I.ÚS 729/2000 ze dne 8. 12. 2005
N 224/39 SbNU 369
Platnost nájemní smlouvy
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 8. prosince 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000 ve věci ústavní stížnosti společnosti M. I., s. r. o., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004 sp. zn. 28 Cdo 121/2004, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2000 sp. zn. 13 Co 232/2000 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. března 2000 sp. zn. 15 C 176/99, podle něhož stěžovatelka je povinna vyklidit v rozsudku specifikované nebytové prostory a vyklizené je předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku.

1. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 121/2004 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 13 Co 232/2000 se zrušují.

2. Návrh na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2000 sp. zn. 15 C 176/99 se odmítá.

3. Návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem se odmítá.


Odůvodnění


I.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 121/2004, rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 13 Co 232/2000 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2000 sp. zn. 15 C 176/99. Naposled citovaným rozsudkem bylo v právní věci žalobce Č. t., a. s., proti žalované stěžovatelce rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna vyklidit v rozsudku specifikované nebytové prostory v domě v ulici Na Poříčí v Praze a vyklizené je předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku. Městský soud v Praze jako soud odvolací uvedený rozsudek svým rozsudkem ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 13 Co 232/2000 potvrdil a Nejvyšší soud posléze odmítl dovolání stěžovatelky v dané věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 121/2004).

Ústavní stížností napadeným rozsudkem tedy soud prvního stupně žalobě vyhověl. Vycházel přitom zejména ze zjištění, že smlouva o pronájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, byla uzavřena mezi T. t. z. a společností P. E., spol. s r. o., (pod tímto názvem dříve stěžovatelka podnikala) dne 29. 1. 1991, přičemž soud neuvěřil tvrzení statutární zástupkyně žalované, že ke skutečnému uzavření smlouvy došlo jiný den, než je v textu smlouvy uvedeno. Soud uvedl, že i v případě, že by smlouva byla uzavřena 29. 7. 1991, jednalo by se o smlouvu absolutně neplatnou. Podstata věci spočívá podle názoru soudu v tom, že nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor, specifikovaných ve výroku rozsudku, je neplatná ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb. pro nedostatek předchozího souhlasu obvodního úřadu s touto smlouvou, a žalovaná stěžovatelka tedy užívala nebytové prostory bez právního důvodu.

Městský soud ve svém potvrzujícím rozsudku rovněž uvedl, že předchozí souhlas příslušného obvodního úřadu (§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.) byl podmínkou platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor. Společnost P. E., spol. s r. o., byla zapsána v obchodním rejstříku až 27. 9. 1991, takže i z tohoto důvodu nešlo o smlouvu platnou, neboť ji na straně nájemce uzavřel ten, kdo neměl právní subjektivitu.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam. Poukázal v podstatě na to, že stěžovatelčiny námitky nemají charakter právní a že dovolací soud není oprávněn zasahovat do skutkového základu zjištěného nižšími institucemi.


II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti na prvém místě uvedla, že v průběhu soudního řízení před odvolacím soudem navrhla za účelem prokázání platného uzavření nájemní smlouvy důkaz výslechem svědků, a to R. A. a A. M., prvního společníka a druhého jednatele stěžovatelky, kteří se účastnili jednání o uzavření smlouvy, a R. A. posléze nájemní smlouvu uzavíral. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv především v tom, že odvolací soud odmítl provést důkaz výslechem navržených svědků, přestože se tito svědci mohli vyjádřit ke všem podstatným okolnostem ohledně uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, a sporné skutečnosti tak mohly být prokázány. Tím, že odvolací soud navrhovaný důkaz neprovedl a ani se ve svém rozhodnutí s jeho odmítnutím nevypořádal, odepřel stěžovatelce právo na spravedlivý proces a porušil tak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásady zakotvené v čl. 38 Listiny. Stěžovatelka tvrdí, že neúplně zjištěný skutkový stav věci, založený zamítnutím navržených důkazů, jimiž stěžovatelka zamýšlela doložit oprávněnost svého tvrzení, ve svých důsledcích vedl k nesprávným skutkovým závěrům a podle ustálené judikatury Ústavního soudu pak k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně také k nesprávnému právnímu, resp. ústavně nesouladnému posouzení věci.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka zejména uvedla, že proti závěrům obecných soudů o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor (posuzované jako smlouvy podléhající zákonu č. 116/1990 Sb.) namítá, že bylo povinností nalézacího i odvolacího soudu rozhodujícího po zrušení ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. vyvodit důsledky z ústavněprávních principů rovnosti účastníků a přihlédnout ke stavu, kdy ustanovení § 3 odst. 2 není již součástí platného práva. Stěžovatelka poukázala na dobové souvislosti přijetí zákona č. 116/1990 Sb., v němž ustanovení o ingerenci státního orgánu (resp. nyní obce) bylo cizorodým elementem, vyjádřeným v nutnosti předchozího souhlasu obecního úřadu. Proto v dalším legislativním vývoji došlo ke zrušení tohoto ustanovení, navíc s důsledky výslovně v zákoně vyjádřenými mimo jiné v zastavení řízení ohledně souhlasu dle tohoto ustanovení. Po účinnosti novely provedené zákonem č. 302/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, tak ve vztahu k důsledkům z ustanovení článku 90 Ústavy České republiky a článku 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k článku 2 odst. 3 Listiny měly obecné soudy podle stěžovatelky respektovat změnu nyní nastalou s důsledky pro rozhodnutí.

Po rozhodnutí dovolacího soudu doplnila stěžovatelka ústavní stížnost dalším podáním ze dne 1. 12. 2004. V něm zejména uvedla, že z obsahu rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že se tento soud nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelkou (totožnými s obsahem ústavní stížnosti). Stěžovatelka napadá rozhodnutí dovolacího soudu jako nesprávné, jestliže tento dovolací soud tvrdil, že není v rámci svého přezkumu oprávněn zasahovat do skutkového zjištění soudů nalézacího a odvolacího. Stěžovatelka byla v řízení v postavení žalovaného, důkazní břemeno a tvrzení bylo na straně žalobce. Z těchto důvodů lze podle jejího názoru úspěšně polemizovat s odůvodněním dovolacího soudu, že "... žalovanému se dle dovolacího soudu nepodařilo prokázat sjednání nájemní smlouvy ...". Z provedeného řízení před obecnými soudy byla podle stěžovatelky prokázána skutečnost, že nájemní vztah trval a byl uskutečňován osm let, veškeré písemnosti opakovaně připravoval vedlejší účastník. Nelze prý v žádném případě přičítat k tíži stěžovatelky nějaké pochybení, týkající se neplatně sjednaného nájemního vztahu. Chování vedlejšího účastníka (Č. t., a. s.) v řízení prý bylo účelové, neboť nájemních smluv bylo uzavřeno několik, ale vedlejší účastník zpochybňoval datum jejich uzavření (smlouvy se ztratily) a dovolával se neplatnosti nejstarší z nich. Podle názoru stěžovatelky měly obecné soudy potvrdit její "legitimní očekávání existence smluvního vztahu", a nikoliv vyhovět žalobě vedlejšího účastníka. Stěžovatelka dále rozšířila petit ústavní stížnosti o návrh na zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i o žádost, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

V dalším doplnění ústavní stížnosti, tentokrát ze dne 24. 10. 2005, stěžovatelka zejména navrhla, aby Ústavní soud "výslovně prohlásil i porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě", a to s odkazem na čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále prohlásila, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.


III.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentace stěžovatelky v částech brojících proti usnesení dovolacího soudu nebere v úvahu, že podstatou odmítnutí dovolání byl nedostatek právního významu napadeného rozhodnutí; vedle toho též § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nedostatek zásadního právního významu je prý patrný i z citací judikatury v závěru odůvodnění usnesení odvolacího soudu; ostatně i judikatura Ústavního soudu posuzovala tuto otázku v období před datem 1. 1. 2001 podle Nejvyššího soudu "spíše obezřetně". V řízení o této ústavní stížnosti souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Ve vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti se praví, že Městský soud v Praze jako soud odvolací vyjádřil svůj právní názor již v odůvodnění svého rozsudku a na jeho podkladě rozhodl. Na tomto názoru trvá a dále poukazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu v obdobné věci ze dne 20. 1. 2004 sp.zn. 31 Cdo 1895/2002. Městský soud v Praze si prý není vědom toho, že by rozsudky obecných soudů nebo postupem, který jejich vydání předcházel, došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebo jejího jiného práva chráněného Ústavou České republiky nebo Listinou. Soud prvního stupně údajně provedl obsáhlé dokazování, jeho jednání byla veřejná; i odvolací jednání proběhlo veřejně, stěžovatelka měla možnost se k věci prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřit a porušení jejích práv nelze spatřovat v tom, že soudy obou stupňů měly na věc jiný právní názor než stěžovatelka. Městský soud s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasil.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na písemná vyhotovení rozsudků v dané věci a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastník - Č. t., a. s., se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

IV.

Ústavní stížnost je převážně důvodná.

Ústavní soud z obsahu příslušného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 15 C 176/99) zjistil, že zástupkyně stěžovatelky při jednání před odvolacím soudem dne 30. 8. 2000 výslovně navrhovala doplnění dokazování výslechem svědka R. A., který sice nebydlí v České republice, ale jehož přítomnost je ochotna zajistit, pokud tento svědek bude ke svědectví připuštěn (protokol o jednání před Městským soudem v Praze ze dne 30. 8. 2000, č. l. 38). Městský soud v Praze však v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku vůbec neuvedl, proč výslech uvedeného svědka nepřipustil, případně proč se mu jevil výslech tohoto svědka jako nadbytečný. Přitom podle stěžovatelky se tento svědek mohl vyjádřit ke všem podstatným okolnostem týkajícím se uzavření předmětné smlouvy o nájmu nebytových prostor.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že uvedené námitce stěžovatelky nutno přiznat relevanci. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyslovil, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny, nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (ve zkoumaném případě o. s. ř.) musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. proč je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10), sp. zn. II. ÚS 127/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 3) a sp. zn. III. ÚS 95/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 76)].

Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost; z toho ovšem na druhé straně nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Obecný soud je povinen a současně také oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést a zda je potřebné stav dokazování doplnit, a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů však neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí totiž vždy dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není samozřejmě nutno každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 13 Co 232/2000 zrušil.

I když uvedené pochybení lze přičítat pouze soudu odvolacímu, zrušil Ústavní soud i napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 121/2004, jelikož by po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze zůstalo nedotčeno, což by bylo v nesouladu se zásadou právní jistoty účastníků řízení.

Ve zbývajícím rozsahu, tedy ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2000 sp. zn. 15 C 176/99, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, zejména s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a z ní plynoucího principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Zrušením rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu je totiž dostatečným způsobem vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelky a nápravu shora uvedeného pochybení.

Dalšími námitkami stěžovatelky se již Ústavní soud, veden zmíněnou zásadou minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, podrobněji nezabýval, neboť za tohoto procesního stavu to považuje za nadbytečné.

Pouze pro úplnost, jako obiter dictum, lze uvést, že z obecného hlediska se odůvodnění rozsudků obecných soudů nejeví nepřesvědčivým; nelze však nikdy (bez dalšího) předjímat, co by mohl vypovědět navržený svědek, rozhodne-li se jej soud předvolat k výslechu, a zda by tento případný výslech nemohl přece jen vést k poněkud jinému posouzení věci a tedy i odlišnému závěru, jakkoliv se to např. může z pohledu dosud zjištěných relevantních okolností konkrétního případu jevit jako nepravděpodobné. Bude tedy věcí Městského soudu v Praze, aby se v režimu obecného soudnictví případem ve shora vymezeném smyslu znovu zabýval. V této souvislosti však Ústavní soud uvádí, že konstatoval-li v posuzovaném případě zásah do práva na spravedlivý proces, hodnotil tím proces zjišťování práva, jak je z výše uvedeného patrno, a nikoliv výsledek hmotněprávního posouzení, neboť to primárně přísluší obecným soudům (subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu v konstantní judikatuře Ústavního soudu).

Pokud jde o návrh stěžovatelky, vyjádřený v doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 10. 2005 (viz výše), aby Ústavní soud "výslovně prohlásil i porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě", a to s odkazem na čl. 38 odst. 2 Listiny, nezbývá než uvést, že v daném případě lze skutečně jisté průtahy, které možno kvalifikovat jako zbytečné či nedůvodné, konstatovat. Ústavní soud, který obdržel předmětnou ústavní stížnost dne 13. 12. 2000 a jemuž, v souladu s jeho tehdejší judikaturou, nezbývalo (i z důvodu procesní jistoty stěžovatelky), než vyčkat ukončení řízení před Nejvyšším soudem (subsidiarita ústavní stížnosti - Ústavní soud jako ultima ratio), opakovaně urgoval ve věci zainteresované obecné soudy (zejména Obvodní soud pro Prahu 1 a Nejvyšší soud) žádostmi o sdělení stavu řízení v daném případě. V tomto směru Ústavní soud zejména zjistil, resp. bylo mu sděleno Obvodním soudem pro Prahu 1, že dovolání ve věci bylo podáno dne 20. 11. 2000; dne 11. 1. 2002 vrátil Nejvyšší soud věc zpět soudu prvního stupně, tedy Obvodnímu soudu pro Prahu 1, kterému uložil, aby požádal Českou advokátní komoru o sdělení, kde měla tehdejší právní zástupkyně stěžovatelky sídlo. Po tomto zjištění byl spis Obvodním soudem pro Prahu 1 zaslán Nejvyššímu soudu zpět až dne 25. 11. 2003.

Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době. Není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy například liknavým jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím např. v množství napadlých věcí. Je to státní moc jako celek bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž jedním z atributů takové ochrany je také její včasnost. Z hlediska postavení jednotlivce proto není rozhodující, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno přiměřeně rychle. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo zda jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Ústavní soud je toho názoru, že samotná stěžovatelka v dané věci nečinila takové procesní úkony, jež by negativně ovlivňovaly délku řízení v tom smyslu, že by šlo o úkony obstrukční či jinak disfunkční z hlediska předmětu a účelu soudního řízení. V daném případě lze tedy, jak je z výše uvedeného patrné, dovozovat, že na straně obecných soudů, zejména Obvodního soudu pro Prahu 1, vznikly neodůvodněné průtahy; tím bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na specifikum zkoumaného případu (částečné vyhovění ústavní stížnosti ve věci samé), jakož i na skutečnost, že se stěžovatelka nedomáhala konstatování zjištěného pochybení obecných soudů ve výroku nálezu, postačí podle názoru Ústavního soudu vyslovit uvedený závěr pouze v odůvodnění tohoto nálezu.

Co se týče návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, je nutno především připomenout, že Ústavní soud není povinen náhradu nákladů podle § 62 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, automaticky podle výsledků řízení přiznat. Ve specifickém řízení před Ústavním soudem (které nepodléhá soudním poplatkům) totiž platí zásada, že náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, si hradí jmenovaní sami, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Odstavec 4 uvedeného paragrafu sice praví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením tuto náhradu nákladů některému z účastníků či vedlejších účastníků uložit, vzhledem k citovanému odstavci třetímu je však třeba vykládat toto ustanovení restriktivně. Z uvedeného také vyplývá, že náhrada nákladů není nutně vázána na návrh stěžovatele, jelikož není vyloučeno, aby ve výjimečných případech Ústavní soud přiznal tyto náklady i bez návrhu, pokud si samozřejmě k takovému rozhodnutí vyžádá potřebné podklady. Záleží tedy na úvaze Ústavního soudu, zda náhradu nákladů přizná či nikoliv. Ve zkoumaném případě však k tomu Ústavní soud, vycházeje ze shora uvedených specifických okolností věci, žádný podstatný důvod neshledal.

Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, bylo ústavní stížnosti zčásti vyhověno [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti byla podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.