I.ÚS 936/16 ze dne 9. 8. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Iva Rittiga, zastoupeného Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 13, Bucharova 1314/8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016, č. j. 31 C 21/2012 - 602, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 3 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení části II. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadenou částí rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze č. j. 31 C 21/2012 - 602 bylo ve výroku II. rozhodnuto tak, že se nepřipouští změna žaloby v rozsahu, v němž žalobce (stěžovatel) žádá, aby se žalovaný Nadační fond proti korupci (vedlejší účastník) zdržel zveřejňování zvukově obrazového záznamu z tiskové konference vedlejšího účastníka ze dne 15. 2. 2012.

3. V řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 31 C 21/2012 se stěžovatel původně domáhal žalobou na ochranu osobnosti vůči vedlejšímu účastníkovi (Nadačnímu fondu proti korupci), aby odstranil z internetové prezentace na adrese www.nfpk.cz četné materiály týkající se stěžovatele, včetně odkazu na zvukově obrazový záznam z tiskové konference ze dne 15. 2. 2012, který byl t. č. zveřejněn prostřednictvím internetového serveru YouTube. Žaloba byla následně opakovaně doplňována a upřesňována v konkrétních specifikacích jednotlivých internetových stránek a odkazů, které se stěžovatel domáhal odstranit. Vzhledem k umístění zvukově obrazového záznamu z tiskové konference žalovaného ze dne 15. 2. 2012 na serveru YouTube navrhl stěžovatel na jednání konaném dne 25. 10. 2012 odstranění tohoto záznamu přímo ze serveru YouTube, přičemž byl použit konkrétní odkaz na umístěný záznam (čítající cca 120 znaků), což Městský soud v Praze usnesením učiněným na jednání konaném dne 17. 1. 2013 připustil. Následně došlo ke změně umístění předmětného záznamu v rámci serveru YouTube a stěžovatel se opětovně domáhal změny žalobního návrhu co do znění hypertextového odkazu na záznam umístěný na serveru YouTube. Tuto změnu již Městský soud v Praze na jednání konaném dne 4. 4. 2013 nepřipustil a po provedeném dokazování vydal dne 27. 6. 2013 rozsudek č. j. 31 C 21/2012-336, kterým byla žaloba stěžovatele ve všech bodech žalobního petitu zamítnuta, zčásti proto, že vedlejší účastník dobrovolně odstranil některé specifikované materiály z prostředí Internetu ještě před rozhodnutím ve věci samé. Soud tedy neprováděl dokazování ke všem bodům žalobního návrhu, tedy ani ke zvukově obrazovému záznamu z tiskové konference vedlejšího účastníka ze dne 15. 2. 2012. V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze mimo jiné uvedl, že způsob, jakým se stěžovatel domáhal ochrany své osobnosti, tedy požadavek na odstranění jednotlivých materiálů z prostředí Internetu, má za následek, že z důvodu neomezených možností přesouvání obsahu v rámci Internetu může také docházet k neomezenému počtu změn žalobního návrhu, což nekoresponduje s naplněním zásady hospodárnosti a rychlosti řízení.

4. Stěžovatel napadl rozsudek č. j. 31 C 21/2012-336 včasným odvoláním, odvolacím soudem byl poté rozsudek zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Podáním ze dne 22. 5. 2015 stěžovatel opětovně navrhl změnu žaloby, o této změně bylo rozhodnuto právě napadeným usnesením č. j. 31 C 21/2012 - 602, kdy v části II. výroku nebyla připuštěna změna žaloby týkající se zvukově obrazového záznamu z tiskové konference vedlejšího účastníka ze dne 15. 2. 2012. Nepřipuštění změny žaloby v dané části soud odůvodnil s odkazem na ust. § 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") s tím, že v rozsahu výroku II. předmětného usnesení se dosud soud sporem věcně nezabýval a neprováděl relevantní důkazy, a to z důvodů dobrovolného odstranění předmětného záznamu ze strany vedlejšího účastníka z Internetu, jak bylo konstatováno v odůvodnění rozsudku ve věci samé, na které soud v napadeném usnesení odkazuje. Poukázal současně na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení, která dle jeho názoru rovněž brání připuštění změny žaloby.

III.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v části II. výroku napadeného usnesení spatřuje zásah do shora uvedených ústavně zaručených práv. Je přesvědčen, že výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem pro řízení o navrhované změně žaloby a opačný postup je v hrubém rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, a dále je toho názoru, že napadené usnesení postrádá řádné odůvodnění, když toto má pouze formální charakter a tudíž soud fakticky nedostál požadavku na řádné odůvodnění usnesení. V této souvislosti se stěžovatel dovolává závěrů Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1324/14. V ústavní stížnosti dále stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení (§ 62 odst. 4. a § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " zákon o Ústavním soudu").

6. Ústavní soud si v dané věci vyžádal spisový materiál. Spolu s tímto materiálem Městský soud v Praze zaslal i stručné vyjádření, v němž uvedl, že zvukově obrazový záznam z tiskové konference ze dne 15. 2. 2012, k němuž nepřipustil změnu žaloby, trvá 45 minut a zaznívá v něm množství výroků, ke kterým dosud nebylo vedeno žádné dokazovaní (přičemž by šlo o dokazování rozsáhlé). Stěžovatel ve své replice s tímto názorem soudu nesouhlasí a naopak tvrdí, že napadené výroky, které zvukově obrazový záznam obsahuje, jsou po celou dobu předmětem řízení.

IV.

7. Ústavní soud je dle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tím méně v případech takových usnesení soudů, proti jejichž rozhodnutí v prvním stupni zákon nepřipouští opravný prostředek. Je však třeba zdůraznit, že uvedenou zásadu lze respektovat pouze tehdy, pokud obecné soudy postupují v souladu s ústavními právy zakotvenými v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. V případě procesního postupu soudu ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti však Ústavní soud pochybení takového charakteru neshledal.

V.

9. V dané věci stěžovatel napadá část usnesení soudu, kterou se nepřipouští změna žaloby. Ze stávající judikatury Ústavního soudu vyplývá, že obecně lze i rozhodnutí soudu o nepřipuštění změny žaloby podrobit ústavněprávnímu přezkumu, avšak zásah Ústavního soudu do takového rozhodování by měl být zcela výjimečnou situací a měl by se omezit zejména na shora uvedená extrémní vybočení z principů spravedlnosti, nejčastěji na situace, kdy příslušné soudní rozhodnutí není odůvodněno vůbec [viz např. nález ze dne 9. října 2008, sp. zn. II. ÚS 801/08, (N 169/51 SbNU 79); nález ze dne 7. května 2013 sp. zn. I. ÚS 4181/12 (N 79/69 SbNU 329) nebo i stěžovatelem zmiňovaný nález ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14 (N 159/74 SbNU 369) a další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz].

10. Dále platí, že v případě nemeritorních usnesení není obsah odůvodnění předepsán. I když jsou taková rozhodnutí odůvodněna např. příliš stroze (což ostatně plyne ze samotného charakteru procesních rozhodnutí, kterých soud zpravidla vydává několik v průběhu řízení a není účelné, aby každé takové rozhodnutí bylo odůvodněno natolik podrobně, jako např. rozhodnutí ve věci samé) postačuje, aby soud v odůvodnění uvedl jen základní důvody, které vedly k přijetí usnesení a které jsou způsobilé výrok usnesení srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1137). Ústavní soud v projednávané věci pečlivě posoudil, zda se v případě napadeného usnesení jedná o situaci, kterou lze podřadit pod shora popsané pravidlo pro odůvodňování nemeritorních rozhodnutí a vzal přitom v potaz jak námitky stěžovatele, tak zejména znění napadeného usnesení, průběh dosavadního soudního řízení a také vyjádření soudu k ústavní stížnosti.

11. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí zcela postrádalo odůvodnění. Ačkoliv soud svůj výrok o nepřipuštění změny žaloby odůvodnil stručně a omezil se na základní důvody spolu s odkazem na předchozí rozhodnutí ve věci, je z takového odůvodnění přesto zřejmé, jaké důvody soud k rozhodnutí vedly, a výrok je tak dostatečným způsobem vysvětlen.

12. Jestliže stěžovatel vedle námitky nedostatečnosti odůvodnění napadeného usnesení rovněž polemizuje s názorem Městského soudu v Praze ohledně splnění podmínek pro připuštění změny návrhu podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř., je třeba zdůraznit, že takové posouzení je zcela v kompetenci civilního soudu, když rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu a závěr tohoto soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává [viz např. usnesení ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000, (U 22/18 SbNU 447) nebo usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2180/08]. Navzdory tomu Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na dosavadní průběh řízení o ochranu osobnosti stěžovatele, kdy docházelo k opakovaným změnám žalobního návrhu a kdy již bylo provedeno rozsáhlé dokazování, jeví se snaha Městského soudu v Praze o eliminaci dalšího prodlužování řízení jako logická. S ohledem na předmět řízení by totiž mohl být žalobní návrh upravován v podstatě donekonečna tak, jak by reagoval na případné nové informace týkající se stěžovatele dostupné na Internetu.

13. Ústavní soud považuje dále za účelné zmínit i to, že v případě usnesení o nepřipuštění změny žaloby sám zákonodárce vyloučil zcela možnost přezkumu takového usnesení z hlediska věcné správnosti. V publikaci autorů Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck, s. 1051, se k tomu uvádí, že: "I když soud nepřipustil změnu návrhu, nemůže tím být žalobce (navrhovatel) závažným způsobem poškozen, neboť svůj nárok může bezodkladně uplatnit samostatnou žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení." S tímto názorem je nutno v zásadě souhlasit. V případě, kdy soud nepřipustí změnu návrhu v rozporu s § 95 odst. 2 větou první o. s. ř. a žalobce je tak nucen podat žalobu novou, může nastat rozpor se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, což ovšem samo o sobě neznamená porušení ústavně zaručených základních práv či svobod účastníka řízení, jemuž nebylo stran jeho požadavku na změnu návrhu vyhověno.

14. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadeného rozhodnutí, spisového materiálu a vyjádření účastníků řízení neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V daném případě se však o takový případ nejedná, když i případná stručnost odůvodnění napadeného usnesení o nepřipuštění změny žaloby nevedla k omezení či odepření základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.

VI.

15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k danému výsledku řízení nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (srov. § 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu