I.ÚS 711/11 ze dne 15. 3. 2011
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Štastným, advokátem, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2084/2010 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2011 sp. zn. 21 Co 180/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. 3. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným rozsudkem zrušil Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2010 sp. zn. 21 Co 180/2007 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Tímto rozsudkem krajského soudu bylo plně vyhověno žalobě stěžovatelky; vzhledem k tomu, že dovolání nemá odkladný účinek, uhradil žalovaný v mezidobí předmět sporu spolu s náklady řízení. Napadeným usnesením zrušil Krajský soud v Brně rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 7 C 80/2005 a na základě zpětvzetí žaloby stěžovatelkou (z důvodu zaplacení ji požadovaného plnění ze strany žalované) řízení zastavil (i přes nesouhlas žalované), přičemž rozhodl, že podle ust. § 150 o. s. ř. nemá žádný účastník právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Před věcným posouzením ústavní stížnosti musel Ústavní soud zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně podmínky plynoucí z ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy české republiky (dále jen "Ústava") představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé. Dílčí procesní postupy jsou napadnutelné ústavní stížností v zásadě jen tehdy, pokud nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 597/06 ze dne 26. 9. 2006). Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou; z tohoto důvodu se Ústavní soud nezabýval argumentací stěžovatelky vztahující se k tomuto rozhodnutí. Nejvyšší soud, v rámci meritorního přezkumu, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu je v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu a z tohoto důvodu jej zrušil. Vzhledem k procesnímu úkonu stěžovatelky (zpětvzetí žaloby pro zaplacení) však právní závěry předmětného rozsudku, jímž nadto nebylo řízení ukončeno, nebyly aplikovány a toto rozhodnutí tak nebylo způsobilé nepřípustně a nezhojitelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky.

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá usnesení krajského soudu v celém jeho rozsahu, přičemž vůči jeho výrokům I. (zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení) a III. (nepřiznání náhrady nákladů řízení České republice) nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, když pouze uvádí, že v tomto rozsahu rozhodl krajský soud v souladu s občanským soudním řádem a jejím návrhem. Vzhledem k výše uvedenému je tak v rozsahu napadených výroků I. a III. nutno považovat stěžovatelku za osobu neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, když ta netvrdí, že předmětnými výroky byla porušena její základní práva či svobody; naopak jak sama uvádí, bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a jejím návrhem, přičemž výrok III. se nikterak jejích práv nedotýká.

Předmětem ústavní stížnosti tak zůstal pouze výrok II. usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. K tomu stěžovatelka uvedla, že předmětný výrok zcela vybočuje z obvyklého rozhodování soudů při zastavení řízení po zpětvzetí žaloby z důvodu plnění poskytnutého žalovanou stranou v průběhu soudního řízení a z obvyklého posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných, jak má na mysli ust. § 150 o. s. ř. Krajský soud měl dle stěžovatelky rozhodnout podle ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., dle kterého byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375). K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Stěžovatelkou předložené námitky se pohybují v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podrobně odůvodnil. Odvolací soud tak v napadeném rozhodnutí popsal, jaké skutečnosti považoval za důvody hodné zvláštního zřetele a dostatečně vyložil, jak na věc nahlížel. Ze strany obecného soudu se proto nejednalo o svévolný postup, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) a e) a podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zčásti nepřípustný, zčásti jako podaný osobou k tomu neoprávněnou a zčásti zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2011


Vojen Güttler
předseda senátu