I.ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997
N 29/7 SbNU 191
K závaznosti rozhodnutí ÚS a povinnosti respektovat odůvodnění nálezů ÚS i obecnou soudní praxi
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní
stížnosti stěžovatelů M. K., I. K. a A. K. proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 1995, čj. 38 Co 256/95
- 26, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne
25. 7. 1995, čj. 7 C 461/92 - 15, t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 1995, čj. 38
Co 256/95 - 26, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25.
7. 1995, čj. 7 C 461/92 - 15, se z r u š u j í .


O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností ze dne 4. 3. 1996 se
stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 26. 10. 1995, čj. 38 Co 256/95 - 26, kterým bylo potvrzeno
usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 7. 1995, čj. 7
C 461/92 - 15, jímž bylo zastaveno řízení, v němž se stěžovatelé
v procesním postavení žalobců domáhali vůči žalovanému uložení
povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Zastavení řízení bylo odůvodněno tím, že žalobci označili
Městský úřad V.n.M. jako odpůrce v řízení. Po sdělení odpůrce, že
nemá právní subjektivitu a nemůže tudíž žádný majetek vydávat,
právní zástupce žalobců, v tomto řízení stěžovatelů, navrhl
upřesnění, resp. opravu označení žalovaného - nikoliv záměnu
účastníka na straně žalovaného, jak soud požadoval. Jako odpůrce
označil město V.n.M. Soud pak dospěl k závěru, že se jedná
o neodstranitelnou vadu řízení.

Krajský soud svým usnesením ze dne 26. 10. 1995, čj. 38 Co
256/95 - 26 (v záhlaví usnesení nesprávně označeno rozhodnutí
soudu prvého stupně jako rozhodnutí Okresního soudu Brno
- venkov), potvrdil usnesení soudu prvého stupně o zastavení
řízení. Potvrdil jeho právní názor, že označení účastníka (Městský
úřad V.n.M.) bylo zcela jasné a jednoznačné a nepřicházela proto
v úvahu jeho oprava. Nebylo možno ani uvažovat o záměně účastníků
na straně žalovaného nebo přistoupení dalšího žalovaného do řízení
(§ 92 odst. 1, 2 o. s. ř.), neboť tato ustanovení by bylo možno
použít jen kdyby označený účastník, tj. zde žalovaný, právní
subjektivitu měl. Procesní návrhy žalobců byly podle něj bez
jakéhokoliv procesního účinku a soud prvého stupně neměl účastníky
o čem poučit. Poučení v tomto směru by pak podle názoru soudu bylo
nad rámec ustanovení § 5 o. s. ř., neboť směřuje do oblasti
hmotněprávní. Pokud jde o předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
a Ústavního soudu ČR, dovodil, že těmito rozhodnutími není vázán,
neboť se jedná o rozhodnutí v konkrétních věcech a vázanost
takovým rozhodnutím v jiné věci není možno ze žádného zákonného
ustanovení dovodit.

V ústavní stížnosti stěžovatelé argumentují skutečností, že
právní názory, zastávané soudy obou stupňů, neodpovídají
judikatuře Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR. Napadají
postup soudů jako formalistický, neboť se v běžné praxi obecných
soudů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR
vžila, a je zastáván názor, že nesprávné označení účastníka má
povahu odstranitelného nedostatku řízení, a je tedy namístě
poučovací povinnost soudu podle ustanovení § 5 o. s. ř. V postupu
soudů spatřují porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.

Podle čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České
republiky, je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje také
o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu
veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, jak vyplývají
z ústavních zákonů nebo mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy
České republiky.

Ústavní soud po prozkoumání spisového materiálu dospěl
k závěru, že se závěry Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu
v Hodoníně nelze souhlasit - jak vyplývá ostatně i z konstantní
rozhodovací praxe Ústavního soudu. Nutno opětovně uvést, že se
jedná v dané věci o restituční zákon, kterým se demokratická
společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých
majetkových a jiných křivd, které spočívaly v porušování obecně
uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho
orgány jsou povinny postupovat v řízení podle zákona a v souladu
se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních právech
a lidských svobodách má být alespoň zčásti kompenzována. Otázku
rozsahu soudem vykonávané poučovací povinnosti je třeba provádět
se zřetelem na individuální prvky daného případu. Vždy je třeba
mít na zřeteli, že nejvyšší hodnotou rozhodování soudů je
individuální spravedlnost v mezích zákona včetně procesních
ustanovení.

Z hlediska ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. má mít návrh na
zahájení řízení (žaloba) takové náležitosti, aby mohl být
podkladem pro projednání věci samé. Není jistě věcí soudu poučovat
žalobce v hmotněprávní otázce. Nicméně konstantní rozhodovací
praxe Ústavního soudu ČR se již přiklonila k názoru, že je nutno
poučit žalobce ve věci správného označení účastníka, a to i tehdy,
je-li žalována osoba, která nemá způsobilost být účastníkem
řízení, tím spíše, že v dané věci se jedná o restituci a je tedy
namístě postupovat tak, aby nedocházelo k formalistickému přístupu
soudů. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na již publikovanou
judikaturu. V souvislosti s chybným označením účastníka (obecní
úřad, magistrát, městský - obecní úřad namísto obce apod.)
judikoval, že obecné soudy pochybily, jestliže bez poučení
zastavily řízení (např. II. ÚS 108/93, sv. 3 díl I. č. 43, popř.
II. ÚS 79/94, sv. 2 díl II. č. 47, Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). V jiném případě Ústavní soud přímo vyslovil, že
"není věcí soudu, aby účastníka poučoval o hmotném právu, tedy ani
o otázce věcné legitimace; to však neznamená, že by soud žalobce
neměl vůbec poučit ve věci správného označení účastníků, tj.
i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem
řízení. Tento názor zastává Ústavní soud proto, že způsobilost být
účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou soud zkoumá
z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení.
Měl by tedy soud předtím, než řízení zastaví, dát žalobci
(účastníku) možnost věc napravit (IV. ÚS 41/95, sv. 4 díl II. č.
79, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Ústavní soud ze svého výše uvedeného závěru vyvodil, že
napadenými rozhodnutími obou soudů byl porušen jednak čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo každého
domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného
a nezávislého soudu, a také čl. 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá,
aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Přitom
nemohl nechat bez povšimnutí stanovisko krajského soudu, že není
vázán rozhodnutími ať již Nejvyššího soudu ČR či Ústavního soudu
ČR, protože to nelze z žádného zákonného důvodu dovodit. Lze
zřejmě souhlasit s tím, že - obecně řečeno - jde o rozhodnutí
v konkrétních věcech, jimiž se v určitém konkrétním případě obecný
soud necítí vázán; zevšeobecnění však není na místě. Čl. 89 odst.
2 Ústavy ČR stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu
jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Tím v případě ústavní
stížnosti proti rozsudkům obecných soudů je např. zrušení
napadeného rozhodnutí, které je uvedeno ve výroku příslušného
nálezu Ústavního soudu. To ovšem neznamená, že právní názor
Ústavního soudu, uvedený v odůvodnění takového nálezu, je bez
jakéhokoliv právního významu, protože není interpretací určitého
zákonného ustanovení, ale výrazem či obrazem aplikace Ústavy ČR,
Listiny základních práv a svobod či odpovídající mezinárodní
Úmluvy o lidských právech, která má bezprostřední závaznost
a přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR. Obecně
negativní přístup k takovému právnímu názoru vyvolává pak
nejistotu, zda soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy ČR, že
je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytoval ochranu právům. Musí si totiž být vědom, že pokud
právní názor Ústavního soudu ČR v konkrétním případě nehodlá vzít
na vědomí, že v případné ústavní stížnosti bude s největší
pravděpodobností Ústavní soud judikovat ve smyslu svého
předchozího rozhodnutí. Není ovšem ani zanedbatelné podotknout, že
jiný postup soudu, tj. obecné nerespektování rozhodovací praxe,
vedoucí k odlišným rozhodnutím ve stejné otázce, má dopad na pocit
právní jistoty občanů, která je nezbytným důsledkem demokratické
povahy ústavního státu a odpovídá kvalitě chování právního státu,
které je nejen ve shodě s formálně-právními předpisy, ale je také
spravedlivé.



Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnosti vyhovět
a napadená rozhodnutí zrušit dle ustanovení § 82 odst. 1 až 3
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se
nelze odvolat.

V Brně dne 18. března 1997