I.ÚS 551/05 ze dne 26. 4. 2006
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců Vojena Gűttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky GAHR International CZ, spol. s r.o., se sídlem Uzbecká 6, 625 00 Brbo, IČ: 25569511 zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 11. 5. 2005, č.j. 1 Afs 137/2004, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2004, č.j. 29 Ca 24/2002-31, rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 20. 11. 2001, č.j. 7096/2001-01-0101, a proti rozhodnutí Celního úřadu Brno I. ze dne 22. 6. 2001, č.j. PV1009999/2001, takto:


Ústavní stížnost s e o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a doplněnou na výzvu Ústavního soudu dne 23. 1. 2006, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 5 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí se týkají penále za pozdní úhradu celního dluhu uloženého stěžovatelce k zaplacení rozhodnutím Celního úřadu Brno I. ze dne 19. 10. 2000, platebním výměrem č. 36/2000/V, č.j. 5415/1-0172/99, ve výši 211.929,- Kč ve lhůtě do deseti dnů od doručení rozhodnutí. Tato lhůta marně uplynula dne 6. 11. 2000. V "poučení" v platebním výměru byla stěžovatelka poučena o tom, že podané odvolání nemá odkladný účinek. Celní dluh byl uhrazen dne 20. 6. 2001, tj. po doručení rozhodnutí o podaném odvolání, kterým byla povinnost k platbě celního dluhu potvrzena. Napadeným rozhodnutím Celního úřadu Brno I. (dále jen "CÚ") ze dne 22. 6. 2001, č.j. PV1009999/2001, bylo stěžovatelce uloženo uhradit penále ve výši 47.896,- Kč. Celní ředitelství v Brně (dále jen "CŘ") napadeným rozhodnutím ze dne 20. 11. 2001, č.j. 7096/2001-01-0101, odvolání stěžovatelky do posléze citovaného rozhodnutí CÚ zamítlo. V odůvodnění poukázalo na to, že celní dluh byl uhrazen po lhůtě splatnosti, proto CÚ citovaným rozhodnutím uložil stěžovatelce povinnost uhradit penále za pozdní úhradu celního dluhu. CŘ poukázalo na ustanovení § 63 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), a současně uvedlo, že stěžovatelka po stanovenou dobu, tj. od 7. 11. 2000 až do 20. 6. 2001, byla v prodlení s platbou. CÚ proto nezbylo než z úřední povinnosti vyměřit příslušné penále z prodlení. CŘ navíc uvedlo, že námitky stěžovatelky směřují proti jinému rozhodnutí CÚ (poznámka: proti rozhodnutí CÚ ze dne 19. 10. 2000, č. 36/2000/V, č.j. 5415/1-0172/99, tj. proti rozhodnutí, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit celní dluh) a jež byly shodně uplatněny a posuzovány v odvolacím řízení do tohoto rozhodnutí. V odvolacím řízení do platebního výměru na penále za prodlení jsou však tyto námitky irelevantní, proto se jimi odvolací orgán opakovaně nezabýval. Odvolací orgán uvedl, že souhlasí se stěžovatelkou, že příslušenství sleduje osud jistiny. Proto za situace, kdy platební výměr, jímž jí byla uložena povinnost uhradit celní dluh, zrušen nebyl a je účinný, povinnost k platbě celního dluhu trvá a penále z prodlení bylo vyměřeno oprávněně, tj. v souladu s právní úpravou.

Krajský soud v Brně následně napadeným rozsudkem správní žalobu proti rozhodnutí CŘ ze dne 20. 11. 2001, č.j. 7096/2001-01-0101, zamítl. Prohlásil, že nezákonnost napadených rozhodnutí FÚ a FŘ nelze bez dalšího dovozovat z pouhého faktu, že pravomocné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit celní dluh bylo napadeno žalobou; ta navíc byla Krajským soudem v Brně rozsudkem ze dne 14. 10. 2003, č.j. 29 Ca 217/2001-39, zamítnuta. Krajský soud konečně poukázal na to, že se CŘ námitkou stěžovatelky (poznámka: týkající se jí tvrzené nezákonnosti a nesrozumitelnosti předchozích podkladových rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit celní dluh) řádně zabývalo; rozhodnutí CŘ obsahuje jak skutkové, tak právní důvody, které vedly k jeho vydání a řádně reagovalo na vznesené odvolací námitky.

Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") napadeným rozsudkem kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2004, č.j. 29 Ca 24/2002-31, pro nedůvodnost, zamítl. Nejprve poukázal na ustanovení § 63 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. a konstatoval, že žalovaný (tj. CŘ), přezkoumává-li rozhodnutí, kterým bylo stanoveno penále, zjišťuje, zda existuje rozhodnutí, kterým byla povinnost hradit celní dluh subjektu řádně sdělena, zda skutečně nebyla platební povinnost splněna ve lhůtě stanovené v tomto rozhodnutí a zda je penále počítáno za každý den prodlení počínaje dnem splatnosti cla a konče jeho platbou. Tímto rozsahem přezkoumání je vázán rovněž soud, při zachování zásady dispoziční. V žalobě stěžovatelka namítala, že není jistý výsledek řízení soudu o výši celního dluhu (vedeného pod sp. zn. 29 Ca 217/2001); k této žalobní námitce Krajský soud v Brně uvedl, že rozsudek ve věci sp. zn. 29 Ca 217/2001 již nabyl právní moci a stěžovatelčina žaloba jím byla zamítnuta. Jestliže stěžovatelka takovým návrhem omezila rozsah přezkoumání soudem, ten (vzhledem k dispoziční zásadě) nemohl jinak, než rozhodnutí přezkoumat jen z tohoto pohledu. Ostatní námitky uvedené v žalobě a v kasační stížnosti jsou nerelevantní, neboť se nevztahují k napadenému rozhodnutí o sdělení penále; proto je krajský soud nemohl samostatně přezkoumávat a ani NSS k nim nemohl přihlédnout. Pokud stěžovatelka zpochybnila dobu, po kterou jí bylo penále počítáno, činí tak rovněž nad rámec přípustnosti, neboť takovou námitku v žalobě nevznesla, ač tak učinit mohla (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti poukázala na vztah napadených rozhodnutí ve věci penále a rozhodnutí o celním dluhu (které je předmětem její jiné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 481/05 proti naposled vydanému rozhodnutí NSS ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 1 Afs 40/2004, a proti rozhodnutím jemu předcházejícím); tu bylo třeba podat samostatnou ústavní stížnost. Za druhý důvod vedoucí k podání ústavní stížnosti uvedla období, za které je daňové penále předepsáno, tj. období od 7. 11. 2000 do 20. 6. 2001. Stěžovatelka poukázala na to, že meritum věci tkví v zásadě v tom, že podle aplikovaného ustanovení § 270 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění platném ke dni 26. 10. 2000 "ačkoliv nešlo a nejde o clo, daně a poplatky vybírané při dovozu, neboť jednak o dovoz ani nešlo a skutečnost odpovídající dovozu ani nenastala, rozhodnutí o propuštění zboží nebylo zrušeno". Proto prohlásila, že pokud by bylo na povinnost, se kterou je spojeno daňové penále, nahlíženo jinak, než jako na povinnost z rozhodnutí vydaného podle § 32 zákona č. 337/1992 Sb., pak "by daňové penále příslušelo k dluhu, který by fakticky vznikl již rozhodnutím o propuštění zboží na základě okolnosti, která nastala v budoucnu".

Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud přijal nález, kterým rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 11. 5. 2005, č.j. 1 Afs 137/2004, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2004, č.j. 29 Ca 24/2002-31, rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 20. 11. 2001, č.j. 7096/2001-01-0101, a proti rozhodnutí Celního úřadu Brno I. ze dne 22. 6. 2001, č.j. PV1009999/2001, zruší. Rovněž navrhla, aby byla ústavní stížnost projednána společně s ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu pod sp. zn. I. ÚS 481/05.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud připomíná, že jeho postavení v systému českého soudnictví mu v zásadě neumožňuje přezkoumávat otázky aplikace a interpretace tzv. "jednoduchého" práva. Není další instancí v soustavě soudů obecných, neboť je konstituován mimo tuto soustavu jako soudní orgán ochrany ústavnosti. Přezkum napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci tedy provádí v jiné rovině, a to v rovině ochrany základních práv a svobod.

Ústavní soud je přesvědčen, že argumenty v ústavní stížnosti této roviny nedosahují.

Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že jak CŘ, tak Krajský soud v Brně a NSS v napadených rozhodnutích dostatečně jasně a zřetelně uvedly důvody, pro které v rámci přezkumného řízení a řízení o kasační stížnosti návrhům stěžovatelky nevyhověly. Ústavní soud nemá nic, co by k těmto důvodům - z hlediska ústavnosti - doplnil. Jednotlivé státní orgány vedly řízení ve věci výše celního dluhu a řízení ve věci penále za pozdní úhradu tohoto celního dluhu, a odůvodnily - mimo jiné - proč se nezabývaly všemi námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolacím řízení proti platebnímu výměru, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit celní dluh, v řízení o platebním výměru na penále (CŘ). Krajský soud v Brně současně dovodil, že se CŘ řádně vypořádalo s odvolacími důvody stěžovatelky a zdůraznil, že pouhé napadení jiného rozhodnutí správní žalobou (tj. rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit celní dluh) nemůže zakládat nezákonnost nejen tohoto rozhodnutí, ale ani ústavní stížností napadeného rozhodnutí CÚ ve věci uložení povinnosti zaplatit penále za pozdní úhradu celního dluhu. NSS konečně podtrhl, že odvolací soud byl vázán návrhem stěžovatelky (čímž došlo k omezení rozsahu přezkoumání věci soudem), a prohlásil, že námitku ohledně doby, pro kterou bylo počítáno penále, stěžovatelka ve správní žalobě ani nevznesla, takže je nyní nepřípustná.

Ústavní soud dovozuje, že argumentace finančních orgánů i obecných soudů je jasná, logická a přesvědčivá, tato rozhodnutí se nejeví svévolná a nezakládají ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich orgány veřejné moci vyvodily. Proto jsou i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Ústavní soud v této souzené věci navíc (a nad její rámec) připomíná i část argumentace, kterou uvedl ve věci sp. zn. I. ÚS 481/05, týkající se celního dluhu stěžovatelky (již se souzenou věcí nepovažoval za nutné spojit), ve které odkázal na svá dřívější rozhodnutí (srovnej nález sp.zn. I.ÚS 95/96, usnesení sp.zn. II.ÚS 489/97). Uvedená ústavní stížnost byla dne 3. 4. 2006 odmítnuta. Ústavní soud například v prvním z nich konstatoval, že deklarant (dovozce) je odpovědný za ochranu dováženého zboží proti ztrátě, odcizení a poškození. Pokud této své odpovědnosti nedostojí, vzniká mu povinnost uhradit clo. Existence této povinnosti je nezávislá na jakékoli nahodilé okolnosti, jakou je např. i odcizení zboží. Ústavní soud tedy i ve věci sp. zn. I. ÚS 481/05 uzavřel s tím, že aplikace i interpretace použitých zákonných ustanovení byla zcela ústavně konformní a postupem soudů i správních orgánů nemohlo dojít k porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud - i se zřetelem na uvedená rozhodnutí - poukazuje v nyní souzené věci na oprávněnost argumentace orgánů veřejné moci, že nelze použít důvody uváděné stěžovatelkou v přezkumném řízení ve věci rozhodnutí o celním dluhu v přezkumném řízení ve věci rozhodnutí o povinnosti uhradit penále za pozdní úhradu celního dluhu; to proto, že soud je vždy vázán rozsahem přezkumu, který žalobce (stěžovatel) na svém návrhu vymezil.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].


P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2006




František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu