I.ÚS 671/01 ze dne 11. 3. 2003
N 36/29 SbNU 309
Odepření výkonu vojenské služby
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 11. března 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01 ve věci ústavní stížnosti J. N. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 250/2001, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná v trestní věci týkající se odepření výkonu vojenské služby.

Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 250/2001 se ruší pro rozpor s čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.


Odůvodnění



I.

Ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2001, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 250/2001. Ve stížnosti uvádí, že dne 31. 10. 1958 stěžovatel trvale odepřel vykonávat vojenskou službu, neboť mu v tom bránilo jeho svědomí a náboženské přesvědčení, když stěžovatel je Svědkem Jehovovým. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958 sp. zn. 1 T 439/58 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců a ke ztrátě čestných práv občanských na dobu 3 let.

Po přijetí zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, požádal stěžovatel o rehabilitaci a usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 72/91 byl výše uvedený rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Usnesením téhož soudu stejné spisové značky ze dne 19. 12. 1991 bylo trestní stíhání proti stěžovateli zastaveno podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Rozsudkem téhož soudu stejné spisové značky ze dne 6. 2. 1992 bylo rozhodnuto, že trest se stěžovateli neukládá.

Dne 5. 9. 2001 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, přičemž stížnost směřovala proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 72/91. Ministr namítal, že soud pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal beze změny výrok o vině. Svou stížnost odůvodnil odkazem na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000. Nejvyšší státní zastupitelství doporučilo ve svém vyjádření ze dne 1. 10. 2001 ministrově stížnosti vyhovět, napadené rozhodnutí zrušit a doporučilo dále zrušit všechna další rozhodnutí obsahově navazující na usnesení zrušené, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 250/2001 Nejvyšší soud shora uvedenou stížnost zamítl. Uvedl, že Nejvyšší soud je vázán tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána proti určitému pravomocnému rozhodnutí soudu, a že může a musí přezkoumávat jen rozhodnutí, které bylo stížností pro porušení zákona napadeno, tj. usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 72/91. Stěžovatel poukazem na § 267 odst. 1 trestního řádu polemizuje s tímto stanoviskem Nejvyššího soudu, když má za to, že Nejvyšší soud měl zkoumat správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, avšak také i řízení, které mu předcházelo. Tím, že Nejvyšší soud se odmítl zabývat rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958 sp. zn. 1 T 439/58, porušil čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Tímto postupem se Nejvyšší soud dostal do rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998 sp. zn. II. ÚS 285/97. Stěžovatel dále polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého v případě trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 nejde o čin, jehož prohlášení za trestný čin by samo o sobě odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům demokratické společnosti respektující zaručená občanská politická práva a svobody. Stěžovatel považuje za logické, že tento trestný čin v abstraktní zákonné podobě zmíněným principům neodporuje (odmítat plnit vojenskou povinnost je možno i z důvodu např. opilosti), avšak významné je posouzení konkrétního skutku. Dále stěžovatel polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, který se cítí být vázán posuzovat věc podle skutkového i právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popř. kdy bylo konáno řízení, jež tomuto řízení předcházelo. Namítá, že Nejvyšší soud měl přihlédnout k příslušným ustanovením zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a pokud tak neučinil, porušil shora uvedená základní práva stěžovatele. Dále stěžovatel polemizuje s tvrzením Nejvyššího soudu ohledně rozsahu dopadu čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a dovozuje, že není sporné to, zda citovaný článek, případně další mezinárodně platné dokumenty obsahují právo na odepření vojenské služby, neboť za podstatné považuje posouzení, zda toto právo měl stěžovatel v době svého odsouzení, tj. v říjnu 1958 v bývalém Československu ovládaném komunistickým režimem. Podává dále i svůj výklad čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a dovozuje, že samotný zákon není dostatečným důvodem k omezení náboženské svobody do té míry, aby bylo ospravedlnitelné nutit občany k vojenské službě. Především vojenská služba tehdy nesloužila demokratické společnosti, nýbrž režimu, který systematicky a trvale porušoval lidská práva, byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, jak deklarují příslušná ustanovení zákona č. 198/1993 Sb. Nejvyšší soud porušil základní právo stěžovatele podle čl. 18, když nesprávně interpretoval čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, jakož i čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy.

Nejvyšší soud dále pochybil, pokud vyšel z přesvědčení, že stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS - st. 14/01 překonalo právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000. Zmíněné stanovisko se totiž dle stěžovatele dotýká pouze problému, zda lze provádět rehabilitaci podle zákona č. 198/1993 Sb., jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., na který dalo plénum Ústavního soudu negativní odpověď. Stěžovatel také odmítá námitku Nejvyššího soudu, podle které, pokud by byla rušena odsuzující rozhodnutí pro náboženské smýšlení, vedlo by to k diskriminaci osob, které se takových činů dopustily z jiných důvodů bez odvolání na náboženské nebo jiné přesvědčení. Uvádí, že ani ministr spravedlnosti ani stěžovatel se nedomáhali zrušení napadeného rozhodnutí jen kvůli náboženskému přesvědčení stěžovatele, a je nakonec jen věcí soudu, aby každý případ posoudil individuálně. Ačkoliv se Nejvyšší soud dovolává čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, sám právě tyto články Listiny porušil, když je aplikoval tak, jako by se na jejich podkladě stěžovatel domáhal výhod, které mu nepřísluší.

Konečně stěžovatel namítá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na řádné projednání věci podle čl. 36 odst. 1 Listiny i v samotném řízení o stížnosti pro porušení zákona, neboť senát Nejvyššího soudu rozhodoval v neveřejném zasedání a stěžovatel nevěděl a neví, kdo byli další členové senátu vedle předsedy, který rozhodnutí podepsal, a nemohl se tedy ve vztahu k nim rozhodnout, zda je namístě uplatnit námitku podjatosti.

Stěžovatel žádá, aby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 250/2001 bylo zrušeno.

Svou ústavní stížnost stěžovatel doplnil podáními z 22. 3. 2002, 9. 4. 2002 a 24. 7. 2002.



II.

K ústavní stížnosti se podáním, které Ústavnímu soudu došlo dne 27. 2. 2002, vyjádřil účastník řízení Nejvyšší soud, resp. 5. senát trestního kolegia, za který jednal jeho předseda JUDr. J. U. Ve vyjádření předseda senátu 5 Tz uvedl, že je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím neporušil žádná ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupně se ve vyjádření vypořádává s námitkami stěžovatele a uvádí, že Nejvyšší soud je především vázán tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána proti určitému pravomocnému rozhodnutí soudu. V rámci přezkumné činnosti se Nejvyšší soud zabýval otázkou posouzení skutku obviněného jako trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Poté provedl rozbor ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. a dospěl k závěru, že zákonodárce nezamýšlel prohlásit zmíněný trestný čin za takový, který by odporoval mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům demokratické společnosti respektující občanská práva a svobody. Odsouzení za tento trestný čin mohlo být zrušeno jen v rehabilitačním řízení a pouze v případě, že byla zjištěna vada odsuzujícího rozhodnutí uvedená v § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Jinak odsuzující soudní rozhodnutí pro uvedený trestný čin je nutno považovat za zákonná.

Pokud jde o právo na odepření vojenské služby, zabýval se senát 5 Tz touto otázkou z hlediska čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Ve vyjádření však Nejvyšší soud připomíná, že mezi osmi státy, které se hlasování o ní zdržely, bylo i tehdejší Československo. Senát 5 Tz také vyšel, dle jeho tvrzení z převažujícího názoru, že Všeobecná deklarace není pramenem mezinárodního práva veřejného a nemá povahu závazného dokumentu.

Senát 5 Tz se dle vyjádření zabýval nejen otázkou závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu v dalších věcech, avšak poukázal i na to, že je třeba brát v úvahu odlišnost projednávaných věcí, přičemž odmítl rozhodovat podle "šablony", tj. vždy ve prospěch tzv. odpíračů a poplatně nyní panujícímu tendenčnímu politickému náhledu na trestní věci osob, které se vyhýbaly výkonu vojenské služby z náboženských důvodů.

Stížnost pro porušení zákona byla odůvodněna mimo jiné i nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000. Tento nález byl však dle názoru předsedy senátu 5 Tz překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. Pls ÚS-SB.-15/01 (správně Pl. ÚS - st. 14/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, str. 342), podle kterého vztahuje-li se na trestný čin zákon o soudní rehabilitaci, nelze aplikovat § 6 zákona č. 198/1993 Sb.

Nejvyšší soud je vázán zákonem, soudci jsou při výkonu svých funkcí nezávislí [čl. 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], v napadeném rozhodnutí se senát 5 Tz vypořádal i s některými ústavními principy, které musel respektovat, jako rovnost, zákaz diskriminace i zvýhodňování, zákaz vázanosti státu na ideologii nebo náboženství.

Senát 5 Tz měl k dispozici pouze rehabilitační spis bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně a v něm jen kopii rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958 sp. zn. 1 T 439/58, neboť příslušný trestní spis byl skartován. Senát 5 Tz vycházel z toho, že obviněný byl jako odvedenec zařazen do vojska a stal se vojákem ve smyslu tehdy platného branného zákona a byl též vojenskou osobou v činné službě, a proto podléhal pravomoci tehdejších vojenských soudů. Je nepředstavitelné, aby tehdejší vojenský soud soudil civilní osobu za vojenský trestný čin.

Pokud stěžovatel namítal, že mu nebyla známa jména soudců, kteří v jeho věci rozhodovali, a tudíž mu bylo odepřeno rozhodnout se, zda proti nim vznese námitku podjatosti, uvedl předseda senátu 5 Tz, že rozvrh práce Nejvyššího soudu pro rok 2001 byl veřejně přístupný a pokud jde o písemně vyhotovené rozhodnutí, žádný právní předpis nestanoví povinnost, aby jména soudců byla uvedena v záhlaví usnesení. Usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. II. ÚS 669/01 byla odmítnuta ústavní stížnost téhož stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 250/2001, kterým bylo rozhodnuto, že předseda senátu 5 Tz J. U. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětném řízení.

Ze všech shora uvedených důvodů předseda senátu 5 Tz navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.



III.

Podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2002, se k ústavní stížnosti vyjádřil tehdejší ministr spravedlnosti. Uvedl, že k usnesení Nejvyššího soudu, které bylo napadeno ústavní stížností, nelze mít výhrady. Změnu názoru ministr odůvodnil poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS - st. 14/01, kterým byl překonán nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000. Dále ministr spravedlnosti uvedl, že někdejší Ústava sice zaručovala svobodu náboženského vyznání, avšak zároveň neumožňovala odmítnutí výkonu vojenské základní služby z náboženských důvodů. Ani jiné demokratické státy zaručující svobodu náboženského vyznání nezbavovaly povinnosti vykonat základní službu z důvodu náboženského přesvědčení, a proto nelze dovodit, že trestní postih za odmítnutí vykonávat vojenskou základní službu z náboženských důvodů by byl v rozporu s mezinárodním právem či Listinou. Nejvyšší soud správně poukázal na čl. 3 odst. 1 Listiny, podle něhož se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu mimo jiné náboženství, politického či jiného smýšlení. Tento článek Listiny vyjadřuje univerzálnost základních práv a svobod a všeobecný zákaz diskriminace či zvýhodňování některých skupin. Bylo by proto v rozporu s uvedeným článkem Listiny, kdyby docházelo ke zrušování odsuzujících soudních rozhodnutí jen u těch obviněných, kteří nenastoupili vojenskou základní službu z náboženských důvodů, zatímco u obviněných, kteří se takového činu dopustili z jiných důvodů, by ke zrušení odsuzujících rozhodnutích nedocházelo. Ministr spravedlnosti se ztotožnil se závěrem vysloveným Nejvyšším soudem o tom, že usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 72/91 zákon porušen nebyl. Protože ministr spravedlnosti napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal v rozporu se zákonem, navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.



IV.

1. Zásadně je věcí Nejvyššího soudu posoudit, zda rozhodnutím napadeným stížností pro porušení zákona byl porušen zákon. Úkolem Ústavního soudu je posouzení toho, zda Nejvyšším soudem zvolená interpretace zákonných ustanovení neporušuje základní práva a svobody stěžovatele, resp. posouzení toho, zda lze případně nalézt takovou interpretaci aplikovaných ustanovení zákona, která by základní práva a svobody stěžovatele neporušovala.

2. Vzhledem k tomu, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona měla být přezkoumávána zákonnost rehabilitačního řízení a rozhodnutí označeného shora ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku (rovněž označeného shora) za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti, je zapotřebí zkoumat, zda napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení základních práv stěžovatele včetně jeho základního práva na svobodu svědomí, která je obsažena v čl. 15 odst. 1 Listiny.

a) Svoboda svědomí má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak Ústavní listina Československé republiky (uvozená zákonem Národního shromáždění č. 121/1920 Sb.) stejně jako současná Listina základních práv a svobod nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Ústava Československé republiky (ústavní zákon Ústavodárného Národního shromáždění č. 150/1948 Sb.), tzv. Ústava 9. května, sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky (ústavní zákon Národního shromáždění č. 100/1960 Sb.) již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje.

Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy "tady a teď", pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.

Z toho vyplývá, že svobodu svědomí nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto svobod je rozhodnutí diktované svědomím vždy konkrétním, neboť jeho předmětem je konkrétní chování v konkrétní situaci. Abstraktní, obecné nebo absolutní mohou být jen důvody nebo maximy, které spoluvytvářejí normu, již svědomí v daný okamžik akceptuje. Rozhodnutí diktované svědomím v nich může nalézt normativní odůvodnění, které se uplatní při řešení konfliktu mezi takovým principem či maximou a právní normou zavazující k opaku. Situace je ovšem vždy individualizovaná časem, místem a konkrétními okolnostmi. Podstatné je, že jde o "vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované rozhodnutí" [rozhodnutí Ústavního soudu SRN in BVerfGE 12, 45 (55)], které jednotlivec prožívá jako závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz k určitému chování.

Ve specifickém mravním charakteru a v jeho vztahu k osobní morální pravdivosti či opravdovosti, která rozhodnutí propůjčuje bezpodmínečnost, spočívá rozlišení mezi rozhodnutím učiněným toliko poukazem na motivaci politickou či ideologickou (jde o externí veličiny nepromítnuté do vnitřní morální roviny) nebo na psychický stav (který existuje bez nutnosti činit morální soud).

b) Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. k takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem, jehož účelem by bylo omezit takové absolutní základní právo, v tomto případě svobodu svědomí. Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob, anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).

V.

Ústavní stížnost je důvodná, neboť napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nevzalo přiměřeně v úvahu základní právo stěžovatele plynoucí z čl. 15 odst. 1 Listiny na svobodu svědomí chápanou ve shora uvedeném smyslu a rozsahu. Ač totiž stěžovatel poukazoval na své náboženské přesvědčení, odmítnutí (vyhýbání se) služební (vojenské) povinnosti bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení stěžovatele toliko podílely.

Dřívější rozhodnutí Ústavního soudu týkající se kolize povinnosti nastoupit vojenskou službu se základními právy se soustředila především na rozpor této povinnosti se svobodou náboženského vyznání (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 285/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, č. 117; a sp. zn. II. ÚS 187/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 21, č. 40 ). Z důvodu odlišnosti svobody svědomí a svobody náboženského přesvědčení vyložené shora Ústavní soud zkoumal nejprve vztah napadených rozhodnutí ke svobodě svědomí ve smyslu čl. 15 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je totiž toho názoru, že odmítnutí nastoupit vojenskou službu lze učinit i z důvodů nesouvisejících s náboženským přesvědčením a že i takovou svobodu Listina chrání.

Nejvyšší soud při přezkoumání stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí nedostatečně interpretoval ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Nevzal totiž v úvahu dostatečným způsobem návětí tohoto ustanovení, z něhož plyne, že výčet vad uvedených v odstavci 1 pod písm. a) až f) je toliko příkladmý. Jeho eventuální doplňování je třeba dotvářet právě s ohledem na respektování základních práv a svobod, a to za použití ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci, který vymezuje účel tohoto zákona. Účelem je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a v mezinárodních právních normách, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Pro dotváření výčtu vad je ovšem relevantní i část druhá § 1 zákona o soudní rehabilitaci, která normativně stanoví, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, pokud směřovaly k prosazení takových práv nenásilnou cestou, byly československým trestním zákonem prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Z toho je zřejmé, že jde o autonomní normativní vyjádření národního zákonodárce k trestnosti a trestání určitých činů, přičemž referenčními normami jsou pouze Ústava, Všeobecná deklarace lidských práv a mezinárodní pakty o občanských a politických právech. Podstatné je, že Všeobecná deklarace lidských práv v čl. 18 obsahuje právo na svobodu svědomí, stejně jako Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, vyhlášený pod č. 120/1976 Sb., v čl. 18 odst. 1, kterou nelze omezit běžným zákonem. Z tohoto důvodu není relevantní odkaz Nejvyššího soudu na běžné zákonodárství demokratických zemí, neboť v první řadě je třeba respektovat vůli projevenou domácím zákonodárcem. Stejně nepřípadný je i závěr Nejvyššího soudu o tom, že ani Všeobecná deklarace lidských práv ani další mezinárodní smlouvy o lidských právech, zejména pak Mezinárodní pakt o občanských a politických právech "nezakládají žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské", a to z důvodů, které jsou vyloženy shora.

Svoboda svědomí je totiž tou základní svobodou, která je-li ve vztahu ke státu uplatněna, musí být státem přiměřeně respektována v rozsahu vyloženém vpředu. Například dnešní institut civilní služby je výrazem přiměřeného respektu státu ke svědomí toho, komu jeho svědomí brání stát se součástí vojska. Senát Ústavního soudu dodává, že čl. 15 odst. 1 Listiny tak působí normativně i ve vztahu k výstavbě a organizaci armády tak, že stanoví hranice, které stát nesmí překročit.

Pokud Nejvyšší soud přehlédl působení čl. 15 odst. 1 Listiny na výklad § 14 zákona o soudní rehabilitaci, což se stalo, neboť předmětem jeho úvah bylo toliko právo na náboženské přesvědčení, pokračoval v zásahu do svobody svědomí stěžovatele, který započal odsuzujícím rozsudkem v roce 1958, pokračoval rehabilitačním usnesením z roku 1991, jež bylo předmětem přezkumu co do zákonnosti ze strany Nejvyššího soudu, který ovšem svým rozhodnutím tento zásah neodstranil a nedostál tak své povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu, jak mu ukládá čl. 4 Ústavy.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 250/01 zrušil pro rozpor s čl. 15 odst. 1 Listiny.

Rozpor s dalšími základními právy, jejichž porušení bylo namítáno, nebylo za této situace třeba zkoumat.