II.ÚS 1027/15 ze dne 19. 1. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Vaníčka, zastoupeného JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou, se sídlem Strážovská 5, 153 00 Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015, č. j. 26 Cdo 241/2015-447, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2014, č. j. 16 Co 322/2014-310, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. května 2014, č. j. 33 EXE 971/2010-271, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností, vycházející z § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v jeho exekuční věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 2. května 2014, č. j. 33 EXE 971/2010-271, zamítl návrhy povinného (stěžovatele) ze dne 24. května 2010 a 29. června 2012 na zastavení exekuce nařízené na jeho majetek pro zaplacení částky ve výši 5 096 266,15 Kč, neboť povinnému se nepodařilo prokázat zánik vymáhané pohledávky po vydání exekučního titulu, čímž nedošlo k naplnění předpokladů pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

3. K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. října 2014, č. j. 16 Co 322/2014-310, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovým i právním posouzením věci. Dovodil, že úmyslem společnosti Rezidence Kavčí Hory, a. s., která věřitelské bance uhradila částku odpovídající dluhu povinného, nebylo splnit dluh za povinného, nýbrž dosáhnout výmazu zástavního práva váznoucího na prodávané nemovitosti z titulu úvěru poskytnutého povinnému a uhradit cenu za postoupení pohledávky. Odvolací soud konstatoval, že tento úmysl odpovídá ujednání účastníků v kupní smlouvě a námitky povinného jsou pouze v poloze polemiky s hodnocením důkazů řádně a procesně korektně provedených soudem prvního stupně. Odvolací soud neuznal námitku povinného o nedostatku aktivní legitimace oprávněného opírající se o názor, že pohledávka nemohla být postoupena na oprávněného, resp. jeho právního předchůdce, neboť zanikla plněním třetí osobou (Rezidence Kavčí Hory, a. s.) za oprávněného (VERVAT Invest, a. s.), resp. za právního předchůdce oprávněného (AVATAR CZ, s. r. o.).

4. Následné dovolání povinného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015, č. j. 26 Cdo 241/2015-447, odmítnuto, neboť v něm byly uplatněny jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a proto v něm nebylo možno pokračovat. Nejvyšší soud uvedl, že "podstatou námitek dovolatele je jeho nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, že v řízení o návrzích povinného na zastavení exekuce nebylo prokázáno platné postoupení vymáhané pohledávky" (pozn. Nejvyšší soud se zde dopustil jisté formulační nepřesnosti, když správně měl zřejmě na mysli, že dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nevyvrátil prokázání platného postoupení pohledávky).

II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za nepřezkoumatelné kvůli jeho nedostatečnému zdůvodnění a navíc i po právní stránce za zcela nesprávné. Podle názoru stěžovatele tímto rozhodnutím Nejvyšší soud porušil právo na spravedlivý proces, neboť v rozhodování Nejvyššího soudu je naplněn znak libovůle, což má za následek i porušení čl. 2 odst. 2 Listiny (uplatňování státní moci v mezích zákona). V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431), nález ze dne 14. září 2005 sp. zn. III. ÚS 183/03 (N 175/38 SbNU 399), nález ze dne 3. října 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17) aj., podle nichž mají soudy povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodňovat. Stěžovatel vyvrací argumenty použité zejména Nejvyšším soudem ohledně existence pohledávky oprávněného a zdůrazňuje, že tato pohledávka neexistuje, když byla uhrazena osobou odlišnou od oprávněného, což se stěžovatel snažil prokázat, avšak soudy všech stupňů provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem neumožnily. Dovolacímu soudu dále vytýká, že se nevyrovnal s jeho námitkami, které oproti názoru vyslovenému dovolacím soudem nesměřovaly proti zjištěnému skutkovému stavu, nýbrž výhradně proti nesprávnému právnímu posouzení věci vycházejícímu z nesprávného právního posouzení platnosti listin (dohody o postoupení pohledávky a dohody o narovnání) a z nich vyplývajících právních důsledků. V této souvislosti rozebírá, jaký důkaz svědčící proti závěrům soudů byl předložen a jaký byl skutečný účel listiny nazvané dohoda o postoupení pohledávky (tímto účelem bylo v situaci, kdy společnost, která pohledávku za stěžovatele uhradila, avšak fakticky ji nikdy nechtěla vymáhat, zajištění aktivní legitimace k vymáhání pohledávky pro právního předchůdce oprávněného, který byl veden s úmyslem obohatit se vymožením pohledávky po stěžovateli, a dále vytvoření nátlaku na stěžovatele, aby přestal bojovat o majetek, který mu byl podvodně odcizen). Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že neprovedené důkazy byly schopny vyvrátit tvrzení oprávněného ohledně otázky úhrady za postoupenou pohledávku a tím i zvrátit otázku posouzení aktivní legitimace pro vedení exekučního řízení. Neprovedením těchto důkazů a nevypořádáním se s odmítnutím jejich provedení měl být stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a mělo dojít i k porušení čl. 4 Listiny.

6. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále poukazuje na vzájemnou provázanost jednotlivých subjektů na straně žalující, jejichž hlavním cílem byla legalizace podvodného odcizení majetku stěžovatele. Rovněž zmiňuje praktiky právní zástupkyně oprávněného při ověřování podpisů, což podle názoru stěžovatele jen potvrzuje nekalost jednání těchto vzájemně propojených osob.

III.
7. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá jednak nepřezkoumatelnost usnesení Nejvyššího soudu z důvodu jeho nedostatečného odůvodnění, jednak nesprávné právní posouzení věci, a dále namítá neprovedení jím navržených důkazů. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že pokud bylo podané dovolání odmítnuto, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v posuzovaném případě nestalo.

9. S přihlédnutím k požadavkům, kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí, Ústavní soud posoudil nyní napadené usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní požadavky řádného odůvodnění nebyly ve stěžovatelově případě porušeny, byť je třeba objektivně konstatovat, že odůvodnění, přestože Nejvyšší soud má možnost svoje rozhodnutí pouze stručně odůvodnit (srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.), by si v daném případě zasloužilo poněkud obšírnější rozvedení, a to zejména v situaci, kdy Nejvyšší soud svůj závěr, proč je třeba dovolání odmítnout, nezformuloval přesně (viz výše bod 4.). Pokud Ústavní soud odhlédne od výše uvedeného nedostatku, pokud odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem spočívalo na závěru, že podstatou námitek stěžovatele obsažených v dovolání (což si Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu) byla jeho polemika se závěry odvolacího soudu spočívající v tvrzeních, že v řízení o jeho návrzích na zastavení exekuce nemohlo být prokázáno platné postoupení vymáhané pohledávky, neboť tato pohledávka zanikla v důsledku plnění třetí osobou (Rezidence Kavčí Hory, a. s.), jednalo se ze strany stěžovatele skutečně o tvrzení napadající skutková zjištění, a nikoliv o argumentaci směřující k právnímu posouzení věci, jak se snaží stěžovatel přesvědčit v ústavní stížnosti. Z dovolání stěžovatele se totiž zřetelně podává jako zásadní námitka jeho nesouhlas s tím, že soudy neakceptovaly, resp. že nebylo prokázáno, jeho tvrzení o zániku vymáhané pohledávky po vydání exekučního titulu plněním ze strany třetí osoby, z čehož měla být dovozena následná nemožnost postoupení této pohledávky. K tomu je možno toliko podotknout, že soudy (zejména soud prvního stupně) se otázkou zániku pohledávky vůči stěžovateli zabývaly velmi podrobně a své závěry řádně a srozumitelně vysvětlily (viz str. 14 a 15 usnesení soudu prvního stupně).

10. Co se týče stěžovatelovy argumentace ve vztahu k právnímu posouzení věci [tedy zejména posouzení dohody o narovnání a dohody o postoupení pohledávky a hodnocení jejich právních důsledků pro otázku postavení (aktivní legitimaci) oprávněného], musí Ústavní soud zopakovat, co již bylo řečeno výše, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní (a ani skutkové) závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. V této souvislosti je třeba konstatovat, že soud prvního stupně i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlily, co vzaly za prokázané, jak na provedené důkazy nahlížely, jak vykládaly projev vůle smluvních stran v relevantních listinách a jaké z takto provedených důkazů vyvodily právní závěry. Argumentaci soudů, tak, jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

11. K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález ze dne 3. listopadu 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci zejména soud prvního stupně provedl poměrně obsáhlé dokazování, na jehož základě si učinil dostatečný obrázek o skutkovém stavu. Vedle důkazů, na nichž založil svá skutková zjištění, provedl i řadu dalších důkazů, které však považoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností za nadbytečné, resp. které byly relevantní pro jiné řízení o určení vlastnického práva. Takový postup soudu (který důkazy sice provedl, ale pro jejich nadbytečnost je nehodnotil) není v rozporu s výše zmiňovanými zásadami a nelze v něm proto spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

12. Závěrem Ústavní soud pouze uvádí, že celou ústavní stížností prolíná snaha vyvolat pocit nepřípustné nespravedlnosti, která se udála na stěžovateli. Jakkoliv Ústavní soud nevylučuje, že někdy v minulosti mohlo dojít k jednání, které nyní ve stěžovateli vyvolává pocit křivdy (to však není předmětem posuzování této ústavní stížnosti), nicméně stávající řízení (tím je myšleno řízení o návrzích stěžovatele na zastavení exekuce) bylo vedeno v souladu s principy spravedlivého procesu a není důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.

13. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu