I.ÚS 696/02 ze dne 26. 4. 2005
N 91/37 SbNU 255
K vůle vlastníka směřující k derelikci jeho majetku
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 696/02 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů D. S. a D. F. P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2002 č. j. 20 Co 81/2001-106 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 10. 2000 č. j. 6 C 292/96-82, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že jejich právní předchůdci byli ke dni smrti podílovými spoluvlastníky nemovitostí v katastrálním území Luhačovice.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2002 č. j. 20 Co 81/2001-106 bylo porušeno právo stěžovatelů na ochranu majetku.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2002 č. j. 20 Co 81/2001-106 se ruší.

III. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 10. 2000 č. j. 6 C 292/96-82 se zamítá.


Odůvodnění



Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále též "okresní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelé v návrhu na zahájení řízení uvedli, že na základě rozhodnutí bývalého Státního notářství v Gottwaldově ze dne 14. 9. 1966 sp. zn. D 270/65 se po otci A. S. stali R. S. a jeho sestra A. B., provdaná N., oba bytem v Izraeli, podílovými spoluvlastníky specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Luhačovice. Oba spoluvlastníci již zemřeli a stěžovatelé jsou jejich právními nástupci na základě závěti. Opatřením bývalého Finančního odboru Okresního národního výboru (dále jen "ONV") v Gottwaldově ze dne 13. 9. 1971 č. j. FIN 4RP 2217/71 přešly předmětné nemovitosti do vlastnictví československého státu na základě ustanovení § 453 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku, protože ONV v Gottwaldově považoval majetek za opuštěný. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že majitelé domy neudržují a nijak se o ně nestarají. V roce 1966 byla na některé z nemovitostí zavedena národní správa na základě dekretu č. 5/1945 Sb. V současné době je vlastníkem nemovitostí město Luhačovice, které není ochotno uznat vlastnictví stěžovatelů. Stěžovatelé namítají, že usnesení státního notářství o nabytí dědictví nebylo jejich právním předchůdcům doručeno, stěží tedy mohli projevit vůli vykonávat vlastnické právo k předmětným nemovitostem, proto považují opatření finančního odboru ONV v Gottwaldově za protiprávní. V další části návrhu popsali průběh řízení před obecnými soudy, které požádali žalobou na určení vlastnického práva o soudní ochranu. Soudy jejich žalobě nevyhověly s odůvodněním, že dědicové neprojevili v rozhodné době kvalifikovaný zájem o nemovitosti. Podle závěrů obou soudů byly naplněny podmínky opuštění věci podle ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími soudy upřely jejich vlastnickému právu ochranu, neprojednaly jejich věc bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, a tak porušily jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Svoje tvrzení zdůvodňují těmito argumenty:

- Jejich vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo bez právního důvodu ex lege na stát s odkazem na § 453 odst. 2 občanského zákoníku opatřením ONV v Gottwaldově. Tvrdí, že nebyly naplněny zákonné podmínky tohoto ustanovení, a proto je přechod vlastnického práva na stát protiprávní a v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny. Především uvádějí, že nebyla naplněna podmínka projevu vůle věc opustit, přičemž skutečnost, že jejich právní předchůdci neprojevili o nemovitosti zájem, nemůže být vykládána extenzivně tak, že to znamená jejich opuštění.

- Rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno základní lidské právo zaručující dědění dle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť soudy nepřihlédly k nesprávnému postupu státního notářství, které rozhodnutí o potvrzení o nabytí dědictví nedoručilo účastníkům řízení, ač místo a adresy trvalého pobytu byly známy.

- Tvrzení žalovaného města Luhačovice, podle kterého měli uplatnit svůj nárok v rámci zákona č. 87/1991 Sb., o mimo soudních rehabilitacích, považují za nesprávné s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 403/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 156).

- Řízení před obecnými soudy započaté v roce 1996 a skončené před odvolacím soudem v roce 2002 trpí zbytečnými průtahy porušujícími jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.

Krajský soud se pouze odvolal na odůvodnění rozhodnutí a doplnil, že k věci nemá co dodat. Žádný návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.

Okresní soud pouze lapidárně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Město Luhačovice se vzdalo podstavení vedlejšího účastníka.

Ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 6 C 292/96 Ústavní soud zjistil, že R. S. a druhá stěžovatelka podali dne 7. 11. 1996 proti městu Luhačovice žalobu, kterou se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky celkem šesti nemovitostí v katastrálním území Luhačovice. V žalobě tvrdili, že R. S. a jeho sestra A. B. se stali podílovými spoluvlastníky těchto nemovitostí na základě dědění, že však stát nemovitosti považoval za opuštěný majetek, a tak došlo k protizákonné konfiskaci majetku osob, které nežily na území československé republiky a nebyly jejími státními občany. Žalobu podala druhá stěžovatelka, protože A. B. dne 26. 3. 1993 zemřela a ona se stala jedinou dědičkou jejího majetku. Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 8. 1997 č. j. 6 C 292/96-37 žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobci nesplnili jednu z podmínek podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to podmínku státního občanství. Rozsudek byl na základě odvolání krajským soudem (usnesením ze dne 2. 10. 1998 č. j. 20 Co 511/97-44) zrušen, protože soud prvního stupně nerozhodl o návrhu právního zástupce žalobců, který na jednání dne 5. 8. 1997 požadoval, aby v žalobním petitu byla namísto žalobkyně uvedena A. P., rozená S. Žalobci podáním ze dne 13. 11. 1998 žalobu upřesnili a domáhali se určení, že podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí jsou R. S. a A. B., která zemřela dne 26. 3. 1993, a to každý k jedné ideální polovině. Z důvodu smrti R. S. dne 26.11.1999 se stal jeho procesním nástupcem první stěžovatel. Soud prvního stupně žalobu opětovně zamítl, tentokrát s odůvodněním, že dědicové o nemovitosti neprojevili kvalifikovaný zájem, a proto jako věci bez vlastníka, resp. jako věci opuštěné, přešly do vlastnictví státu. Tento právní závěr založil soud na zjištění, že jejich původní vlastník (A. S.) se o ně nezajímal a nestaral, z ochoty je spravovala M. T., která také v roce 1966 prohlásila, že dědictví po A. S. nebylo dosud projednáno, poněvadž dědici přes opětovné výzvy neposílají ani správkyni, ani jinému zmocněnci plnou moc, kterou státní notářství pro projednání dědictví vyžaduje. Proti rozsudku stěžovatelé podali odvolání, v němž, kromě jiného, potvrdili, že dědicové M. T. neudělili plnou moc, a to z důvodu, že se obávali, že by se vzdala nemovitostí ve prospěch státu. Odvolání posléze doplnili o návrh na připuštění změny žalobního návrhu. Krajský soud změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobu na určení, že právní předchůdci stěžovatelů byli ke dni smrti podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, zamítl, neboť se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že byly naplněny předpoklady opuštění. Stěžovatelé podali ještě dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 2. 2003 č. j. 22 Cdo 2232/2002-125 odmítl jako nepřípustné.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelů.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno základní právo stěžovatelů na ochranu majetku. Podstatu ústavní stížnosti tvoří poskytnutí soudní ochrany vlastnickému právu právních předchůdců stěžovatelů a s ní související otázky, včetně zaručeného práva na dědění, přitom základní problém se koncentruje do posouzení, zda byly naplněny podmínky derelikce.

V souladu se svojí dosavadní judikaturou připouští Ústavní soud možnost domáhat se ochrany vlastnického práva též mimo restituční předpisy, samozřejmě jen a pouze za situace, na kterou tyto předpisy nedopadají, jsou-li splněny obecné předpoklady ochrany vlastnického práva, tj. zejména aktivní legitimace žalobce (viz např. citovaný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 403/98). V posuzovaném případě, který zcela evidentně není případem restitučním, to znamená, že úkolem obecných soudů bylo náležité objasnění těch tvrzení, která stěžovatelé zaměřili na údajné opuštění nemovitostí a k nimž předkládali důkazy. V inkriminovaném období upravovalo režim opuštěných věcí stručné ustanovení § 453 odst. 2 věty první občanského zákoníku ("Věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu."). Samotná derelikce, včetně jejích podmínek, nebyla blíže regulována. Přesto je nutno dovodit, že opuštění věci jako způsob zániku práva vlastníka je součástí vlastnického práva (v podobě ius derelinquendi) a že předpokládá projev vůle vlastníka (byť i konkludentní) nadále nebýt vlastníkem věci. Samotné fyzické opuštění věci takový právní následek nemůže vyvolat. V řízení před obecnými soudy tento požadavek nebyl respektován, neboť konkrétně krajský soud uvedl, že opuštění je nutno vykládat objektivně, a nikoliv jenom jako projev vůle, a že se neztotožňuje s názorem, že právní předchůdci stěžovatelů museli projevit přesnou a jednoznačnou vůli vzdát se vlastnického práva k nemovitostem. Jde totiž o posouzení způsobu projevu vůle podle vyjadřovacích prostředků, a to buď jako projevu vůle výslovného nebo konkludentního. Konkludentním projevem je projev vůle, který nebyl učiněn s využitím řeči, musí však být natolik zřetelný, aby z něho byl jasný zamýšlený obsah právního úkonu. V tomto smyslu nelze na animus derelinquendi usuzovat pouze z toho, že se dědicové de facto neujali vlastnického práva k nemovitostem, tzn. nezmocnili žádnou osobu k výkonu správy nemovitostí, aniž by bylo najisto postaveno, že obsahem jejich vůle byl zánik vlastnického práva, a to s přihlédnutím k tomu, že k údajnému opuštění mělo dojít před rokem 1989, v období totalitního režimu, který se vyznačoval despektem k soukromému vlastnictví. Princip demokratického právního státu, jak má na mysli čl. 1 odst. 1 Ústavy, vyžaduje, aby státní orgány respektovaly ústavní ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny) a spolehlivě zjišťovaly, zda vůle vlastníka skutečně směřuje k derelikci jeho majetku. Paralelně však každý vlastník nese - v duchu parémie "vlastnictví zavazuje" - odpovědnost za výkon vlastnického práva (tedy i za řádnou správu svého majetku).

Na druhé straně lze přisvědčit krajskému soudu, že ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku je třeba chápat tak, že zákonný požadavek, aby vlastník věci nebyl znám, se vztahuje na věci skryté, a nikoliv na věci opuštěné. Pojmu opuštění by odporovalo, pokud by se tento požadavek vztahoval i na ně; k opuštění věci může dojít nepochybně též u vlastníka, který je známý a který se tímto způsobem vzdává svého vlastnického práva.

K námitce stěžovatelů ohledně zbytečných průtahů Ústavní soud připomíná, že stěžovatelé k délce trvání řízení sami notnou dávkou přispěli, protože teprve v doplnění odvolání dne 6. 8. 2002 správně zformulovali petit. Do té doby nerespektovali, že musí být žalováno na určení vlastnického práva ke dni smrti (nejprve jednou polovinou a od roku 1999 i druhou polovinou) jejich právních předchůdců.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo stěžovatelů na ochranu jejich majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Zlíně Ústavní soud zamítl z důvodu změny žalobního návrhu až v průběhu odvolacího řízení.