II.ÚS 1041/16 ze dne 21. 6. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., zastoupené JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Spálená 29, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. 7 Tdo 113/2016-22, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 30. 3. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 2 T 90/2014, byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem neoprávněného nakládání s volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle ustanovení § 299 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") s tím, že podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku bylo upuštěno od potrestání. Skutek spočíval podle zjištění obvodního soudu, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatelka dne 2. 3. 2014 na Letiště Václava Havla dovezla neživý vypreparovaný exemplář karety obrovské, ačkoliv jí k tomu nebylo uděleno patřičné povolení. Odvolání stěžovatelky podané proti tomuto rozsudku bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 44 To 267/2015 zamítnuto. Dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

3. Nejvyšší soud totiž dospěl k názoru, že ke spáchání přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění. Subjektivní stránkou posuzovaného činu se přitom Nejvyšší soud zabýval již v předchozím usnesení dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1166/2015, kterým zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 44 To 267/2015, jímž byla stěžovatelka návrhu na potrestání zproštěna. V citovaném usnesení Nejvyšší soud z okolností a způsobů nabytí exempláře karety obrovské, jakož i z okolností pobytu stěžovatelky v Indonésii, z postavení stěžovatelky jako vzdělané osoby, která má úzké styky s indonéskými subjekty a orientuje se na propagaci Indonésie a její kultury, dovodil ve vztahu k protiprávnímu nabytí exempláře její úmyslné zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Úmyslné zavinění stěžovatelky přitom podle Nejvyššího soudu není zpochybněno ani tím, že stěžovatelka obdobné jednání neopakovala a nesledovala jím zištné či jiné zavrženíhodné cíle. Úmysl se tu totiž vztahuje ke skutečnosti, že stěžovatelka neměla pro dovoz do České republiky potřebné povolení a že bez tohoto povolení šlo o protiprávní dovoz. Ze subjektivního hlediska bylo snadno představitelné, že k dovozu exempláře exotického zvířete je nutné povolení a že pokud se stěžovatelka rozhodla uskutečnit dovoz bez něj, byla srozuměna s protiprávností dovozu. Nadto, jak podle Nejvyššího soudu správně uvedl městský soud ve svém posledním rozhodnutí v dané věci, po spáchání činu stěžovatelka upustila od snahy získat povolení dodatečně, a to z důvodu jeho finanční náročnosti; to Městský soud v Praze vyložil jako nepřímé potvrzení úmyslu uskutečnit dovoz bez povolení.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že neživý a před mnoha lety někým preparovaný exemplář želvy (který prý daroval indonéský státní občan její dceři) do České republiky skutečně dovezla, a to bez povolení, o jehož nutnosti však nevěděla. V celém trestním řízení tak šlo pouze o posouzení otázky subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a o posouzení zavinění ze strany stěžovatelky. Trestní zákoník přitom kromě skutkové podstaty úmyslného přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami obsahuje v ustanovení § 300 také jeho nedbalostní formu. Zákonodárce tedy podle stěžovatelky nezamýšlel kriminalizovat všechny neoprávněné dovozy takových živočichů a rostlin, kdy rozhodující kritérium spočívá ve vyšší míře či stupni zavinění pachatele. Trestnost takového dovozu není dána při naplnění "běžné" nedbalosti, ale musí být naplněna nedbalost hrubá s tím, že musí podle § 300 tr. zákoníku dojít k porušení zájmu společnosti chráněného předmětným ustanovením opakovaně. Protože v případě stěžovatele se jedná o první a jediný dovoz takto chráněného exempláře, stěžovatelka zcela zjevně nemohla naplnit objektivní stránku nedbalostního přečinu podle § 300 tr. zákoníku. V trestním řízení podle stěžovatelky navíc nebyly opatřeny žádné důkazy, byť jen nepřímo prokazující, že by si stěžovatelka alespoň v hrubých rysech byla vědoma, že právě daný druh želvy je zvlášť chráněn a jeho dovoz podléhá nějakému povolení. Nejvyšší soud naopak svůj závěr o úmyslném zavinění stěžovatelky učinil pouze na základě velmi nepřímých indicií, rozhodně netvořících uzavřený kruh vylučující možnost učinit jiný závěr; konkrétně šlo toliko o vysokoškolské vzdělání stěžovatelky, o její styky s indonéskými subjekty a o její orientaci v daném prostředí. Dovozovat pouze z takovýchto indicií úmyslné zavinění k případnému porušení předpisů na ochranu přírody je prý nepřípustným porušením základních principů trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud tak podle stěžovatelky obešel v její neprospěch zákonné limity kriminalizace ojedinělého nedovoleného dovozu chráněného živočicha a bez reálného zákonného podkladu nejprve svými závaznými právními názory a nakonec i vlastním konečným pravomocným rozhodnutím způsobil, že stěžovatelka byla odsouzena pro skutek, který trestný není, což má nezpochybnitelnou ústavněprávní dimenzi.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.

7. Pokud stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 300 tr. zákoníku, kde je zakotvena skutková podstata neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami a kde se pro naplnění znaků skutkové podstaty - na rozdíl od úmyslné formy (viz § 299) - vyžaduje kromě hrubé nedbalosti též opakování zapovězené činnosti, pak je tomu tak právě proto, že v ustanovení § 300 tr. zákoníku jde toliko o nedbalostní formu spáchání trestného činu. Je přitom zcela na úvaze zákonodárce, rozhodl-li se podmínit trestnost nedbalostní formy prvkem opakování. Jinak řečeno, není možné vyvozovat logický nesoulad jednoduše jen z toho, že pro méně závažnou (zde nedbalostní) formu se opakování vyžaduje a pro úmysl nikoliv, když stěžovatelka byla odsouzena právě za spáchání tohoto přečinu ve formě úmyslného zavinění.

8. Rozhodly-li obecné soudy tak, že se stěžovatelka dopustila v napadených rozhodnutích popsaného činu úmyslně (konkrétně mělo jít o úmysl nepřímý), pak ani tato okolnost nemá ústavněprávní relevanci. Soudy totiž vyšly z toho, že - zjednodušeně řečeno - stěžovatelka v Indonésii pobývala často a zná tamější společenské prostředí s tím, že jako dobře informovaný vysokoškolák měla vědět, že není možné si z dovolené libovolně dovézt exotické zvíře. Jakkoliv obecné soudy v těchto svých úvahách výslovně nezohlednily, že se jednalo již o zvíře mrtvé, preparované před mnoha lety, má Ústavní soud za to, že řešení těchto právních otázek přísluší obecným soudům a není proto s ohledem s ohledem na jeho shora předestřené ústavněprávní vymezení bez dalšího dán důvod, aby do jejich závěrů jakkoliv zasahoval, případně je přehodnocoval.

9. V nyní rozhodované věci totiž Ústavní soud ani nepřehlédl, že si stěžovatelka mohla o předmětné povolení dodatečně požádat (když však sama před soudem prohlásila, že od tohoto řešení pro jeho finanční náročnost upustila), čímž by splnila podmínky účinné lítosti ve smyslu ustanovení § 33 tr. zákoníku a trestnost trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami by tak zanikla. Dále pro zhodnocení ústavněprávní dimenze shledává Ústavní soud podstatným, že v případě stěžovatelky bylo upuštěno od potrestání podle ustanovení § 46 odst. 1 tr. zákoníku, což mimo jiné bez dalšího znamená, že se na stěžovatelku hledí, jako by nebyla odsouzena (odst. 4 cit. ustanovení).

10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce garantovaná.

11. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu