I.ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994
N 17/1 SbNU 123
K ochraně práv zaručených běžným zakonodárstvím a v rámci ústavního pořádku
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci
stěžovatelů MUDr. J. B. a Ing. M. B. o ústavní stížnosti proti
rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. 6. 1992, čj.4
C 531/90-117 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 13. 10. 1992, čj. Co 1140/92-138, t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Okresního
soudu v Pelhřimově ze dne 9. 6. 1992, čj. 4 C 531/90-111, jímž
byla zamítnuta jejich žaloba proti s. p. Jihočeské tiskárny se
sídlem v Českých Budějovicích a proti Okresnímu úřadu
v Pelhřimově, podle níž měli být žalovaní uznáni povinnými uzavřít
se žalobci (stěžovateli) dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, o vydání stavební parcely č. 52
s domem č. 541, parcely č. 51/2 a parcely č. 53, vše
v katastrálním území Pelhřimov. Stěžovatelé rovněž podali ústavní
stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 13. 10. 1992, čj. 6 Co 1140/92 - 138, jímž byl rozsudek soudu
prvého stupně potvrzen.

Okresní soud odůvodnil rozsudek tím, že žalobci neprokázali
své tvrzení, že podle § 6 odst. 1 písm. h) zák. č. 87/1991 Sb.
přešly uvedené nemovitosti v rozhodné době na stát v důsledku
odmítnutí dědictví učiněného v tísni. (Jednalo se o dědictví po
E. Š., jehož neteří byla matka stěžovatelů A. B., rozená H.). Soud
poukázal na to, že v tomto směru se výpovědi svědků rozcházely
a že při hodnocení výpovědi svědků Z. H. a A. H. vzal v úvahu
i jejich příbuzenský vztah ke stěžovatelům. Zabýval se i osobou
otce stěžovatelů J. B., který byl v době odmítnutí dědictví v roce
1959 organizovaným členem KSČ, předsedou družstva Jednota
a neuvěřil tvrzení o jeho politické perzekuci ze strany okresního
výboru KSČ, který prý na něho vyvíjel tlak, aby přiměl manželku
(matku stěžovatelů), k odmítnutí dědictví nemovitostí. Okresní
soud konečně poukázal na spisy bývalého Státního notářství v P.,
sp. zn. D 215/58, (podle nichž čistá cena dědictví činila 57
120,10 Kčs) a na spisy bývalého Lidového soudu v Pelhřimově, sp.
zn. Nc 116/58, který schválil za tehdy nezletilé stěžovatele
odmítnutí dědictví po E. Š., které za ně učinila matka A. B. Nezl.
stěžovatele zastupoval jako opatrovník matčin bratr J. H. Bývalý
lidový soud zjistil výpovědí rodičů stěžovatelů i opatrovníka, že
hodnota, kterou by dědicové nabyli, neodpovídá nákladům potřebným
k udržování budovy a majetku. Okresní soud se konečně dovolal
i zprávy ONV v Pelhřimově ze dne 4. 1. 1959, podle níž rodiče
nezl. stěžovatelů byli odkázáni na svůj plat a dědictví za nezl.
děti odmítli proto, že nemají peníze na zaplacení dědických
poplatků.

Krajský soud ve svém potvrzujícím rozsudku odkázal zejména na
vyjádření matky navrhovatelů a opatrovníka v řízení před
opatrovnickým soudem a před státním notářstvím, kteří jednoznačně
odůvodnili odmítnutí dědictví vysokými náklady na udržování
majetku, jejichž rozsah neodpovídal hodnotě majetku zůstavitele.
Podle názoru odvolacího soudu pak tíseň ve smyslu § 6 odst. 1
písm. h) zák. č. 87/1991 Sb. musí být vyvolána okolnostmi vázanými
na omezení občanských práv a svobod ve smyslu § 1 odst. 1 zák.
o mimosoudních rehabilitacích a nelze za ni považovat hospodářské
problémy spočívající ve finanční náročnosti udržovat majetek po
zůstaviteli, zatížení rodiny splátkami hypotéky a zaplacení
vysokého notářského poplatku.

V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že rozsudky obou
soudů bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek ve
smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle
něhož má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah
a ochranu. V prvé řadě uvedli, že soudy měly přezkoumat
pravdivost důvodů odmítnutí dědictví učiněného v roce 1959, tj.
zda hodnota nabytá dědictvím skutečně neodpovídala nákladům nutným
na jeho udržování. I kdyby však tento důvod opravdu existoval,
měly prý soudy zjišťovat, zda nenastal proto, že vládnoucí režim
uměle vytvářel podmínky, které vlastníky nutily k tomu, aby se
zbavovali majetku. V této souvislosti stěžovatelé kritizovali
výklad pojmu " tíseň" podaný krajským soudem a uvedli, že v roce
1959 byl vyvíjen mimořádně silný tlak na obyvatelstvo, aby se
zbavovalo majetku ve prospěch státu, a to zejména ekonomickými
prostředky (nízké nájemné v nájemních domech, vysoké náklady na
údržbu a j.). Proto navrhli, aby byly rozsudky obou soudů zrušeny.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§ 72 odst. 3, § 43 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty zjistil, že
napadený rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 30. 11.
1992, takže lhůta k podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu
České a Slovenské Federativní Republiky započala po 2. 11. 1992;
ústavní stížnost k Ústavnímu soudu České republiky lze tedy podat
do 60 dnů ode dne , kdy nabyl účinnosti zák. č. 182/1993 Sb. (§
145 odst. 1 cit. zák.). Uvedený zákon nabyl účinnosti dne 1.
července 1993 a ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 27.
srpna 1993. Zákonná lhůta byla tedy dodržena. Ani jiné důvody
k odmítnutí ústavní stížnosti soudce zpravodaj neshledal.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší
účastníci řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení
uvedl, že obecné soudy řádně provedly a zhodnotily řadu důkazů
svědeckých a listinných a že pojem "odmítnutí dědictví v tísni"
vyložily v souladu s požadavky zákona č. 87/1991 Sb. K porušení
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Proto
Krajský soud navrhl , aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Jihočeské tiskárny, a. s. České Budějovice, jako vedlejší
účastník poukázaly na to, že rodina stěžovatelů patřila v době
totality k politickým špičkám města i okresu Pelhřimov. Poukázaly
na dopis otce stěžovatelů J. B. z 5. 1. 1979 (adresovaný předsedovi
MěstNV v Pelhřimově), v němž J. B. popisuje svou politickou
kariéru v letech 1948 - 1960, uvádí, že jako ředitel vybudoval
sedm národních obchodních podniků, že jako poslanec a příslušník
KSČ nepovažoval za správné, aby jeho manželka vlastnila část domu
čp. 33,(pozn. šlo o jiný dům, než který je předmětem tohoto
řízení) a zmiňuje se o svém podílu na socializaci vesnice a o tom,
že byl zapáleným socialistou. Pro dokreslení vedlejší účastník
předložil i fotokopii prohlášení J. B. ze dne 22. 3. 1991
(adresovaného Okresnímu soudu v Pelhřimově v této věci), v němž
autor prohlašuje, že jak odmítnutí dědictví v souzené věci, tak
i darování domu čp. 33 byly učiněny pod nátlakem vedoucího
tajemníka OV KSČ J. a vedoucího tiskárny T., u něhož pracoval
opatrovník stěžovatelů H.. Vedlejší účastník proto považuje dnešní
údaje J. B. za nevěrohodné a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Okresní úřad v Pelhřimově jako vedlejší účastník prohlásil,
že oba soudy postupovaly podle zákona a důkazy hodnotily správně,
takže důvod k podání ústavní stížnosti není dán.

A. B. (účastnice řízení před obecnými soudy) jako vedlejší
účastnice především uvedla, že při projednání dědictví po E. Š.
byla zcela pominuta jeho závěť v její prospěch. Dále poukázala na
to, že konstatování opatrovnického soudu, podle něhož je hodnota
dědictví nepatrná a neodpovídá potřebným udržovacím nákladům, je
ve zjevném rozporu s úředním soupisem jmění zůstavitele, které
činilo 57 120,10 Kčs, což byla suma značná. Prohlásila konečně, že
ve věci dědictví rodina jednala v tísni a pod silným tlakem
státních orgánů. Proto navrhla, aby bylo ústavní stížnosti
vyhověno.

Stěžovatelé spolu s vedlejší účastnicí A. B. dále předložili
dne 9. 11. 1993 stanovisko k vyjádření vedlejšího účastníka
- Jihočeských tiskáren, a. s., v Českých Budějovicích. V prvé řadě
uvedli, že nemohou nést následky za chování otce J. B., které prý
rozhodlo o zamítnutí žaloby, neboť by to znamenalo použití
principu kolektivní viny. Dále namítli nepravdivost tvrzení, že
rodina byla v politické špičce města a okresu Pelhřimov. Konečně
uvedli, že J. B. byl od roku 1956 a je dosud stále léčen na
psychiatrických klinikách pro chronickou duševní chorobu
s projevy, které výrazně ovlivňují jeho úsudky a jednání, takže
písemnosti jím pořízené (na které poukazuje vyjádření Jihočeských
tiskáren) jsou vzhledem k této chorobě naprosto irelevantní.

Stěžovatelé spolu s vedlejší účastnicí A. B. rovněž
předložili stanovisko k vyjádření vedlejšího účastníka - Krajského
soudu v Českých Budějovicích. Opakovali námitku A. B., že soudy
nevzaly v úvahu závěť E. Š. a dále poukázali na to, že při
posuzování věci byla zcela ignorována Evropská úmluva o ochraně
lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud doplnil řízení některými dalšími důkazy.

Ústavní soud zjistil zprávou Okresního soudu v Pelhřimově ze
dne 10. 12. 1993, že spisy bývalého Lidového soudu v Pelhřimově,
sp. zn. Nc 116/58 a bývalého Státního notářství v Pelhřimově, sp.
zn. D 215/58, byly ztraceny a jsou rekonstruovány (neúplně) podle
předložených dokladů. Obsahem těchto rekonstruovaných spisů bylo
prokázáno, že se neodchyluje od zjištění, jež učinily obecné
soudy. Ve spisu Nc 116/58 jsou navíc založeny fotokopie dvou
dopisů otce stěžovatelů J. B. V dopisu předsedovi MěstNV
v Pelhřimově ze dne 5. 1. 1979 (na který poukázaly Jihočeské
tiskárny) se mj. uvádí, že J. B. byl v roce 1948 účastníkem
sjezdu závodních rad v Praze, v letech 1949 - 1960 vybudoval sedm
obchodních podniků a že jako člen KSČ nepovažoval za správné, aby
jeho manželka vlastnila část domu čp. 33, který byl pak bezplatně
odevzdán do majetku státu (pozn. jde o jiný dům, než kterého se
týká ústavní stížnost). Autor neuvádí "svůj další podíl na
socializaci vesnice" a dodává, že "nic neušetřil, ale naopak
zanedbával rodinu jako přesvědčený a zapálený socialista".
V dalším dopisu Okresnímu bytovému podniku v Pelhřimově ze dne 1.
3. 1991 J. B. kritizuje situaci v domě čp. 33, prohlašuje, že se
z oddaného komunisty stal antikomunistou, že byl z KSČ v roce
1970 vyloučen a že se aktivně podílel na disidentském hnutí.

Spisy Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3 C 352/90, bylo
zjištěno, že pravomocným rozsudkem tamního soudu ze dne 12. 12.
1990 byla určena neplatnost darovací smlouvy ze dne 30. 6. 1960
ohledně domu čp. 33 se stav. parc. č. 50 a č. 51 v P., jež
A. B. (matka stěžovatelů), M. H. a J. H. darovali státu. Soud došel
k názoru , že projev státu o přijetí nabídky daru převzal J. B.,
který nebyl účastníkem darovací smlouvy ani zmocněncem účastníků,
takže již z tohoto důvodu byla darovací smlouva neplatná. Po věcné
stránce se soud návrhem nezabýval.

Ústavní soud dále vzal za prokázáno fotokopií poslední vůle
E.Š. z 23. 4. 1945 (ověřenou Obvodním úřadem v Praze 6), že
univerzálními dědici veškerého majetku zůstavitele byli ustanoveni
jeho synovec J. H. dvěma třetinami a neteře M. a S. H., dohromady
jednou třetinou.

Zprávou Jihočeských tiskáren a. s. ze dne 11. 11. 1993 bylo
konečně zjištěno, že bývalý vedoucí tiskárny v Pelhřimově K.
T. zemřel 23. 6. 1981. Ze spisů Okresního soudu v Pelhřimově, sp.
zn. 4 C 531/90, bylo prokázáno, že rovněž opatrovník nezl. dětí
(stěžovatelů) J. H. a bývalý vedoucí tajemník OV KSČ v Pelhřimově
V. J. již zemřeli.

Stěžovatelé dále předložili zprávu MUDr. H. M. z psychiatrické
ordinace v Praze 10 ze dne 2. 11. 1993, podle níž je J. B. v péči
této ordinace. Od roku 1956 byl léčen na psychiatrickém oddělení
OÚNZ Jihlava, do roku 1979 byl pětkrát léčen v Psychiatrické
léčebně v Jihlavě. Od roku 1979 má plný invalidní důchod. Jde
o chronickou chorobu, která výrazně ovlivňuje úsudky a jednání
pacienta. Diagnóza choroby není v této zprávě uvedena.

Dne 26. 11. 1993 předložila MUDr. M. odborné vyjádření,
v němž uvedla, že J. B. od roku 1956 do roku 1972 trpěl anxiosně
depresivní neurózou. V roce 1977 byly zjištěny projevy mozkové
aterosklerózy těžšího stupně. Od roku 1985 je léčen na
psychiatrickém oddělení Polikliniky v Praze 10. Po tuto dobu
dominoval depresivní syndrom, involuční a sklerotické změny.
Poruchy myšlení psychotického rázu však nikdy nebyly zaznamenány.
Choroba ovlivnila jeho úsudky a jednání ve smyslu depresivního
ladění a ovládala jeho myšlení, nemohla však ovlivnit základ jeho
osobnosti nebo vést k paradoxním úvahám, tj. k úvahám, které by
byly v základním rozporu s jeho životním názorem. Obsah jeho
dopisů z 5. 3. 1989 a z 22. 3. 1991 (na něž poukázaly Jihočeské
tiskárny v Českých Budějovicích) nevykazuje projevy duševní
choroby a není pravděpodobné, že by byl jejich obsah duševní
chorobou ovlivněn. Obsah dopisů se jeví jako přiměřený situaci
v dané době. V době, kdy J. B. dopisy psal, byl plně schopen
projevit svoji vůli z hlediska psychiatrického, tj. ani jeden
z dopisů nebyl psán pod vlivem choroby.

Dne 21. 12. 1993 došla Ústavnímu soudu zpráva primáře MUDr.
J. H. z psychiatrické léčebny v Jihlavě ze dne 16. 12. 1993,
jíž si vyžádala A. B., manželka J. B. Ve zprávě se praví, že od
roku 1956 se u tohoto pacienta rozvíjelo plíživě psychotické
onemocnění, byl pětkrát hospitalizován, po roce 1977 došlo ke
kornatění mozkových cév a těžký depresivní stav měl ráz
psychotický. Nyní je výrazně prohloubena organická deteriorace
sklerotickým procesem a pacient je trvale depresivní. Jedná se
o endogenní depresivní psychózu/MDP-depresivní typ.

Ústavní stížnost není důvodná.

Obecné soudy provedly ve věci obsáhlé dokazování. Soudy se
opřely o spisy dědické, o spisy ve věci péče o nezletilé děti B.,
provedly četné důkazy listinné a vyslechly celou řadu svědků
navržených účastníky. Nebylo toliko možné vyslechnout opatrovníka
J. H. (který zastupoval nezl. děti v řízení o odmítnutí dědictví)
a občany T. a J., kteří již zemřeli. Soudy provedené důkazy
jednotlivě i ve svém souhrnu zhodnotily a dospěly k závěru, že
nelze prokázat, že by bylo došlo k odmítnutí dědictví za nezletilé
stěžovatele v tísni ve smyslu § 6 odst. 1 písm. h) zák. č.
87/1991 Sb. Z tohoto hodnocení důkazů je třeba vycházet i při
posuzování námitky stěžovatelů, že soudy měly přezkoumat
pravdivost důvodů odmítnutí dědictví, tj. zda hodnota nabytého
dědictví skutečně neodpovídala nákladům na jeho udržování. Oba
soudy přihlédly ke shodným vyjádřením rodičů dětí i opatrovníka,
kteří v řízení před státním notářstvím i před Lidovým soudem
v Pelhřimově jednoznačně odůvodnili odmítnutí dědictví vysokými
náklady na udržování majetku, jejichž rozsah neodpovídá hodnotě
majetku zůstavitele. V tomto směru se okresní soud dovolal
i zprávy ONV v Pelhřimově ze dne 4. 1. 1959, podle níž jsou rodiče
nezl. dětí zcela odkázáni na svůj plat a nemají peníze na
zaplacení dědických poplatků ve výši 27 000 Kčs. Tato zjištění
soudy hodnotily v souvislosti s ostatními provedenými důkazy
a braly v úvahu i politickou exponovanost otce stěžovatelů, která
podle posouzení obecných soudů naprosto nenasvědčuje tomu, že by
jeho manželka (matka stěžovatelů) a opatrovník dětí (bratr
manželky) jednali při odmítnutí dědictví v tísni. (O tom blíže
pojednává Ústavní soud v další části odůvodnění tohoto nálezu).
Námitku stěžovatelů tedy nelze vytrhávat z kontextu s ostatními
důkazy, které obecné soudy provedly a zhodnotily.

Po právní stránce je třeba v této souvislosti zdůraznit, že
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného
soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením
běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných
občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem
a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená
porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených
ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy
(srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák.
č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení
důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud by mohl vzhledem
k zásadě přímosti dokazování provedené důkazy hodnotit odchylně od
hodnocení učiněného obecnými soudy jen tehdy, jestliže by tyto
důkazy provedl znovu. K tomu však v souzené věci nebyl důvod.
Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými
soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny
ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní
ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl.
38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny),
právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti
a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ( čl.
38 odst. 2 Listiny). V zásadě stejně judikoval i Ústavní soud ČSFR
(srov. R 13/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR).
Žádný ústavní procesní princip a zejména žádná ústavní zásada
dokazování však v předchozích soudních řízeních porušeny nebyly.

Ústavní soud se zabýval i některými dalšími námitkami, které
stěžovatelé v rámci řízení o ústavní stížnosti vznesli.


Stěžovatelé především tvrdili, že nemohou nést odpovědnost za
chování otce J. B., které ovlivnilo výsledek řízení, ale současně
prohlásili a dokládali, že se otec od roku 1956 léčí
v psychiatrických léčebnách, takže jeho dopisy a prohlášení (na
něž poukázaly Jihočeské tiskárny) jsou zcela nerozhodné. Tato
námitka však není významná. Pokud obecné soudy vzaly v úvahu
i politickou exponovanost otce stěžovatelů, nejde o použití
principu kolektivní viny, ale toliko o jeden z důkazů, na základě
nichž soudy dospěly k závěru, že při odmítnutí dědictví nebyl
prokázán stav tísně, který zákon č. 87/1991 vyžaduje. Zásadní
význam ve věci nemají ani dopisy a prohlášení otce stěžovatelů
z 5. 1. 1979 a z 22. 3. 1991, které - jak je uvedeno výše - líčí
politické aktivity J.B. ve prospěch socialismu a později jeho
přerod z komunisty v antikomunistu. V rámci celého dokazování
provedeného obecnými soudy nepovažuje Ústavní soud za významné ani
zprávy lékařů psychiatrů, o kterých se pojednává na jiném místě
odůvodnění tohoto nálezu. I když byl J. B. (otec stěžovatelů) podle
těchto zpráv od roku 1956 několikrát léčen v psychiatrických
léčebnách a trpěl a trpí chorobami ve zprávách uvedenými (byť
v tomto směru existují mezi lékařskými zprávami určité rozpory,
pokud jde o otázku psychotického onemocnění J. B.), nemůže to nic
změnit na skutečnosti, že v době odmítnutí dědictví za nezletilé
stěžovatele patřil k politickým špičkám města a okresu Pelhřimov,
vykonával funkci předsedy Lidového spotřebního družstva Jednota,
funkci poslance ONV a později funkci předsedy obchodní komise ONV
a člena rady ONV v Pelhřimově. Tyto skutečnosti a jeho další
politické aktivity tvořily součást celkového
společenskopolitického klimatu, který funkcionáři na úrovni J.B.
na jedné straně výrazně spoluvytvářeli a na druhé straně jím byli
sami při svém rozhodování ve věcech veřejných i soukromých
ovlivňováni. Proto ani písemnosti obsahující informace o nemoci
J. B. nemohou mít z hlediska Ústavního soudu vliv na již vyslovený
závěr, že v souzené věci procesní ústavní principy nebyly
porušeny, takže Ústavní soud správnost hodnocení důkazů obecnými
soudy nemůže přezkoumávat.

Stěžovatelé dále namítli, že obecné soudy nevzaly v úvahu
poslední vůli E. Š., ačkoli ji měli k dispozici. Jak již Ústavní
soud konstatoval, tento doklad povolává za dědice majetku synovce
J. H. dvěma třetinami a neteře M. a S. (zřejmě matku stěžovatelů
A. B., jež se poslední vůle rovněž dovolává) dohromady jednou
třetinou. Je pravda, že podle obsahu spisu státní notářství
i lidový soud jednaly s A. H. jako s dědičkou ze zákona. Z hlediska
odmítnutí dědictví za sebe i za nezletilé stěžovatele však tato
skutečnost není rozhodná a nemůže ovlivnit závěr, který obecné
soudy učinily.

Stěžovatelé konečně polemizovali s pojmem "tíseň" vyloženým
oběma soudy (který má prý širší dosah, než v obecné právní úpravě
podle občanského zákoníku) a zejména akcentovali tlak, který byl
v roce 1959 vyvíjen na občany, aby se zbavovali majetku ve
prospěch státu. I když je tato skutečnost obecně známa, ani tato
námitka v konkrétním případě neobstojí. Oba obecné soudy provedly
obsáhlé dokazování a v souzené věci dospěly k závěru, že tíseň ve
smyslu § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. prokázána
nebyla. Přitom byly zhodnoceny v š e c h n y důkazy, nikoli tedy
pouze finanční problémy, spojené s udržováním majetku po
zůstaviteli (které krajský soud na rozdíl od názorů stěžovatelů za
tíseň nepovažoval), nýbrž i důkazy ostatní, zejména politické
a společenské postavení rodiny B. (zvláště pak otce J. B.) v obci
a v okresu Pelhřimov v rozhodné době. Hodnocení těchto důkazů
oběma soudy však Ústavní soud nepřezkoumává, neboť ani zde
nezjistil, že by byly porušeny ústavní zásady dokazování.

Vedlejší účastnice A. B. konečně předložila při ústním jednání
Ústavního soudu ČR usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne
5. 12. 1990, čj. 1 Rt 246/90-5, z něhož bylo zjištěno, že
ustanovením § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb. byl zrušen
rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. 5. 1951
T 21/51-50, jímž byl obviněný R. H. odsouzen pro trestný čin
ohrožení zásobování podle § 134 odst. 1 trestního zákona k trestu
odnětí svobody v trvání 6 měsíců a peněžitému trestu 20.000 Kčs.
Trestní stíhání obviněného pro tento trestný čin bylo zastaveno.
Vedlejší účastnice uvedla, že R. H. byl jejím strýcem. Uvedená
skutečnost však nemůže podle přesvědčení Ústavního soudu zvrátit
důkazy provedené a zhodnocené obecnými soudy a nestačí k tomu, aby
na základě ní, byť v souvislosti s ostatními důkazy, Ústavní soud
provedené důkazy opakoval, či aby se zabýval správností hodnocení
důkazů, které již obecné soudy učinily.

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že právo
stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 prvé věty
Listiny základních práv a svobod nebylo porušeno. Nebylo porušeno
ani ustanovení čl. 11 odst. 1 druhé věty Listiny, podle níž
vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah
a ochranu.

Vzhledem k dodatečné námitce stěžovatelů se Ústavní soud
zabýval i otázkou, zda napadenými rozsudky nebylo porušeno některé
ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících (sdělení Federálního
ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.). V úvahu přichází
- byť to stěžovatelé neuvedli - článek 1 první věta Dodatkového
protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,
podle něhož každá fyzická a právnická osoba má právo pokojně
užívat svůj majetek. Porušení tohoto předpisu, ani porušení jiných
ustanovení Úmluvy a na ni navazujících Protokolů však Ústavní soud
neshledal.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.



P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. 4. 1994