I.ÚS 557/05 ze dne 24. 7. 2007
N 116/46 SbNU 99
K subjektivnímu právu jednotlivce na respektování autonomních projevů jeho osobnosti
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Dagmar Lastovecké - ze dne 24. července 2007 sp. zn. I. ÚS 557/05 ve věci ústavní stížnosti L. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2005 č. j. 32 Odo 826/2004-76, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2002 č. j. 9 Cmo 315/2002-58 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2001 č. j. 36 Cm 54/99-39 ve věci zamítnutí stěžovatelovy žaloby proti vedlejšímu účastníkovi, Pojišťovně Slavia, a. s., na zaplacení pojistného plnění.

I. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 6. 2005 č. j. 32 Odo 826/2004-76, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2002 č. j. 9 Cmo 315/2002-58 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2001 č. j. 36 Cm 54/99-39 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ruší.


Odůvodnění



I.

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. 10. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje zejména na skutečnost, že obecné soudy ve vztahu k posouzení otázky existence skutečné vůle smluvních stran pojistné smlouvy pojistit předmětnou věc bez ohledu na to, že stěžovatel není jejím vlastníkem, učinily právní závěry, které neměly oporu v provedeném dokazování, a naopak byly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

3. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") podle stěžovatele odůvodnil svůj zamítavý výrok tím, že uzavřená pojistná smlouva je neplatná dle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Uvedl, že v daném případě nelze z pojistné smlouvy plnit stěžovateli, který není vlastníkem nemovitosti, když rovněž poukázal na to, že pojistné podmínky vedlejšího účastníka neobsahují odchylnou úpravu.

4. Stěžovatel dále uvedl, že vrchní soud jako soud odvolací se s názorem městského soudu, že pojistná smlouva je neplatná, sice neztotožnil, nicméně rozsudek městského soudu potvrdil. Odvolací soud považoval uzavřenou pojistnou smlouvu za platnou, ale bez jakéhokoliv odůvodnění zaujal názor, že stěžovateli by vznikl nárok na vyplacení pojistného plnění pouze v případě, pokud by byl v době pojistné události vlastníkem pojištěné věci.

5. Z usnesení Nejvyššího soudu dle stěžovatele vyplývá, že se Nejvyšší soud zcela ztotožnil se závěrem městského soudu, že pojistná smlouva je neplatná podle § 39 občanského zákoníku, protože svými účinky a účelem odporuje zákonné úpravě pojištění, avšak nad rámec argumentace uvedené v odůvodnění rozsudku městského soudu uvedl, že v době uzavření pojistné smlouvy směřovala vůle účastníků k pojištění věcí ve vlastnictví pojištěného, přičemž stěžovatel vlastníkem pojišťovaných věcí nebyl. Dle stěžovatele přitom není vůbec zřejmé, na základě jakých v řízení provedených důkazů a jakých úvah Nejvyšší soud k tomuto závěru dospěl. Jak stěžovatel dále uvedl, před uzavřením pojistné smlouvy prokázal, že byl oprávněným uživatelem objektu truhlárny na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor, a protože v té době uvažoval o tom, že objekt truhlárny koupí, chtěl nemovitost pojistit proti případné živelné pohromě, a to nikoliv až s účinnosti od doby, kdy se stane jejím vlastníkem, nýbrž již od samotného uzavření pojistné smlouvy. Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Pokud bylo skutečnou vůlí smluvních stran pojistit předmětnou věc bez ohledu na to, že stěžovatel není jejím vlastníkem, je uzavřená pojistná smlouva dle názoru stěžovatele platným právním úkonem. Právní názor Nejvyššího soudu o tom, že skutečná vůle účastníků směřovala k pojištění věcí ve vlastnictví stěžovatele, tak podle stěžovatele nemá oporu v provedeném dokazování.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž poukázal na Všeobecné pojistné podmínky vedlejšího účastníka, kde v odd. III. 2, kapitole I. - Pojištění pro případ poškození nebo zničení věci živelnou událostí, které jsou součástí pojistné smlouvy, je uvedeno, že "je-li ujednáno v pojistné smlouvě, pojištění se vztahuje i na cizí věci, které pojištěný po právu užívá nebo je převzal na základě smlouvy". Z ujednání obsaženého v odd. II. 1. c) - pro pojištění podnikatelských rizik, základní část, které je rovněž součástí předmětné pojistné smlouvy, vyplývá, že "pojistit lze věc nebo soubor věcí, které pojištěný oprávněně užívá na základě smlouvy". Ze Všeobecných pojistných podmínek je tak dle názoru stěžovatele zřejmé, že předmětem pojištění mohou být i věci, které nejsou ve vlastnictví pojištěného, a že podmínkou pro vznik nároku na pojistné plnění není ani nabytí vlastnictví k pojištěné věci pojištěným po uzavření pojistné smlouvy.

7. Stěžovatel dále argumentoval, že provedeným dokazováním bylo rovněž postaveno najisto, že vedlejší účastník při uzavírání pojistné smlouvy věděl, že objekt truhlárny není ve vlastnictví stěžovatele. Byl-li tedy v uzavřené pojistné smlouvě jako předmět pojištění specifikován objekt truhlárny, dohodly se tak smluvní strany na tom, že pojištěnou věcí bude věc cizí, tj. věc, která není ve vlastnictví stěžovatele jako pojištěného. To, že se smluvní strany dohodly na tom, že pojistí objekt truhlárny při vědomí obou účastníků o tom, že tato věc není ve vlastnictví stěžovatele jako pojištěného, lze nepochybně považovat za ujednání ve smyslu Všeobecných pojistných podmínek, kapitola I. - Pojištění pro případ poškození nebo zničení věci živelnou událostí, odd. III. 2.

8. Závěrem stěžovatel poukázal rovněž na to, že k okolnostem uzavření pojistné smlouvy navrhl výslech J. Č., který uzavíral pojistnou smlouvu jménem vedlejšího účastníka, a V. K. Městský soud tento návrh na doplnění dokazování zamítl, aniž by pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč tak učinil. Přitom dle názoru stěžovatele se jedná o klíčový důkaz, který směřoval k prokázání jeho tvrzení, že vůlí účastníků bylo pojištění věci bez zřetele na to, že stěžovatel není jejím vlastníkem. Na základě výše uvedené argumentace proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.



II.

9. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení.

10. Městský soud, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Jaroslavou Bernou, ve svém vyjádření zopakoval argumentaci a závěry uvedené v napadeném rozsudku a dále vysvětlil, z jakého důvodu nevyhověl návrhu stěžovatele na provedení důkazu výpovědí J. Č. a V. K. Uvedl, že výslech těchto osob byl stěžovatelem navržen k prokázání skutečnosti, že zástupce vedlejšího účastníka J. Č. věděl při uzavírání pojistné smlouvy, že stěžovatel není vlastníkem pojištěného objektu a že vědomě sám z vlastní iniciativy uvedl ve smlouvě stěžovatele jako vlastníka. Tyto výpovědi by však dle městského soudu pouze prokázaly skutečnost, která již byla souhlasným tvrzením obou stran prokázána. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

11. Vrchní soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Danielou Menclovou, i Nejvyšší soud, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Hornochovou, se ve svých vyjádřeních plně odvolaly na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhly ústavní stížnost odmítnout.

12. Vedlejší účastník, Pojišťovna Slavia, a. s., ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel vykládá skutková zjištění tendenčně. Pokud argumentuje, že vedlejší účastník v době uzavírání pojistné smlouvy věděl, že nemovitost není ve vlastnictví stěžovatele, neuvádí podstatnou věc, a sice, že ten smlouvu uzavřel po ujištění stěžovatele, že se vlastníkem stane v nejbližších dnech, přičemž neměl ani uzavřenou kupní smlouvu a vlastníkem se nestal ani později. Jinými slovy, stěžovatel dosáhl uzavření pojistné smlouvy na základě uvedení v omyl. K tvrzení stěžovatele, že vůlí účastníků smlouvy bylo pojistit objekt bez ohledu na vlastnictví, nevychází toto tvrzení dle názoru vedlejšího účastníka ze skutkových základů. Naopak bylo prokázáno, že stěžovatel tvrdil ohledně předpokládaného vlastnictví k objektu nepravdu a že se zástupce vedlejšího účastníka na tuto skutečnost výslovně ptal. Strany dle vedlejšího účastníka nesjednaly, ač to pojistná smlouva umožňovala, pojištění cizích věcí a neplyne to ani z textu samotné pojistné smlouvy. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

13. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.



III.

14. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele a účastníků řízení rovněž vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Cm 54/99, z něhož zjistil následující skutečnosti.

15. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2001 č. j. 36 Cm 54/99-39 byla zamítnuta žaloba stěžovatele se žádostí, aby byl vedlejší účastník uznán povinným zaplatit stěžovateli částku 1 604 084,60 Kč s 26% úroky od 28. 4. 1998 do zaplacení. Rovněž jím byl zamítnut vzájemný návrh vedlejšího účastníka, kterým žádal na stěžovateli zaplacení částky 20 000 Kč. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel se žalobou (č. l. 1-4) domáhal zaplacení této částky jako plnění z pojistné smlouvy č. 17970053, uzavřené dne 7. 11. 1997 mezi ním a vedlejším účastníkem. Předmětem pojištění z této smlouvy byl objekt truhlárny, kterou stěžovatel užíval na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 3. 1993, uzavřené mezi ním a obcí Spořice, a bylo sjednáno pro případ poškození nebo zničení objektu živelnou událostí. Dne 1. 1. 1998 došlo k požáru objektu truhlárny a v důsledku toho ke vzniku škody na nemovitosti ve výši 1 604 084 Kč, jak byla vyčíslena znaleckým posudkem. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva, kterou se vedlejší účastník jako pojistitel zavázal poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění, nastane-li událost ve smlouvě určená, a stěžovatel se zavázal platit pojistné. Dále však uvedl, že "v daném případě nelze z pojistné smlouvy plnit stěžovateli, který není vlastníkem nemovitosti (...). Předmětná pojistná smlouva tedy svými účinky a účelem odporuje zákonné úpravě pojištění, jehož cílem je zabezpečit pojištěnému právo na peněžní náhradu újmy vzniklé nahodilou událostí, a je tedy neplatným právním úkonem dle ust. § 39 obč. zák. Je nepochybné, že z této smlouvy nevzniklo stěžovateli právo na plnění, a soudu nezbylo, než žalobu zamítnout (...).". Soud rovněž uvedl, že "má za prokázané, že vedlejší účastník při uzavření pojistné smlouvy porušil povinnost stanovenou § 415 obč. zák., neboť tím, že uzavřel se stěžovatelem pojistnou smlouvu, v níž jej vědomě uvedl jako vlastníka předmětu pojištění, ačkoli jím nebyl, nepočínal si z hlediska své odbornosti tak, aby předešel vzniku škody (...)." (str. 3 rozsudku).

16. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání (č. l. 44-46). Namítal v něm nesprávné hodnocení důkazů městským soudem, na jehož základě soud dospěl k nesprávnému skutkovému i právnímu posouzení věci. Dle názoru stěžovatele předmětná pojistná smlouva svými účinky a účelem neodporuje zákonné úpravě pojištění, nepříčí se dobrým mravům, a není tedy neplatným právním úkonem. Byla uzavřena v písemné formě, oba účastníci se dohodli na předmětu pojištění a oběma účastníkům bylo známo, že stěžovatel není vlastníkem nemovitosti. Stěžovatel dále uvedl, že "právní úkon je třeba vykládat podle projevené vůle účastníků, tedy podle toho, co strany zamýšlely, a úmyslem obou stran bylo pojistit nemovitost bez ohledu na to, že nebyla ve vlastnictví stěžovatele. (...). Není podstatné, zda by následně ke koupi předmětné nemovitosti došlo v nějakém konkrétním časovém období, neboť k pojistné události mohlo dojít bez ohledu na termín uzavření kupní smlouvy týkající se pojištěné nemovitosti. (...). Vedlejší účastník tedy měl prokázat, že předmětnou pojistnou smlouvu by v případě uvedení jiného než vlastnického vztahu neuzavřel a zároveň by muselo být prokázáno, že tato skutečnost by byla pro uzavření smlouvy podstatná, což vyplývá i ze Všeobecných pojistných podmínek odd. 4 čl. 4, a kdyby pojišťovna z této pojistné smlouvy na základě pojistné události odmítla plnit, tímto odmítnutím pojištění zaniká. V tomto případě však vedlejší účastník jako pojistitel ještě zhruba 3/4 roku po pojistné události požadoval po stěžovateli jako pojištěnci placení pojistného za původních podmínek." (č. l. 46).

17. Vedlejší účastník na odvolání reagoval vyjádřením ze dne 24. 1. 2002 (č. l. 48-50), v němž veškeré námitky stěžovatele odmítl s tvrzením, že stěžovatel zcela pomíjí ustanovení § 793 občanského zákoníku v tehdy platném znění, které pojištěnci ukládá povinnost při uzavírání pojistné smlouvy uvádět pravdivé údaje. Dále uvedl, že "důkazní řízení prokázalo, že to byl právě stěžovatel, kdo přesvědčoval vedlejšího účastníka, že otázka vlastnictví předmětné nemovitosti je věcí několika dnů a že se de facto shoduje se dnem počátku pojištění".

18. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2002 č. j. 9 Cmo 315/2002-58 napadený rozsudek městského soudu potvrdil. V odůvodnění odvolací soud mimo jiné uvedl, že pro posouzení požadavku stěžovatele je rozhodující, zda byla prokázána existence pojistné smlouvy na nemovitost, která nebyla ve vlastnictví stěžovatele. K tomu konstatoval, že se s názorem městského soudu o neplatnosti stěžovatelem předložené pojistné smlouvy neztotožňuje. Dle mínění odvolacího soudu "není vyloučeno uzavírání pojistných smluv o pojištění věcí, které pojištěný v době uzavírání pojistné smlouvy ještě nenabyl do vlastnictví, ale u kterých lze právem předpokládat, že v časově krátké době se vlastnictvím pojištěného stanou. Nicméně v daném případě je taková úvaha za situace, kdy je nesporné, že stěžovatel nebyl v době pojistné události vymezené předmětnou pojistnou smlouvou vlastníkem pojištěné věci, nadbytečná." (str. 3-4 rozsudku).

19. O dovolání stěžovatele ze dne 6. 3. 2003 (č. l. 63-66), v němž v podstatě zopakoval námitky uvedené v odvolání, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 6. 2005 č. j. 32 Odo 826/2004-76 tak, že jej odmítl, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, potvrdil-li rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud správně uzavřel, že smlouva je neplatná podle § 39 občanského zákoníku, "protože svými účinky odporuje zákonné úpravě pojištění, jestliže v době uzavření pojistné smlouvy vůle účastníků směřovala k pojištění věci ve vlastnictví pojištěného, přičemž (stěžovatel) vlastníkem pojištěných věcí nebyl" (str. 3 usnesení). Dále soud přisvědčil tvrzení vedlejšího účastníka, že podle Všeobecných pojistných podmínek, oddílu III., bodů 1 a 2, které byly součástí předmětné pojistné smlouvy, se pojištění vztahuje na věci, jejichž vlastníkem je pojištěný, nebo na věci cizí, avšak je-li to ujednáno v pojistné smlouvě.

IV.

20. Ústavní soud nejprve konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Proto přistoupil k jejímu meritornímu projednání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

21. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků řízení.

22. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 90). Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.

23. Podstatou ústavní stížnosti byla námitka stěžovatele ohledně nesprávného právního posouzení otázky existence skutečné vůle smluvních stran pojistné smlouvy pojistit předmětnou věc bez ohledu na to, že stěžovatel není jejím vlastníkem, ze strany obecných soudů.

24. Ústavní soud se k otázce autonomie vůle, případně smluvní svobody, již v minulosti podrobněji vyslovil v několika svých rozhodnutích (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 546/03, sp. zn. I. ÚS 670/02 nebo sp. zn. I. ÚS 43/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 12, svazek 35, nález č. 183, svazek 33, nález č. 54), v nichž konstatoval následující.

25. Základním atributem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je ochrana základních práv jednotlivce, do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jednotlivec svými projevy (včetně projevů volních, které mají odraz v konkrétním jednání) zasahuje do práv třetích osob nebo pokud je takový zásah ospravedlněn určitým veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu omezení příslušného základního práva. Jinými slovy, podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem a kdy je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo.

26. Právo jednotlivce na autonomii vůle, tj. v důsledku svoboda jednotlivce, je jedním z projevů a institucionálních garancí těchto principů. Je na státní moci, pokud usiluje o to, být mocí s atributy právního státu, aby uznala autonomní projevy vůle jednotlivců a jí odpovídající jednání, pokud takové jednání splňuje shora uvedené podmínky (především nezasahuje do práv třetích osob). V takových případech musí státní moc takové projevy jednotlivců toliko respektovat, případně aprobovat, pokud má toto jednání eventuálně vyvolávat další právní důsledky.

27. Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny. Závěry, které již Ústavní soud v minulosti použil k aplikaci čl. 2 odst. 2 Listiny (např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 512/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 143), lze analogicky a contrario vztáhnout také na čl. 2 odst. 3 Listiny. To jest, čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob nebo bránění v prosazení veřejného zájmu, jsou-li konkurující statky legitimním důvodem pro omezení autonomního jednání jednotlivce a je-li takové omezení přiměřené. Autonomie vůle jednotlivce jako základní právo a zároveň princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Také v ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky stvrzuje, že Ústava České republiky je vystavěna na principu respektu k autonomní vůli jednotlivých osob, do níž nelze bez existence kogentních zákonných ustanovení zasahovat.

28. Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Takové pojetí čl. 2 odst. 3 Listiny totiž pouze vyjadřuje skutečnost, že jednotlivec a jeho svobodné jednání má v materiálním právním státě vždy prioritu před státní mocí realizovanou zákonem. Pokud by jednotlivec neměl vůbec mít možnost dovolávat se této priority přímo, byla by taková přednost pouhou formální deklarací.

29. Porušení tohoto práva se proto orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.


V.

30. Po posouzení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě šlo právě o takovou situaci, kdy obecné soudy přílišným formalismem interpretovaly ustanovení občanského zákoníku v tehdy platném znění týkající se pojistných smluv a pravidel výkladu právních úkonů.

31. Právní základ pojištění jako závazkového právního vztahu tvoří konkrétní pojistná smlouva, příslušné všeobecné pojistné podmínky a případně příslušná ustanovení občanského zákoníku, od kterých se účastníci dohodou neodchýlili [a od 1. 1. 2005 i zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě)]. V ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku je zakotveno obecné interpretační pravidlo, které reflektuje ústavně garantovanou smluvní volnost účastníků smluvních vztahů. Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku a contrario je neplatným právní úkon, který není učiněn určitě a srozumitelně. Je evidentní, že všemi citovanými ustanoveními prozařuje shora uvedený princip autonomie vůle, podle něhož je třeba dát maximální prostor jednotlivcům k tomu, aby sami určovali rozsah a obsah svých závazkových vztahů.

32. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi se nejedná o pouhé prozařování jednoduchým právem, nýbrž o subjektivní právo, které působí bezprostředně ve vztahu jednotlivce a státní moci. Orgány státní moci jsou proto při aplikaci jednoduchého práva současně povinny toto právo respektovat. Jinými slovy, obecné soudy si při interpretaci shora uvedených ustanovení jednoduchého práva musejí počínat tak, aby formalistickým výkladem právních norem nezasáhly do práva jednotlivce rozvíjet svou osobnost činěním čehokoli, co mu zákon výslovně nezakazuje, a nebýt nucen činit, co mu zákon výslovně neukládá. Tento požadavek se týká i interpretace norem, jež upravují projev vůle jednotlivců a následky jeho vad, kdy formalismus spočívající toliko ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu k účelu úkonu vyjadřujícímu vůli účastníků smluvního vztahu má za následek rozhodnutí soudu, které porušuje základní práva stěžovatele na projev svobodné autonomní vůle.

33. V posuzovaném případě nejprve městský soud konstatoval, že provedeným dokazováním bylo zjištěno jednak, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, kterou se vedlejší účastník jako pojistitel zavázal poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě určená, a stěžovatel se zavázal platit pojistné, a jednak byla zjištěna skutečnost, že zaměstnanec vedlejšího účastníka při uzavírání smlouvy věděl, že stěžovatel není vlastníkem pojištěné nemovitosti (viz protokol o jednání ze dne 10. 7. 2001 na č. l. 21 nebo kopie vyjádření zástupce vedlejšího účastníka ze dne 20. 6. 2001 v příloze spisu). I přes výše zjištěné skutečnosti, byl stěžovatel zástupcem vedlejšího účastníka, jak vyplývá z kopie samotné pojistné smlouvy, označen za vlastníka nemovitosti. Ze zjištěného skutkového stavu je podle Ústavního soudu evidentní, že vůle smluvních stran předmětné pojistné smlouvy směřovala k pojištění objektu truhlárny bez ohledu na to, že stěžovatel nebyl v době uzavírání pojistné smlouvy vlastníkem této nemovitosti. Okamžik pojistné události je totiž v podstatě nahodilostí a k pojistné události tak mohlo dojít kdykoli, tj. i ihned po uzavření pojistné smlouvy. Pokud tedy městský soud a následně i Nejvyšší soud hodnotily předmětnou pojistnou smlouvu jako smlouvu neplatnou ve smyslu § 39 občanského zákoníku, neboť svým obsahem a účinky odporovala zákonné úpravě pojištění, zcela tak pominuly výše zmíněný princip autonomie vůle účastníků smlouvy, čímž zasáhly do práva stěžovatele garantovaného čl. 2 odst. 3 Listiny, a to tím, že nedostatečně přihlédly ke shodně projevené vůli účastníků právního vztahu uzavřít pojistnou smlouvu za situace, kdy stěžovatel nebyl vlastníkem objektu. Tomuto závěru o projevené vůli účastníků pojistné smlouvy svědčí i chování vedlejšího účastníka, který i přes svá následná tvrzení o absolutní neplatnosti této smlouvy na jejím základě částečně plnil (viz kopie vyrozumění ze dne 27. 4. 1998 v příloze spisu). Ze stejného důvodu nelze přisvědčit ani tvrzení vedlejšího účastníka ve vyjádření k ústavní stížnosti o údajném uvedení v omyl ohledně vlastnictví nemovitosti stěžovatelem.

34. Vrchní soud ve svém rozsudku sice jednání obou stran posuzoval v souladu s principem autonomie vůle, ovšem respektoval jej pouze částečně, když se s názorem Městského soudu v Praze ohledně neplatnosti pojistné smlouvy neztotožnil. Konstatoval, že uzavírání pojistných smluv o pojištění věcí, které pojištěný v době uzavírání pojistné smlouvy ještě nenabyl do vlastnictví, není vyloučené, avšak následně bez jakéhokoli odůvodnění dospěl k názoru, že tak tomu je pouze tehdy, lze-li právem předpokládat, že v časově krátké době se pojištěné věci vlastnictvím pojištěného stanou, čímž autonomii smluvních stran rovněž omezil a odmítl tedy názor, že bylo v dispozici stran autonomně si dotvořit obsah předmětné smlouvy, což je jeden z atributů smluvní svobody, resp. autonomie vůle smluvních stran.

35. Ústavní soud tak konstatuje, že v posuzovaném případě došlo k příliš úzké (gramatické) interpretaci norem podústavního práva ze strany obecných soudů, jíž schází smysluplné a především základní práva respektující odůvodnění. Nerespektováním autonomie vůle smluvních stran, nebo přímo jejím ignorováním, pak obecné soudy zasáhly do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.

36. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.