I.ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994
N 58/2 SbNU 151
Právo advokáta ex offo na odměnu v případě zmařeného jednání bez jeho zavinění
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 29. 11. 1994
v senátě ve věci ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského
soudu v Praze ze dne 15. 3. 1994, čj. 6 To 96/94-75, v záležitosti
odměny za právní zastoupení, t a k t o :

Ústavní stížnosti se v y h o v u j e z c e l a a rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 1994, čj. 6 To 96/94-75, se
dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu

z r u š u j e .


O d ů v o d n ě n í :

I.
Stěžovatel je sám advokátem, a proto přímo sám uplatnil
ústavní stížnost ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993
Sb., podáním ze dne 10. 6. 1994. Ve svém podání tvrdí, že bylo
porušeno Listinou základních práv a svobod garantované právo v čl.
9, podle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo
službám.

Podle stěžovatele byl v důsledku rozhodnutí Krajského soudu
v Praze z 15. 3. 1994 čj. 6 To 96/94-75 nucen vykonat práce
- poskytnout právní pomoc obžalovanému - účastí na jednáních před
soudem, a to bez poskytnutí odměny. Svou činnost tedy byl nucen
vykonávat na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, totiž na
základě ustanovení obhájce soudem podle § 38 tr. ř. Přitom za tuto
práci, kterou by jinak nebyl povinen vykonat, mu nebyla přiznána
odměna za účast na těch jednáních soudu, na nichž bylo věcné
projednávání odročeno.

V této souvislosti poukázal na ustanovení § 66 odst. 3 tr.
ř., podle něhož může orgán státní moci - soud - donutit advokáta
k plnění povinností vyplývajících z ustanovení § 38 tr. ř.
sankcemi. Jde tedy podle jeho názoru o nucený výkon práce
představovaný donucením administrativní povahy. Domáhá se proto
vydání nálezu, jímž bude usnesení Krajského soudu v Praze z 15.
3. 1994, sp. zn. 6 To 96/94, zrušeno.

V závěru apeluje na skutečnost, že jeho stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť
panuje značná nejednotnost při rozhodování soudů o odměnách
ustanoveným advokátům a nález Ústavního soudu by mohl být též
vodítkem pro Parlament ČR při úvahách de lege ferenda, zda je
správné, aby stát platil odměny ustanoveným obhájcům.

II.
V daném případě je třeba především posoudit dvě podmínky
přípustnosti ústavní stížnosti: 1. Otázku nuceného zastoupení
stěžovatele, 2. Otázku, zda lze aplikovat ustanovení § 75, odst.
2, písm. a), tudíž dospět k závěru, že stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do
jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem
ústavní stížnosti, došlo.
ad 1) Podle § 30 zákona č. 182/1993 Sb. musí být fyzické
a právnické osoby, jako účastníci řízení před Ústavním soudem,
zastoupeny advokátem, nebo komerčním právníkem nebo notářem
v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Smyslem tohoto
procesního institutu nuceného zastoupení je, aby Ústavní soud jako
specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými
návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Za
situace, kdy navrhovatelem (stěžovatelem) je advokát, je zřejmé,
že svou profesí zaručuje naplnění účelu nuceného zastoupení
v řízení před Ústavním soudem. V daném konkrétním případě je proto
na místě akceptovat, že není třeba, aby advokát jako stěžovatel
byl v řízení zastoupen jiným advokátem, protože je reprezentován
zákonem předepsaným způsobem.

ad 2) Vzhledem ke skutečnosti, že trestní apelační
rozhodnutí, které je ústavní stížností napadeno nabylo právní moci
dnem vyhlášení, tj. 15. 3. 1994 a že ústavní stížnost byla podána
na poště dne 17. 6. 1994, je nutno konstatovat, že ústavní
stížnost byla podána po stanovené lhůtě šedesáti dnů ve smyslu
ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Z obsahu připojeného
spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 2 T 33/93, je patrno, že
zamítavé usnesení Krajského soudu v Praze bylo doručeno
stěžovateli 25. 4. 1994. Stěžovatel tedy mohl vyhovět požadované
lhůtě šedesáti dnů, která uplynula dnem 15. 5. 1994. Svou ústavní
stížnost však uplatnil až 17. 6. 1994.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel tvrdí, že jeho stížnost
přesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatele, bylo třeba
posoudit tuto otázku z hlediska § 75 odst. 2 písm. a) zák. č.
182/1993 Sb. Pro posouzení této skutečnosti má význam obsah
vyjádření Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 1994 a Okresního
státního zastupitelství v Kladně ze dne 15. 9. 1994.

V prvém vyjádření předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze
navrhuje sice zamítnutí ústavní stížnosti, ale současně v textu
uvádí, že v soudní praxi se vyskytují sporné otázky v souvislosti
s odměňováním obhájců ustanovených obviněným v trestním řízení
podle § 38 trestního řádu (ex offo) a že by bylo tudíž žádoucí,
novelizací vyhl. č. 270/1990 Sb., tyto otázky jednoznačně řešit.
V druhém vyjádření Okresní státní zástupce jako vedlejší účastník
přisvědčuje stěžovateli, že nikde není definováno, co je myšleno
účastí na jednání soudu a z citace § 205 tr. řádu dovozuje, že
hlavní líčení ve sporných dnech zahájena byla, i když byla bez
projednání věci odročena. Na základě toho dospívá k závěru, že by
nebylo spravedlivé, aby advokátem vynaložený čas nebyl nijak
uhrazen. Za správné pokládá, aby v těchto případech byla
advokátovi poskytována paušální náhrada promeškaného času, což
platná vyhláška neumožňuje. V závěru Okresní státní zástupce
souhlasí s ústavní stížností a navrhuje jí vyhovět.

Vzhledem k oběma uvedeným postojům přiklonil se soud
k názoru, že ústavní stížnost v daném případě svým významem
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Obě vyjádření potvrzují, že
nejde o ojedinělý problém, ale o spornou záležitost, jež opakovaně
staví soudy do situace, v níž zjišťují nedokonalost dosavadního
řešení a potřebu novelizace vyhlášky č. 270/1990 Sb.

III.
Věcná argumentace stěžovatele je založena na tvrzení, že
napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní
práva, uvedená v čl. 9 Listiny základních práv a svobod, podle
něhož nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Po
posouzení této argumentace dospěl soud k názoru, že spojovat obsah
dané ústavní stížnosti s čl. 9 Listiny základních práv a svobod,
tedy s nucenými pracemi nebo službami, nelze.

Čl. 9 Listiny základních práv a svobod v odst. 2 písm. d)
stanoví výslovně, že jako "nucené práce" nesmí být kvalifikováno
jednání, které zákon ukládá "pro ochranu práv druhých". Instituce
právního zastoupení "ex offo" je nepochybně jednáním "pro ochranu
práv druhých" a současně jedním z prvků právního státu, který
vyjadřuje zájem společnosti na rovné možnosti obhajoby před soudem
pro všechny, zájem, který je přednější, než osobní zájem advokáta
na převzetí či nepřevzetí daného případu. Proto stanoví Listina
základních práv a svobod v čl. 37 odst. 3 výslovně, že před soudem
"všichni účastníci jsou si v řízení rovni" a v odst. 2, že "každý
má právo na právní pomoc v řízení před soudy". Ostatně obdobným
omezením je podroben i výkon řady jiných povolání, např. lékařů.

Sama podstata výkonu advokacie také již předpokládá
eventuelní aplikaci ustanovení § 38 trestního řádu, tj. možnost
být ustanoven za obhájce ex offo ve věcech trestních. Každý, kdo
hodlá vykonávat advokacii, musí počítat i s touto její složkou
a nemůže ji pokládat za nucené práce či služby. Tvoří prostě
nedílnou součást výkonu advokacie.

Podstata ústavní stížnosti spočívá ve skutečnosti nikoli
v "nucené práci", ale v neposkytnutí odměny advokátovi, který byl
ex offo ustanoven a jemuž nebyla poskytnuta úhrada za jeho účast
na hlavních líčeních, jež byla odročena. V tomto případě jde tedy
mnohem spíše o rozpor s čl. 28 Listiny základních práv a svobod
per analogiam, podle něhož zaměstnanci mají právo na spravedlivou
odměnu za práci. Ještě zřetelněji však v tomto směru zavazují
Českou republiku mezinárodní smlouvy. Již předtím Všeobecná
deklarace lidských práv (1948) ve svém čl. 23 odst. 2 stanovila,
že každý má bez jakékoli diskriminace nárok na stejný plat za
stejnou práci. Podobně čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech formuluje princip rovnosti před zákonem
a zákaz jakékoli diskriminace. Mezinárodní pakt o hospodářských,
sociálních a kulturních právech v čl. 7 hovoří o právu člověka na
stejnou odměnu za práci stejné hodnoty.

Ústavní soud je názoru, že je sice vázán návrhovým petitem
stěžovatele, nikoli však jeho odůvodněním, tj. argumenty, které
stěžovatel sám uvádí. Má proto za to, že může napadené rozhodnutí
posoudit též z hlediska rozporu se zásadou spravedlivé odměny za
vykonanou práci a se zákazem diskriminace ve smyslu výše uvedených
ustanovení mezinárodních smluv.

Z tohoto hlediska je třeba především posoudit, zda
interpretace § 16 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 270/1990 Sb. je ve své
restriktivní formě adekvátní obsahu a smyslu ustanovení § 205
trestního řádu. Podle příslušného ustanovení vyhl. ve znění novel
náleží odměny za jednotlivé úkony právní pomoci mezi nimi i za
účast na jednání před soudem , nebo jiným orgánem, a to za každé
započaté dvě hodiny.

V ustanovení § 205 trestního řádu je uvedeno, že hlavní
líčení zahájí předseda senátu sdělením věci, která bude
projednávána, potom předseda zjistí, zda se dostavily osoby, které
byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o něm vyrozuměny, a zjistí
jejich totožnost. U osob, u kterých je třeba zachovat lhůtu
k přípravě, zjistí, zda tato lhůta byla zachována. Jestliže se
některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení
přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést, či zda je
nutno je odročit (odst. 2). Z hlediska této zákonné dikce bylo
v případech stěžovatelem napadených hlavní líčení zahájeno, i když
bylo bez jednání odročeno. Ve vyhlášce č. 270/1990 Sb. se v § 16
odst. 1 písm. d) právním úkonem míní účast na jednání před soudem,
aniž by bylo vysloveno, že tato účast musí být spojena
s bezprostředním aktivním vystupováním obhájce.

Tento závěr podporuje i předtisk Protokolu o hlavním líčení
s tímto textem: "Po zahájení hlavního líčení sdělením věci, která
bude projednávána zjistí předseda senátu, že z osob, které byly
k hlavnímu líčení předvolány nebo o hlavním líčení vyrozuměny, se
nedostavily:" Celkově lze proto dovodit, že za právní pomoc je
třeba pokládat i právní asistenci advokáta, který se na jednání
připravoval a případ se zřetelem na danou fázi řízení zpracoval
a jenž v každém stadiu jednání sleduje oprávněné zájmy svého
klienta a je hotov v případě potřeby aktivně jednat, a to i v té
procesní situaci, která pro nepřítomnost svědka vedla k odročení
jednání (sleduje dodržení procesních pravidel, zda byl svědek
řádně obeslán, zda je doručení obsílky řádně vykázáno, atd.).

Soud je si vědom, že právní asistence v případě odročení
jednání je co do výkonu advokáta podstatně méně náročná, než účast
na probíhajícím jednání. Je třeba poznamenat, že dřívější vyhláška
č. 50/1965 Sb. v § 5 odst. 2 s těmito variantami počítala. Za
zastoupení při jednání, při němž došlo pouze k vyhlášení
rozhodnutí náležela polovina odměny, za zastoupení při jednání,
které bylo odročeno bez projednání věci, náležela jen čtvrtina
odměny. Vyhláška č. 270/1990 Sb. však tuto diferenciaci neprovádí.

Po zvážení všech shora zmíněných okolností dospěl Ústavní
soud k závěru, že usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 15. 3.
1994, čj. 6 To 96/94-75, je v rozporu s čl. 28 Listiny základních
práv a svobod, s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech, neboť znemožnilo poskytnutí
příslušné odměny za účast právního obhájce ex offo na jednání před
soudem. Vzhledem k těmto okolnostem Ústavní soud ústavní stížnosti
JUDr. I. P. proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3.
1994, čj. 6 To 96/94-75, vyhověl a dle ustanovení § 82 odst. 3
písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání
přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 1994