I.ÚS 678/08 ze dne 16. 7. 2009
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky E. J., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem AK se sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 462/2007-49 ze dne 6. 12. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť s domnívá, že jím byla porušena její základní subjektivní práva a svobody, jež jsou jí garantována čl. 4 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy. Tímto rozsudkem byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 2007, č. j. 24 C 257/2006-35, a výrok II změněn tak, že se žalované - České republice - Ministerstvu financí České republiky - nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl městský soud tak, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolání k městskému soudu podala stěžovatelka, která nesouhlasila se zamítnutím žaloby na zaplacení částky 150.414,- Kč s úrokem z prodlení 9 % od 20. 7. 2006 do zaplacení.

Obvodní soud rozhodoval o žalobě stěžovatelky, jíž se domáhala vůči žalované zaplacení výše uvedené částky jako škody představující rozdíl mezi částkou odpovídající regulovanému nájemnému a částkou odpovídající místně obvyklému nájemnému. Stěžovatelka v řízení prokázala, že vlastní v žalobě specifikovaný byt v Příbrami. Tento byt obývá bývalá manželka otce stěžovatelky na základě rozsudků obecných soudů, kterými bylo zrušeno právo společného nájmu bytu manželů, a výlučným nájemcem bytu byl určen otec stěžovatelky. Bývalé manželce přitom byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit po poskytnutí náhradního bytu. Protože jí náhradní byt doposud poskytnout nebyl, platí bývalá manželka stěžovatelce úhradu za užívání bytu, která je odvozena od regulovaného nájemného. Stěžovatelka v žalobě (jakož i v odvolání a v ústavní stížnosti) poukazuje na odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Škoda jí prý vznikla nesprávným úředním postupem Parlamentu České republiky, vlády a resortních ministerstev spočívajícím v protiústavní regulaci nájemného a v následném nepřijetí právní úpravy umožňující požadovat úhradu za užívání bytu ve výši tržního nájemného.

Soud prvního stupně žalobu, jak již bylo uvedeno výše, zamítl s odůvodněním, že předpokladem vzniku škody způsobené regulací nájemného, je existence nájemního vztahu mezi stěžovatelkou a bývalou manželkou otce stěžovatelky. Podle názoru soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že mezi nimi nájemní vztah neexistuje. Stěžovatelka tedy měla - domnívala-li se, že úhrada za užívání bytu neodpovídá tržnímu nájemnému - podat proti bývalé manželce svého otce žalobu na vydání bezdůvodného obohacení.

Soud druhého stupně dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky (tehdy žalobkyně) není opodstatněné, byť "poněkud z jiných důvodů". Městský soud především dovodil - rozdílně od obvodního soudu - že bývalá manželka otce stěžovatelky užívá byt nikoliv bez právního důvodu, nýbrž na základě práva bydlení, neboť jí náhradní byt zajištěn nebyl (nemůže tedy docházet k bezdůvodnému obohacení na úkor stěžovatelky). Vzájemná práva a povinnosti stěžovatelky a bývalé manželky jejího otce se řídí ustanovením § 712a občanského zákoníku. Podle názoru městského soudu však nelze nepřijetí (resp. opožděné přijetí) zákonné úpravy postupné deregulace nájemného považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Městský soud v této souvislosti odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, v níž tento soud spojuje odpovědnost státu za nesprávný úřední postup zejména s mocí výkonnou a mocí soudní. Vzhledem k tomu, že orgány moci zákonodárné rozhodují na základě hlasování, přičemž neexistuje a nemůže existovat pravidlo, jako má ten který poslanec nebo senátor hlasovat, nemůže být proces přijímání zákonů považován za nesprávný úřední postupu podle ustanovení § 13 zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti využívá bohaté judikatury Ústavního soudu (a z části Evropského soudu pro lidská práva) týkající se zákonné úpravy deregulace nájemného. Odkazuje zejména na závěry plynoucí z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, sp. zn. I. ÚS 717/05 a na závěry plynoucí z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Maria Hutten-Czapska v. Polsko. Zejména zdůrazňuje, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, je protiústavní. Pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody. S poukazem na to uplatnila stěžovatelka svůj nárok v souladu se zákonem o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nejprve u Ministerstva financí České republiky, a to na základě žádosti o náhradu škody ze dne 30. 4. 2006; následně podala žalobu ze dne 17. 7. 2006 k soudu. Stěžovatelka uznává, že Městský soud v Praze napadený rozsudek velmi podrobně odůvodnil, nicméně podle jejího názoru naprosto opominul skutečnost, že regulace nájemného je dle názoru Ústavního soudu protiústavní.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Stěžovatelce bylo zasláno vyjádření účastníka řízení k event. replice, leč bezvýsledně.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o otázku regulovaného nájemného, Ústavní soud připomíná, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47) konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006, jakož i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. května 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nálezy č. 80 a č. 102) Ústavní soud uvedl, že výrokem nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody. Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům. Jelikož judikatura Ústavního soudu zaznamenala ve věcech týkajících se dané problematiky vývoj, směřující k některým nejednotným, nebo rozdílným právním závěrům, I. senát Ústavního soudu (řešící případ vedený pod sp. zn. I. ÚS 2220/08) předložil věc plénu k zaujetí stanoviska podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přijal dne 28. 4. 2009 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, zpřesňující a sjednocující dřívější judikaturu. V něm Ústavní soud - mimo jiné - vyslovil, že samotná protiústavnost někdejší právní úpravy regulovaného nájemného neznamená, že v každém individuálním případě došlo k porušení základního práva pronajímatele, resp. vlastníka bytu, ani to, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva musí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy však nesmějí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, ale jsou povinny při respektování shora vyslovených závěrů posoudit specifika jednotlivých uplatněných nároků v konkrétních případech.

Uvedené nálezy ani sjednocující stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 27/09 však na souzenou věc bezprostředně nedopadají. Její podstata je jiná. Specifikum konkrétního případu spočívá v tom, že bývalá manželka otce stěžovatelky užívá předmětný byt z titulu práva bydlení; mezi ní a stěžovatelkou neexistuje nájemní vztah, ale bývalá manželka otce stěžovatelky jí platí úhradu za užívaní bytu odvozenou od regulovaného nájemného. I když se tedy majetkové sféry stěžovatelky úprava regulovaného nájemného může v širším významu dotýkat, nelze přehlédnout zejména to, že stěžovatelka má možnost, poté, co zajistí vhodnou formu bývalé manželce svého otce náhradní byt a ta je povinna stávající byt poté vyklidit. Stěžovatelka pak následně může s bytem disponovat a případně jej pronajmout za tržní nájemné. Podstata věci tedy tkví v poskytnutí náhradního bytu osobě dosud stávající byt obývající. Za tohoto stavu zde není rozumného důvodu finančně se saturovat vůči státu, jak o to zjevně stěžovatelka v řízení před obecnými soudy usilovala. Byt je obýván na základě rozsudků obecných soudů, kterými bylo zrušeno právo společného nájmu bytu manželů a bývalé manželce otce stěžovatelky přitom byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit po poskytnutí náhradního bytu. Toliko proto, že jí náhradní byt doposud poskytnout nebyl, platí bývalá manželka stěžovatelce úhradu za užívání bytu, která je odvozena od regulovaného nájemného. I když obecný soud své závěry odůvodnil poněkud jinak, resp. položil důraz na jinou stránku případu (srov. výše), vede to ke stejnému výsledku, tedy, že stěžovatelce vyhovět nelze.

Ústavní soud dovozuje, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecného soudu a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatelka sice zastává v dané věci opačný právní názor, leč to kasaci napadeného rozsudku neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Vzhledem ke zkoumanému případu lze jen připomenout, že Ústavnímu soudu, který není obecným soudům nadřízen ani nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, jestliže by dospěl k závěru, že soud postupoval svévolně či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu, jeho úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé. To se však nestalo.

Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušena nebyla.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2009

František Duchoň v.r.
předseda senátu