I.ÚS 623/04 ze dne 8. 11. 2005
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
I.ÚS 623/04




Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu




Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Františkem Korbelem, advokátem, se sídlem Pražská 223, 390 01 Tábor, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 8 To 357/2004, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2004, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "Městský soud") ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 8 To 357/2004 (dále jen "usnesení Městského soudu"), kterým bylo rozhodnuto tak, že "stížnost" stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "Obvodní soud") ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 43 Nt 6207/2002, jímž byla jeho žádost o vrácení soudního poplatku ve výši 270 Kč posouzena jako nedůvodná (dále jen "usnesení Obvodního soudu"), je nepřípustná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že dne 10. 3. 2004 požádal v kanceláři Obvodního soudu o kopii protokolů z hlavního líčení ve své trestní věci, avšak v rozporu s ustanovením pozn. 1 k položce 24 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích") soud za tyto kopie od stěžovatele vybral soudní poplatek v celkové výši 270 Kč.

Stěžovatel uvádí, že podal ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích dne 11. 3. 2004 žádost o vrácení předmětného soudního poplatku, avšak této žádosti obvodní soud nevyhověl, přičemž stěžovatele poučil o nepřípustnosti stížnosti. Přesto stěžovatel s odkazem na § 13a zákona o soudních poplatcích a § 201 a následující zákona č. 99/1963 Sb. Občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") podal proti usnesení Obvodního soudu odvolání. Toto odvolání Městský soud zamítl s tím, že proti usnesení Obvodního soudu není stížnost přípustná.

Stěžovatel je přesvědčen, že Městský soud pochybil, neboť při svém rozhodování použil nesprávný procesní předpis, totiž zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") namísto OSŘ. V důsledku toho, dle stěžovatele, Městský soud odmítl projednat jako nepřípustný jeho opravný prostředek, čímž zasáhl do jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

S odkazem na výše uvedené stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a aby usnesení Městského soudu zrušil.

II.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud. Ve svém vyjádření sdělil, že trvá na odůvodnění svého usnesení a nemá, čím by je doplnil.


III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal předmětný spis Obvodního soudu sp. zn. 43 Nt 6207/2002, nyní vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 504/2005 (dále jen "spis Obvodního soudu"). Po přezkoumání tohoto spisu a posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že i když argumenty stěžovatele nelze z hlediska běžného práva odmítat, přesto je nutné ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Ze spisu Obvodního soudu vyplývá, že Obvodní soud i Městský soud při projednávání stěžovatelovy žádosti o vrácení soudního poplatku postupovaly dle trestního řádu, namísto OSŘ, jehož použití je stanoveno § 13a zákona o soudních poplatcích. Obvodní soud, v důsledku toho, že rozhodoval dle § 153 odst. 1 trestního řádu per analogiam, nesprávně poučil stěžovatele o nepřípustnosti opravného prostředku, neboť oproti OSŘ je v případě trestního řádu stížnost přípustná pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví. Městský soud pak toto pochybení Obvodního soudu nenapravil, naopak vyšel z nepřípustnosti stížnosti proti rozhodnutím učiněným dle § 153 odst. 1 trestního řádu.

Ústavní soud je vzhledem k uvedenému přesvědčen, že při postupu obecných soudů došlo k procesnímu pochybení, v jehož důsledku bylo odvolání stěžovatele nesprávně posouzeno Městským soudem jako nepřípustné. Ústavní soud nicméně připomíná, že ne každé pochybení na úrovni obecného práva je automaticky porušením práva ústavního. Ústavní soud má za to, že byť je uvedený druh pochybení v obecné rovině velmi závažný a může být důvodem kasace rozhodnutí napadeného ústavní stížností, v konkrétním projednávaném případě je třeba vzhledem k výši předmětné částky i dalším okolnostem případu ústavní stížnost odmítnou pro její bagatelnost.

Ústavní soud připomíná, že otázkou bagatelních věcí v souvislosti s výší předmětné částky již zabýval ve své judikatuře. Např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 (nepublikováno) dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky co do částky 1.940,- Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky." Ústavní soud shledává, že částku 270 Kč, o kterou v předmětné věci jde, lze bezpochyby považovat svojí výší za bagatelní.

Ústavní soud také konstatuje, že usnesení Obvodního soudu, byť zatížené procesním pochybením, se jeví věcně správné. Obvodní soud sice nesprávně rozhodl o žádosti stěžovatele o vrácení soudního poplatku podle trestního řádu, jinak však postupoval v rámci zákona o soudních poplatcích, včetně položky 24 jeho přílohy, přezkoumal žádost stěžovatele a spisový materiál, a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Obvodní soud rozhodl podle jiného procesního předpisu než zákon stanoví, ale Ústavní soud nezjistil, že by toto pochybení nějak přispělo k tomu, že Obvodní soud předmětné žádosti stěžovatele nevyhověl.

Ústavní soud dále připomíná ze své judikatury, že při posuzování namítané protiústavnosti zásahu orgánu veřejné moci nemůže odhlédnout od toho, o co v konkrétní věci šlo (usnesení sp. zn. IV. ÚS 126/01 [nepublikováno]). Ústavní soud, byť jeho úlohou není výklad obecného práva, si nemůže nevšimnout, že stěžovatelovo odůvodnění nároku na vrácení soudního poplatku nemá žádnou oporu v zákoně o soudních poplatcích. Jak je zřejmé ze stěžovatelova odvolání proti usnesení Obvodního soudu (str. 144-145 spisu Obvodního soudu), stěžovatel se vrácení poplatku za okopírování části spisu domáhá v podstatě jen na základě nesouhlasu s aktuálním zněním zákona o soudních poplatcích, kdy se domnívá, že by současná výjimka, dle které poplatku "nepodléhá stejnopis (fotokopie) protokolu o jednání soudu vyhotovený bez záhlaví a bez ověření", měla být formulována šířeji. Stěžovatelovy námitky ve zmíněném odvolání, které bylo nesprávně zamítnuto jako nepřípustné, byly, stručně shrnuto, založeny na poukazech na dnešní používání počítačů a technickou jednoduchost pořizování kopií. Stěžovatel ve svém odvolání argumentoval pouze svými úvahami de lege ferenda, dle kterých by to, za co zaplatil, vůbec zpoplatněno být nemělo. Pokud by měl Městský soud v případě věcného projednání citovaného odvolání přisvědčit námitkám stěžovatele, v tomto odvolání obsaženým, musel by postupovat mimo platné znění zákona o soudních poplatcích. Ústavní soud je za těchto okolností nucen pochybovat o reálném smyslu stěžovatelem navrhovaného zrušení usnesení Městského soudu.

Za uvedeného stavu Ústavní soud nepochybuje o tom, že výsledek řízení v dané věci vzhledem ke všem okolnostem případu je možno považovat za spravedlivý a celá věc je natolik bagatelní, že shora uvedené procesní pochybení není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 405/04 [www.usoud.cz], IV. ÚS 248/01 [nepublikováno]).

Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2005


Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu