I.ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005
N 67/36 SbNU 707
Průtahy v trestním řízení a výše trestu (snížení trestu)
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález


Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 31. března 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 ve věci ústavní stížnosti P. H. proti usnesení Nejvyššího soudu z 26. 5. 2004 sp. zn. 8 Tdo 358/2004, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ohledně stěžovatelova odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu a trestného činu zpronevěry a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

I. Nerespektováním principů obsažených v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy ČR bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. 8 Tdo 358/2004 porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto usnesení se proto ruší.


Odůvodnění



I.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví specifikované rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2003 sp. zn. 46 T 17/2001 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 1 To 82/2003 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 a trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákona a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu.

Stěžovatel je toho názoru, že usnesením dovolacího soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť trestní stíhání mělo být na základě § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno.

Stěžovatel v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 1/2002 a sp. zn. 7 Tz 316/2001, v nichž Nejvyšší soud dospěl k právnímu názoru, že trvání řízení po dobu delší než šesti let zakládá rozpor s Úmluvou. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy mají účastníci soudního řízení právo na spravedlivý proces a vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Konstantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je podle stěžovatele vystavěna na stanovisku, že dobu řízení trvající do pravomocného skončení trestního řízení delší než šest let nelze tolerovat. Vedle rozsudků citovaných ve shora uvedených usneseních Nejvyššího soudu odkázal stěžovatel na rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, v němž doba řízení v délce šesti let a dvou měsíců byla označena za nepřiměřeně dlouhou, a to bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel byl po část této doby nezvěstný.

Stěžovatel dále upozornil, že Nejvyšší soud ve shora uvedených usneseních dovodil, že jestliže porušení práva na spravedlivý proces zakládá poškozené straně právo na spravedlivé zadostiučinění, je třeba hledat způsob, jak vyvodit důsledky z porušování těchto práv podle českého právního řádu. Stěžovatel dovozuje, že dle názoru Nejvyššího soudu uvedeného ve výše citovaných rozhodnutích je takovým přijatelným způsobem analogické použití ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch) trestního řádu (citováno dle příslušných usnesení ve znění před novelou).

Stěžovatel dále odkázal na obsah usnesení sp. zn. 7 Tz 316/2001, v němž Nejvyšší soud výslovně uvedl, že dostane-li se právo a povinnost státu na stíhání a potrestání pachatele do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, zbavuje se stát svojí nečinností práva na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti. Nejvyšší soud podle stěžovatele konstatoval, že takovýto postup orgánů činných v trestním řízení výrazně oslabuje právní jistoty stíhaných osob a jejich důvěru k zajištění ochrany základních práv a svobod ze strany orgánů státní moci.

Podle stěžovatele je pak třeba, pokud jde o konkrétní trestní stíhání jeho osoby, zdůraznit, že trestní stíhání bylo zahájeno v roce 1993, když v době od 4. 5. 1995 do 22. 10. 1997 nebyl proveden jediný procesní úkon, přípravné řízení skončilo dne 15. 12. 1998, obžaloba byla podána dne 15. 2. 1999 a první hlavní líčení bylo nařízeno až na 20. 2. 2002.

Stěžovatel se domnívá, že na nepřiměřené délce řízení se žádným způsobem nepodílel s výjimkou návrhu na doplnění dokazování, pokud jde o grafologické zkoumání pravosti jeho podpisu. To však podle stěžovatele oddálilo vynesení rozsudku o několik měsíců a na celou dobu trestního řízení nemělo podstatnější vliv.

Dovolací soud se však s touto argumentací neztotožnil a naopak odkázal na nepublikované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 32/03, podle něhož porušení práva na spravedlivý proces v podobě nepřiměřených průtahů nezakládá důvody pro analogické použití § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu. Přitom cituje další dva nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. II. ÚS 70/97 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 7, nález č. 17; svazek 8, nález č. 96]. Podle stěžovatele však tyto nálezy nelze pokládat za doklad ustálené judikatury a současně se netýkají oblasti trestního soudnictví, nýbrž soudnictví občanskoprávního a správního. Podle názoru stěžovatele nelze z těchto rozhodnutí Ústavního soudu činit obecnější závěry v trestněprávní rovině. Stěžovatel v této souvislosti opakovaně odkázal na názor Nejvyššího soudu obsažený v usnesení sp. zn. 7 Tz 316/2001, podle něhož mezinárodní závazky, nadto při jejich prioritě před vnitrostátním právem, nemohou být pouhou proklamací, jejíž porušení by pro daný stát nemělo přinášet žádné následky. Opačný výklad by signatáře nijak nenutil k nápravě a ve své podstatě by umožňoval neomezené porušování daného práva. Takovýto výklad by byl také v rozporu s čl. 17 Úmluvy, který stanoví, že nic v Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to úmluva stanoví.

Podle stěžovatele argumentace dovolacího soudu vycházející z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 32/03 představuje de facto obhajobu překonané teorie právního dualismu, kdy důsledky porušení mezinárodních závazků nevyvolávají v rovině vnitrostátního práva přímé účinky. Citovaný čl. 17 Úmluvy tak podle stěžovatele představuje závazné interpretační pravidlo, podle něhož není možné, aby signatářský stát vedl trestní řízení vědomě v rozporu s vlastními mezinárodními závazky a ponechával zcela na odsouzeném, aby teprve ex post podal proti danému státu stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. To tím spíše, že Úmluva představuje přímo aplikovatelnou součást právního řádu vyšší právní síly než trestní řád samotný.

Stěžovatel dále poukázal na fakt, že od počátku trestního stíhání byl ohrožen sazbou v trvání pěti až dvanácti let odnětí svobody, aby po trestním řízení v délce deseti let, jež v podstatě odpovídá délce promlčecí doby dle právní úpravy platné v době zahájení trestního stíhání, byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pěti a půl roku. Jinými slovy, stěžovatel je na dobu více než patnácti let ovlivněn trvajícím trestním řízením, zbaven možnosti reálně si plánovat další osobní život, racionálně si uspořádat osobní vztahy. Podle stěžovatele navíc představuje dlouhodobý trest odnětí svobody po desetiletém řádném občanském životě čistou represi bez jakéhokoliv výchovného účinku.

S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu nálezem zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud především odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, v němž uvedl všechny okolnosti významné pro řešení problematiky a taktéž úvahy, kterými se při svém rozhodování řídil. Současně uvedl, že námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou doslovným opakováním argumentace užité v dovolání.

Nejvyšší soud dále poznamenal, že přisvědčil námitkám obviněného ohledně průtahů v trestním řízení, a konstatoval, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě představuje významný zásah do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Zároveň však uvedl, že tato skutečnost sama o sobě nezakládá důvod pro postup podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, tj. pro zastavení trestního stíhání v důsledku porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Pokud se stěžovatel domáhá zastavení trestního stíhání a svá tvrzení přitom opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 1/2002 a sp. zn. 7 Tz 316/2001, jedná se o rozhodnutí ojedinělá, která nelze považovat za průlomová, neboť tato rozhodovací praxe byla později překonána, a to nejen Nejvyšším soudem, ale i Ústavním soudem [Nejvyšší soud odkázal na řadu svých rozhodnutí a na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 296/04, sp. zn. II. ÚS 7/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nálezy č. 107 a č. 100) a usnesení sp. zn. II. ÚS 527/03 (nepublikováno) či sp. zn. IV. ÚS 487/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 31, usn. č. 26)]. Ze všech těchto rozhodnutí vyplývá, že v řízení, které trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, nelze postupovat jinak, nežli konstatovat porušení ústavně zaručeného práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a přiznat tomu, kdo se cítí být takovým postupem orgánů činných v trestním řízení dotčen na svých právech, spravedlivé zadostiučinění ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Porušení pravidla stanoveného čl. 6 odst. 1 Úmluvy bývá samotným Evropským soudem pro lidská práva sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému a následným přiznáním spravedlivého zadostiučinění ve formě peněžité náhrady. V žádném z jeho rozhodnutí nebyla podle Nejvyššího soudu zvolena náprava ve formě zastavení řízení, která by ve své podstatě znamenala průlom do zásady oficiality a oslabení práv poškozených.

Nejvyšší soud je proto názoru, že postupoval podle příslušných ustanovení trestního řádu a že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak tvrdí v ústavní stížnosti stěžovatel. Nejvyšší soud proto navrhl, aby Ústavní soud stížnosti nevyhověl a nálezem ji zamítl.

Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele a účastníka řízení rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 17/2001.



II.

Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, Ph.D, a to jako místopředsedkyni soudu zařazené jako nestálý člen do prvního senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle § 4 odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu, ačkoliv má zachovanou sp. zn. I. ÚS 554/04.

Ústavní soud si v souladu s § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb.), je podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je opodstatněná, neboť napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele, avšak z důvodů odlišných, než jak je v ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje.


III.

Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento názor vyslovil Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení [např. sp. zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. IV. ÚS 358/98, sp. zn. I. ÚS 600/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 116; svazek 12, nález č. 140; svazek 32, nález č. 6)]. Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu.

V projednávaném případě jde o posouzení toho, zda je porušením stěžovatelových základních práv, pokud Nejvyšší soud, ačkoliv v napadeném rozhodnutí připustil, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a bylo zatíženo dílčími průtahy, nepromítl tento závěr do rozhodování ve věci samé a toleroval výsledek řízení před obecnými soudy nižšího stupně. Nejvyšší soud naopak dovodil, že takový závěr není "tou okolností, kterou by mohlo být odůvodněno zastavení trestního stíhání v důsledku porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v tomto případě není dán extrémní rozpor mezi právy obviněného a státem, zajišťujícím řádný průběh trestního řízení".

Ústavní soud předesílá, že mu jsou známy závěry obsažené v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, pokud jde o důsledky porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení, jež by se promítaly do možnosti či dokonce povinnosti zastavit trestní stíhání [§ 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu]. Nejvyšší soud se v minulosti ve většině svých rozhodnutí neztotožnil s výkladem některých nižších soudů, které vyvodily z nepřiměřené délky trestního řízení a tedy z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost zastavit trestní stíhání, byť existují i rozhodnutí, na která odkázal stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti a v nichž tento závěr Nejvyššího soudu akceptoval a potvrdil (4 Tz 1/2002, 7 Tz 316/2001). Převažující přístup v judikatuře Nejvyššího soudu je založen na tom, že taková rozhodnutí nižších soudů akceptoval toliko za situace, kdy nebylo v době zastavení řízení ve věci meritorně rozhodnuto. Pokud soudy zastavovaly řízení například ve fázi odvolacího řízení, tj. po zrušení meritorního rozsudku, když za důvod zrušení považovaly porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tato rozhodnutí již Nejvyšší soud neakceptoval a konstatoval, že pokud již řízení meritorně proběhlo, musí být meritorně rozhodnuto, a pokud bylo meritorně rozhodnuto, nelze podle Nejvyššího soudu rozhodnutí zrušit pro porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. Hrachovec, P.: Dovolání v trestních věcech třetím rokem. Bulletin advokacie, 11-12/2004, str. 19). Nejvyšší soud, podobně jako v případě nyní napadeného usnesení, vychází v převažující judikatuře z názoru, že Úmluva nestanoví pro takový případ nepřípustnost trestního stíhání ani důvod ke zrušení rozsudku, ale připouští jen spravedlivé zadostiučinění podle čl. 41, není-li dostatečnou satisfakcí již samotný výrok o porušení Úmluvy.

Ústavní soud se v minulosti v řadě svých rozhodnutí s takovým výkladem ztotožnil [usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03 (nepublikováno), nález sp. zn. II. ÚS 7/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č.100), usnesení sp. zn. II. ÚS 527/03 (nepublikováno), usnesení sp. zn. III. ÚS 217/03 (nepublikováno), usnesení sp. zn. III. ÚS 95/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, usn. č. 45), usnesení sp. zn. IV. ÚS 8/03 (nepublikováno)], když dovodil, že trestní stíhání nemůže být zastaveno toliko z důvodu průtahů v řízení.



IV.

V posuzované věci se Nejvyšší soud zabýval porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jeho důsledky pro trestní stíhání stěžovatele tak, jak to ostatně ve shora uvedených rozhodnutích činil v minulosti též Ústavní soud. Ústavní soud v nyní projednávané věci ovšem dospěl k závěru, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotněprávní. Jde-li (jako v daném případě) o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality.

Pro provedení tohoto testu je třeba nejprve zkoumat:

a) faktory, které jsou významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány státu, tj. orgány trestního řízení ve vztahu k celkové délce řízení, závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zvláštní zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení. K průtahům v řízení, které byly naopak způsobeny obviněným, nelze přihlížet;

b) faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje trestní zákon v § 23 odst. 1. Jimi jsou: 1. nezbytnost, resp. nutnost ochrany společnosti před konkrétním pachatelem trestného činu (individuální prevence) posouzená ve světle života, který pachatel vedl od spáchání stíhaného skutku do vynesení rozhodnutí. 2. zjištění, zda obviněný (opět vzhledem ke způsobu života po shora vymezený úsek) skutečně potřebuje výchovu k řádnému životu skrze trest ukládaný v konkrétní výši, popř. vůbec skrze trest. A konečně je třeba zjistit 3. reálnou účinnost ukládaného trestu ve směru výchovného působení na ostatní členy společnosti (generální prevence) v souvislosti s odstupem od doby, kdy došlo ke spáchání trestného činu.

Po analýze jednotlivých faktorů obsažených v obou shora vymezených skupinách bude třeba učinit závěr o tom, zda omezení osobní svobody stěžovatele v důsledku ukládaného trestu, resp. jeho omezení v základních právech plynoucí ze samotného trestního řízení jsou ještě v přiměřeném (proporcionálním) poměru k skrze ně dosahované ochraně veřejného statku vymezené sub b).



A)

Posuzování délky řízení a její nepřiměřenosti je otázkou relativní, při níž je třeba zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj. Závěr o tom, zda doba, po niž trvalo konkrétní řízení, je ještě přiměřená či nikoliv, lze formulovat vždy s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno.

V daném případě zjistil Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Brně, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno usnesením vyšetřovatele ze dne 18. 5. 1993 ČVS: MVV-1955/20-93, které bylo stěžovateli doručeno dne 21. 5. 1993, přičemž trestní stíhání se týkalo pouze některých skutků, resp. dílčích útoků, z jejichž spáchání byl stěžovatel posléze pravomocně uznán vinným. Trestní řízení bylo pravomocně skončeno dne 9. 10. 2003, kdy nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 82/2003. Celková délka trestního řízení tedy přesáhla dobu 10 let.

V průběhu řízení pak Ústavní soud shledal několik fází, kdy zůstávaly příslušné orgány činné v trestním řízení zcela nečinnými, jinými slovy, kdy jimi nebyly prováděny žádné procesní úkony. Již na počátku přípravného řízení trvalo více než 1 rok od zahájení trestního řízení, než byl proveden výslech stěžovatele (30. 5. 1994). Mezi 4. 5. 1995 a 15. 10. 1997, tedy v době delší než 2 roky pak podle zjištění Ústavního soudu nebyl proveden žádný procesní úkon a rovněž doba od podání obžaloby státním zástupcem (15. 2. 1999) a prvním úkonem Krajského soudu v Brně (neveřejné zasedání dne 4. 9. 2001) opět přesahuje dobu delší 2 let. Lze proto uzavřít, že jak orgány v přípravném řízení, tak samotné obecné soudy se dopouštěly významných průtahů v řízení, které přispěly k celkové délce řízení.

Naopak jednání stěžovatele nikterak významně k celkové délce řízení nepřispělo. Stěžovatel i jeho obhájce v průběhu řízení s orgány činnými v trestním řízení spolupracovali, dostavovali se k úkonům trestního řízení. Jedinými výjimkami bylo jednání stěžovatele v průběhu února 2002, kdy stěžovatel nepřebíral písemnosti a zmařil tak hlavní líčení nařízené na den 21. 2. 2002, a jeho návrh na provedení grafologické expertizy vlastnoručních podpisů učiněný v průběhu hlavního líčení dne 8. 10. 2002, byť si musel být vědom toho, že listiny osobně podepisoval. Odborné vyjádření z oboru expertizy ručního písma pak bylo doručeno soudu dne 13. 1. 2003. Tím stěžovatel přispěl k prodloužení řízení celkově o 4 měsíce (únor 2002, listopad 2002 až leden 2003).

Na celkovou délku řízení měly bezpochyby vliv i další faktory, především značný rozsah stěžovatelovy činnosti, kterou orgány činné v trestním řízení posuzovaly, dále povaha této činnosti a rovněž změny v právní úpravě, v nichž se mimo jiné odrážel vývoj společenské reflexe stěžovatelova jednání. Je totiž třeba uvést, že stěžovatel se daného jednání dopustil v období let 1991 - 1992, kdy se podnikatelské prostředí a principy tržní ekonomiky v tehdejším Československu teprve postupně ustavovaly. Jednalo se o období podnikatelské euforie a optimismu, které se projevovaly často i v tom, že různé formy obchodního jednání předcházely samotnou právní regulaci, resp. právní regulace často teprve ex post reagovala na formy praktického výkonu podnikání. Tyto skutečnosti se mimo jiné odrážely také ve změnách trestního práva a ostatně se přímo projevily v průběhu trestního stíhání stěžovatele, kdy docházelo s narůstající dobou řízení k několikerému překvalifikování skutků, z nichž byl stěžovatel původně obviněn (porušování povinností při správě cizího majetku, porušování závazných pravidel hospodářského styku). Jinými slovy, na posuzování trestnosti daného jednání a jeho kvalifikaci měly s narůstající délkou řízení bezpochyby vliv i zásadní společenské a hospodářské změny, k nimž v průběhu 90. let docházelo. To však podle Ústavního soudu nezbavovalo orgány činné v trestním řízení povinnosti konat tak, aby k průtahům v řízení nedocházelo. Ústavní soud je toho názoru, že jednotlivec nemůže v žádném případě doplácet na to, že daná problematika byla pro orgány činné v trestním řízení v té době nová či obtížně zhodnotitelná. Přitom podle Ústavního soudu je rovněž třeba přihlížet i k tomu, že probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Jakou případnou specifickou zátěž snášel stěžovatel však obecné soudy nezjišťovaly.



B)

Je nepochybné, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi trestným jednáním stěžovatele a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Podle vymezení účelu trestu obsaženého v § 23 trestního zákona je jeho účelem chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.

Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. To tím spíše za situace, kdy v trestním řízení bylo osvědčeno, že posuzované jednání stěžovatele je v jeho životě jistým excesem, který se vymyká jinak bezúhonnému způsobu života, který vedl před a zejména po spáchání trestné činnosti v průběhu trestního řízení. Rovněž způsobilost trestu výchovně působit na společnost je po tak dlouhé době velmi snížena. Tím spíše tam, kde společnost v mezidobí prošla hlubokými změnami v průběhu transformace hospodářské, sociální i právní a byla v mezidobí konfrontována s mnohem složitějšími a nebezpečnějšími formami hospodářské kriminality. Ústavní soud je proto toho názoru, že účelu trestu tak, jak jej definuje § 23 trestního zákona, nelze v daném případě po době delší 12 let od spáchání trestné činnosti cele dosáhnout uloženým trestem odnětí svobody, který je z hlediska účelu či funkce ve vztahu ke stěžovateli čirou represí. Tu však jako hlavní účel trestu zákon (§ 23 trestního zákona) nepředvídá, a může být proto uplatněna jen akcesoricky, tj. vedle hlavních účelů trestu vymezených v § 23 trestního zákona. Nelze přitom přehlížet, že odnětí svobody je nejpřísnější sankcí předvídanou trestním zákonem.

Trestněprávní vztah je vztahem mezi státem a jednotlivcem. Je to státní moc, která iniciuje trestní stíhání jednotlivce, a je to státní moc, která rozhoduje o vině a trestu. Z ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a základními právy konkrétního obviněného, a to zejména práva, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a práva na osobní svobodu. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně jako nelze absolutizovat stěžovatelova základní práva. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem.



V.

Na základě shora uvedených úvah dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy při ukládání konkrétního trestu ústavní požadavek proporcionality nerespektovaly. Jinými slovy, omezení osobní svobody stěžovatele v podobě uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku se v daném případě vzhledem ke všem okolnostem, které Ústavní soud zjistil, jeví jako nepřiměřené veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti, resp. trestním zákonem vymezenému účelu trestu.

V daném případě však není úlohou Ústavního soudu, aby předjímal, jaký konkrétní trest či v jaké výši má být uložen tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován. Přesto Ústavní soud uvádí, že takových prostředků nabízí trestní předpisy celou řadu, a to například od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné i okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuelně vyměřeného trestu, až po zastavení trestního stíhání.

Současně je však třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Zastavení trestního stíhání proto představuje podle Ústavního soudu spíše krajní prostředek, použitelný za předpokladu, že by obecný soud nalezl po zhodnocení všech shora uvedených skutečností podmínky pro postup dle § 223 odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu [resp. § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Ústavní soud k tomu poznamenává, že zřejmě shora naznačenými úvahami byl veden Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 28. 2. 2003 sp. zn. 46 T 17/2001. Z odůvodnění se podává, že soud "se zřetelem ke všem rozhodným okolnostem případu i osobě obžalovaného, kdy zejména akcentoval dosavadní bezúhonnost, a to i po dobu minimálně 8 let od posledního skutku ... mu pak uložil trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. U obžalovaného s ohledem na jeho dosavadní život, kdy je na něj nutno hledět jako na osobu dosud soudně netrestanou, s přihlédnutím k jeho částečnému doznání, soud dospěl k závěru, že lze ještě naposledy uložit výchovný trest a uložený trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na delší zkušební dobu dle názoru soudu je trestem dostatečným k zajištění účelu trestu, tedy jak generální tak individuální prevence.". Ústavní soud k tomu považuje za nutné podotknout, že od doby vynesení tohoto rozsudku soudu prvního stupně uplynuly další 2 roky a že k úvahám plynoucím přímo z trestněprávních norem je třeba vždy ještě zvažovat ústavněprávní imperativ v podobě proporcionality.



VI.

Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních judikoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") staví základní práva pod ochranu soudní moci [nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 4/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 114; svazek 32, nález č. 42]. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, resp. svébytnou a specifickou formu ochrany, jde-li o Ústavní soud. Je-li ochrana základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba při jejich aplikaci trvat na uplatnění zásady přímosti a bezprostřednosti takové ochrany. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), a to teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci, respektive orgány vnitrostátními. Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce.

Ze všech shora uvedených skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy), čímž porušil rovněž základní principy, na nichž je vystavěn materiální právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Jestliže Nejvyšší soud za takové situace ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání stěžovatele, porušil čl. 8 odst. 2 Listiny. Důvodem takové neproporcionality bylo nezohlednění délky soudního řízení stejně jako doby uplynuvší od spáchání skutků, z nichž byl stěžovatel shledán vinným, ze strany jedné a ze strany druhé nezohlednění předchozího a následného života stěžovatele, zátěže plynoucí z délky trestního řízení atd.



VII.

Ze shora uvedeného vyplývá, že Ústavní soud shledal porušení základního práva stěžovatele garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny, a to v důsledku nepřiměřeného omezení osobní svobody. Nepřiměřená délka trestního řízení pak představuje významný faktor (nikoliv ovšem jediný), který Ústavní soud vedl ke shora formulovanému závěru o neproporcionálním vztahu mezi omezením osobní svobody stěžovatele a veřejným zájmem reprezentovaným účelem trestního stíhání.

Vzhledem k tomu je ovšem třeba se zabývat tím, do jaké míry je takový závěr způsobilý konzumovat porušení stěžovatelova práva na přiměřenou délku řízení. Jinými slovy, za jakých podmínek může být takový závěr a z něj vyvozené důsledky ve prospěch osobní svobody stěžovatele považovány za dostatečnou kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení tak, aby byl rovněž respektován čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyšel z výkladu Úmluvy, z níž dovodil, že obecným soudům nevzniká povinnost promítnout případné porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy do rozhodování ve věci samé (tj. o vině a trestu stěžovatele), případně do rozhodování o samotné přípustnosti trestního stíhání. Přitom formuloval závěr, že z Úmluvy vyplývá jediný způsob kompenzace porušení tohoto práva, a to cestou konstatování porušení Úmluvy a přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Ústavní soud považuje předně za nutné zdůraznit, že z mechanismu ochrany základních práv vytvořeného Úmluvou nelze bezprostředně vyvozovat způsob a meze ochrany základních práv ve vnitrostátním prostředí tak, jak v napadeném usnesení učinil Nejvyšší soud. Mechanismus ochrany základních lidských práv prostřednictvím řízení před Evropským soudem pro lidská práva je především subsidiární a dále je založen na principech mezinárodního práva veřejného, jakými jsou svrchovaná rovnost států, zásada obecného konsensu při uzavírání vícestranné mezinárodní smlouvy, mezinárodněprávní odpovědnost států jako subjektů mezinárodního práva, zásada nevměšování, zásada nadřazenosti mezinárodního práva právu vnitrostátnímu aj. Ochrana lidských práv cestou mezinárodněprávních mechanismů proto dosahuje pouze takového stavu, který je v mezinárodním prostředí všeobecně akceptovaný, a disponuje omezenými prostředky mezinárodního práva veřejného. Představuje tak pouze minimální standard, na němž je mezinárodní společenství států způsobilé se jednomyslně shodnout.

Mechanismus mezinárodněprávní ochrany nastupuje teprve tehdy, selhává-li ochrana základního práva na úrovni vnitrostátní (v tomto směru je ochrana subsidiární). Jednání orgánu smluvní strany, který vnitrostátními prostředky nezajistí ochranu základních práv garantovaných Úmluvou, je potom z hlediska mezinárodněprávní odpovědnosti přičitatelné příslušnému smluvnímu státu. Evropský soud pro lidská práva je proto povolán rozhodnout toliko o odpovědnosti státu za porušení Úmluvy, není nadán kasačním oprávněním ve vztahu k vnitrostátním soudním rozhodnutím a ve vztahu k jednotlivci je oprávněn přiznat mu spravedlivé zadostiučinění. Z pravomocí Evropského soudu pro lidská práva však v žádném případě nelze dovozovat způsob zajištění ochrany základního práva garantovaného Úmluvou ve vnitrostátním prostředí.

Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv Evropský soud pro lidská práva ani Evropská komise pro lidská práva nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučily. Důsledně vzato tuto povinnost vzhledem ke svým výše uvedeným oprávněním ani vyvodit nemohly. Naopak však takové formy kompenzace považuje Evropský soud pro lidská práva za dostatečnou nápravu porušeného práva, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud jde o zmírnění trestu, uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má Evropský soud pro lidská práva za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.

Přitom takový způsob kompenzace (skrze úvahy o trestu) není ve smluvních stranách Úmluvy ojedinělým. Z komparativního pohledu lze mezi smluvními státy Úmluvy nalézt řadu těch, které ve vnitrostátním právu uplatňují bezprostřední kompenzaci práva na přiměřenou délku trestního řízení (Belgie, Nizozemí, SRN, Norsko a Švýcarsko). Na základě judikatury soudů se v těchto státech vyvozují z překročení přiměřené lhůty řízení důsledky pro stanovení trestní sankce a ve výjimečných případech i pro možnost trestního stíhání (srov. Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 12, nebo Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Orac, Praha 2002, str. 143). Například v SRN Spolkový ústavní soud vyvozuje nutnost takové kompenzace přímo z principů právního státu, konkrétně z principu přiměřenosti (srov. např. rozhodnutí ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 2 BvR 327/02 nebo rozhodnutí ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 2 BvR 1471/03).

Z uvedeného vyplývá, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.

Jinak řečeno, obecné soudy v dalším řízení musejí postupovat tak, aby byla respektována a chráněna jak osobní svoboda stěžovatele, tak dostatečně kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v souladu s dosavadní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).

S ohledem na shora uvedené závěry o porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.




Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného k odůvodnění nálezu

Ačkoliv souhlasím s výrokem nálezu i převážnou částí jeho odůvodnění, nemohu nepřipojit dále uvedené výhrady.

Prvotně považuji za vhodné doplnit odůvodnění nálezu o připomenutí toho, že stěžovatelův případ se co do skutkové situace významně odlišuje od těch věcí, v nichž Ústavní soud dosud judikoval tak, že průtahy v trestním řízení nezakládají nepřípustnost trestního stíhání. Avšak i přes tyto skutkové odlišnosti vedoucí i mne k závěru o porušení ústavního požadavku proporcionality trestu, jenž byl stěžovateli uložen, neshledávám žádný důvod pro změnu opakovaně prezentovaného postoje Ústavního soudu, dle něhož "porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" [viz např. nepublikovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03, sp. zn. IV. ÚS 8/03 a dále usnesení sp. zn. IV. ÚS 487/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 31, usn. č. 26) a též nález sp. zn. II. ÚS 7/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 100; publ. rovněž in www.usoud), a to byť v tomto nálezu je uvedené vyloženo jako obiter dictum], a to z důvodů, které v citovaných rozhodnutích Ústavní soud v minulosti vyložil.

Za správné považuji, aby při neschopnosti státu zabezpečit vedení trestního řízení tak, aby proběhlo spravedlivě, tedy mimo jiné bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě) dostalo se obviněnému dostatečné kompenzace za porušení tohoto ústavně zaručeného základního práva. Tato kompenzace se může projevit nejen ve formě výroku o trestu, ale i formou náhrady škody (za kterou - dle mého názoru - není vždy nutno považovat pouze materiální újmu) či formou finančního zadostiučinění. Poskytnout však tuto kompenzaci - byť zcela výjimečně - až zastavením trestního stíhání může se nejen významně dotknout práv poškozených, ale může též podlomit všeobecnou důvěru v demokratický právní stát, jehož úkolem mimo jiné je cestou soudní moci řádně a spravedlivě rozhodovat o vině a trestu za trestné činy, a nikoli z důvodu protiústavních prodlev v trestním řízení nastalých se tomuto rozhodnutí vyhnout.