I.ÚS 651/08 ze dne 24. 5. 2011
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců a Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. H., zastoupeného JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem nám. Míru 28, 568 02 Svitavy, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 6. 2005, č. j. 7 C 648/98-474, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005, č. j. 22 Co 336/2005-483, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, č. j. 36 C 105/2005-10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006, č. j. 11 Cmo 122/2006-29, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, č. j. 21 Cdo 2983/2006-47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 6. 6. 2005, č. j. 7 C 648/98-474, ve věci navrhovatele Stavebního bytového družstva Kolín (dále jen "navrhovatel") proti odpůrci (stěžovateli; dále jen "stěžovatel"), o zaplacení částky 1.532 Kč s příslušenstvím, rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit navrhovateli částku 1.532 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,25% z částky 3.488 Kč od 1. 10. 1997 do 31. 1. 1999 a s poplatkem z prodlení ve výši 0,25% z částky 1.532 Kč za den, nejméně 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 1. 4. 1999 do zaplacení od právní moci tohoto rozsudku. Okresní soud prohlásil návrh za důvodný, neboť stěžovatel byl v rozhodném období v roce 1996 nájemcem předmětného bytu (jako nájemce se choval; to navíc potvrdil ve vyjádření k návrhu doručeném soudu dne 5. 5. 1998 ) a měl doplatit na nájemném a úhradách za poskytnutá plnění částku 3.488 Kč. (Poznámka: Navrhovatel dopisem ze dne 16. 6. 2000 započítal přeplatek ve vyúčtování stěžovatele za rok 1998, a to 1.956 Kč na jistinu v souzené věci a 428 Kč na poplatku z prodlení, přičemž k započtení došlo dne 1. 4. 1999. Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 6. 9. 2004, č. j. 7 C 648/98-420, řízení "co do částky 1.956,- Kč a 428,- Kč na poplatku z prodlení" zastavil. Vycházel z toho, že "podáním ze dne 5. 5. 2004 vzal navrhovatel žalobu částečně zpět, a to co do částky 1.956,- Kč na jistině a 428,- Kč na poplatku z prodlení, a to z důvodu provedení úkonu započtení přeplatku vyúčtování žalovaného za rok 1998".)

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 8. 2005, č. j. 22 Co 336/2005-483, odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 6. 2005, č. j. 7 C 648/98-474, odmítl. Poukázal na to, že dle § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Pro posouzení toho, zda je odvolání proti rozsudku přípustné, je rozhodná výše požadovaného plnění v době vyhlášení rozsudku. Vedle toho (a navíc) poukázal na to, že jedině v případě, že by byl navrhovatel uplatnil vůči stěžovateli pouze příslušenství pohledávky na dobu do zaplacení jistiny, o což se v projednávané věci nejedná, by bylo odvolání přípustné.

Krajský soud v Praze dalším usnesením ze dne 31. 1. 2006, č. j. 36 C 105/2005-10, žalobu stěžovatele pro zmatečnosti proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005, č. j. 22 Co 336/2005-483, zamítl. Konstatoval, že právní hodnocení postupu Krajského soudu v Praze stěžovatelem není správné; ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. totiž jednoznačně vylučuje možnost podat odvolání v bagatelních částkách pod 2000,- Kč a výslovně hovoří o tom, že se k příslušenství částky nepřihlíží. Toto vyloučení příslušenství nelze vykládat tak, že se nepřihlíží k příslušenství pouze, pokud je počítáno z žalované jistiny. Ostatně, velmi často se stává, že se příslušenství - vlivem odlišného průběhu prodlení u různých částek - počítá z jiného základu, než je žalovaná jistina. Tak tomu je i v souzené věci, neboť původně byla žalovaná částka zhruba dvojnásobná, ale část byla vzata zpět pro započtení, což "na prodlení s původní částkou" nemá vliv. Krajský soud konečně poukázal na to, že rozšířeným výkladem - podle stěžovatele - by byl ve skutečnosti obcházen základní smysl institutu zmatečnosti (který je mimořádným opravným prostředkem, jenž má napravovat zjevné a závažné procesní pochybení, které zákon taxativně vymezuje) a obcházen také smysl ustanovení o bagatelních částkách § 202 odst. 2) o. s. ř. Krajský soud uzavřel s tím, že postup soudů byt tedy naprosto správný a zmatečnostní důvod zde ve skutečnosti není žádný.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2006, č. j. 11 Cmo 122/2006-29, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, č. j. 36 C 105/2005-10, ve výroku I. potvrdil; současně ve výroku o nákladech řízení usnesení soudu prvního stupně změnil, stěžovateli uložil povinnost zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů řízení částku 8.031,30 Kč k rukám jeho zástupce a uložil stěžovateli povinnost zaplatit navrhovateli na nákladech odvolacího řízení částku 8.038,45 Kč k rukám jeho zástupce. Odvolací soud především poukázal na to, že "při posouzení přípustnosti odvolání ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. je rovněž třeba vycházet z výroku rozsudku" a že "v ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. je uvedeno, že odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží". To neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání; v předmětné věci však o rozsudek pro uznání ani rozsudek pro zmeškání nešlo. Vrchní soud zdůraznil, že ve výroku rozsudku bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč; podle výslovného znění citovaného ustanovení se k příslušenství pohledávky nepřihlíží. Krajský soud proto nepochybil, jestliže zdůraznil, že "závěr soudu prvního stupně, že zákon má na mysli příslušenství pohledávky bez ohledu na to, jaká byla její původně uplatněná výše, je správný". Vrchní soud uzavřel konstatováním, že argumentace žalovaného představuje extenzivní výklad citovaného ustanovení, jehož přijetí by znamenalo obcházení jeho smyslu.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2007, č. j. 21 Cdo 2983/2006-47, dovolání stěžovatele proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze zamítl. Prohlásil, že dovolání je sice přípustné, leč není důvodné. Poukázal na to, že v předmětné věci, ve které bylo, po částečném zpětvzetí žaloby (původně bylo žalováno na zaplacení částky 3.488,- Kč) a zastavení řízení "co do částky 1.956,- Kč a 428,- Kč na poplatku z prodlení" usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 9. 2004, č.j. 7 C 648/98-420, rozhodováno již jen o peněžitém plnění ve výši 1.532,- Kč s příslušenstvím, tedy o částce nepřevyšující 2.000,- Kč. Dovolací soud zdůraznil, že pro tento závěr není významné, jaká byla výše příslušenství "zpětvzaté jistiny", o níž soud rozhodoval, neboť pouze částečným zpětvzetím "jistiny" se příslušenství uplatněného nároku (a to ani v rozsahu vztahujícím se ke "zpětvzaté jistině") nestalo samostatným předmětem řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na to, že opačný výklad (korespondující s názorem stěžovatele) by vedl k paradoxní situaci, kdy odvolání by bylo přípustné proti rozhodnutí o příslušenství "zpětvzaté jistiny", nikoli však proti samotnému uplatněnému nároku, o kterém bylo soudem rozhodnuto. Nejvyšší soud proto zdůraznil, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné; protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

II.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel považuje za porušení ústavnosti výklad ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť soudy interpretovaly pojem "příslušenství pohledávky" tak, že "se soudní spor stěžovatele stal bagatelním". Dále poukázal (obdobně jako u odvolání a dovolání) na vztah mezi pohledávkou a jejím příslušenstvím; domnívá se, že právě v jeho případě bylo příslušenství samostatným předmětem řízení a spor za bagatelní nelze považovat.

Pokud jde o rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 6. 2005, č. j. 7 C 648/98-474, stěžovatel prohlásil, že porušení základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny spatřuje v tom, že v protokolu o jednání (před tímto soudem) byl zanesen pouze zlomek původně protokolované výpovědi znalkyně Ing. A. B.; soud však dále vyšel pouze z posudku jiného znalce. Stěžovatel dále uvedl, že v řízení před tímto soudem uplatnil námitku podjatosti soudkyně JUDr. Miškovské, avšak odvolací soud rozhodl, že soudkyně podjatá není. Konečně namítl, že se soud nezabýval skutečností, že "usnesení shromáždění delegátů z roku 1966 prohlásil Vrchní soud v Praze za neplatné pro neschopnost se usnášet; je tedy otázkou, zda byl žalobce při jednání platně zastoupen.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí všech soudů zrušil.

III.

Účastníkům řízení i vedlejšímu účastníkovi byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření. Všechny soudy setrvaly na svých názorech, odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Nejvyšší soud navíc popřel, že by byl postupoval v rozporu s Hlavou pátou Listiny; přezkoumání usnesení Nejvyššího soudu - z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru - není prý tedy přípustné.

Vedlejší účastník (navrhovatel) ve svém vyjádření zdůraznil, že ke snížení žalované částky došlo v důsledku zápočtu ve prospěch stěžovatele; poukázal také na to, že není významné, jaká byla výše příslušenství "zpětvzaté jistiny", o níž soud rozhodoval, neboť pouze částečným zpětvzetím "jistiny" se příslušenství uplatněného nároku (a to ani v rozsahu vztahujícím se ke "zpetvzaté jistině") nestalo samostatným předmětem řízení. V této souvislosti uvedl, že opačný výklad by vedl k paradoxní situaci, kdy by odvolání bylo přípustné proti rozhodnutí o příslušenství "zpětvzaté jistiny", nikoli však proti samotnému uplatněnému nároku. Vedlejší účastník konečně (ve vztahu k řízení před Okresním soudem v Kolíně) prohlásil, že jak znalec J. H. v tomto řízení (tak i Česká znalecká, a. s., v řízení před Okresním soudem v Kolíně ve věci sp. zn. 9 C 501/2003) dospěli ke stejným závěrům a ke stejnému výpočtu ve prospěch navrhovatele. Ve znaleckém posudku znalkyně Bílkové není prý uveden žádný použitelný výpočet nebo závěr. Pokud se konečně stěžovatel dovolává neplatnosti usnesení shromáždění delegátů konaného v roce 1966, vedlejší účastník uvádí, že toto shromáždění se konalo dne 13. 6. 1996, tedy před podáním žaloby, která byla podána dne 24. 11. 1997, a dne 10. 4. 1997 bylo konáno náhradní shromáždění delegátů. Vedlejší účastník proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zcela odmítnuta.

Stěžovateli byla zaslána vyjádření Nejvyššího soudu a Stavebního bytového družstva Kolín k replice. Stěžovatel se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

IV.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:

1. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou po formální stránce u všech napadených rozhodnutí splněny předpoklady a podmínky jejich věcného přezkoumání.

Stěžovatel se ústavní stížností v prvé řadě domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 6. 2005, č. j. 7 C 648/98-474, a usnesení odvolacího soudu Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005, č. j. 22 Co 336/2005-483.

Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 7 C 648/98, zjistil, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005, č. j. 22 Co 336/2005-483, bylo stěžovateli doručeno dne 20. 9. 2005.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Z obsahu spisu však plyne, že od doručení napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005, č.j. 22 Co 336/2005-483, do podání ústavní stížnosti (svěřením poštovní přepravě dne 10. 3. 2008), uplynula doba delší, než zákon o Ústavním soudu připouští. Zmeškání zákonné lhůty prominout nelze.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 6. 2005, č. j. 7 C 648/98-474, a proti usnesení odvolacího soudu Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005, č. j. 22 Co 336/2005-483, (v této části) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Za tohoto stavu se již Ústavní soud námitkami stěžovatele týkajícími se citovaného rozsudku Okresního sudu v Kolíně ze dne 6. 6. 2005, č. j. 7 C 648/98-474, a řízením před ním nezabýval.

2. Stěžovatel se dále domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, č. j. 36 C 105/2005-10, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006, č. j. 11 Cmo 122/2006-29, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, č. j. 21 Cdo 2983/2006-47, tj. rozhodnutí týkající se stěžovatelem tvrzené zmatečnosti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005, č. j. 22 Co 336/2005-483.

Zde Ústavní soud připomíná (z řady svých rozhodnutí) známou skutečnost, že není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Právě taková situace v této části souzené věci nastala.

Ústavní soud poukazuje na všechna (pod bodem 2) výše uvedená napadená rozhodnutí obecných soudů, z nichž zřetelně plynou důvody jejich rozhodnutí, která odkázala na příslušnou právní úpravu a judikaturu. Ústavní soud proto nemá důvod na přiléhavé argumentaci obecných soudů cokoliv měnit či doplňovat; to platí i za situace, kdy stěžovatel odkazuje na bagatelizaci soudního sporu těmito soudy. Ostatně, sama argumentace stěžovatele se v podstatě týká toliko výkladu práva podústavního, což je v zásadě úkolem soudů obecných, nikoli Ústavního soudu.

Ústavní soud nedovozuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, který ve své argumentaci pomíjí logickou argumentaci obecných soudů opřenou o jasnou a zřetelnou právní úpravu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.; stejný názor lze nalézt také v uznávané komentářové literatuře (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003, 901 a násl.). Skutečnost, že obecné soudy nevyhověly stěžovatelově návrhu tím, že by vykládaly ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. jinak než je výše v odůvodnění jejich rozhodnutí uvedeno, nezakládá samo o sobě důvod, aby Ústavní soud shledal v těchto rozhodnutích porušení stěžovatelova základního práva nebo svobody.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů (uvedenými výše pod b. 2) základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2011


Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu