I.ÚS 800/06 ze dne 7. 8. 2007
N 121/46 SbNU 143
K právu na spravedlivý proces ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. R. proti výrokům III. a V. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2006 sp. zn. 24 Co 143/2006, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi J. Porkert, a. s., slévárna a strojírna Skuhrov nad Bělou, jakož i České republice, náklady řízení, a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. října 2005 sp. zn. 7 C 49/94, pokud jde o výroky týkající se nákladů řízení.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. 24 Co 143/2006 ve výroku III. a V. a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 7 C 49/94, pokud jde o výroky týkající se nákladů řízení, se zrušují.

Odůvodnění



I.

Ústavní stížností, doplněnou podáními ze dne 26. 2. 2007 a 20. 3. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces. Napadla výroky III. a V. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud") ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. 24 Co 143/2006, jimiž jí byla uložena povinnost uhradit náklady řízení žalované společnosti J. Porkert, a. s., slévárna a strojírna Skuhrov nad Bělou (dále též "žalovaná" či "první žalovaná"), a výroky citovaného rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále též "okresní soud") týkající se náhrady nákladů řízení.

Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nesprávně použily ustanovení občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") o náhradě nákladů řízení, jestliže v její prospěch neaplikovaly § 150 o. s. ř., ačkoliv se aplikace tohoto ustanovení dovolávala již před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a v odvolání proti tomuto rozsudku. Poukazuje přitom na blíže nespecifikovanou judikaturu Ústavního soudu, podle které v případech aplikace (i neaplikace) ustanovení § 150 o. s. ř. je třeba, aby soud přesvědčivě odůvodnil, proč uvedené ustanovení bylo (anebo nebylo) aplikováno. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy postupovaly nespravedlivě a řádně a přesvědčivě ani nezdůvodnily, proč odmítly v její prospěch § 150 o. s. ř. aplikovat. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05 (N 231/39 SbNU 449), ze kterého vyplývá, že obecné soudy nemají v řízení jen mechanicky a matematicky poměřovat úspěch nebo neúspěch stran, ale mají jej poměřovat tím, zda ta či ona strana byla úspěšná v tom, co bylo jádrem sporu. Za pochybení soudu považuje stěžovatelka i to, že její neúspěch byl poměřován k částce 964 849 Kč, na kterou rozšířila bez vědomí stěžovatelky žalobu její původní právní zástupkyně. Po změně právního zastoupení byla tato částka snížena a snížená náhrada škody byla stěžovatelce v zásadě přiznána. Stěžovatelka považuje za nespravedlivé, že v soudním sporu, táhnoucím se 12 let, v němž jen relativně krátkou dobu byla předmětem řízení částka 964 849 Kč, soud bral tuto částku za základ svého rozhodování o nákladech řízení.

Stěžovatelka dále uvedla, že pokud jde o náklady státu, jedná se v podstatě o náhradu za znalecké posudky k výpočtům jejího průměrného výdělku. Soud spolupracoval se znaleckým ústavem, ačkoliv předmětem řešení znaleckého posudku byly právní otázky, nikoliv otázky odborné, takže šlo o procesně chybný postup soudu. Stěžovatelka konečně prohlásila, že stranou pozornosti soudů zůstala otázka jejích sociálních a majetkových poměrů, ačkoliv to namítala. Je plně invalidní následkem nemoci z povolání, nepracuje a je i jinak nemajetná. Jejím jediným příjmem je invalidní důchod. Soudy navíc nepřihlédly ke zvláštní povaze sporu, kterým byla náhrada škody za nemoc z povolání, s výrazným akcentem sociálním.

Stěžovatelka zároveň navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.



II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 49/94 vedený u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Zjistil, že 4. 5. 1994 podala stěžovatelka žalobu proti společnosti J. Porkert, a. s., slévárna a strojírna Skuhrov nad Bělou. V žalobě uvedla, že rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 1. 1988 č. j. 4 C 1/88-14 byl právní předchůdce žalované uznán povinným zaplatit stěžovatelce částku 5 250 Kč s 3% úrokem do zaplacení jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu náhrady škody za nemoc z povolání. Protože žalovaný tuto povinnost neplnil, podala předmětnou žalobu. Původně požadovala částku 16 622 Kč (po zákonném navýšení), později, při jednání okresního soudu, byla právní zástupkyní stěžovatelky (č. l. 71 a 72 soudního spisu) žaloba rozšířena, takže celková žalovaná částka dosáhla 964 849 Kč. V průběhu řízení byly mimo jiné vypracovány znalecké posudky soudního znalce Ing. P. a ústavu HZ Praha, spol. s r. o., auditorské, daňové a poradenské služby (č. l. 94 soudního spisu). Posudky měly odpovědět především na otázku, jakou částku má žalovaný stěžovatelce uhradit.

Rozsudkem ze dne 22. 2. 2001 č. j. 7 C 49/94-304 okresní soud žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 10. 10. 2001 č. j. 18 Co 292/2001-316 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V roce 2003 byl vypracován další znalecký posudek ústavem HZ Praha, spol. s r. o., auditorské, daňové a poradenské služby (č. l. 366 soudního spisu). Ústav měl opět odpovědět na otázku, jakou částku má žalovaný stěžovatelce uhradit.

Podáním ze dne 30. 8. 2004 (č. l. 539 soudního spisu) vzal právní zástupce stěžovatelky částečně žalobu zpět a celková částka náhrady za ztrátu na výdělku byla vyčíslena na 142 907 Kč. V mezidobí byla jako druhá žalovaná přibrána Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Rozsudkem ze dne 27. 9. 2004 č. j. 7 C 49/94-576 Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou výrokem I. řízení vůči první žalované (vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby) co do částky 821 942 Kč zastavil. Výrokem II. žalobu vůči první žalované do částky 142 907 Kč spolu s úroky z prodlení zamítl. Výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost uhradit první žalované náklady řízení ve výši 121 030 Kč. Výrokem IV. zastavil řízení vůči druhé žalované, výrokem V. zamítl žalobu o částku 142 907 Kč vůči druhé žalované, výrokem VI. rozhodl, že stěžovatelka a druhá žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení, a konečně výrokem VII. stanovil povinnost stěžovatelky nahradit České republice na nákladech řízení částku 76 732 Kč.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 4. 2005 č. j. 24 Co 8/2005-604 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. a VI. potvrdil. Ve výrocích II., III. a VII. rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Výrok I. nebyl odvoláním napaden.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou napadeným rozsudkem ze dne 27. 10. 2005 č. j. 7 C 49/94-647 výrokem I. řízení co do částky 13 297 Kč zastavil. Výrokem II. stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 109 601 Kč s úroky z prodlení, výrokem III. žalobu do částky 20 009 Kč zamítl, výrokem IV. uložil stěžovatelce nahradit žalované na nákladech řízení částku 131 371,50 Kč a výrokem V. uložil stěžovatelce nahradit náklady řízení státu ve výši 68 291 Kč. Ve vztahu k předmětu ústavní stížnosti uvedl, že o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Stěžovatelka se domáhala vůči žalované zaplacení částky 964 849 Kč s příslušenstvím, ale v řízení jí byla přiznána pouze částka 109 601 Kč, a tudíž v řízení byla ze tří čtvrtin úspěšná žalovaná. Stěžovatelce tedy bylo uloženo, aby zaplatila žalované náklady řízení ve výši tři čtvrtiny z účtované částky 175 162 Kč, což činí 131 371,50 Kč. O nákladech řízení státu bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Ze státních prostředků bylo hrazeno znalečné znalce Ing. P., doplněk znaleckého posudku, znalečné znaleckého ústavu HZ Praha, spol. s r. o., auditorské, daňové a poradenské služby, za znalecké posudky a jejich doplnění, celkem 76 732 Kč. Protože stěžovatelka byla v řízení úspěšná pouze z 11 %, uložil jí soud, aby uhradila náklady řízení, které byly zatím vyplaceny ze státních prostředků, z 89 %.

K odvolání stěžovatelky, kterým brojila proti zamítavému výroku III. a proti závislým výrokům o nákladech řízení, i k odvolání žalované, která napadla odsuzující výrok II. a závislé výroky o nákladech řízení, Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ze dne 25. 10. 2006 č. j. 24 Co 143/2006-690 výrokem I. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl; jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil. Výrokem II. změnil výrok III. rozsudku okresního soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce 20 009 Kč s příslušenstvím, a výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady řízení před okresním soudem v částce 129 626 Kč. Výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem V. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 66 757 Kč a výrokem VI. uložil žalované nahradit státu na nákladech řízení částku 9 975 Kč. Ve vztahu k výrokům napadeným ústavní stížností odůvodnil toto rozhodnutí tím, že v řízení před okresním soudem úspěšnější žalovaná má právo na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů. Pokud jde o poukaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05, že soud by měl při posuzování úspěchu v řízení přihlížet k tomu, že byla úspěšná co do právního základu sporu, krajský soud uvedl, že mezi účastníky v průběhu řízení nebyla sporná samotná existence nároku na náhradu škody (neboť první žalovaná stěžovatelce na náhradě za ztrátu na výdělku i částečně plnila), ale výše náhrady škody za jednotlivé měsíce. Za této situace je úspěch procesních stran nutno posuzovat s přihlédnutím k rozdílu mezi výší náhrady, jejíhož vyplacení se stěžovatelka domáhala, a výší náhrady, která jí byla přisouzena. Při posuzování okolností odůvodňujících úplné nebo částečné nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalované svědčí v neprospěch stěžovatelky, že žalovaná v určitých měsících stěžovatelce vyplatila na náhradě škody více, než měla. Proto soud, vycházeje z toho, že se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 964 849 Kč a měla úspěch jen ze 13 %, kdežto žalovaná měla úspěch ze 74 %, uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady řízení před okresním soudem ve výši 74 % vynaložených nákladů, tj. 175 162 Kč. Podle výsledků řízení uložil procesním stranám náhradu nákladů vzniklých státu.



III.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou, který však jen odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rovněž Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření poukázal na závěr obsažený v napadeném rozsudku. Znovu zdůraznil, že předmětem sporu byla toliko výše nároku na náhradu škody, nikoliv existence jeho právního základu. Soudy nemohly přihlížet k tomu, že žalovaná v některých měsících žalobkyni na náhradě za ztrátu na výdělku zaplatila vyšší částky, než na které měla nárok, a jeví se tedy nespravedlivé, aby žalovaná nesla náklady řízení ze svého. Podle názoru krajského soudu stěžovatelka netvrdila, ani neprokázala existenci nepříznivých sociálních poměrů, nebyly tedy důvody pro nepřiznání práva na náhradu nákladů státu (§ 148 o. s. ř.).

Právní zástupce stěžovatelky v replice na uvedená vyjádření poukázal na to, že stěžovatelka byla v podstatě sporu, tedy v tom, co ona vymezila jako dílčí sporné otázky, plně úspěšná, takže matematický poměr přisouzené a nepřisouzené částky nevypovídá o podstatě sporu a o tom, jak kdo byl úspěšný. Pokud jde o citovaný judikát Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05, stěžovatelka jím argumentovala v jednání před krajským soudem. Měl-li soud za to, že tento nález na souzený případ nedopadá, měl ji procesně poučit o povinnosti tvrdit a prokazovat svoje nepříznivé sociální poměry, které by odůvodňovaly případnou aplikaci § 150 o. s. ř. Dále zdůraznil, že stěžovatelka nevidí žádný rozumný důvod, aby v rámci náhrady nákladů řízení platila náklady na znalecké posudky, v nichž byly prováděny výpočty náhrad za ztrátu na výdělku. Znalecké posudky byly totiž zadány k posuzování "právních otázek" výše jejího nároku, tedy v rozporu se zásadou "iura novit curia".



IV.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, a to stěžovatelka, Krajský soud v Hradci Králové i Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a poněvadž Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něho upuštěno.

V.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Zároveň však opakovaně vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06, N 27/44 SbNU 319).

Podle judikatury Ústavního soudu dále z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (viz nález sp. zn. II. ÚS 828/06, N 26/44 SbNU 309).

Ústavní soud dodává, že obecné soudy jsou povinny interpretovat jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu i z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod účastníka řízení (srov. čl. 4 Ústavy České republiky). Z tohoto hlediska však nevzal krajský soud v úvahu námitku obsaženou v odvolání stěžovatelky (č. l. 657 soudního spisu), týkající se výše nákladů řízení státu; ta vychází z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž soudy nemají zadávat výpočty náhrady za ztrátu na výdělku prostřednictvím znalců, protože tím předestírají znalci k řešení právní otázku výše nároku na náhradu škody. S touto námitkou se obecný soud nevypořádal. Odvolací soud se rovněž nezabýval poukazem stěžovatelky, rovněž obsaženým v odvolání, na její tíživé sociální poměry právě ve vztahu k nákladům řízení a její osobní a majetkové poměry nezkoumal vůbec. Výši náhrady nákladů určil toliko formalistickým matematickým poměrem mezi žalovanou a přisouzenou částkou. Pokud jde o výši nároku stěžovatelky na náhradu za ztrátu na výdělku, ze kterého soudy vycházely a jenž byl původně vyčíslen vyšší částkou a později právním úkonem stěžovatelky snížen, měl soud v souvislosti s posuzováním otázky nákladů řízení vzít v úvahu i skutečnost, proč stěžovatelka vzala svou žalobu částečně zpět a zda jako invalidní důchodkyně vůbec měla možnost a schopnost správně vypočítat výši náhrady, jestliže i soudům trvalo cca 12 let, než ve věci s konečnou platností rozhodly.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že citovanými rozhodnutími obecných soudů bylo v napadeném rozsahu porušeno základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatelka dovolává.

Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a rozhodnutí obecných soudů v napadeném rozsahu zrušil.

Pokud jde o návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že takové rozhodnutí činí dle své rozhodovací praxe zpravidla jen tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (nález sp. zn. III. ÚS 501/03, N 173/38 SbNU 387). Podle přesvědčení Ústavního soudu se v posuzovaném případě o takové důsledky nejednalo, a proto v tomto směru návrhu nevyhověl.