I.ÚS 717/13 ze dne 7. 5. 2013
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radima Hájka, zastoupeného Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 148, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2012, sp. zn. 9 Cmo 531/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující skutečnosti.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo jako věcně správné potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 4. 2012, č. j. 52 Cm 38/2012-56, jímž byly odmítnuty námitky stěžovatele ze dne 29. 3. 2012 a 5. 4. 2012 proti směnečnému platebnímu rozkazu, kterým byl stěžovatel spolu s Mgr. Miroslavem Herudkou společně a nerozdílně zavázán k zaplacení směnečného peníze ve výši 3 000 000 Kč s přísl., směnečné odměny a náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že námitky ze dne 29. 3. 2012 neobsahovaly žádné vysvětlení, v čem je napadené rozhodnutí nesprávné, tedy postrádaly odůvodnění a námitky ze dne 5. 4. 2012, doručené soudu dne 6. 4. 2012, které již obsahovaly namítané skutečnosti, byly podány opožděně, soud v souladu s ust. § 175 odst. 3 o. s. ř. tyto námitky odmítl.

Stěžovatel ústavní stížností napadá - s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod - v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu a domáhá se jeho zrušení.

V konkrétnostech stěžovatel popisuje okolnosti daného případu, včetně důvodů, jež uváděl v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kdy vysvětlil, proč nebyl schopen v tehdy zákonem stanovené lhůtě 3 dnů námitky řádně odůvodnit a proč byl nucen požádat o delší lhůtu k jejich odůvodnění. S odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 i zákon č. 404/2012 Sb. zdůrazňuje, že odvolací soud rozhodoval po jejich zveřejnění a měl tedy zcela legitimní pravomoc napadené usnesení zrušit s tím, že delší lhůta k podání odůvodnění námitek se připouští. Pokud tak neučinil, porušil chráněné zájmy stěžovatele ve smyslu ustanovení § 2 a 3 o. s. ř. a v konečném důsledku tak došlo i k porušení ústavně zaručených práv shora označených.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Takový stav v posuzované věci však zjištěn nebyl.

Ústavní soud uvádí, že v řízení před obecným soudem šlo o žalobu společnosti DEVENANTE, a. s., nejen proti žalovanému stěžovateli, ale i proti Mgr. Miroslavu Herudkovi, o zaplacení částky 3.000.000 Kč s příslušenství a směnečné odměny 10.000 Kč ze směnky.

Směnečným platebním rozkazem byl stěžovatel spolu s žalovaným Mgr. Miroslavem Herudkou společně a nerozdílně zavázán k zaplacení směnečného peníze ve výši 3 000 000 Kč s přísl., směnečné odměny a náhradě nákladů řízení.

Shodně jako nynější stěžovatel si i druhý žalovaný Mgr. Miroslav Herudka podal námitky proti stejnému směnečnému rozkazu a shodně jako u nynějšího stěžovatele byly tyto námitky odmítnuty jako opožděné pro podání po uplynutí 3 - denní lhůty (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 3. 4. 2012 č. j. 52 Cm 38/2012-25).

Shodně jako nynější stěžovatel si Mgr. Miroslav Herudka podal odvolání proti usnesení krajského soudu o odmítnutí svých námitek pro opožděnost. Týž Vrchní soud v Praze - ve stejný den jako nyní napadené usnesení - tehdejší usnesení krajského soudu potvrdil (usnesením ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 9 Cmo 218/2012), a to v podstatě se shodným odůvodněním jako vrchní soud nyní napadené usnesení.

Rovněž stěžovatel Mgr. Miroslav Herudka podal proti usnesení vrchního soudu ústavní stížnost. Nechal se zastoupit stejným advokátem jako nynější stěžovatel. Rovněž v důsledku toho byla ústavní stížnost Miroslava Herudka, druhého žalovaného, sepsána věcně v podstatě identicky jako ústavní stížnost nynější.

Ústavní stížnost spolužalovaného Mgr. Miroslava Herudka byla usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 718/13 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v tomto usnesení uvedl: "Ústavní soud připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v posuzované věci zjištěn nebyl. Již soud I. stupně, vycházeje z nezpochybňovaných skutkových zjištění, své odmítavé rozhodnutí náležitě odůvodnil. Učinil tak i soud odvolací, který napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil, přitom vycházel z v době jeho rozhodování účinného znění ustanovení § 175 o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, přestože tento rozhodoval po zveřejnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12, jímž byla zrušena lhůta tří dnů k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu v odstavci prvém uvedeného ustanovení, nepovažuje Ústavní soud za jím neakceptovatelné za stavu, kdy právní vztah účastníků daného řízení byl vztahem obchodním a nikoliv "spotřebitelským", a kdy účinnost derogačního nálezu byla odložena ke dni 30. 4. 2013, přičemž odkazuje na důvody zmíněného nálezu, včetně zdůvodnění nutnosti odložení jeho účinnosti (bod 47).".

Ústavní soud, rozhodující nyní ve stejném složení jako tehdy, když rozhodoval o ústavní stížnosti spolužalovaného Mgr. Miroslava Herudka, neshledává nyní důvod odchýlit se od usnesení ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 718/13.

Ústavní soud v citovaném usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 718/13, uvedl, že "právní vztah účastníků daného řízení byl vztahem obchodním a nikoliv "spotřebitelským"...". Pod pojmem "účastníci řízení" citované usnesení zamýšlelo účastníky řízení podle občanského soudního řádu, kterým jsou žalobce a žalovaný, tedy oba žalovaní, a tudíž i nynější stěžovatel. Onen vztah obchodní tehdy Ústavní soud zjevně dovodil z listin, které tehdejší stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. Z nich totiž plyne, že byla žalována směnka vlastní zajišťovací, která byla přímo navázána na úhradu obchodního podílu, prodaného "Smlouvou o převodu obchodního podílu". Převodce obchodního podílu byl Ivo Karanský a nabyvatel nynější stěžovatel, přičemž tehdejší stěžovatel Mgr. Miroslav Herudek byl jako aval žalován jako druhý. Uvedené plyne i z listin přiložených k ústavní stížnosti nynějším stěžovatelem (zejména z odůvodnění námitek nynějšího stěžovatele ze dne 5. 4. 2012 proti směnečnému platebnímu rozkazu).

Podle přesvědčení Ústavního soudu důvodem odchýlení se od citovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 718/13 nemůže být ani skutečnost, že tu existovalo krátké mezidobí od vydání usnesení dne 2. 4. 2013 do dne 1. 5. 2013, kdy již nabyl účinnosti citovaný derogační nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12.

Opačný přístup by značil založení neodůvodněné nerovnosti stěžovatelů, jejichž ústavní stížnost byla Ústavním soudem rozhodnuta před 1. 5. 2013 na jedné straně, a těch stěžovatelů, u nichž bylo rozhodnutí Ústavního vydáno dne 1. 5. 2013 a později na straně druhé; to jen s odkazem na to, že měli tu výhodu, že Ústavní soud nepostupoval tak rychle, aby stihl rozhodnout do 30. 4. 2013. Přiléhavé konsekvence v tomto ohledu demonstruje právě nynější případ. Ústavní stížnost obou žalovaných ve stejném řízení byla totiž Ústavnímu soudu doručena ve stejný den (26. 2. 2013). Rozhodnout jednou v neprospěch žalovaného Mgr. Miroslava Herudka a jednou ve prospěch spolužalovaného Ing. Radima Hájka, jen s odkazem na o několik týdnů odlišnou délku řízení o jejich ústavní stížnosti, kterou ovlivnit nemohli, by bylo nerozumné.

Je tu však i další argument. Opačný přístup by adekvátně nereflektoval ani citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/12 zdůrazňovaný princip právní jistoty směnečných (šekových) věřitelů (bod 47.). Směneční věřitelé by totiž byli v nejistotě, zda v jejich věci - přitom pravomocně rozhodnuté dlouho před dnem 30. 4. 2012 (napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. 12. 2012) - nedojde k zásadnímu obratu, tedy že zpětně budou směnečné námitky shledány za včasné, pouze a jen v důsledku toho, že Ústavní soud "shodou okolností" rozhodne o ústavní stížnosti směnečných dlužníků až pod 30. 4. 2013.

III.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2013


Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu