I.ÚS 714/04 ze dne 19. 7. 2005
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.M., zastoupené advokátem JUDr. J.Š., proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2003, čj. 12 C 297/2003 - 190, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2004, čj. 6 Co 7/2004 - 214, t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá .


O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatelka se včasnou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2004, čj. 6 Co 7/2004 - 214, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2003, čj. 12 C 297/2003 - 190. Tímto rozsudkem okresní soud zamítl návrh, aby žalované VD bylo povinno vydat, jako vypořádací podíl po J.O., dědičce M.M. (stěžovatelce v řízení před Ústavním soudem) starší traktor Zetor a traktorový přívěs. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2004, čj. 29 Odo 635/2004 - 255, bylo dovolání stěžovatelky proti shora označenému rozsudku krajského soudu odmítnuto.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že jí obecné soudy upřely právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále porušily její vlastnické právo, jehož ochrana je ústavně zaručena čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Podle názoru stěžovatelky soudy nevzaly v úvahu, že sice došlo neplatně, s účinností od 14. 11. 1992, ke změně stanov VD (dále jen VD), avšak tato změna se ničím nedotkla čl. 11 stanov o členských právech. V čl. 11 odst. 1 písm. d) stanov VD, v platném znění, má člen družstva právo, při zániku členství, na vypořádací podíl ve stejné podobě, v jaké byl splacen základní členský vklad nebo další vklad. Tuto skutečnost nevzaly obecné soudy v úvahu při posuzování vypořádání podílu, ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1 ObchZ. Na základě uvedených skutečností měly soudy rozhodnout, při zániku členství člena družstva, o vypořádání jeho podílu ve stejné podobě, v jaké splatil základní členský vklad nebo další vklad. Stěžovatelka dále uvedla, že vlastní 20 ha zemědělské půdy. Po likvidaci VD bude nucena své pozemky obdělávat sama. Pokud jí VD vyplatí pouze částku 41 800,-- Kč z titulu vypořádacího podílu, nebude mít prostředky k tomu, aby si pořídila traktor s vlekem. Proto věcné plnění, které žádá, považuje za spravedlivé a plně v souladu s platnými zákony ČR.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Okresní soud v Českých Budějovicích uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Při svém rozhodování vycházel z platného znění obchodního zákoníku a občanského soudního řádu. Napadený rozsudek vydal v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vysloveným v rozsudku ze dne 21. 8. 2003, čj. 29 Odo 146/2003 -153. Jeho rozhodnutí vychází z ustanovení § 233 ObchZ, důvody pro použití tohoto ustanovení podrobně uvedl v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku.

Krajský soud v Českých Budějovicích odkázal na právní závěry ve svém rozsudku. Stejně jako okresní soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2003, čj. 29 Odo 146/2003 - 153, kde byl vysloven názor, že ustanovení stanov družstva o způsobu vypořádání vypořádacího podílu je neplatné, takže vypořádání mělo proběhnout podle § 233 ObchZ. Podle § 234 odst. 1 ObchZ se vypořádací podíl uhrazuje v penězích. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti, a nelze proto argumentovat porušením ústavních záruk.

Ze spisu sp. zn. 12 C 297/2003 Okresního soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že tento soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2002, sp. zn. 10 C 69/2001, zamítl návrh, aby žalovanému VD byla uložena povinnost vydat jako vypořádací podíl po J.O. stěžovatelce starší traktor Zetor s přívěsem. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 10. 2002, čj. 6 Co 2168/2002 - 139, tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 21. 8. 2003, čj. 29 Odo 146/2003 - 153, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, čj. 12 C 297/2003 - 190, nově rozhodl tak, že návrh na vydání traktoru s přívěsem opět zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že doplnil dokazování a vzal za prokázáno, že stěžovatelka požadovala vypořádací podíl po svém otci J.O. v hodnotě 41 800,-- Kč a nebyla dosud vypořádána. Namísto peněžního plnění požadovala a stále požaduje věcné plnění, tj. traktor a vlečný vůz. Stanovy žalovaného VD, účinné v době úmrtí zůstavitele, upravovaly způsob vydání vypořádacího podílu odchylně od způsobu určeného obchodním zákoníkem. V důsledku toho je úprava vypořádání podle stanov družstva neplatná. Proto okresní soud musel posuzovat způsob vypořádání podle obchodního zákoníku. Ustanovení § 234 odst. 1 ObchZ stanoví, že vypořádací podíl se uhrazuje v penězích. Protože mezi účastníky sporu nedošlo k dohodě o způsobu vydání vypořádacího podílu, může se stěžovatelka domáhat jeho vydání soudní cestou. Podle platných ustanovení obchodního zákoníku může stěžovatelka požadovat pouze plnění v penězích. Stěžovatelka však stále požaduje věcné plnění a nabídky žalovaného na vyplacení v penězích odmítá. Soud proto žalobu zamítl, neboť žádné ustanovení obchodního zákoníku nedává stěžovatelce možnost, aby sama zvolila způsob vypořádání.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 6 Co 7/2004, napadený rozsudek okresního soudu potvrdil. Okresní soud nepochybil při zjišťování skutkového stavu a při rozhodování správně vycházel z právního názoru, který ve věci zaujal Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 21. 8. 2003, čj. 29 Odo 146/2003 - 153. Podle tohoto právního názoru je třeba provést vypořádání podle § 234 ObchZ, tedy v penězích, neboť ustanovení stanov žalovaného družstva, ve znění účinném od 30. 3. 1996 do 31. 11. 1998, je neplatné. Napadené rozhodnutí okresního soudu tedy vychází z právního názoru Nejvyššího soudu ČR a tímto právním názorem je vázán i soud odvolací. Pokud stěžovatelka požaduje uhrazení vypořádacího podílu ve věcném plnění, nemá na toto věcné plnění nárok.

Dovolání stěžovatelky proti shora označenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 29. 9. 2004, čj. 29 Odo 635/2004 - 255, neboť neshledal, že by odvolací soud rozhodoval o právní otázce, která má po právní stránce zásadní význam podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá rozsudky obecných soudů a tvrdí, že jejich postupem byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 38 odst. 2 a v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti však neuvádí, jakým konkrétním postupem soudy její základní práva v řízení porušily. Podstata její ústavní stížnosti spočívá v polemice s výkladem stanov VD ve vztahu k ustanovením § 234 odst. 1 a § 269 odst. 3 ObchZ a s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních předpisech. Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před obecnými soudy a podle jeho zjištění základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Věc byla dvakrát předmětem odvolacího i dovolacího řízení, obecné soudy i Nejvyšší soud ČR se podrobně zabývaly obsahem stanov VD a jejich souladem s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Dospěly poté k závěru, že znění stanov VD bylo, v rozhodné době, v rozporu s ustanoveními obchodního zákoníku. Proto návrh stěžovatelky na věcné plnění zamítly a svá rozhodnutí, která opřely o závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, dostatečně odůvodnily. Právní závěry obecných soudů jsou v souladu s obecným právem a v rozhodnutích obecných soudů nebylo shledáno nic protiústavního.

Nedošlo tedy k porušení žádného ze základních práv stěžovatelky, tvrzených v ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.


Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 19. července 2005



Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu