů. To znamená, že pokud je nálezem zrušujícím
rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon
k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu
tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní
posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita
hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (srov. např. nález sp.
zn. III. ÚS 205/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
9, str. 375).

Rovněž v souzené věci se Ústavní soud nejprve soustředil na
otázku, zda bylo respektováno základní právo stěžovatelů na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6
Úmluvy. To ostatně tvoří těžiště ústavní stížnosti. Podle názoru
Ústavního soudu se obecné soudy v tomto směru dopustily procesního
pochybení ústavně právní relevance, neboť ignorovaly relevantní
důkazní návrh stěžovatelů na provedení výslechů svědkyň M. S. a J.
J.. Tento důkazní návrh učinil právní zástupce stěžovatelů již při
ústním jednání, konaném u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 30. 9.
1999 (č.l. 24 p.v.), a opakoval jej v přípisu ze dne 11. 5. 2000,
který předložil Městskému soudu v Praze při jednání dne 12. 5.
2000 (č.l. 45). V obou případech však obecné soudy navržené důkazy
neprovedly a v odůvodnění citovaných rozsudků se k této otázce ani
(žádným způsobem) nevyjádřily.

K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že zásadám
spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení
vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy
vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy,
avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví
- "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve
vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním
závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy
neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je
nepřevzal". "Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své
rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných
procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami
vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též
i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy,
tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně
důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásady
volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho
protiústavnost" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51).

Ústavní soud proto usuzuje, že již v této skutečnosti (tzn.
v existenci opomenutých důkazů v uvedeném smyslu) spočívá
protiústavnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a tedy
i důvod jeho derogace.

Ústavní soud se pro úplnost zabýval i skutkovými okolnostmi
souzené věci. V tomto směru konstatuje, že nepojmenované (tzn.
inominátní) smlouvy podle ustanovení § 51 občanského zákoníku
nevyžadují písemnou formu, jak správně uvádějí stěžovatelé.
Jestliže tedy obecné soudy zkoumaly předmětné ujednání ze dne 7.
10. 1991, měly je hodnotit nikoliv pouze z hlediska jeho
doslovného textu, nýbrž i v kontextu s dalšími provedenými důkazy.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na důkazy, o nichž
stěžovatelé hovoří i v ústavní stížnosti (např. stanovisko
žalovaného P. F., v němž vyjádřil podstatu a smysl citovaného
ujednání (č.l. 6), což zopakoval i při ústním jednání před
obvodním soudem (č.l. 9), přípis zesnulé S. ze dne 28. 1. 1993,
dodatek poslední vůle atd.), z nichž je úmysl M. S. zřejmý.
Ústavní soud, který ve své judikatuře opakovaně kritizuje přepjatý
formalismus a akcentuje principy materiálního právního státu,
proto nemůže jednoznačně akceptovat právní závěr obecných soudů,
že předmětné ujednání bylo obsahově nesrozumitelné a proto
i absolutně neplatné. Tento právní závěr je podle názoru Ústavního
soudu - a v souladu s jeho ustálenou judikaturou - v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy. Proto napadený rozsudek Městského
soudu v Praze porušuje právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve
výše uvedeném smyslu (k vymezení pojmu "extrémní nesoulad" srov.
např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 3, str. 257).

Dalšími argumenty ústavní stížnosti se již Ústavní soud
nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti
zcela vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze pro jeho
rozpor s čl. 36 Listiny a s čl. 6 Úmluvy jako protiústavní zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. 4. 2001