I.ÚS 771/18 ze dne 30. 4. 2018
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Vogela, zastoupeného JUDr. Pavlem Durišem, advokátem sídlem Pavla Švandy ze Semčic 850/7, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 12. 2017, č. j. 10 C 76/2017-52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem uložil Okresní soud v Litoměřicích stěžovateli (žalovaný) povinnost zaplatit Hlavnímu městu Praze (dále jen "žalobce") částku 2 150 Kč s příslušenstvím jako náhradu za způsobenou škodu. Stěžovatel při výkonu funkce strážníka městské policie nechal odtáhnout automobil, neboť byl přesvědčen, že toto vozidlo v daném místě parkovalo neoprávněně. Odtažení automobilu však žalobce posoudil jako neoprávněné a provozovateli odtaženého vozidla uhradil náklady spojené s jeho odtažením ve výši žalované částky. Tyto náklady představují podle napadeného rozsudku škodu, kterou stěžovatel jako zaměstnanec způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů podle § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

Podle závěru napadeného rozsudku byl odtažený automobil na daném místě zaparkován na základě oprávnění, které vyplývalo z přenosné dopravní značky IP 12 "vyhrazené parkoviště" s dodatkovou tabulkou č. E 13 s textem "08 - 06 hodin s platnou parkovací kartou, 06 - 08 hodin bez omezení, oblast 3" (dále jen "přenosná dopravní značka"). Jestliže stěžovatel rozhodl o odstranění vozidla, neboť přenosnou dopravní značku vyhodnotil jako nezákonnou, když byla umístěna na bílém, a nikoliv na červenobíle pruhovaném sloupku (stojánku), porušil tím stěžovatel podle napadeného rozsudku povinnost strážníka nepřipustit při provádění zákroků a úkonů k plnění úkolů obecní policie, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákrokem nebo úkonem (§ 6 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů). Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je přenosná dopravní značka opatřením obecné povahy, kterému svědčí presumpce správnosti, a proto se na přenosnou dopravní značku musí nahlížet jako na zákonnou, dokud příslušný orgán nevysloví její nezákonnost (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 8 As 68/2009).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti stejně jako v řízení před okresním soudem namítá, že podle § 62 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, se "přenosnou svislou dopravní značkou rozumí dopravní značka umístěná na červenobíle pruhovaném sloupku". Pokud však byla přenosná dopravní značka umístěna na bílém sloupku, nesplňovala základní zákonné parametry a nebylo ji proto možno považovat za dopravní značku, která má způsobovat zamýšlené zákonné účinky a nelze na ni proto ani vztahovat presumpci správnosti. V opačném případě by totiž platilo, že kdokoliv může kamkoliv připevnit jakékoliv dopravní značení, které ani nemusí připomínat dopravní značku a při uplatnění presumpce správnosti by bylo nutné se jí řídit do doby, než o její neplatnosti rozhodně příslušný orgán veřejné moci.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10000 Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1825/17).

Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud dodává, že lze sice stěžovateli přisvědčit v tom, že v posuzované věci se neuplatní zásada presumpce správnosti opatření obecné povahy, neboť stěžovatel nenamítal nezákonnost rozhodnutí o stanovení přechodné úpravy provozu (které má v daném případě formu opatření obecné povahy), nýbrž podobu přenosné dopravní značky (sloupku), která byla na základě opatření obecné povahy v terénu fyzicky umístěna materiálně-technickým úkonem (srov. Hendrych, D. Správní právo. Obecná část. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 285.). Ústavní soud nicméně nemůže stěžovateli přisvědčit, pokud jde o podstatu jeho argumentace, že předmětná přenosná dopravní značka vůbec nebyla dopravní značkou, neboť byla umístěna na bílém, nikoliv červenobíle pruhovaném sloupku a nevyplývaly z ní proto pro řidiče žádná práva ani povinnosti ve smyslu § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Za konkrétních okolností posuzovaného případu nečinil uvedený nedostatek technického provedení z přenosné dopravní značky zjevně (pouze) zdánlivou dopravní značku, která by nebyla pro řidiče závazná, jak by tomu bylo naopak např. v případě zdánlivé dopravní značky zákonu zcela zjevně neznámé.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2018


Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu