I.ÚS 659/04 ze dne 22. 2. 2005
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
I.ÚS 659/04



















Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Gűttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. I.B., Mgr. A.V., J.V., zastoupených advokátem JUDr. M.V., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30.6.2004, čj. 6 A 105/2001-72, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1.10.2004, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Svou ústavní stížnost opírají stěžovatelé o následující důvody.


Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byl dle stěžovatelů porušen článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Stěžovatelé uvádějí, že podle ustanovení § 250b odst. 2 o. s. ř., ve znění ke dni podání žaloby, jestliže je podána žaloba někým, kdo tvrdí, že mu rozhodnutí správního orgánu nebylo doručeno, ač s ním jako s účastníkem řízení mělo být jednáno, soud ověří správnost tohoto tvrzení a uloží správnímu orgánu doručit tomuto účastníku správní rozhodnutí a podle okolností odloží jeho vykonatelnost. Tímto stanoviskem soudu je správní orgán vázán. Po uskutečněném doručení předloží správní orgán spisy soudu k rozhodnutí o žalobě. Stěžovatelé podali žalobu k Vrchnímu soudu v Praze v době před nabytím účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., který upravuje ochranu proti nečinnosti v § 79 a násl. Dle stěžovatelů nebyli správním orgánem 1. i 2. stupně akceptováni jako účastníci řízení a předmětná rozhodnutí jim nebyla doručena, bylo tedy povinností Vrchního soudu v Praze dle ustanovení § 250b odst. 2 o. s. ř. vyzvat správní orgán, aby jim jakožto účastníkům řízení rozhodnutí doručil. Pokud takto Vrchní soud v Praze nepostupoval, porušil dle názoru stěžovatelů jejich ústavně zaručená základní práva, když soudní řád správní již ustanovení obdobné § 250b odst. 2 o. s. ř. nezná.

Stěžovatelé dále odkazují na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se uvádí, že původní žaloba stěžovatelů je ve smyslu § 130 s. ř. s. žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., nesouhlasí však s názorem Nejvyššího správního soudu, že je v dané věci irelevantní, že vedlejší účastník měl stěžovateli podaný rozklad zamítnout, pokud dospěl k závěru, že jej stěžovatelé nebyli oprávněni podat. Stěžovatelé namítají, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byl porušen článek 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť Nejvyšší správní soud měl zrušit podání vedlejšího účastníka jako nulitní, nicotný správní akt dle § 65 odst. 1 s. ř. s. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu č. 58 ze dne 12.4.2000, sp. zn. IV.ÚS 547/99, podle kterého z důvodu účelnosti a ekvity je třeba zrušit i nulitní rozhodnutí, tedy z hlediska teorie akt pojmově nezrušitelný, protože platná právní úprava neumožňuje v těchto případech vydat deklaratorní rozhodnutí.




Stěžovatelé tedy tvrdí, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla porušena jejich ústavní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a v čl. 38 odst. 2 Listiny.

Relevantní znění těchto článků je následující :

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a MŠ jako vedlejšího účastníka řízení.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že setrvává na důvodech uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále Nejvyšší správní soud uvádí, že vyšel-li při svém rozhodování z toho, že sdělení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 31.7.2001 není rozhodnutím, lze mít za to z toho, že obdobný názor zastával i Vrchní soud v Praze, takže nepřicházelo v době, kdy ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze, použití ust. § 250b odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31.12.2002.



Ostatně sami stěžovatelé dle názoru Nejvyššího správního soudu nemají ve věci jasno, neboť zatímco v ústavní stížnosti tvrdí, že sdělení ministerstva z 31.7.2001 je rozhodnutím správního orgánu, v podání ze dne 21.5.2004, jímž navrhovali změnu žaloby, vyšli z toho, že uvedené sdělení rozhodnutím není a navrhovali, aby vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo vydat rozhodnutí o rozkladu stěžovatelů. Nejvyšší správní soud dále ve vyjádření uvádí, že požadavek zrušení nulitního rozhodnutí, za něž je nesprávně sdělení vedlejšího účastníka považováno, je za účinnosti zákona č. 150/2002 Sb. nepřípadný, protože podle § 76 odst. 2 uvedeného zákona soud vyslovuje rozsudkem nicotnost rozhodnutí, jak však již bylo uvedeno, soud vyšel z toho, že sdělení ministerstva není rozhodnutím, takže již z tohoto důvodu takový postup nepřipadal v úvahu. Nejvyšší správní soud proto má za to, že jeho rozhodnutí není v rozporu se stěžovateli citovanými ustanovení Listiny a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů zamítl.

Ze spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 105/2001, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti:

Stěžovatelé podali dne 25.1.2001 rozklad proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 15.9.1997, čj. 20 304/97-61, o zařazení N. do sítě škol, který odůvodnili skutečnosti, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 14, § 32, § 46 a § 47 správního řádu a nebylo jim jako účastníkům doručeno. Podáním ze dne 31.7.2001, čj. 12 012/2001-21 vedlejší účastník stěžovatelům sdělil, že nebyli a nejsou účastníky správního řízení vedeného pod čj. 20 304/97-61 a jako takoví nejsou oprávněni podat rozklad proti rozhodnutí správního orgánu 1. stupně. Žalobou ze dne 11.10.2001 podanou k Vrchnímu soudu v Praze se stěžovatelé domáhali, aby soud zrušil rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 31.7.2001, čj. 12 012/2001-21, a rozhodnutí a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 15.9.1997, čj. 20 304/97-61. V žalobě stěžovatelé zejména namítali, že takový postup vedlejšího účastníka, který se nezabýval jejich odvolacími námitkami a listinnými důkazy, je v rozporu s ustanoveními správního řádu a s článkem 36 Listiny. Stěžovatelé dále v žalobě uvádějí, že se obrátili přímo na ministra školství, mládeže a tělovýchovy, aby ve věci vydal rozhodnutí podle § 61 odst. 2 správního řádu, což se však do dne podání žaloby nestalo.


Podáním ze dne 21.5.2004 stěžovatelé změnili svou žalobu tak, že navrhovali, aby Nejvyšší správní soud uložil ministru školství, mládeže a tělovýchovy vydat rozhodnutí o výše uvedeném rozkladu stěžovatelů. Usnesením ze dne 30.6.2004, čj. 6 A 105/2001-72, Nejvyšší správní soud změnu žaloby nepřipustil a žalobu odmítl. Nepřipuštění změny žaloby odůvodnil Nejvyšší správní soud tím, že původní žaloba byla žalobou proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. , změnou žaloby se stěžovatelé domáhali ochrany proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 s. ř. s. Soud přitom vycházel z ustanovení § 95 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s, podle kterého soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Současně soud odkazuje na § 80 odst. 1 s. ř. s., podle kterého lze podat žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu pouze v zákonné lhůtě, jejíž zmeškání nelze prominout, a která již bezvýsledně uplynula, takže při připuštění změny návrhu by zřejmě nezbylo, než žalobu pro opožděnost odmítnout ve smyslu § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud jde o odmítnutí žaloby, zde soud uvádí, že sdělení - přípis vedlejšího účastníka o tom, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení, není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., takový úkon je tedy vyloučen ze soudního přezkumu podle § 70 písm. a) s. ř. s. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pak nelze dle soudu samostatně přezkoumat, návrh stěžovatelů na zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 15.9.1997 tedy také nemůže být úspěšný.

Po provedeném dokazování Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.




Dle § 130 odst. 1 s. ř. s. se řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř. účinného do dne 31.12.2002, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti soudního řádu správního, dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního, tedy podle ustanovení s. ř. s. upravujících řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Dle § 81 odst. 1 s. ř. s. soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Nejvyšší správní soud dovodil, že podání vedlejšího účastníka ze dne 31.7.2001 není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy takovým úkonem, jímž se zakládají, mění, ruší, nebo závazně určují práva nebo povinnosti stěžovatelů, a tudíž není možné s ohledem na znění ustanovení § 70 písm. a) s. ř. s. domáhat se žalobou zrušení takového úkonu, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, proto žalobu stěžovatelů ve shodě s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl. Pokud ve své ústavní stížnosti stěžovatelé napadají takový postup Nejvyššího správního soudu jako neústavní pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, Ústavní soud se s touto jejich námitkou neztotožňuje. Předmětné podání vedlejšího účastníka ze dne 31.7.2001 skutečně není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť jím nebyla založena, změněna, zrušena, či závazně určena práva nebo povinnosti stěžovatelů, jedná se pouze o sdělení vedlejšího účastníka v tom smyslu, že stěžovatelé nejsou účastníky předmětného správního řízení, a že tedy nelze jejich přípis považovat za rozklad proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 15.9.1997, čj. 20 304/97-61 ve smyslu § 13b odst. 8 zákona č. 564/1990 Sb. Ústavní soud má tedy za to, že postup Nejvyššího správního soudu, který na základě ustanovení § 70 s. ř. s. ve spojení s § 65 odst. 1 s. ř. s. žalobu stěžovatelů odmítl, je zcela ústavně konformní. Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 547/99 v této souvislosti není dle Ústavního soudu případný, neboť v předmětném nálezu se pojednává o rozkladu proti nulitnímu rozhodnutí správního orgánu, které správní orgán odmítal jakožto neexistující zrušit. V dané věci však Nejvyšší správní soud přesvědčivě odůvodnil, proč nemohlo být podání vedlejšího účastníka ze dne 31.7.2001 v řízení o žalobě stěžovatelů zrušeno, Ústavní soud, jak bylo výše uvedeno, se s těmito právními závěry Nejvyššího správního soudu zcela ztotožňuje. Současně Ústavní soud odkazuje v souvislosti s tvrzením stěžovatelů, že je předmětné podání vedlejšího účastníka nulitním rozhodnutím, na ust. § 76 odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud vyslovuje nicotnost rozhodnutí rozsudkem i bez návrhu, opět by se však muselo jednat o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.

Další námitka stěžovatelů se vztahuje k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, ke kterému mělo dojít na základě průtahů v řízení před Vrchním soudem v Praze. Dle stěžovatelů měl soud ve smyslu § 250b odst. 2 o. s. ř. v tehdy platném znění vyzvat správní orgán, aby stěžovatelům jako účastníkům správního řízení rozhodnutí doručil, přičemž tím, že tak až do nabytí účinnosti nové právní úpravy správního soudnictví neučinil, způsobil porušení ústavních práv stěžovatelů, neboť soudní řád správní ustanovení obsahem podobné § 250b odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31.12.2002 nezná. Ze spisu Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatelů byla doručena Vrchnímu soudu v Praze dne 19.10.2001, v průběhu roku 2002 soud činil ve věci příslušné procesní úkony, přípisem ze dne 2.1.2003 pak byla věc na základě ustanovení § 132 s. ř. s. postoupena Vrchním soudem v Praze Nejvyššímu správnímu soudu. Ani v tomto postupu Vrchního soudu v Praze nespatřuje Ústavní soud pochybení, když Vrchní soud v Praze postupoval zcela v souladu s tehdy platnými ustanoveními o. s. ř. Ústavní soud přitom přisvědčuje námitce Nejvyššího správního soudu, že dospěl-li Nejvyšší správní soud k závěru, že podání vedlejšího účastníka ze dne 31.7.2001 není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., lze mít za to, že tento názor zastával i Vrchní soud v Praze, nepřicházelo tedy v úvahu použití ust. § 250 o. s. ř. ve znění účinném do 31.12.2002. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na znění ust. § 130 odst. 1 s. ř. s., podle něhož účinky procesních úkonů v řízeních o tzv. neskončených věcech učiněných do 31.12.2002 zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení soudního řádu správního, toto ustanovení mimo jiné vyjadřuje kontinuitu mezi procesními úkony činěnými soudy v době před a po nabytí nové úpravy správního soudnictví. Současně Ústavní soud poukazuje na ust. § 244 o. s. ř. ve znění platném do 31.12.2002, podle kterého ve správním soudnictví přezkoumávají soudy na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob, jakož i rozhodnutí orgánů veřejné správy o osobním stavu. I podle právní úpravy správního soudnictví účinné do dne 31.12.2002 se soudní přezkum v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů nevztahoval na rozhodnutí správních orgánů, která neměla povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické či právnické osoby (§ 248 odst. 1 věta první o. s. ř. ve znění účinném ke dni podání žaloby stěžovatelů). Námitce stěžovatelů vztahující se k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny tak nelze přisvědčit. Ústavní soud také přisvědčuje Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že skutečnost, že měl vedlejší účastník o rozkladu stěžovatelů vydat rozhodnutí ve smyslu § 60 a § 61 správního řádu, je vzhledem k rozsahu žaloby stěžovatelů skutečně irelevantní. Tato skutečnost by byla podstatná v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, podání takové žaloby právní úprava správního soudnictví účinná do 31.12.2002 neumožňovala, ustanovení § 80 odst. 1 s. ř. s. účinného od 1.1.2003 pak stanoví pro podání takové žaloby lhůtu, jejíž zmeškání nelze dle § 80 odst. 2 s. ř. s. prominout, a která stěžovatelům již marně uplynula. Také s touto skutečností se Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, návrh stěžovatelů podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítl.



Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 22. února 2005

JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu