I.ÚS 601/02 ze dne 27. 1. 2004
N 9/32 SbNU 55
Hodnocení důkazů v občanském soudním řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 27. ledna 2004 sp. zn. I. ÚS 601/02 ve věci ústavní stížnosti D. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18. 7. 2002 sp. zn. 8 Co 502/2002, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o výživné.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2002 č. j. 8 Co 502/2002-51 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2002 č. j. 8 Co 502/2002-51 se zrušuje.


Odůvodnění



D. H. (dále jen "stěžovatelka") se svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 10. 2002, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že zamítnutím její žaloby na placení výživného došlo k porušení jejích práv zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména čl. 37 odst. 2 Listiny. Pokud krajský soud uvedl, že se mělo vycházet pouze ze žaloby a jejího obsahu, skutková zjištění, která vyplývají z účastnické výpovědi stěžovatelky, měla soud vést k postupu podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ). Soud je povinen podle § 132 OSŘ přihlížet nejen k tomu, co účastníci uvedli během řízení, ale i k tomu, co vyšlo v řízení najevo. Podle § 5 OSŘ měla být stěžovatelka poučena o svých právech a povinnostech. Právní závěry krajského soudu jsou formální.

V souladu s § 42 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení a spis sp. zn. 57 C 130/2000 Okresního soudu v Ostravě.

Krajský soud uvedl, že jeho rozsudkem nebylo porušeno žádné stěžovatelčino právo zaručené Ústavou České republiky, Listinou ani zákonem, zejména nebylo porušeno její právo na spravedlivý proces ani na právní pomoc v řízení před soudy. Odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Odvolací řízení v posuzovaném případě podléhalo principu tzv. neúplné apelace. Stěžovatelčina výtka, že v řízení bylo třeba aplikovat § 118a OSŘ, neobstojí, protože popis skutkového stavu, na němž stěžovatelka postavila žalobu, zcela postačoval pro rozhodnutí o jejím nároku.

Krajský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti nutné k jejímu meritornímu projednání. Ústavní stížnost byla po formální stránce shledána bez vad a jako způsobilá dalšího přezkoumávání. Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po jejím přezkoumání dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ze spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 57 C 130/2000 bylo zjištěno, že stěžovatelka dne 17. 5. 2000 podala proti svému otci žalobu na plnění výživného. Od sepisu žaloby byla zastoupena advokátem. Žalovaný dne 3. 4. 2001 ve svém vyjádření k návrhu stěžovatelky mj. uvedl, že stěžovatelka neuspěla v přijímacích řízeních na českých vysokých školách, odjela do Anglie, poté začala studovat na vysoké škole v USA. Dne 22. 8. 2001 stěžovatelka ve své účastnické výpovědi před okresním soudem uvedla, že si chtěla doplnit vysokoškolské vzdělání v České republice. Podala si přihlášku na Vysokou školu ekonomickou v Praze, Brně a Ostravě, ale nebyla přijata. Proto odjela do zahraničí. Rozsudkem ze dne 9. 1. 2002 č. j. 57 C 130/2000-41, okresní soud žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost platit na výživu stěžovatelky 1 500 Kč měsíčně.

K odvolání žalovaného krajský soud rozsudkem ze dne 18. 7. 2002 č. j. 8 Co 502/2002-51 zamítl stěžovatelčinu žalobu. V odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelka v důvodech žaloby zcela jasně popsala všechny rozhodné skutečnosti, z nichž dovozuje svůj návrh. Řízení je ovládáno zásadou projednací, která znamená, že soud prvního stupně byl vázán skutkovým stavem tak, jak jej vylíčila stěžovatelka v žalobě. Stěžovatelka svůj skutkový přednes nikdy nedoplnila. Na tom podle krajského soudu nic nemění ani její pozdější výpověď jako účastnice řízení. Obsahu spisu tedy neodpovídá skutkové zjištění okresního soudu, že se stěžovatelka po ukončení středoškolského studia hlásila na vysoké školy v České republice a nebyla přijata. K této skutečnosti nelze podle krajského soudu přihlížet a lze vycházet pouze z obsahu žaloby. Tato okolnost je podle krajského soudu rozhodující pro posouzení důvodnosti nároku. Stěžovatelka netvrdila, že její pobyt v cizině a studium na tamních vysokých školách byl dán nemožností studovat na vysokých školách v České republice, jak chybně dovodil okresní soud. Z tohoto hlediska je třeba považovat pobyt stěžovatelky v cizině za neúměrný běžnému standardu vzdělání a po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby stěžovatelce platil výživné.

Stěžovatelka namítá v ústavní stížnosti porušení práv, které jí garantuje čl. 37 odst. 2 Listiny, jenž zaručuje právo každého na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Stěžovatelka byla od počátku zastoupena advokátem a soudem byla navíc náležitě poučena o svých právech. Ústavní soud v přezkoumávaném případě nezjistil porušení citovaného článku Listiny. Vzhledem ke skutečnosti, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti (a tedy ani nesprávnou subsumpcí určité právní skutečnosti pod nesprávnou právní normu provedenou stěžovatelem, resp. právním zástupcem), nýbrž jen jejím petitem, zjišťoval Ústavní soud, zda nedošlo i k jinému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky [viz nález sp. zn. II. ÚS 242/98 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 18, str. 71].

Ústavní soud považuje rozhodnutí krajského soudu v dané věci za modelovou ukázku přepjatého formalismu v řízení před obecnými soudy (k přepjatému formalismu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 127/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 5, str. 519; nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 17, str. 235). Podle projednací zásady je záležitostí procesních stran, jaké předloží skutkové podklady, včetně důkazů. Soud je oprávněn založit rozhodnutí na skutečnostech předložených procesními stranami, to, co strany nepředloží, tedy nemůže brát za základ pro své rozhodování. Z obsahu spisu ale vyplývá, že skutečnost, kterou krajský soud při posuzování nároku stěžovatelky označil za stěžejní, tvrdil sám žalovaný ve svém vyjádření k žalobě (č. l. 5). Jedná se tedy o skutečnost, která byla obsažena ve skutkovém přednesu jednoho z účastníků řízení. Nadto je nutno si položit otázku, zda lze takto striktně, v rámci ústního řízení, oddělit tvrzení účastníka vyřčené ve "skutkovém přednesu" od tvrzení předneseného v rámci jeho výslechu. V této souvislosti je nutno připomenout nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 239/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 6, str. 19, podle něhož soud v občanském soudním řízení posuzuje každý úkon podle jeho obsahu. To platí i tehdy, je-li účastník zastoupen advokátem. Odpověď na uvedenou otázku je možno nalézt již na úrovni obecného práva, kde ustanovení § 132 OSŘ mj. stanoví, že soud pečlivě přihlíží ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Tato zásada platí jak pro řízení nesporné, tak pro řízení sporné, ovládané zásadou projednací. Rozhodné skutečnosti tedy mohou v řízení vyjít najevo jinak a nemusí být pouze součástí "skutkového přednesu". Krajský soud však k citovanému ustanovení procesního předpisu evidentně "nepřihlížel". Nejedná se pouze o porušení procesního ustanovení obsaženého v obecném zákoně, ale o porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud přirozeně plně respektuje princip nezávislosti soudu vyplývající z čl. 82 Ústavy České republiky, z něhož též vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (blíže k tomuto principu viz nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka rozhodnutí, svazek 1, str. 41). V posuzovaném případě Ústavní soud nijak nehodnotil provedení důkazů krajským soudem, do této fáze se Ústavní soud ani nedostal. Problém interpretace a následné aplikace § 132 OSŘ leží jinde. Krajský soud výslovně z hranic tohoto ustanovení vykračuje, když v rozporu s explicitním zněním citovaného paragrafu interpretuje požadavky na "skutkový přednes". Krajský soud zaměřil svou procesní přísnost chybným směrem, neměl být striktní v linii extrémního a zužujícího výkladu příslušných procesních ustanovení, ale měl být striktní v ochraně procesních práv účastníka řízení, zvláště v takovém řízení, kde zákon nepřipouští podání mimořádného opravného prostředku - dovolání, a rozhodnutí odvolacího (krajského) soudu je tedy definitivní.

Ústavní soud zasahuje do interpretace obecného práva ve zcela výjimečných případech, jsou-li naplněny určité zřetelně vymezené podmínky; podrobněji viz nález sp. zn. III. ÚS 74/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, str. 85. V přezkoumávaném případě nelze ani konstatovat, že by krajský soud měl k dispozici více interpretačních alternativ, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku. Dalšími případnými možnostmi aplikace obecného práva se krajský soud vůbec nezabýval, jím provedené aplikaci schází propojení s ústavně chráněnými hodnotami. Krajský soud zcela pominul skutečnost, že principy a hodnoty vyjádřené v ústavních zákonech "prozařují" do celého právního řádu (viz nález sp. zn. I. ÚS 129/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 19, str. 221) a svůj výklad procesního předpisu pojal bez ohledu na tento základní postulát.

Ústavní soud vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2002 č. j. 8 Co 502/2002-51 bylo porušeno stěžovatelčino právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a zrušil napadený rozsudek podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.