I.ÚS 557/2000 ze dne 21. 11. 2000
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 2. 5. 2000, sp. zn.
18 T 3/2000, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, sp. zn.
11 To 56/2000,


takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který došel Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2000.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře shora uvedený, kterým byl odsouzen pro pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, jakož i k trestu vyhoštění z území České republiky, stejně jako též usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo odvolání obžalovaného (nyní stěžovatele) proti rozsudku krajského soudu zamítnuto.

Stěžovatel je toho názoru, že shora citovaná rozhodnutí krajského a vrchního soudu, jakož i řízení, které jim předcházelo, neumožnila stěžovateli uplatnit jeho procesní práva, a tím došlo k porušení základních ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva) a v Listině základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), v čl. 37 odst. 3 a 4 (všichni účastníci jsou si v řízení rovni, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka), v čl. 40 odst. 3 (obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce).

Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že mu nebyla doručena obžaloba a rozsudky v překladu do jeho mateřského jazyka (albánštiny), nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování k prokázání skutečností sloužících k jeho obhajob a nebyl vyžádán revizní znalecký posudek.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.

Ohledně těchto námitek Ústavní soud z rozhodnutí obecných soudů zjistil, že soudy při svém rozhodování vycházely z podkladů nezbytných pro rozhodnutí soudů o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným. Ohledně námitek stěžovatele, že nebyl vyžádán revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, nutno se ztotožnit s argumentací Vrchního soudu v Praze, obsaženou v odůvodnění jeho usnesení, podle níž se jiný znalec přibere k podání posudku v případě pochybností o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný a vysvětlení původního znalce nevedlo k výsledku - což však v daném případě nebylo zjištěno.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí krajského a vrchního soudu však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp., že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). Co se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 tr. řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.

K námitce stěžovatele ohledně doručování rozhodnutí v českém jazyce je třeba poukázat na ustanovení § 2 odst. 14 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce a z tohoto ustanovení se nedá dovodit povinnost doručovat v mateřském jazyce, když oprávnění používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka je běžně zajišťováno tlumočením. Uvedené koresponduje i s ustanovením čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého "kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka."

Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, pouze opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ve svém usnesení náležitě vypořádal.

Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a nezjistil ani již zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, a musel proto považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 21. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu