I.ÚS 93/02 ze dne 20. 7. 2004
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. S. Z., právně zastoupeného JUDr. R. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2001, č. j. 6 To 785/2001-444 a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 8. 2001, č.j. 2 T 377/99-390,

t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí ve věci, v níž byl uznán vinným spácháním trestných činů ublížení na zdraví a ohrožení pod vlivem návykové látky a tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a porušena byla i zásada presumpce neviny garantovaná čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že okresní soud přistupoval k jeho osobě tendenčně a tendenčně hodnotil důkazy. Před vynesením rozsudku samosoudce údajně prohlásil, že stěžovatel je vinen. Tendenčnost přístupu je zřejmá "z hodnocení důkazů v rozporu se závěry dokazování" a celkového hodnocení osoby stěžovatele soudem a konečně i z nepřiměřeného trestu. Stěžovatel byl navíc odňat zákonnému soudci, protože obžaloba nebyla podána u věcně a místně příslušného soudu v Litoměřicích. Došlo k zásahu do obhajovacích práv, protože stěžovatel byl samosoudcem nucen sedět proti soudci, zatímco jeho obhájce seděl po levé ruce soudce. Tím bylo stěžovateli znemožněno operativně radit se s obhájcem. Stěžovatel byl výtkami soudce o nesprávné formulaci kladených otázek zastrašen, takže se bál otázky klást. Obhajobě navíc bylo upíráno získat znalecký posudek, který měl k dispozici soud a státní zástupce. Okresní soud stěžovateli otevřeně podsouval manipulaci s věcí v době, kdy byla šetřena policií a nedůstojným způsobem (zvyšování hlasu, ironie) vyslýchal ředitele a vyšetřovatele býv. Okresního úřadu vyšetřování v Litoměřicích, kterým vyhrožoval, že si na věc posvítí, a že postup nechá prošetřit Inspekcí Ministerstva vnitra. Navíc okresní soud se sám pokoušel doplňovat neúplné důkazy, místo aby věc vrátil státnímu zástupci. Tyto chyby nenapravil ani krajský soud, protože se věcí nezabýval způsobem zaručujícím ochranu práv stěžovatele, když pouze konstatoval nepříslušnost soudu a tendenčnost jednání samosoudce, z čehož však nevyvodil potřebné závěry. Odvolací soud pokračoval v nerespektování zásady presumpce neviny, přistoupil na tendenčnost hodnocení důkazů a přehlédl rozpory ve výpovědích svědků. Díky průtahům v řízení, nelze ověřit, zda byly dveře u řidiče zablokovány, protože havarované vozidlo bylo v mezidobí sešrotováno. Krajský soud navíc vyhotovil rozsudek v rozporu s jeho vyhlášeným zněním, protože při vyhlášení bylo výslovně řečeno, že se zrušuje výrok o trestu a nově se ukládá trest odnětí svobody. O trestu zákazu činnosti nebylo řečeno nic. V písemném vyhotovení rozsudku je výslovně uvedeno, že zrušen byl pouze výrok o trestu odnětí svobody. Stěžovatel vyslovil obavu, že by poukazem na uvedený rozpor dosáhl pouze opravy protokolu o hlasování tak, aby byl uveden do souladu s "ne zcela obvyklým" písemným vyhotovením rozsudku. Stěžovatel totiž nemá kontrolu stavu protokolace, protože protokol nebyl v době skončení veřejného zasedání celý dopsán.

Z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 8. 2001 (2 T 377/99-390) vyplývá, že stěžovatel byl uznán vinným tím, že dne 7. 6. 1998 v nočních hodinách, po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů řídil motorové vozidlo, přičemž při projíždění zatáčky v důsledku podnapilosti a nepřiměřené rychlosti dostalo vozidlo smyk, vjelo do protisměru, kde se střetlo s protijedoucím vozidlem, jehož řidič utrpěl zranění s dobou léčení sedm týdnů a spolujezdkyně stěžovatele utrpěla zranění s dobou léčení 5 měsíců, a podle znaleckého posudku měl stěžovatel v okamžiku nehody v krvi 1,06- 1,22 g/kg alkoholu. Toto jednání soud kvalifikoval jako ublížení na zdraví a ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 224 odst. 2 a § 201 písm. d) tr. zák.), za což stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a zákaz řízení motorových vozidel na šest let, včetně povinnosti nahradit poškozené škodu. Z odůvodnění vyplývá, že jednání stěžovatele považoval soud za prokázané výpovědí obou poškozených, znaleckými posudky z oboru zdravotnictví (povaha zranění, mechanismus vzniku zranění vzhledem k umístění osob a alkoholemie) a z oboru doprava - silniční nehody (rychlost obou vozidel, korespondence mezi deformací karoserie a rozdílnými zraněními stěžovatele a poškozené) a výslechem znalců v hlavním líčení. Soud řešil i rozpory mezi znaleckými posudky z oboru zdravotnictví a konstatoval, že mají stejnou váhu, avšak i když znalec MUDr. F. formuluje závěry méně kategoričtěji, než MUDr. F., není v zásadním rozporu s jeho znaleckým posudkem, ani s posudkem z oboru silniční nehody. Proto konstatoval, že posudek MUDr. F., předložený obhajobou, nepřinesl zásadní zvrat, který by v kontextu s dalšími důkazy zpochybňoval soudem učiněný skutkový závěr. Soud neshledal u stěžovatele polehčující okolnosti a mezi přitěžující okolnosti zařadil chování stěžovatele bezprostředně po nehodě, kdy se snažil svalit vinu na poškozenou.

Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2001 (6 To 785/2001-444), který se věcí zabýval na základě odvolání stěžovatele vyplývá, že tento soud zrušil výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody a výroky o náhradě škody a nově uložil, při stejné výměře trestu odnětí svobody jeho nepodmíněný pětiletý odklad. Celý nárok poškozené na náhradu škody odkázal do řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud především vytkl okresnímu soudu, že v odůvodnění komentoval pochybení v postupu policie a krajský soud připustil i "nespokojenost stěžovatele s některými projevy rozhodujícího soudce", nicméně v přístupu soudce k věci samé nezjistil jednostrannost, předem pojatý názor či osobní faktor, a proto stěžovateli v tomto ohledu nepřisvědčil. Zejména krajský soud zhodnotil dokazování jako úplné, zákonně provedené a důvodně uzavřené, kdy byl dán obhajobě, vedené nikoli defenzivně, dostatečný procesní prostor. Odvolací soud navíc zvlášť zaujal stanovisko k některým důkazům (zablokované dveře, kolize mezi zdravotnickými posudky, výpověď poškozené Š.), které vyhodnotil stejně jako soud nalézací, tedy jako důkazy prokazující vinu stěžovatele. Soud konstatoval kolizi mezi znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, ale stanovisko znalce F. akceptoval jako přesvědčivé.

Ke stížnosti se k výzvě vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem, který se s námitkami stěžovatele neztotožnil s tím, že je považuje za nepodložené. K námitce rozporu mezi vyhlášeným obsahem výroku a jeho písemným vyhotovením předseda senátu uvedl, že rozsudečný výrok byl po poradě senátu uveden v hlasovacím protokolu a byl zanesen i do protokolu o veřejném zasedání. Výrok byl vyhlášen přečtením z protokolu, v němž je jednoznačně uvedeno, že se zrušuje trest odnětí svobody. A vyjádřil se též Okresní soud v Teplicích, který především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil své přesvědčení, že ústavní stížnost je výrazem nespokojenosti s výsledkem trestního řízení, což se promítá do polemiky se závěry obecných soudů.

Ústavní soud, u něhož v průběhu projednávání stížnosti došlo, z důvodu skončení funkce a změny složení senátu, k výměně soudce zpravodaje, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ve vztahu k přezkumu procesního postupu obecných soudů takto vymezený účel řízení o ústavní stížnosti znamená, že případná procesní pochybení nejenže musí být způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatelů, ale musí současně skutečně některé základní právo porušit. Jinak by se Ústavní soud stal další přezkumnou soudní instancí, což mu nepřísluší.

Ústavní soud nejprve přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska práva stěžovatele na spravedlivý proces a neshledal žádnou tendenčnost v hodnocení důkazů. Úvahy týkající se hodnocení důkazů, obsažené v rozsudcích krajského a okresního soudu jsou transparentní logické a přesvědčivé, vypořádávají všechny námitky, které stěžovatel vznesl a nejsou ani v kolizi se zásadou presumpce neviny. Soudy neuvěřily tvrzení stěžovatele, že vozidlo neřídil on, ale poškozená. Ústavní soud připomíná, že v hlavním líčení poškozená uvedla, že vozidlo neřídila, byť podle okresního soudu toto tvrzení neuvedla kategoricky, avšak poukázala na svou nutnost nosit při řízení brýle (které však neměla sebou), strach z řízení velkého vozidla a řidičskou nezkušenost. Dospěl-li krajský soud k závěru, že výpověď této svědkyně, je nutno přes její úzkostlivou obezřetnost považovat za rozhodující usvědčující důkaz, podporovaný závěrem znalce MUDr. F., nelze mít k tomuto postupu z hlediska ústavnosti výhrady.

Stěžovatel dále namítal porušení práva na zákonného soudce, avšak pokud věc projednával soud stejného druhu a stupně, jako soud jinak místně příslušný, protože věc byla již v přípravném řízení z důvodu možné podjatosti přidělena z Litoměřic do Teplic, nelze v této skutečnosti bez dalšího shledávat zásah do ústavních práv stěžovatele. Pokud předání věci bylo motivováno skutečností, že dopravní nehoda nebyla litoměřickou policií vyšetřována řádně (věc byla měsíc po nehodě odložena a poprvé byla předložena úřadu vyšetřování půl roku od nehody, kdy byla znovu vrácena dopravní službě) a též tím, že na litoměřickém úřadu vyšetřování pracoval jako vyšetřovatel bratr poškozeného, kterému byla věc poté přidělena k vyřízení, nutno takový postup naopak považovat za standardní, očekávatelný a koneckonců i žádoucí. Pokud soud v této situaci rozhodl, že nezaváže státní zastupitelství, resp. policii k doplnění dokazování, ale bude důkazy opatřovat sám, nelze v tom spatřovat zásah do práva na spravedlivý proces, neboť tento institut garantuje právě právo stěžovatele na projednání věci soudem. Celé řízení trvalo dlouhou dobu, avšak jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, věc byla důkazně komplikovaná, přičemž i některé návrhy stěžovatele oddalovaly skončení dokazování (v rozsudku okresního soudu se konstatuje, že dne 17. 1. 2001 mělo být skončeno dokazování, avšak obhájce stěžovatele předložil oponentní znalecký posudek vypracovaný MUDr. F., který však byl vypracován na základě neúplných údajů, což si vyžádalo další čas na řádné provedení tohoto důkazu). Proto nelze konstatovat, že došlo k nedůvodnému prodlužování řízení, které by zasáhlo do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Stěžovatel namítal porušení práva na svou obhajobu. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval nutnost respektovat dvojinstanční koncepci trestního řízení, která výslovně počítá s tím, že ke zhojení vad řízení před soudem prvního stupně může dojít v řízení před soudem druhého stupně, bez nutnosti věc vracet. Z odvolání stěžovatele navíc vyplývá, že porada s advokátem znemožněna nebyla. Stěžovatelem uplatněné námitky proti důkazům, na nichž založil výrok o jeho vině okresní soud podrobně vypořádal, což vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku. Obdobné námitky ostatně stěžovatel vznesl v odvolacím řízení a krajský soud se jimi opět řádně zabýval, avšak neztotožnil se s nimi. Stěžovatelem namítaný protiústavní zásah do jeho obhajovacích práv nebyl zjištěn.

Stěžovatel dále namítl, že krajský soud ústně zrušil celý výrok o trestu, avšak písemně bylo zachyceno pouze zrušení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že za vadné považoval krajský soud toliko výroky o trestu odnětí svobody a o náhradě škody (str. 3), když jinak druh a výměru trestů uložených okresním soudem, považoval krajský soud za správné (str. 2 verte, dole). I kdyby došlo ke stěžovatelem namítanému rozporu mezi vyhlášeným a písemným vyhotovením zněním rozsudku, Ústavní soud konstatuje, že nenalezl výkladovou cestu, na základě které by bylo možno dojít k závěru, jakým způsobem by mohla taková skutečnost, v případě jejího prokázání, zasáhnout do sféry ústavně chráněných práv stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud vyhlásil rozsudek v podobě, z níž vyplývalo, že byl zrušen trest zákazu řízení motorových vozidel. Z kontextu celé věci však nelze při dodržení pravidel racionálního uvažování dovodit, na základě jaké úvahy by krajský soud takto postupoval v situaci, kdy se ztotožnil se závěrem, že stěžovatel v důsledku řízení pod vlivem alkoholu způsobil jinému těžkou újmu na zdraví.

Napadená rozhodnutí neporušují základní práva stěžovatele a respektují jeho právo na spravedlivý proces garantované v Úmluvě a Listině. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 20. července 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu