I.ÚS 716/02 ze dne 1. 4. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti ing. S. B., zastoupeného advokátem JUDr. M. H., proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 592/2002,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud ČR v záhlaví označeným usnesením zastavil výrokem I. řízení ve věci žalobce JUDr. L. B. proti žalovanému (stěžovateli) o zaplacení částky 720.000 Kč s příslušenstvím. Napadeným výrokem II. zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že napadeným výrokem citovaného usnesení Nejvyšší soud porušil jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 90 ústavy ČR, v čl. 36 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel rovněž namítá porušení čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Protiústavnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že přiznaná náhrada nákladů řízení vůči němu není spravedlivá. Nejvyšší soud totiž při jejím určení vycházel z ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a na tomto základě stanovil částku 7.500 Kč za zastupování v dovolacím řízení a částku 75 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů advokáta (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky). Stěžovatel tvrdí, že byl v dovolacím řízení zcela úspěšný a že požadoval náhradu nákladů řízení ve výši 42.300 Kč. Výrok o nákladech řízení pokládá za řádně neodůvodněný, "kdy jde o odůvodnění ryze formální obsahující toliko výčet paragrafů upravujících náklady řízení." V tom spatřuje stěžovatel ze strany Nejvyššího soudu "jisté prvky libovůle a nahodilosti."

Stěžovatel se dále podrobně věnuje ustanovení § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a uvádí, že prý pro výrok o nákladech řízení není rozhodné, jak Nejvyšší soud rozhodl (tzn. že v této věci zastavil řízení), nýbrž jaké rozhodnutí odvolacího soudu mělo být v dovolacím řízení přezkoumáno. Na základě této úvahy stěžovatel dovozuje, že ustanovení § 14 citované vyhlášky nelze aplikovat na případy rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních podaných proti meritorním rozhodnutím odvolacích soudů. K ustanovení § 18 odst. 1 této vyhlášky stěžovatel namítá, že toto ustanovení umožňuje soudu snížit sazbu odměny o 50 %, pokud advokát učinil toliko jediný úkon právní služby. V daném případě však údajně byly učiněny úkony dva, tzn. převzetí věci a písemné vyjádření stěžovatele k dovolání.

V postupu Nejvyššího soudu, který stěžovateli nepřiznal právo na úplnou náhradu nákladů řízení, ačkoliv měl v řízení plný úspěch, stěžovatel spatřuje porušení citovaných ústavních práv, a proto navrhuje napadený výrok citovaného usnesení Nejvyššího soudu jako protiústavní zrušit.

Ústavní soud především shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě brojí toliko proti aplikaci jednoduchého práva obecným soudem ohledně nákladů řízení, konkrétně proti aplikaci některých ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Již na tomto místě je proto nutno předeslat, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu proto posuzovat správnost aplikace jednoduchého práva, přirozeně za podmínky, že jeho aplikací nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

V daném případě stěžovatel především namítá, že citované usnesení Nejvyššího soudu ČR je ve vztahu k určení náhrady nákladů řízení nedostatečně odůvodněno. K tomu Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud se skutečně v podstatě omezil na výčet ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb., které při výpočtu nákladů řízení aplikoval, a na následné určení výše odměny advokáta a paušální částky náhrady hotových výdajů ve shora uvedené výši. Ústavní soud nicméně již v řadě svých předchozích rozhodnutí judikoval, že otázku výše náhrady nákladů řízení nelze z hlediska spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Proto tuto námitku stěžovatele považuje za zjevně neopodstatněnou, jelikož z odůvodnění napadeného usnesení je dostatečně zřejmé, jaká ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Nejvyšší soud aplikoval a z výsledné částky přiznané náhrady nákladů řízení je rovněž evidentní, jakým způsobem tato ustanovení Nejvyšší soud interpretoval.

Ústavní soud proto konstatuje, že podstata ústavní stížnosti brojí toliko proti aplikaci jednoduchého práva (podzákonné normy). V tomto směru jsou však možnosti přezkumu ze strany Ústavního soudu značně omezené, neboť - jak již Ústavní soud předeslal výše - jeho úkolem není interpretace jednoduchého práva ani sjednocování judikatury. Ústavní soud se tedy omezil pouze na otázku, zda se Nejvyšší soud při interpretaci a aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb. nedopustil svévole, např. porušení kogentních norem. Pouze v takovém případě by totiž napadené usnesení Nejvyššího soudu nabylo protiústavní intenzity.

V tomto směru Ústavní soud shledal, že dle ustanovení § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. "rozhodne-li soud o odmítnutí dovolání nebo o zastavení dovolacího řízení, je-li předmětem dovolacího řízení rozhodnutí o odmítnutí žaloby nebo o zastavení řízení nebo je-li předmětem dovolacího řízení pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, o lhůtě k plnění, o předběžné vykonatelnosti, o příslušenství pohledávky nebo rozhodnutí procesní povahy, platí § 14 obdobně." Z ustanovení § 14 odst. 1 vyplývá, že "rozhodne-li soud o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, činí sazba odměny 50 % sazby stanovené podle odst. 3, nejméně však 400 Kč a nejvýše 15.000 Kč."

Jestliže tedy Nejvyšší soud vyložil citovaná ustanovení v souzené věci de facto tak, že pokud dovolací soud rozhodne o zastavení řízení, je vždy namístě použít § 14 (podle něhož také stanovil maximální sazbu odměny ve výši 15.000 Kč), zatímco stěžovatel z gramatické dikce § 15 dovozuje, že pro výrok o náhradě nákladů řízení není relevantní forma rozhodnutí Nejvyššího soudu, nýbrž to, jaké rozhodnutí má být v dovolacím řízení přezkoumáno, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že uvedená rozpornost interpretace citovaných ustanovení protiústavní intenzity nedosahuje; jen pro úplnost lze dodat, že interpretaci citovaných ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. provedenou Nejvyšším soudem Ústavní soud pokládá za ústavně konformní a není proto dán důvod napadené usnesení zrušit pouze z toho důvodu, že stěžovatel dospěl k jiné interpretaci citovaných zákonných ustanovení.

Totéž platí o námitce stěžovatele ohledně výkladu ustanovení § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., podle něhož učinil-li advokát v řízení pouze jediný úkon právní služby, soud sníží sazbu odměny o 50 %. Stěžovatel tvrdí, že v daném případě byly učiněny úkony dva - převzetí věci a písemné vyjádření stěžovatele k dovolání. Protože však Ústavní soud ze spisu Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Odo 592/2002 zjistil, že stejný advokát zastupoval stěžovatele již v odvolacím řízení před Krajským soudem v Brně, nelze za těchto okolností ani v postupu Nejvyššího soudu, který neuznal dva úkony právní služby, nýbrž toliko úkon jeden, spatřovat protiústavní pochybení.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2003

JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu