I.ÚS 660/03 ze dne 19. 2. 2004
N 24/32 SbNU 219
Průtahy v soudním řízení - Obvodní soud pro Prahu 4 (II)
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 19. února 2004 sp. zn. I. ÚS 660/03 ve věci ústavní stížnosti V. Š. proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 42 C 141/2001.

Výrok

I. Obvodní soud pro Prahu 4 průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 42 C 141/2001 zasáhl do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se ukládá, aby nepokračoval v průtazích řízení vedeného pod sp. zn. 42 C 141/2001 a aby neprodleně v této věci jednal.


Odůvodnění



Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 pokračovat v porušování jeho práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále přikázal výše uvedenému soudu, aby věc u něj vedenou pod sp. zn. 42 C 141/2001 projednal bez zbytečných průtahů.

Stěžovatel ve svém podání uvedl, že se domáhá od dubna roku 2001 proti vedlejšímu účastníku (žalovaný I., a. s.) náhrady škody z pracovního úrazu. Dále uvádí, že i díky jemu samotnému, resp. jeho původnímu právnímu zástupci řízení v počátcích vázlo. Nicméně od května 2002 byl stěžovateli ustanoven nový právní zástupce, který již v červnu 2002 vyčíslil nároky stěžovatele na náhradu škody z pracovního úrazu. A od této doby dle stěžovatele řízení věcně nepokročilo mimo ústní jednání dne 3. 9. 2003.

Stěžovatel dále tvrdí, že si je vědom, že nečinnost soudu od září 2003 do prosince 2003 by zřejmě nebyla důvodem oprávněnosti ústavní stížnosti na nedůvodné průtahy v řízení, nicméně na druhé straně je mu známo, že senát projednávající jeho věc je sice nominálně obsazen, avšak fakticky nekoná. Upozorňuje také na to, že dne 24. 11. 2003 zaslal předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 4 dotaz ohledně rozvrhu práce senátu 42 C, jemuž výše uvedená věc byla přidělena. Předseda soudu dne 26. 11. 2003 sdělil, že k dnešnímu dni ke změně rozvrhu práce u oddělení 42 C nedošlo, ale vzhledem k nedostatečnému obsazení soudu dochází k přetíženosti soudců, což způsobuje průtahy v řízení. Vzhledem k tomu navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 pokračovat v porušování práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přikázal mu, aby jeho věc vedená pod sp. zn. 42 C 141/2001 byla bez zbytečných průtahů projednána.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda Obvodního soudu pro Prahu 4. Dle jeho slov je pomalé tempo řízení způsobeno nedostatečným obsazením zdejšího soudu, z čehož vyplývá, že soudci nejsou s to zajistit plynulost řízení ve všech věcech a ztrácejí o nich přehled. Ani on nemá možnost tento stav zvrátit, a proto nelze předsedkyni senátu 42 C vinit ze zaviněných průtahů. Dále ještě předseda soudu upozornil na fakt, že soudy mají ke všem účastníkům přistupovat stejně a nemohou některého zvýhodnit tím, že mu poskytnou "rychlejší proces". A pokud nejde o zaviněné průtahy v řízení, soud nemůže upřednostnit jednoho účastníka na úkor ostatních, kteří si nestěžují. Proto navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta.

Vedlejší účastník, I., a. s., ve svém vyjádření uvedla, že prodleva v jednáních soudu od září 2003 do prosince 2003 není ničím mimořádným a vybočujícím z běžné praxe, a proto nemá za to, že by se v daném případě jednalo o nepřiměřené průtahy v jednání soudu. Vzhledem k tomu považuje ústavní stížnost stěžovatele za zjevně neopodstatněnou a navrhuje Ústavnímu soudu ji odmítnout.

Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele splňuje všechny formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud již v minulosti judikoval, že je věcí státu organizovat si své soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době [srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, str. 35]. Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 6/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, str. 254). Při posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení tedy není rozhodující, zda jsou tyto průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu, resp. rozhodujícího soudce, nebo objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví (včetně množství napadených věcí či nedostatečného administrativního a technického zázemí obecných soudů).

Dalším důležitým faktorem při posuzování průtahů v řízení je skutečnost, zda jsou průtahy způsobeny pouze státní mocí (soudem) nebo jsou zapříčiněny i samotným jednáním účastníků řízení či stěžovatele. Tuto premisu ostatně respektuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu na jedné straně a postupem účastníků řízení na straně druhé (viz Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko).

Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 141/2001 vyplývá, že žaloba byla stěžovatelem podána dne 5. 4. 2001 Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Ten svým usnesením ze dne 29. 5. 2001 č. j. 5 C 62/2001-4 vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Usnesením ze dne 17. 10. 2001 č. j. 42 C 141/2001-12 byl stěžovateli pro řízení ustanoven zástupcem JUDr. F. H., který proti tomuto usnesení podal odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2002 č. j. 51 Co 38/2002-25 tak, že výše citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání. Až usnesením ze dne 7. 5. 2002 č. j. 42 C 141/2001-33 byl stěžovateli ustanoven nový právní zástupce. Dne 24. 6. 2002 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručena změna žalobního petitu, kterou posléze obvodní soud připustil svým usnesením ze dne 5. 8. 2002 č. j. 42 C 141/2001-42. Dne 9. 12. 2002 bylo obvodnímu soudu doručeno podání právního zástupce stěžovatele, v němž upozorňuje, že věc vedená tamním soudem pod sp. zn. 42 C 141/2001 je bez reálného procesního pohybu. Jednání nařízené na 2. 4. 2003 bylo pro onemocnění předsedkyně senátu odročeno na neurčito, další jednání dne 28. 5. 2003 bylo odročeno za účelem nového obeslání právního zástupce vedlejšího účastníka. Na posledním jednání, které proběhlo dne 3. 9. 2003, pak právní zástupce stěžovatele připustil, že námitka nedostatku pasivní legitimace na straně vedlejšího účastníka je oprávněná, a proto požádal soud o měsíční lhůtu k vyjasnění těchto okolností.

Posledním procesním úkonem soudu bylo tedy ústní jednání konané dne 3. 9. 2003. K tomu, co bylo výše uvedeno, Ústavní soud konstatuje, že sice od podání obžaloby do současné doby uplynuly téměř tři roky, nicméně od dubna 2001 do května 2002 soud nejednal ve věci hlavně díky stěžovateli a jeho původnímu právnímu zástupci. Poté, co byl stěžovateli dne 7. 5. 2002 ustanoven nový právní zástupce, který dne 24. 6. 2002 zaslal obvodnímu soudu žádost o změnu žalobního petitu včetně vyčíslení nároků žalobce, o němž obvodní soud rozhodl výše citovaným usnesením dne 5. 8. 2002, však soud neučinil jediný procesní úkon ve věci až do 2. 4. 2003, kdy se mělo konat ústní jednání. Toto bylo ovšem z důvodu nemoci předsedkyně senátu odročeno. Další jednání, které se uskutečnilo 28. 5. 2003 muselo být z důvodu neobeslání právního zástupce vedlejšího účastníka odročeno. K tomuto pochybení ovšem došlo na straně předsedkyně senátu, která nařídila obeslat pouze původního právního zástupce vedlejšího účastníka, který již vedlejšího účastníka ve sporu nezastupoval (a to bylo soudu sděleno již 21. 3. 2003). K tomuto pochybení se vyjádřila dne 16. 6. 203 i místopředsedkyně obvodního soudu a požádala o zjednání nápravy. Dne 3. 9. 2003 se uskutečnilo ústní jednání, kterého se účastnili všichni účastníci řízení. Soud tedy vlastním přičiněním ve věci nejednal rok a 1 měsíc.

Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavní soud konstatuje, že v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 141/2001 shledal neodůvodněné průtahy, čímž došlo k zásahu do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K takovému hodnocení vedla Ústavní soud nejen skutečně uplynulá doba faktické nečinnosti na straně soudu, resp. jeho pochybení, ale také povaha sporu, neboť pracovněprávní spor, resp. náhrada škody z pracovního úrazu svojí povahou předurčuje věc k neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání.

Ústavní soud přitom nehodnotil vyjádření předsedy obvodního soudu, který sám konstatoval, že průtahům ve věci nelze zabránit díky nedostatečnému obsazení soudu, neboť jak bylo řečeno výše, tento fakt není z hlediska zásahu státní moci do práva jednotlivce na vyřízení jeho věci bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě rozhodující. Na druhé straně si Ústavní soud uvědomuje, že svým rozhodnutím narušuje princip rovnosti účastníků řízení probíhajících u příslušného senátu Obvodního soudu pro Prahu 4. Vzhledem k principu minimalizace zásahu do činnosti jiných orgánů veřejné moci [srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 218/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 9, str. 327) a odlišné stanovisko soudců JUDr. Pavla Holländera, JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ke stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 6/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 10, str. 256)] je I. senát Ústavního soudu toho názoru, že rozhodnutí Ústavního soudu v daném případě není způsobilé tento princip ohrozit či porušit, neboť takový princip se uplatní toliko v situaci, kdy zásah do základních práv a svobod jednotlivce lze odstranit jiným způsobem, tedy existují-li vedle zvoleného nástroje také jiné prostředky, kterými lze zabránit zásahu do základních práv a svobod. Taková situace však podle I. senátu v daném případě nenastala.

Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že si je vědom dalšího aspektu tohoto rozhodnutí, a to že jednotlivé rozhodnutí v konkrétní věci není řešením systematickým, neboť pokud by si účastníci jiných soudních řízení vedených u konkrétního senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 podali ústavní stížnost, které by Ústavní soud případně vyhověl, nedošlo by de facto k nápravě celkového stavu. Ústavní soud však nemá jiného nástroje k zajištění ochrany základních práv jednotlivců než rozhodnutí v individuální věci, jímž současně toliko apeluje na příslušné orgány reprezentující státní moc, aby zásahy do základních práv byly odstraněny a eliminovány, a to bez ohledu na to, zda jsou takové zásahy způsobovány subjektivním jednáním soudu nebo objektivním stavem soudnictví. Ústavní soud u vědomí neefektivity svého rozhodnutí je přesto činí proto, že v opačném případě by vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. z poslední doby rozsudek ve věci Hartman vs. Česká republika ze dne 10. 7. 2003 a rozsudek ve věci Schmidtová vs. Česká republika ze dne 22. 7. 2003) mohl přispět k mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky.

Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, dospěl Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) k závěru, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 141/2001 došlo k neopodstatněným průtahům, a tím k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby nepokračoval v průtazích v řízení výše uvedené spisové značky a aby neprodleně jednal.