I.ÚS 882/11 ze dne 24. 5. 2011
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Lenkou Lobovskou, advokátkou se sídlem Plzeň, Kopeckého sady 15, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2010, čj. 25 Co 334/2010 - 92, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 3. 2010, čj. 7 C 232/98 - 68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, údajně porušujících jeho právo na zachování rovnosti a proporcionality podle čl. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 1 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k ní.

Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily právo společnosti AGRICOS, spol. s r. o. (dále jen žalobce), na úroky z prodlení za dobu od prohlášení konkurzu na jeho majetek do zaplacení její pohledávky. Úroky z prodlení z pohledávek vzniklých před prohlášením konkurzu, přirostlé po něm, jsou podle § 33 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdních předpisů (dále "zákon o konkurzu a vyrovnání"), z možnosti uspokojení v jeho rámci vyloučeny. V tom je stěžovatelem spatřována zásadní kolize s občanským soudním řádem (dále OSŘ). Krajský soud v Plzni (dále "odvolací soud") aplikaci § 33 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání vyloučil. Tím došlo k protiústavnímu zvýhodnění žalobce (ten uplatnil svou pohledávku sice před prohlášením konkurzu, avšak již po zahájení konkurzního řízení) oproti ostatním věřitelům, kteří do něj řádně podali přihlášku, včetně úroků z prodlení ke dni prohlášení konkurzu. Nevzal přitom v potaz, že stěžovatel nemohl, podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání, s majetkem podstaty nakládat a ovlivnit tak splacení pohledávky před jeho skončením, neboť úkon směřující k uspokojení žalobce by byl právně neúčinný.


II.

Z ústavní stížnosti a z připojených listin Ústavní soud zjistil, že žalobce se žalobou na stěžovateli domáhal zaplacení částky 41.424,- Kč s 18 % úrokem z prodlení za (v žalobě blíže určená) období z titulu kupní smlouvy na dodávku jatečních prasat. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 1998, sp. zn. 20 K 35/97, byl na majetek stěžovatele prohlášen konkurz. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově (dále "soud prvního stupně") ze dne 26. 3. 2010, čj. 7 C 232/98 - 68, mu bylo uloženo zaplatit žalobci 37.060,70 Kč, co do částky 41.424,- Kč bylo řízení zastaveno a v dalším byla žaloba zamítnuta. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, čj. 25 Co 334/2010 - 92, uložil stěžovateli zaplatit žalobci 79.413,30 Kč, jako úrok z prodlení od prohlášení konkurzu do zaplacení.

III.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo zda neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 Sbírka nálerů a usnesení Ústavního soudu, str. 371).

Poté co Ústavní soud zkonfrontoval argumenty stěžovatele s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel spatřuje zásah do svých shora uvedených základních práv ve skutečnosti, že odvolací soud přiznal žalobci nárok na úroky z prodlení z nesplacené pohledávky za období, kdy byl na jeho majetek prohlášen konkurz a její splacení tak nemohl ovlivnit. Takto aplikovanou "ústavní mezerou" tak mělo dojít k zásahu do jeho majetkových práv. Ústavní soud proto přezkoumal, zda napadená rozhodnutí, zejména rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž námitky stěžovatele směřují, vykazují výše uvedená pochybení. Takovou skutečnost však ve zkoumané věci neshledal.

Ústavní soud má především za to, že právní závěry odvolacího soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Odvolací soud uvedl, že § 33 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání je speciálním ustanovením, které nelze uplatnit při posuzování otázek obecné existence pohledávek věřitelů. Prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele nemělo na trvání jeho prodlení s placením pohledávky žalobce žádný dopad. Její příslušenství se řídí obecnou úpravou zakotvenou v § 369 obchodního zákoníku. Proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že aplikoval úpravu obchodněprávní a přiznal žalobci nárok na úrok z prodlení, neboť stěžovatel byl v prodlení s plněním své závazkové povinnosti vůči němu až do doby jejího skutečného splnění.

Pokud stěžovatel namítá, že vyloučením aplikace § 33 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání porušil odvolací soud "jednoduché" právo, mohl by se Ústavní soud touto námitkou zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. To v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce. Jeho argumentace je ústavně konformní a při výkladu relevantních ustanovení postupoval ústavně souladným způsobem. Napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje žádný rozpor ve smyslu ustálené judikatury.

Pouhá skutečnost, že stěžovatel závěry obecných soudů, respektive odvolacího soudu, neuznává, neznamená, že by jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud na základě procesních předpisů, které jsou konkrétním vyjádřením procesních zásad. V daném případě tak soudy učinily a dospěly k závěru, který sice není shodný s očekáváním stěžovatele, přesto jejich rozhodnutí nejsou nezákonná, ani nebyla vydána na základě nesprávného či nezákonného postupu řízení.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny by bylo porušeno jen tehdy, pokud by stěžovateli byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, nebo pokud by zůstal v řízení, bez zákonného důvodu, nečinný. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo. Odvolací soud srozumitelně vyložil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o tom, že probíhající konkurzní řízení nemělo na existenci a trvání stěžovatelova prodlení se zaplacením pohledávky žalobce vliv. Jeho rozhodnutí má oporu v příslušných ustanoveních obchodního zákoníku. Uzavřel-li, že nárok žalobce byl důvodný, nejde o závěr, který by byl následkem svévolného rozhodování. Z těchto důvodů lze konstatovat, že v dané věci nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv.

Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele a zmíněné otázky posoudily odlišně od jeho přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2011


Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu