I.ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004
N 69/33 SbNU 189
Rozhodování soudu o nákladech řízení vynaložených na právní pomoc
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 12. května 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 ve věci ústavní stížnosti S. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 3. 9. 2003 sp. zn. 20 Co 484/2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi 23. 4. 2003 sp. zn. 9 C 237/97, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, vynaložených stěžovatelem na právní pomoc.

I. Usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 484/2003-78 ze dne 3. 9. 2003 se ruší v části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi č. j. 9 C 237/97-62 ze dne 23. 4. 2003 ve výroku IV.

II. Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 484/2003-78 ze dne 3. 9. 2003, jímž byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi č. j. 9 C 237/97-62 ze dne 23. 4. 2003 ve výroku II., se odmítá.

III. Usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 484/2003-78 ze dne 3. 9. 2003 se ruší ve výroku II.

IV. Rozsudek Okresního soudu v Břeclavi č. j. 9 C 237/97-62 ze dne 23. 4. 2003 se ruší ve výroku IV.


Odůvodnění



I.

Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 484/2003-78 ze dne 3. 9. 2003, kterým byl ve výroku II. a IV. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi č. j. 9 C 237/97-62 ze dne 23. 4. 2003 a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Označeným rozsudkem soudu prvního stupně, který ústavní stížnost rovněž napadá, bylo ve výroku II. rozhodnuto o přiznání náhrady nákladů řízení první žalované M. J. a ve výroku IV. o nepřiznání náhrady nákladů řízení prvnímu žalovanému-stěžovateli. Napadenými rozhodnutími byly prý porušeny čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Stěžovatel byl druhým žalovaným ve věci žalobce JUDr. V. H. proti M. J. a stěžovateli o zaplacení částky 43 592,75 Kč s příslušenstvím. Ve věci rozhodl Okresní soud v Břeclavi rozsudkem č. j. 9 C 237/97-62 ze dne 23. 4. 2003 tak, že žaloba byla vůči M. J. zamítnuta a byly jí přiznány nároky na náhradu nákladů řízení proti žalobci, vůči stěžovateli bylo řízení zastaveno a nebyla mu přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatel podal odvolání do výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně. O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením č. j. 20 Co 484/2003-78 ze dne 3. 9. 2003 tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že oba žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 450 Kč. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že nebylo vhodné, aby byl stěžovatel zastoupen advokátem, neboť věděl, že řízení proti němu bude podle § 96 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno. Stěžovatel se s tímto právním názorem neztotožňuje a tvrdí, že odvolací soud toliko formálně převzal právní názor soudu prvního stupně, aniž se jakkoli řádně zabýval jeho odvoláním. Výklad jednoduchého práva, které aplikoval odvolací soud, je podle názoru stěžovatele projevem libovůle a arogance ve vztahu k němu. Tímto postupem prý soud porušil ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny, které garantuje každému právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to již od počátku řízení. Jestliže soud prvního stupně od doručení procesního návrhu žalobce ze dne 14. 6. 2000 až do 23. 4. 2003 ve věci nejednal a řízení proti stěžovateli nezastavil, ten "v žádném případě neměl v občanskoprávním řízení jistotu a cítil se v nerovném postavení, proto vyhledal právní pomoc advokáta, na kterou podle citovaného čl. 37 Listiny právo měl". Současně tak podle názoru stěžovatele bylo postupem soudu zasaženo i jeho právo na projednání jeho věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Konečně stěžovatel v postupu soudu spatřuje i porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel je přesvědčen, že jednoduchá norma, kterou soud aplikoval, nemůže nabýt přednosti před právy a svobodami, které jsou garantovány Ústavou a Listinou, jakož i mezinárodními smlouvami. Stěžovatel současně z důvodu ekonomie řízení navrhuje, aby bylo rozhodováno i o výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel proto navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. byly nálezem Ústavního soudu zrušeny.

Stěžovatel současně sdělil Ústavnímu soudu, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání, neboť od tohoto jednání nelze očekávat žádné další objasnění věci.



II.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně, který se plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dodal, že "zpětvzetí návrhu" vůči žalovanému za situace, kdy k němu došlo "než začalo jednání" (podle § 96 odst. 3 o. s. ř.) je právně účinné vůči žalovanému a ostatním účastníkům řízení okamžikem, kdy tento projev vůle dojde soudu. Žalovanému nic nebránilo dostavit se k soudnímu jednání, ale jeho zastupování advokátem - za této situace - nemohl soud považovat za účelné náklady řízení, které měly žalovanému zajistit ochranu jeho oprávněných nároků. "Advokát u jednání neměl na rozhodnutí soudu vůči němu žádný vliv." Krajský soud souhlasí s tím, aby bylo upuštěno od ústního jednání před Ústavním soudem.

Vyjádření k ústavní stížnosti podal i vedlejší účastník JUDr. V. H., který měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce. Ve svém vyjádření uvedl, že se zcela ztotožňuje s názorem soudů, které ve věci rozhodovaly. Ústavní stížnost je podle jeho názoru tendenční a "neobhajuje jeho základní práva a svobody, ale obhajuje po právu nepřiznanou odměnu právnímu zástupci". Rozhodující je, že on jako žalobce vzal proti stěžovateli žalobu zpět dne 14. 6. 2000 a o tom byl stěžovatel soudem vyrozuměn, takže není podstatné, že soud prvního stupně řízení zastavil až rozsudkem soudu první instance. Vzhledem k této skutečnosti nemůže být pravdou tvrzení stěžovatele, že neměl v občanskoprávním řízení jistotu a že se cítil v nerovném postavení. Rovněž i právní zástupce stěžovatele věděl či mohl vědět, že žaloba byla vůči němu vzata zpět. Vedlejší účastník proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, a prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Okresní soud v Břeclavi se nevyjádřil. Se zřetelem na výzvu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2004 se má za to, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.



III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 9 C 237/97 vedený u Okresního soudu v Břeclavi. Z tohoto spisu zjistil, že žalobu o zaplacení částky 43 592,75 Kč s příslušenstvím s návrhem na vydání platebního rozkazu podal žalobce JUDr. V. H. dne 19. 11. 1996 proti M. D. Okresní soud v Břeclavi rozhodl ve věci platebním rozkazem č. j. Ro 1289/96-15 ze dne 3. 2. 1997. Žalovaná M. D. podala včas proti platebnímu rozkazu odpor. Věc byla převedena dne 18. 2. 1997 do rejstříku C pod sp. zn. 9 C 237/97. Dne 12. 11. 1997 sdělil žalobce soudu, že žalovaná dne 2. 7. 1997 zemřela, a navrhl, aby žaloba byla dále vedena proti žalovaným dědicům M. J. a S. D. Usnesením č. j. D 920/97 Nd 180/97 ze dne 28. 12. 1999 schválil Okresní soud v Břeclavi dědickou dohodu, podle níž se dědičkou stala M. J.

Soud prvního stupně nařídil jednání na den 21. 6. 2000 a předvolal účastníky. Dne 14. 6. 2000 se dostavil k soudu žalobce se žádostí o nahlédnutí do spisu a současně sdělil soudu, že bere zpět návrh proti S. D. a žádal, aby o tom byl žalovaný vyrozuměn ještě před jednáním. Přípisem ze dne 16. 6. 2000 sdělil soud stěžovateli, že žalobce vzal návrh vůči jeho osobě zpět, že řízení tedy bude vůči němu zastaveno a není nutné, aby se k jednání dostavil. Přípis byl stěžovateli doručen dne 19. 6. 2000. Jednání bylo usnesením č. j. 9 C 237/97-30 ze dne 21. 6. 2000 odročeno na neurčito.

Další jednání ve věci bylo nařízeno na den 6. 12. 2000, účastníci včetně stěžovatele byli předvoláni tiskopisem vzor 14. Žalovaná M. J. se z jednání omluvila pro nemoc a jednání bylo dne 5. 12. 2000 odvoláno.

Další jednání bylo nařízeno na den 12. 3. 2003, k tomuto jednání byl opět stěžovatel stejně jako další žalovaná a žalobce předvolán předvoláním vzor 14. K jednání nebyli řádně předvoláni právní zástupce žalobce a žalované M. J., a proto bylo jen v rámci přípravy jednání provedeno doplnění skutkových tvrzení žalobce.

Přípisem ze dne 12. 3. 2003 vyzval soud prvního stupně stěžovatele, aby podal písemné sdělení ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy, zda a jaké navrhuje provést důkazy a k prokázání čeho mají sloužit, popřípadě, pokud dokazování nenavrhuje, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel sdělením, doručeným soudu dne 21. 3. 2003, v němž uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím ve věci bez jednání, navrhuje svou účast na jednání, protože považuje mandátní smlouvu za neplatnou a žalobce akceptoval dohodu o vyrovnání; současně přiložil kopie písemností. Stěžovatel rovněž požádal, aby vůči němu bylo řízení zastaveno.

Soud prvního stupně nařídil jednání na den 23. 4. 2003, stěžovatel byl k tomuto jednání předvolán tiskopisem vzor 021 (jednání může probíhat bez přítomnosti účastníků). Jednání soudu dne 23. 4. 2003 se stěžovatel účastnil spolu se svým právním zástupcem, kterému udělil plnou moc dne 1. 4. 2003.

Okresní soud v Břeclavi rozhodl ve věci rozsudkem č. j. 9 C 237/97-62 ze dne 23. 4. 2003 tak, že vůči stěžovateli řízení zastavil a náhradu nákladů řízení mu nepřiznal. V odůvodnění tohoto rozsudku k uvedenému výroku uvedl, že v důsledku zpětvzetí žaloby bylo řízení vůči stěžovateli podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastaveno. Podle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. by žalovanému náleželo právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce z procesního hlediska zastavení řízení zavinil. Obecně má účastník právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k bránění svého práva. V případě, že žaloba vůči stěžovateli byla vzata zpět předtím, než soud začal jednat ve věci samé a soud tedy musel řízení ve vztahu k tomuto účastníku zastavit, aniž by bylo třeba vyjádření stěžovatele k tomuto úkonu, pak následné převzetí zastoupení stěžovatele nepokládá okresní soud za účelně vynaložené náklady k bránění jeho práva.

Proti výrokům o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel spolu s žalovanou M. J. odvolání. V něm v podstatě poukázal na to, že soud prvního stupně po zpětvzetí žaloby řízení nezastavil, zůstal v tomto směru nečinný, dále s ním nakládal jako s účastníkem řízení a řízení zastavil až ve výroku rozsudku o věci samé dne 23. 4. 2003. Právní pomoc byla proto účelná.

O odvolání rozhodoval Krajský soud v Brně, který usnesením č. j. 20 Co 484/2003-78 ze dne 3. 9. 2003 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že oba žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 450 Kč.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). V takových případech - jak odpovídá i ustálené judikatuře - nelze interpretovat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu).

V předmětné věci obecný soud konstatoval, že stěžovatel má (zásadně) podle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení. Současně však uvedl, že vzhledem ke zpětvzetí návrhu ještě před jednáním soudu bylo zřejmé, že řízení musí být zastaveno, takže nebylo nutné, aby se stěžovatel řízení účastnil a vyjadřoval se. Proto obecné soudy následné převzetí právního zastoupení žalovaného nepovažovaly za účelně vynaložené náklady k bránění jeho práva.

Ústavní soud má za to, že jen při velmi striktní aplikaci ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., které garantuje přiznání nákladů k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a při restriktivním výkladu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. lze s tvrzením obecného soudu souhlasit. V daném případě je však zapotřebí posoudit účelnost vynaložených nákladů vzhledem k celému průběhu řízení ve věci a zejména pak se zřetelem k postupu soudu prvního stupně od okamžiku, kdy vzal žalobce žalobu proti stěžovateli zpět.

Z výše uvedené rekapitulace spisu vyplývá, že žalobce svým podáním učiněným ústně a zapsaným formou úředního zápisu sdělil soudu již dne 14. 6. 2000, že bere zpět žalobu podanou proti stěžovateli, a žádal soud, aby o této skutečnosti stěžovatele vyrozuměl. Soud prvního stupně tak učinil přípisem ze dne 16. 6. 2000, v němž sdělil stěžovateli, že žalobce vzal návrh vůči jeho osobě zpět a řízení tedy vůči němu bude zastaveno a že není nutné, aby se k jednání dostavil. Tento přípis byl stěžovateli doručen dne 19. 6. 2000. Jednání, které bylo nařízeno na den 21. 6. 2000, bylo usnesením č. j. 9 C 237/97-30 ze dne 21. 6. 2000 odročeno na neurčito.

Jestliže žalobce vezme žalobu zpět ještě před zahájením jednání ve věci, není ve smyslu § 96 odst. 4 o. s. ř. ke zpětvzetí třeba souhlasu ostatních účastníků a soud řízení v rozsahu zpětvzetí zastaví. Takovýto postup byl namístě i v předmětné věci. To však okresní soud v přiměřené době neučinil. Předvolal stěžovatele jako účastníka řízení k jednání na den 6. 12. 2000, které však bylo odvoláno pro nemoc žalované M. J. Právě tak soud prvního stupně po dlouhé prodlevě, jejíž nutnost ze spisu nevyplývá, předvolal stěžovatele jako účastníka řízení i k jednání na den 12. 3. 2003; jednání se však proto, že nebyli řádně předvoláni právní zástupci žalobce a žalované M. J., konalo jen v omezeném rozsahu (viz část III. odůvodnění). Konečně soud prvního stupně přípisem ze dne 12. 3. 2003 vyzval stěžovatele ke sdělení, zda a jaké navrhuje provést důkazy a k prokázání čeho mají sloužit. Stěžovatel na tuto výzvu reagoval řádným sdělením, což je uvedeno v rekapitulaci předmětného spisu.

Posoudí-li se postavení stěžovatele v souvislosti s úkony, které vůči němu konal soud prvního stupně (předvolání jako účastníka řízení, výzva k navržení důkazů), pak nelze podle názoru Ústavního soudu pochybovat o tom, že stěžovatel (právní laik) cítil nejistotu ve svém postavení, chtěl předmětnou věc konzultovat a vyžádat si právní pomoc. V těchto souvislostech - a se zřetelem na konkrétní průběh soudního řízení - nelze podle názoru Ústavního soudu považovat náklady, které stěžovatel vynaložil na právní pomoc, za náklady vynaložené neúčelně. Za této skutkové situace by pak byl namístě postup podle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. Tento postup však obecné soudy v souzené věci nezvolily.

Vzhledem k těmto úvahám lze dovozovat, že napadenými rozhodnutími obecných soudů o nákladech řízení, která nevycházejí ze skutečných okolností věci, a zejména postupem soudu prvního stupně, jenž výrazně ovlivnil vznik těchto nákladů, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Poněvadž porušení uvedeného základního práva bylo založeno již rozhodnutím soudu prvního stupně, vyhověl Ústavní soud návrhu stěžovatele a rovněž toto rozhodnutí zrušil.

Vedlejší účastník poukazoval ve svém vyjádření na skutečnost, že žalobu vůči stěžovateli vzal zpět v dostatečném časovém předstihu, a proto se stěžovatel nemusel obávat soudního řízení. Ústavní soud to reflektoval v rekapitulaci předmětného soudního spisu. Současně však, jak uvedl výše, je ze stejné rekapitulace patrno, že soud prvního stupně se stěžovatelem i nadále nakládal jako s účastníkem řízení a ukládal mu povinnosti týkající se merita žaloby. V uvedených souvislostech pak je nutno vidět právo stěžovatele na právní pomoc jako součást práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Porušením jiných základních práv, na něž stěžovatel poukazuje, se již Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 484/2003-78 ze dne 3. 9. 2003 v plném rozsahu. V bodu I. tohoto usnesení však byl potvrzen i výrok II. rozsudku okresního soudu o nákladech řízení přiznaných žalované M. J. Stěžovatel je ovšem osobou zjevně neoprávněnou podat ústavní stížnost proti výrokům, které se týkají žalované M. J. Proto Ústavní soud v uvedené části ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl.