I.ÚS 550/14 ze dne 19. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TOI TOI, sanitární systémy, s. r. o., se sídlem Pražská 264, Slaný, zastoupené Mgr. Ivem Siegelem, advokátem, se sídlem Školská 38, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 11. 2013 č. j. 109 EC 64/2012-89, za účasti Okresního soudu v Kladně, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Kladně z důvodů porušení jejích základních práv, tvořících součást práva na spravedlivý proces, přičemž se odvolává na právo domáhat se svých práv u nestranného soudu zákonem stanoveným postupem, zaručené v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a práva na projednání věci v přítomnosti stěžovatelky tak, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Protiústavnost napadeného rozhodnutí stěžovatelka rovněž spatřuje v rozporu s čl. 96 Ústavy, zaručujícím rovné postavení účastníků v řízení před soudem.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 11. 2013 č. j. 109 EC 64/2012-89 byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částky 3.336 Kč, 7.200 Kč, 6.480 Kč a 7.320 Kč s příslušenstvím a byla ji uložena také povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 26.432 Kč. Předmětné částky měly představovat odměny za právní služby, které měla žalobkyně jako advokátka poskytnout stěžovatelce. Okresní soud zaměřil v řízení dokazování na sporné otázky, zda měla být odměna žalobkyně určena jako mimosmluvní dle vyhlášky č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), nebo zda byla mezi žalobkyní a stěžovatelkou uzavřena dohoda o smluvní odměně, případně s jakým obsahem, a dále zda a jaké právní služby žalobkyně stěžovatelce poskytla. S ohledem na to, že v právně i skutkově totožné věci bylo mezi žalobkyní a stěžovatelkou vedeno u okresního soudu řízení pod sp. zn. 117 EC 482/2011, které již bylo pravomocně skončeno, a v němž byl podrobně vyslechnut jednatel stěžovatelky i další navržení svědci, vyplynula podle okresního soudu z obsahu spisu potřeba provést důkaz také tímto spisem. Na základě provedeného dokazování pak okresní soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a stěžovatelkou došlo dne 1. 4. 2010 k uzavření smlouvy o poskytování právních služeb, na základě které se žalobkyně zavázala podávat pro stěžovatelku u soudů a exekutorů návrhy a žaloby a zastupovat ji v probíhajících soudních a exekučních řízeních, což také žalobkyně v souzených případech učinila. Protože mezi stěžovatelkou a žalobkyní nebyla uzavřena dohoda o smluvní odměně za právní služby, byla stěžovatelka povinna zaplatit odměnu dle advokátního tarifu. Návrhy na doplnění dokazování opakovaným výslechem svědků i jednatele stěžovatelky okresní soud zamítl, neboť jejich výpovědi ve věci vedené pod sp. zn. 117 EC 482/2011 byly vyčerpávající a na jejich základě bylo možné dojít k jednoznačným skutkovým závěrům, když souzené věci byly právně i skutkově totožné. Okresní soud tedy žalobkyni vyhověl a uložil stěžovatelce zaplatit výše specifikované částky.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti prvně uvádí důvody, proč nelze její ústavní stížnost odmítnou z důvodu bagatelnosti. V této souvislosti namítá, že v jejím případě došlo napadeným rozhodnutím k intenzivnímu zásahu do její ústavních práv, přičemž závažnost porušení její ústavních práv v jednotlivých bagatelních věcech prudce zvyšuje skutečnost, že u okresního soudu bylo mezi ní a žalobkyní vedeno celkem 155 dílčích řízení, často spojených do větších celků. Dle názoru stěžovatelky je třeba rozlišovat různé kategorie i v rámci bagatelních sporů a poté k nim i odlišně přistupovat. Jedná se totiž o rozdílné situace, když na jedné straně soud řeší například spor z jediné zápůjčky, jejímž předmětem je pouze několik tisíc korun, a když se na straně druhé jedná o dílčí nároky, kterých je obrovské množství a ve svém souhrnu mohou tvořit částku, která se včetně nákladů řízení šplhá do řádu milionů korun, jako je tomu právě v jejím případě.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shrnuje skutkový stav věci a uvádí, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí soud označil projednávanou věc za právně i skutkově totožnou s věcí projednávanou pod sp. zn. 117 EC 482/2011, ačkoli skutková shoda se týká pouze části zkoumaných otázek, a soud si tak zjevně pouze nesprávně zjednodušoval situaci ohledně vedení řízení a provádění důkazů. Své skutkové závěry spočívající zejména v tom, že mezi stěžovatelem a žalobkyní nebyla sjednána odměna za právní služby, okresní soud opřel v podstatě pouze o důkaz čtením protokolu o výpovědích svědků v řízení sp. zn. 117 EC 482/2011 a na základě toho návrhy na doplnění dokazování opakováním výslechu svědků i jednatele stěžovatelky zamítl pro údajnou nadbytečnost. Stěžovatelka spatřuje vadu, která představuje zásah, resp. odepření práva na spravedlivý proces, zejména v tom, že okresní soud odmítl provést výslech jí navržených svědků a provedl pouze čtení protokolu o výslechu svědků z jiného řízení, přestože tento výslech měl být klíčovým důkazem pro tvrzení stěžovatelky. Stěžovatelka navíc, vzhledem k odlišné obraně a tvrzením, hodlala svědkům položit i jiné dotazy, než které jim byly položeny v dřívějším řízení. Tím, že výslechy navržených svědků nebyly provedeny a byly nahrazeny pouze čtením protokolů o dřívějších výpovědích, byla stěžovatelce tato možnost odňata. Intenzita tohoto zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky je navíc umocněna tím, že se vzhledem k bagatelní povaze žalovaných částek jedná o řízení jednostupňové, ve kterém je tím spíše nutné přistupovat se zvýšenou obezřetností k šetření procesních práv účastníků a k zamítání jejich důkazních návrhů, a dále tím, že je mezi stejnými účastníky u stejného soudu o skutkově podobných, nikoliv však zcela stejných, věcech vedeno velké množství dílčích řízení. Od vynesení rozhodnutí ve věci sp. zn. 117 EC 482/2011 přitom jednotliví samosoudci odmítají provádět v řízení dokazování výslechem navržených svědků a pouze mechanicky přebírají skutkové závěry z první pravomocně skončené věci. Za této situace považuje stěžovatelka za žádoucí, aby Ústavní soud na její ochranu do takto nastaveného procesu zasáhl tak, aby byl obecný soud povinen respektovat ústavně zaručená práva stěžovatelky a jejich projev obsažený v pravidlech a zásadách dokazování v občanském soudním řízení.

5. Stěžovatelka dále okresnímu soudu vytýká, že okresní soud v řízení provedl důkaz připojením soudního spisu, který nebyl navrhnut ani jedním z účastníků řízení, ale jehož potřeba provést vyplynula ze spisu řešené věci. Podle stěžovatelky tedy soud z vlastní iniciativy provedl důkaz, ze kterého bylo od počátku patrno, že může být pouze k užitku jedné strany. Navíc odmítl stěžovatelčin návrh na doplnění dokazování, které mělo tento nerovný stav alespoň zčásti napravit. Tento postup podle stěžovatelky naprosto popírá ústavně zakotvenou zásadu rovnosti, která je součástí práva na spravedlivý proces. Stěžovatelce je tímto postupem upírána šance na obranu, když jí není umožněno ani to, aby byl proveden důkaz ke stěžejní otázce věci.

6. Stěžovatelka se neztotožňuje ani s odůvodněním okresního soudu, že by svědek nemohl k věci přispět ničím novým nebo že by jeho výpověď měla být ovlivněná či nedůvěryhodná, přičemž se podle ní jedná o zcela předčasný postoj, jelikož k takovým závěrům lze dojít právě tím, že svědek bude vyslechnut přímo, a obsah a průběh jeho výpovědi takovým závěrům poskytne oporu. Stěžovatelka okresnímu soudu vyčítá i mechanický postup při nalézání práva, který ilustruje skutečnost, že v odůvodnění napadeného rozsudku se nacházejí doslova shodné pasáže, a to až v rozsahu několika stránek, jako v jiných rozsudcích okresního soudu. Takový postup soudu, kdy je pouze opisováno odůvodnění jiného rozsudku, a to včetně skutkových zjištění vyplývajících z provedených důkazů, je podle stěžovatelky nepřípustný, a to i z pohledu ústavního práva. Výkon soudní moci je totiž v takovém případě redukován pouze na formální postup, čímž je ale odepíráno právo na skutečnou soudní ochranu. Stěžovatelka má dále za to, že různí samosoudci by si měli alespoň teoreticky zajistit možnost nezávislého rozhodování, a zjistit skutkový stav bez ohledu na výsledky dokazování provedeného jiným senátem. Žalobkyně, za situace, kdy velký počet jednotlivých dílčích nároků zažalovala zvlášť, měla podle stěžovatelky rovněž nést nebezpečí rozdílného posouzení věci v mnoha jedinečných řízeních i jednáních.

7. Stěžovatelka dále ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že popsaným postupem mohlo být porušeno i její právo na zákonného soudce, jelikož toto právo spočívá v tom, že věc rozhodne soudce povolaný podle předem stanovených pravidel. V projednávané věci však byl klíčový důkaz (výslech svědků, kteří měli potvrdit či vyvrátit uzavření dohody o odměně za poskytování právních služeb) proveden v jiném řízení před jiným soudcem a do tohoto řízení byl pouze přenesen, a to včetně závěru o skutkovém zjištění a právním posouzení věci a tím i výsledku sporu. Meritum věci tak bylo fakticky vyřešeno v jiném řízení a v materiální rovině tedy došlo k porušení práva na zákonného soudce, i když formálně rozhodl správný soudce.

8. Stěžovatelka dále tvrdí, že postupem okresního soudu bylo porušeno její právo navrhovat jako účastník řízení ke svým tvrzením důkazy, a dále také stěžejní zásady přímosti a ústnosti dokazování v občanském soudním řízení, jejichž smyslem a účelem je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení vyjádřit se k provedeným důkazům. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu ohledně významu dokazování ve vztahu k ústavně zaručenému právu na soudní ochranu a spravedlivý proces a argumentuje také principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí, z něhož vyplývá povinnost soudu účastníky vhodnou formou informovat, a to nejpozději při poučení podle § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řad, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád), jaké skutkové závěry z dosud provedených důkazů vyvodil, přičemž tato informovanost vede k vytvoření adekvátního procesního prostoru stranám sporu k tomu, aby mohly reagovat odpovídajícími návrhy. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem její ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

9. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

11. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo řízení vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

12. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí četné důvody, pro které mělo být porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že k zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a dalších Listiny, dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, nebo pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.

13. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se okresní soud věcí řádně zabýval a své rozhodnutí podložil náležitým odůvodněním. V nyní souzené věci lze dokonce konstatovat, že stěžovatelka toliko polemizuje se způsobem dokazování, resp. s hodnocením provedených důkazů. Tomuto argumentu však nelze přisvědčit, neboť okresní soud provedl dokazování v souladu s občanským soudním řádem a ústavními zásadami spravedlivého procesu.

14. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že k porušení její ústavně zaručených práv mělo dojít tím, že okresní soud neprovedl jí navržené důkazy výslechem svědků. K této námitce je nutno uvést, že dle § 120 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že je to právě soud, kdo určí, zda navržené důkazy provede. Ústavního rozměru by mohl nabýt jedině takový postup obecného soudu, kdy by navržený důkaz neprovedl a neuvedl, z jaké důvodu tak neučinil. Ani k tomu však v souzené věci nedošlo, neboť okresní soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že důkazy neprovedl z důvodu nadbytečnosti.

15. K argumentu stěžovatelky, že okresní soud provedl důkaz spisem ze své iniciativy, čímž mělo dojít k porušení rovnosti účastníků soudního řízení, Ústavní soud uvádí, že podle § 120 občanského soudu řádu může soud provést i jiné než účastníky navržené důkazy, a to v případech, kdy to je potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Z tohoto důvodu tedy nebylo vyloučeno, aby okresní soud provedl i důkaz spisem z jiného řízení a aby se, za předpokladu splnění výše nastíněných požadavků na řádné odůvodnění, se závěry jiného senátu i ztotožnil. V takovém postupu okresního soudu Ústavní soud neshledal ani stěžovatelkou namítané porušení práva na zákonného soudce. Co se týče argumentace stěžovatelky ohledně použití § 119a občanského soudního řádu, je nutno uvést, že jeho účelem je účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a občanského soudního řádu. To znamená, že se uvedené ustanovení k stěžovatelkou namítanému hodnocení provedených důkazů a skutkových závěrů nevztahuje.

16. Ačkoli tedy obecný soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatelky a zmíněné otázky posoudil odlišně, než by si stěžovatelka představovala, Ústavní soud dospěl k závěru, shodně jako ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3267/13 a pod sp. zn. II. ÚS 2065/14, že svůj postup i své právní posouzení obecný soud přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, a proto neshledal důvod k zásahu do jeho rozhodnutí.

17. S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že napadeným rozhodnutím okresního soudu nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky ani do základních ústavních principů spravedlivého procesu, a podanou ústavní stížnost tak odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu