I.ÚS 612/01 ze dne 17. 4. 2002
N 47/26 SbNU 33
Dovolání jako poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti obchodní firmy S. proti usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 11 Co 507/2000, a usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2001, č.j.. 22 Cdo 1284/2001-64,
takto:

I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2001, č.j. 22 Cdo
1284/2001-64, se zrušuje.
II. Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
28.2.2001, sp. zn. 11 Co 507/2000, se odmítá.


Odůvodnění
Krajský soud v Plzni změnil usnesením ze dne 28. 2. 2001,
č.j. 11 Co 507/2000-38, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5.
2001, č.j. 11 Co 507/2000-51, usnesení Okresního soudu
v Karlových Varech ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 9 Nc 212/2000, tak,
že vydal předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelce (žalované)
povinnost strpět vstup vedlejšího účastníka -obchodní firmy G.
spol. s r.o. (žalobce) do nemovitosti ve výroku označené a zdržet
se dispozice s movitými věcmi ve výroku označenými.

V záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že
se dovolání stěžovatelky (podané proti shora uvedenému usnesení
Krajského soudu v Plzni) odmítá. Dospěl totiž k závěru, že bylo
podáno opožděně. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že
je projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále jen "o.s.ř."). Podle tehdejšího ust. § 240 odst. 1 je
možné podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí
odvolacího soudu. Protože usnesení odvolacího soudu nabylo právní
moci dne 24. dubna 2001, byl posledním dnem jednoměsíční lhůty
k podání dovolání den 24. května 2001. Vydáním opravného usnesení
není právní moc ani vykonatelnost opravovaného rozhodnutí dotčena.
Dovolání stěžovatelky však bylo podáno osobně u soudu I. stupně
dne 8. června 2001, a je tedy - podle názoru Nejvyššího soudu
- zjevně opožděné.

V záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Plzni a usnesení
Nejvyššího soudu ČR napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní
zejména uvedla, že podala dovolání proti rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni proto, že nesprávným posouzením věci a vydáním
předběžného opatření, byl vlastník nemovitosti v Karlových Varech
č. 22 zapsané na LV č. 391 poškozen tím, že je mu znemožňováno
užívat tuto nemovitost koupenou od správce konkursní podstaty.
V této souvislosti upozornila stěžovatelka na neplatnost
a neúčinnost nájemní smlouvy z 22. 11. 1996, na základě které
prosazuje vedlejší účastník své oprávnění věc bezplatně užívat.
Krajský soud v Plzni prý k těmto námitkám nepřihlédl a bez
provedení důkazů (k tvrzení vedlejšího účastníka) dovodil, že
žalobce uzavřel dne 22. 11. 1996 platnou nájemní smlouvu s firmou
S., spol. s r.o.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti dále uvedla, že
dovolání bylo podáno včas dne 8. 6. 2001 s dodatky ze dne 14. 6.
2001 a ze dne 15. 10. 2001, neboť bylo podáno ve lhůtě 2 měsíců
určené podle § 240 odst. 1 o.s.ř. (zák. č. 30/2000). Lhůta pro
jeho podání byla dodržena, neboť usnesení Krajského soudu v Plzni
(pozn.: jde o opravné usnesení ze dne 27. 5. 2001) se správným
uvedením povinného subjektu s., stěžovatelka obdržela až dne 11.
6. 2001. Stěžovatelka dodala, že Krajský soud v Plzni rozhodl ve
věci usneseními, sp. zn. 11 Co 507/2000, ze dne 28. 2. 2001 a 27.
5. 2001, a že (ona) podala dovolání prostřednictvím Okresního
soudu v Karlových Varech "3 písemnými akty" dne 8. 6. 2001, 14.
6. 2001 a 15. 10. 2001. Postupem soudu se cítí být zkrácena ve
svých právech na spravedlivý proces, a proto navrhla, aby Ústavní
soud ČR napadené usnesení zrušil. Zároveň požádala o odklad
vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2.
2001, č.j. 11 Co 507/2000-38, a ze dne 27. 5. 2001, č.j. 11 Co
507/2000-51, z "důvodu trestné činnosti zástupců strany žalobců".
K dotazu Ústavního soudu dále stěžovatelka sdělila, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší
soud ČR. Vedlejší účastník - obchodní firma G., se k ústavní
stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Vyjádření Krajského soudu
v Plzni Ústavní soud nevyžadoval, neboť návrh na zrušení jeho
usnesení (v záhlaví uvedeného) byl odmítnut (srov. ustanovení §
42 odst. 1, 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření zcela odkázal na
odůvodnění napadeného usnesení a poukázal na skutečnost, že
i kdyby dovolání bylo podáno včas, bylo by podle § 238 odst. 1
písm. a) o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. správně zřejmě: § 238a odst. 1 písm. a) nepřípustné.
Dále uvedl, že práva stěžovatelky neporušil, a požádal, aby při
ústním jednání - bude-li nařízeno - bylo jednáno bez jeho účasti.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

1. Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR je odůvodněno tím, že
dovolání stěžovatelky podané dne 8. 6. 2001 je se zřetelem na
nedodržení jednoměsíční lhůty k jeho podání počítané od právní
moci rozhodnutí odvolacího soudu podle ust. § 240 odst. 1 o.s.ř.,
v jeho znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.,
opožděné. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR dále nebyla vydáním
opravného usnesení právní moc a vykonatelnost rozhodnutí
odvolacího soudu dotčena. Tato argumentace však v souzené věci
není relevantní. Podle ust. § 240 odst. 1, 2. věta o.s.ř. - které
nebylo změněno ani citovaným zákonem č. 30/2000 Sb. - bylo-li
odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta
(rozuměj: k podání dovolání) od doručení opravného usnesení.
Opravné usnesení ze dne 27. 5. 2001 bylo stěžovatelce doručeno dne
11. 6. 2001 (č.l. 51 p.v. soudního spisu), takže zákonná lhůta
k podání dovolání jí běžela až od tohoto dne.
K tomu Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Karlových
Varech, sp.zn. 9 Nc 212/2000, zjistil, že 3 dny na to, dne
14.6.2001 (viz č. listu 57 s razítkem podatelny Okresního soudu
v Karlových Varech) podala stěžovatelka prostřednictvím u tohoto
soudu tzv. dodatek dovolání ze dne 8. 6. 2001 obsahující kromě
formálních náležitostí dle ust. § 42 odst. 4 také její námitky
proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni splňující
ostatní požadavky dle ust. 241 o.s.ř. Jestliže tedy dne 14. 6.
2001 doručila stěžovatelka osobně soudu I. stupně podání, které
lze bezpochyby považovat - bez ohledu na to, jak bylo nazváno - za
úkon, jímž se domáhala přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu
v dovolacím řízení, je třeba dovozovat, že dovolání podala včas,
a to i tehdy, platila-li, jak uvádí Nejvyšší soud, v době jejího
podání zákonná lhůta jednoměsíční.



Ústavní soud konstatuje, že nezávislost rozhodování obecných
soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním
a hmotněprávním rámci, a že procesněprávní rámec představují
především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají
z čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Jedním
z nich, vylučujících libovůli orgánů veřejné moci při jejich
rozhodování, je nezbytná návaznost skutkových zjištění na vykonané
důkazy a soulad mezi skutkovými zjištěními a právními úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry z nich
vyplývajícími na straně druhé, mezi nimi nelze - z ústavního
hlediska - připustit extrémní nesoulad (viz nálezy Ústavního soudu
sp.zn. III. ÚS 84/94 - č. 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR, svazek 3, Praha, C.H.BECK 1995, a sp. zn. III. ÚS
166/95 - č. 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek
4, Praha, C.H.BECK 1995). V souzené věci nevzal obecný soud
v úvahu uvedený procesní návrh stěžovatelky a právní následky
vydaného opravného usnesení, které vyplývají z ust. § 240 odst.
1 věta druhá o.s.ř., čímž porušil základní právo stěžovatelky na
spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí svým
rozhodnutím vydaným v rozporu se zákonem zabránil v možnosti
domáhat se svého práva stanoveným postupem u soudu (denegatio
iustitiae).

Z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat ani námitku
Nejvyššího soudu obsaženou v jeho vyjádření, že dovolání
stěžovatelky by bylo nepřípustné podle ust. § 238 odst. 1 a)
správně zřejmě mělo být uvedeno ust. § 238a odst. 1 písm. a),
i kdyby bylo podáno včas. To proto, že Ústavní soud - který stojí
mimo soustavu obecných soudů a není její součástí - není oprávněn
činit závěr, jímž by nahrazoval rozhodnutí obecného soudu, protože
není součástí jejich soustavy.

2) Ústavní stížností bylo napadeno též usnesení Krajského soudu
v Plzni.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti,
jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo
svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze
zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím
podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně
práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb, o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní
stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž
vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných
soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu
čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů
veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že
v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých
základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní
soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do
činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá
zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené
protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již
není možná.

Z těchto obecnějších hledisek vycházel Ústavní soud rovněž
v souzené věci. V daném případě je totiž Ústavní soud nucen
konstatovat, že stěžovatel podal proti napadenému usnesení
Krajského soudu v Plzni dovolání, a že řízení o něm neustále
probíhá, neboť v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR,
kterým došlo k odmítnutí podaného dovolání pro opožděnost, bylo
tímto rozhodnutím Ústavního soudu zrušeno. V daném případě tedy
stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu ústavní stížností za
situace, kdy není zřejmé, zda se Nejvyšší soud bude dovoláním
meritorně zabývat, a zda je tedy podané dovolání skutečně
posledním prostředkem k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ust.
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. V této
souvislosti Ústavní soud již v několika případech vyslovil
i právní názor, že v případech, kdy dovolání není přípustné, nelze
považovat rozhodnutí o něm za poslední prostředek, který zákon
k ochraně práva poskytuje (např. sp.zn. III. ÚS 40/93, usnesení
sp.zn. I. ÚS 129/97 uveřejněné ve sbírce nálezů a usnesení svazek
č.8 pod ozn. usn. č. 14, C.H.BECK, ročník 1997, II. díl). Tento
závěr plyne i z ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. ve znění platném
před jeho novelizací (účinné od 1. 1. 2001), podle kterého lze
dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze
v případech, kdy to zákon připouští.

Jestliže Nejvyšší soud - jehož rozhodnutí se tímto usnesením
zrušuje - dosud o přípustnosti dovolání v souzené věci nerozhodl,
nepřísluší zatím Ústavnímu soudu, zabývat se věcnou stránkou
ústavní stížností směřující proti usnesení odvolacího soudu. Za
tohoto stavu může Ústavní soud - který není oprávněn předjímat
rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání - pouze
konstatovat, že stěžovatelka měla za této procesní situace
současně s dovoláním podat (z důvodu procesní jistoty) ústavní
stížnost v zákonné lhůtě pro její podání. Pokud by totiž Nejvyšší
soud přípustnost dovolání neshledal, bylo by rozhodnutím
o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele
připouštěl, v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni.
Lhůta 60 dnů pro podání ústavní stížnosti podle ust. § 72 odst.
2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, v takovém případě začala stěžovateli běžet ode dne
doručení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu, tj. - podle obsahu
spisu - ode dne 11. 6. 2001. Poslední den šedesátidenní lhůty pro
podání ústavní stížnosti tudíž připadl na den 9. 8. 2001.
Stěžovatelka však podala ústavní stížnost k poštovní přepravě
teprve 18. 10. 2001, tedy až po jejím marném uplynutí.

Proto Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 27. 9. 2001, č.j. 22 Cdo 1284/2001-64, zrušil. Návrh na
zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp.
zn. 11 Co 507/2000, podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.

Podle ustanovení § 79 odst. 2 citovaného zákona může - za
podmínek v něm uvedených - Ústavní soud vyhovět návrhu na odklad
vykonatelnosti rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Jelikož
stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 11 Co 507/2000, které
napadla opožděně, neshledal Ústavní soud její návrh důvodným,
neboť se částí ústavní stížnosti směřující právě proti tomuto
rozhodnutí věcně nezabýval.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústav
ního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. dubna 2002