I.ÚS 705/2000 ze dne 22. 5. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného advokátem JUDr. R. K., proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 9 Cm 72/96, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský obchodní soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 9 Cm 72/96, vyslovil [poznámka: ve věci navrhovatele Z. P. a odpůrce obchodní společnosti B., s.r.o., (dále jen "obchodní společnost B."), o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady konané dne 5. 12. 1999] neplatnost usnesení valné hromady obchodní společnosti B., s.r.o., konané 5. 12. 1995, kterým bylo schváleno zvýšení základního jmění společnosti o 4 800 000 Kč vkladem nového společníka J. M., jímž bylo schváleno přistoupení nového společníka J. M., kterým bylo schváleno odvolání stávajících jednatelů J. M. a Z. P., kterým byl jmenován J. M. do funkce jednatele společnosti a kterým byla změněna společenská smlouva ve znění jejího dodatku.

Krajský soud v odůvodnění tohoto usnesení poukázal především na to, že rozhodující navrhovatelem (poznámka: současně také společníkem a jednatelem obchodní společnosti B.) namítanou skutečností je nedoručení pozvánky k jednání valné hromady obchodní společnosti B. svolané jednateli na 5. 12. 1995. Podle ustanovení § 129 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen "obch.zák.") ve znění do 30. 6. 1996 termín a program valné hromady je nutno oznámit společníkům nejméně 15 dnů přede dnem jejího konání, a to písemnou pozvánkou, nestanoví-li společenská smlouva jinak (poznámka:. společenská smlouva obchodní společnosti B. uzavřená dne 17. 2. 1994 upravuje tento postup stejně jako citované ustanovení obch.zák.; podle čl. VIII. odst. 6, 7 valnou hromadu svolávají písemnou pozvánkou jednatelé nejméně 1x za rok). Krajský soud uvedl, že mezi účastníky řízení je nesporné tvrzení navrhovatele Z. P. o nedoručení pozvánky na jednání valné hromady dne 5. 12. 1995, z čehož plyne, že nebyl dodržen postup při jejím svolání. Za této situace nemohla valná hromada přijmout žádné rozhodnutí, neboť postupem rozporným s ustanovením článku VIII. odst. 7 bylo společníkovi (navrhovateli) odňato základní právo související s jeho účastí a s výkonem hlasovacích práv. Jestliže valná hromada na tuto okolnost nebrala zřetel a přijala ve výroku uvedená usnesení, nezbylo krajskému soudu než vyslovit za použití ustanovení § 131 obch.zák., ve znění do 30. 6. 1996, jejich neplatnost.

Usnesení krajského soudu ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 9 Cm 72/96, napadl J. M. (dále jen "stěžovatel") ústavní stížností, v níž především uvedl, že o jednání krajského soudu dne 15. 6. 2000 nebyl informován, nebyl obeslán a citované usnesení mu rovněž nebylo doručeno. O tomto rozhodnutí se dověděl "pouze náhodou, když byl upozorněn na skutečnost, že v mezidobí byl vymazán jako jednatel společnosti B. s.r.o. z obchodního rejstříku, takže došlo k marnému uplynutí lhůty pro odvolání, rovněž šedesátidenní lhůty stanovené § 72 odst. 2 zákona číslo 182/1993 Sbírky, obdobně došlo k marnému uplynutí lhůty stanovené pro podání dovolání".

Stěžovatel se domnívá, že v důsledku toho došlo k zásahu do jeho procesních práv, byla mu odepřena soudní ochrana a došlo tak k zásahu do jeho práva založeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně poukázal na Ústavním soudem vícekrát konstatovaný princip rovnosti zbraní, neboť krajský soud v souzené věci rozhodoval na základě tvrzení toliko jedné ze stran a "obsazení procesních stran v dané věci krajského obchodního soudu bylo pouze výsledkem formalistického právního názoru Nejvyššího soudu ve shora označené věci" (poznámka: usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2288/99). Stěžovatel z hlediska "personálního obsazení procesních stran" poukázal rovněž na vývoj právní úpravy, neboť po novele o.s.ř. s účinností od 1. 1. 2001, by k uvedenému zásahu do jeho práv zřejmě nedošlo, a to s ohledem na skutečnost, že jednatelé jsou ve smyslu ustanovení § 200c odst. 1 o.s.ř. účastníky řízení vedle právnické osoby. Stěžovatel spatřuje zásah do svých procesních práv rovněž v tom, že krajský soud vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu ve výše uvedené věci, a připomíná, že v souzené věci se jedná o jinou věc.

Stěžovateli prý dále - s ohledem na skutečnost, že se v zákonné lhůtě 60 dnů ani nedověděl o zásahu do jeho práv - nezbývá než ústavní stížnost opřít o ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kdy ústavní stížnost je podávána ve lhůtě kratší než jeden rok a dle stěžovatelova názoru podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy (v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu uvedené pod sp. zn. II.ÚS 15/95.

Stěžovatel s ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, podle něhož se usnesení Krajského obchodní soudu v Brně ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 9 Cm 72/96, zrušuje.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel namítá, že v řízení před Krajským obchodním soudem v Brně ve věci uvedené pod sp. zn. 9 Cm 72/96 mu byla odepřena soudní ochrana a došlo tak k zásahu do jeho práva založeného čl. 36 Listiny.

Tuto námitku akceptovat nelze.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci ("zásahem orgánu veřejné moci") bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

Řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je návrhovým řízením (účast v něm byla stanovena v § 90 o.s.ř. ve zněni do 31. 12. 2000 a v téže úpravě po 1. 1. 2001 v ustanovení § 94 odst. 2). Účastenství v řízení je upraveno v § 131 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2000 (poznámka: v nynějším znění ustanovení § 131 odst. 1, 4 a 6 obch. zák.) a podle tohoto ustanovení by byl mohl podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady také stěžovatel. Že tak v souzené věci neučinil, je pochopitelné. Oproti tomu však navrhovatel [(Z. P. ) ve věci sp. zn. 9 Cm 72/96] se usnesením valné hromady společnosti B. ze dne 5. 12. 1995 cítil dotčen na svých právech, a proto návrh na neplatnost usnesení valné hromady podal. Za této situace krajský soud se stěžovatelem (poznámka: který nepodal návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady) dále nejednal a ústavní stížností napadené usnesení mu nezasílal, neboť předchozí (ale ani stávající) právní úprava institut vedlejšího účastenství ze zákona neobsahuje. Snahu zákonodárce neučinit z předmětných řízení ve věci akciových společností tribunály s neomezeným počtem účastníků (jestliže stanoví závaznost rozhodnutí pro každého a vylučuje tak nezbytnost účasti všech společníků nebo akcionářů) lze ostatně dovodit z ustanovení § 131 odst. 4, resp. odst. 7 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2000 i po 1. 1. 2000, které zakotvuje výjimku z ustanovení § 159 odst. 2 o.s.ř. (srov. ustanovení § 167 odst. 2 o.s.ř.)].

Ústavní soud je proto přesvědčen, že k porušení stěžovatelova základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny nedošlo a ani dojít nemohlo, neboť - z výše uvedených důvodů - nebyl účastníkem soudního řízení. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že jestliže byl stěžovatel výrokem usnesení ve věci sp. zn. 9 Cm 72/96 dotčen a současně mu nebylo zřejmé, jaké je jeho právní postavení (zda je i nadále společníkem nebo jednatelem obchodní společnosti B.) mohl podat žalobu na určení svého postavení v uvedené obchodní společnosti. Jedná se o osobní právo, které lze uplatnit kdykoliv za existence společnosti.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v případě stěžovatelem podané ústavní stížnosti se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].

Za tohoto stavu se Ústavní soud již dále nezabýval stěžovatelovým návrhem na přípustnost podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.




K návrhu stěžovatele na spojení řízení ve věci předmětné ústavní stížnosti s řízením o jeho ústavní stížnosti ze dne 5. 5. 2000, Ústavní soud konstatuje, že o této ústavní stížnosti již rozhodl dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 288/2000.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2003








JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj