II.ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001
N 98/23 SbNU 11
K nutnosti rozhodovat o vyloučení soudců na základě objektivního hlediska
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti
společností 1) A. A., Velká Británie, 2) S., spol. s r. o., proti
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 20 Nc
51/2000, 20 Nc 53/2000, 20 Nc 54/2000, 20 Nc 55/2000, 20 Nc
56/2000 a ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 38 Nc 159/2000, za účasti
účastníka řízení Krajského soudu v Brně a vedlejších účastníků
řízení 1) společnost C. K., spol. s r. o, a 2) K., výrobní
družstvo invalidů, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2000, sp. zn.
20 Nc 51/2000, 20 Nc 53/2000, 20 Nc 54/2000, 20 Nc 55/2000, 20 Nc
56/2000, a ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 38 Nc 159/2000, se
zrušují.


Odůvodnění

Ústavními stížnostmi (sp. zn. II. ÚS 104/01, III. ÚS 104/01,
IV. ÚS 104/01, I. ÚS 106/01 a II. ÚS 105/01) ze dne 13. 2. 2001,
které byly podány u Ústavního soudu dne 16. 2. 2001, společnost A.
A. napadá usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2000, jak
jsou uvedena v záhlaví. Těmito usneseními krajský soud rozhodl
o tom, že soudci Okresního soudu v Hodoníně - JUDr. J. K., JUDr.
L. T., JUDr. D. Š., JUDr. Z. B., JUDr. J. F., JUDr. R. B., Mgr. K.
B., JUDr. J. T., Mgr. K. Š. a Mgr. L. S. - jsou vyloučeni
z projednávání a rozhodování ve věcech vedených u Okresního soudu
v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 486/99, E 2029/98, E 2576/98,
E 347/98, 2 E 525/99. Současně krajský soud uvedené věci přikázal
k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Jihlavě.

Následnou ústavní stížností (sp. zn. II. ÚS 211/01) ze dne
4. 4. 2001, která byla podána dne 6. 4. 2001, druhý stěžovatel,
společnost S., spol. s r. o., jenž je hospodářsky spřízněný
a personálně propojený osobou I. P. B. se stěžovatelem A. A. podal
návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně z 13. 12. 2000,
sp. zn. 38 Nc 159/2000, jímž byli soudci Okresního soudu
v Hodoníně JUDr. L. T., JUDr. D. Š., JUDr. Z. B., JUDr. J. F.,
JUDr. R. B., Mgr. K. B., JUDr. J. T., Mgr. K. Š. a Mgr. L. S.
vyloučeni z projednávání a rozhodování věcí vedených u tohoto
soudu pod sp. zn. 7 C 1703/99.

S ohledem na to, že byly podány návrhy, které spolu skutkově
souvisí, jde v nich o totožnou právní problematiku a týkají se
týchž účastníků, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity
řízení podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen
"o.s.ř."), použitého přiměřeně v souladu s § 63 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spojil tyto věci ke společnému
řízení, vedeném pod shora uvedenou spisovou značkou.

Stěžovatel A. A. Ltd. ve svých ústavních stížnostech
poukazuje na to, že postupem Krajského soudu v Brně došlo
k porušení jeho ústavního práva založeného čl. 38 odst. 1 a 2
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu
uvádí, že v rozhodčím řízení proti K., výrobnímu družstvu
invalidů, dosáhl vykonatelného titulu, kterým byl nález čj. Rsp
94/93 ze dne 16. 12. 1997. Na základě něj byla pod sp. zn.
E 347/98, E 2029/98, E 525/99 a E 2576/98 zahájena exekuční řízení
(současně je vedeno pod sp. zn. 7 C 486/99 řízení o vyloučení věci
z výkonu rozhodnutí, jehož účastníkem je dále společnost C. K., s.
r. o., jakožto žalobce). Stěžovatel si v souvislosti s uvedenými
případy mnohokráte stěžoval zejména na průtahy řízení, přičemž
některé stížnosti byly uznány za důvodné. Dne 19. 8. 2000 byl
v Lidových novinách publikován článek "Britský podnikatel chce
žalovat Český stát", ve kterém zástupce a majitel stěžovatele, I.
P. B., vyslovil své negativní zkušenosti s podnikáním v ČR
a s ochranou, kterou mu v této souvislosti soudy poskytují.
Kriticky se vyjádřil, pokud jde o soudní ochranu, i v regionálním
vysílání České televize. Dne 21. 9. 2000 sepsali soudci Okresního
soudu v Hodoníně podání, adresované Krajskému soudu v Brně, ve
kterém žádali o vyloučení z projednávání všech věcí stěžovatele
a aby věci byly přikázány jinému soudu. Ve svém podání uvedli, že
z vyjádření stěžovatele do tisku, televize a ze stížností
adresovaných předsedovi Okresního soudu v Hodoníně vyplývá, že je
namítána neprofesionalita, propojenost s politickými špičkami,
policií a ovlivňování řízení, jakož i to, že stěžovatel se nemůže
domoci svých práv a uvedený soud není ochoten mu poskytnout
rychlou a účinnou pomoc. Toto jednání ovlivnilo jejich postoje
k věcem stěžovatele i ke stěžovateli samotnému, že již nejsou
schopni nestranného rozhodování. Medializace sporů stěžovatele jen
z jeho hlediska negativně působí na rozhodování a i na mínění
veřejnosti ve vztahu k nim. Na výzvu Krajského soudu v Brně pak
stěžovatel vyjádřil nesouhlas s postupem a projevem soudců
Okresního soudu v Hodoníně. Podle jeho názoru nejsou dány důvody
pro vyloučení těchto soudců, neboť jimi může být pouze jejich
poměr k věci a k účastníkům a nikoliv jejich pocity, jež jsou
vyvolány stížnostmi účastníka, medializací případu nebo dokonce
míněním veřejnosti. Přístup soudců je v rozporu s jejich slibem
dle § 37 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích").
Stěžovatel ve svém vyjádření dále poukázal na čl. 38 odst. 1 a 2
Listiny, podle kterého je třeba vyloučit svévoli jak z hlediska
procesních pravidel určování příslušnosti soudu a přidělování
soudní agendy, tak i vyloučení soudců. Krajský soud v Brně shora
citovaným usnesením rozhodl tak, že jmenovaní soudci jsou
vyloučeni z projednávání a rozhodování v daných věcech.
V odůvodnění pak uvedl, že postup soudců Okresního soudu
v Hodoníně nepovažuje za profesionální, jejich jednoznačné
vyjádření však nelze přejít poukazem na jejich soudcovské
povinnosti a nutnou profesionalitu a nadhled.

Ve vztahu k rozhodnutím Krajského soudu v Brně zastává
stěžovatel názor, že tento soud upřednostnil subjektivní princip
(tj. stanovisko soudců) nad principem objektivním, kterým je
jejich závazek ve smyslu § 37 zákona o soudech a soudcích a § 14
o. s. ř. Rozhodnutím uvedeného soudu bylo porušeno právo na
zákonného soudce, jehož pojmovým znakem je vyloučení svévole jak
z hlediska procesních pravidel určování příslušnosti soudu,
přidělování soudní agendy, tak i vyloučení soudců. Stěžovatel má
být údajně "trestán" za to, že si stěžoval a věc negativně
medializoval. Kolektivní vyloučení soudců u místně příslušného
soudu, a to i těch, kteří ve věcech stěžovatele nerozhodovali,
v konečném důsledku znamená podstatné zhoršení jeho postavení co
do práva na rychlou a účinnou soudní ochranu, resp. projednání
věci v přiměřené lhůtě a nepřímo i co do práva na přístup
k soudu, neboť všem jeho sporům musí předcházet "přidělovací
řízení" krajským soudem.

Stěžovatel S., spol. s r. o., ve své ústavní stížnosti uvádí,
že vede proti K., výrobnímu družstvu invalidů, u Okresního soudu
v Hodoníně spor o zaplacení 125.710,24 Kč s přísl. Dle názoru
tohoto stěžovatele shora uvedeným postupem Krajského soudu v Brně
došlo k porušení jeho ústavního práva založeného čl. 38 odst.
1 a 2 Listiny, přičemž svou ústavní stížnost odůvodňuje shodně
s ústavními stížnostmi A. A. Ltd.

Dne 29. 6. 2001 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelů,
obsahující shrnutí důvodů pro zrušení napadených rozhodnutí.

Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2000, sp.
zn. 20 Nc 51/2000, 20 Nc 53/2000, 20 Nc 54/2000, Nc 55/2000 a 20
Nc 56/2000, Ústavní soud zjistil, že uvedený soud se zabýval
návrhem všech soudců Okresního soudu v Hodoníně na jejich
vyloučení z projednání a rozhodování dané věci. Tento návrh byl
odůvodněn, jak bylo popsáno shora. V řízení krajský soud doplnil
dokazování mj. o stížnosti zaslané stěžovatelem a o článek
s názvem "Britský podnikatel chce žalovat český stát", uveřejněný
v Lidových novinách dne 19. 8. 2000. Ke stížnostem tento soud
uvedl, že jsou vcelku korektně formulované a lze těžko
předpokládat, že by mohly vzbudit jakékoliv negativní vztahy
soudců ke stěžovateli. Oproti tomu v citovaném článku jsou dle
názoru krajského soudu obsaženy informace, které se mohou velmi
hrubě dotknout profesionality a cti soudců Okresního soudu
v Hodoníně, neboť pan B. zde přímo napadá soudce, že se začali
vůči němu jinak chovat po údajné návštěvě K. ministrem Špidlou
a poslancem Škromachem; od té doby se v případech stěžovatele nic
nedělo. Vzhledem k tomu, že se soudci cítí být dotčeni podezřením
p. B. v tisku, je logické, že by mohly vzniknout v současné době
pochybnosti o objektivitě a nestrannosti soudců při jejich postupu
v rozhodování a projednávání dané věci. Dle názoru krajského soudu
je třeba postupovat podle § 14 a § 12 o. s. ř. a soudce vyloučit,
a to i přesto, že stěžovatel na návrh soudců Okresního soudu
v Hodoníně reagoval tak, že se nemá tyto soudce za podjaté
a dokonce s kolektivním prohlášením soudců vyjádřil nesouhlas.
K tomu Krajský soud v Brně uvedl, že soudci by měli být schopni
i přes medializaci jejich práce a různé projevy účastníků do
sdělovacích prostředků abstrahovat od těchto projevů souhlasu či
nesouhlasu. Ovšem pokud soudci vyjádří sami, že mají problémy se
zachováním objektivity, i když to krajský soud nepovažuje přímo za
profesionální, lze těžko jejich jednoznačné vyjádření přejít
s poukazem na jejich soudcovské povinnosti a nutnou profesionalitu
a nadhled nad projevy nesouhlasu s jejich prací. Je třeba vzít
v úvahu, že tisk a různá média mnohdy publikují neuváženě
pronesené soudy či jiné skutečnosti, týkající se snad mediálně
zajímavých kauz, a zbytečně tím komplikují vyřízení věci.

Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2000, sp.
zn. 38 Nc 159/2000, Ústavní soud zjistil, že i v tomto případě
krajský soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro vyloučení
shora uvedených soudců Okresního soudu v Hodoníně, neboť mají, jak
vyplývá z jejich vyjádření, negativní vztah ke stěžovateli, resp.
k jeho statutárnímu zástupci, a tak lze mít pochybnosti
o nepodjatosti těchto soudců. Krajský soud dále uvedl, že není
rozhodné, z jakých důvodů negativní poměr soudců ke stěžovateli
vznikl. K vyloučení soudců nemůže sice vést pouze vyjádření o tom,
že se cítí být podjatými, v daném případě je však zřejmý negativní
vztah, který vyvolává pochybnosti, zda soudci mají dostatek
schopnosti a vůle posuzovat projednávanou věc zcela nestranně.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní
stížnosti. Ten prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. M.
P.odkázal na odůvodnění rozhodnutí. Ve věci společnosti S., s. r.
o., prostřednictvím předsedy senátu JUDr. M. Č. uvedl, že napadené
usnesení je plně v souladu s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1
Listiny a § 14 odst. 1 o. s. ř. a je jím garantováno projednání
věci nestranným soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně
upozornil, že se nejedná o kolektivní vyloučení všech soudců
a není pravdivé stěžovatelovo tvrzení, že napadeným usnesením byla
věc přikázána Okresnímu soudu v Jihlavě.

Stejně tak si Ústavní soud vyžádal vyjádření vedlejších
účastníků řízení. K., výrobní družstvo invalidů, k ústavním
stížnostem uvedlo, že se výroky I. P. B., který je osobně
hospodářsky spřízněný a personálně propojený se stěžovateli, na
adresu soudu, případně určitých soudců, mohou vést k tomu, že
rozhodování soudců Okresního soudu v Hodoníně bylo ztíženo a že se
mohli cítit podjatí. Dále se vyjádřil k některým otázkám
týkajících se vlastního řízení před obecnými soudy. Druhý vedlejší
účastník, společnost C. K., s. r. o., odkázal na své vyjádření ze
dne 27. 11. 2000, zaslané Krajskému soudu v Brně, dle kterého by
vyloučení všech soudců nemělo připadat v úvahu. Současně uvedl, že
vedoucí pracovníci K., v. d. i, veřejně poukazovali na své spojení
s politiky, státní správou, policií a Okresním soudem v Hodoníně,
avšak v tomto ohledu mohlo jít o maximálně jednu konkrétní osobu
a nikoliv soudce jako celek, případně mohlo jít o úmysl vedení
družstva zastrašit své odpůrce. Dále tento vedlejší účastník
považuje kolektivním vyloučením soudců Okresního soudu v Hodoníně
za protiústavní, přičemž dle něj zůstává nevyjasněna otázka motivu
postupu soudců uvedeného okresního soudu.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval,
že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto
právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do
rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn
zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím
v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní
práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel
dovolával ochrany základních práv zakotvených v Listině,
přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že
podané stížnosti jsou důvodné.

Jádrem ústavních stížností je polemika stěžovatelů s názorem
Krajského soudu v Brně, který dospěl k závěru, že v současné době
mohou vzniknout pochybnosti o objektivitě a nestrannosti soudců
Okresního soudu v Hodoníně při jejich postupu v rozhodování
a projednávání věcí stěžovatelů, čímž jsou naplněny podmínky § 14
o. s. ř. Dle názoru stěžovatelů má čl. 38 odst. 1 Listiny vyloučit
svévoli jak z hlediska procesních pravidel určování příslušnosti
soudu, přidělování soudní agendy, tak i vyloučení soudců.
Stěžovatelé mají za to, že krajský soud pochybil, když
upřednostnil stanovisko soudců (subjektivní princip) před
principem objektivním.

Z ústavněprávního pohledu považuje Ústavní soud v dané věci
za klíčovou otázku posouzení ústavní konformity interpretace
a aplikace § 14 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k základnímu právu na
zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny, ze strany
obecných soudů, neboť jak již Ústavní soud k obsahu základního
práva na zákonného soudce např. v nálezech ve věci sp. zn. III. ÚS
200/98 ze dne 17. 12. 1998 a sp. zn. III. ÚS 293/98 z 21. 1. 1999
(publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, č. 155 a sv. 13, č.
11) uvedl, součástí základního práva na zákonného soudce jsou
jednak procesní pravidla určování příslušnosti soudů a jejich
obsazení, jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení
senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů,
a dále požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování
věci z důvodu jejich podjatosti.

Dále lze shodně se stěžovateli konstatovat, že subjektivní
hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem
pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této
otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností
o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které
k těmto pochybnostem vedly. Jak již konstatoval Ústavní soud ve
svém nálezu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94 (publ.:
Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127), nejde pouze
o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí
být podjatý, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení,
ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze
mít za to, že by soudce podjatý mohl být.

K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít
teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci,
účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy
a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci
nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná
o případy, kdy soudce je současně na straně účastníka řízení či
svědka, resp. když by v řízení mohl být dotčen na svých právech;
shodně to platí, že soudce má k účastníkům řízení příbuzenský,
přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické
závislosti (viz NS 2 Cdon 828/96, Soudní judikatura 3/2000, str.
113; shodně Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M., Občanský soudní
řád - Komentář, 5. vydání, str. 56). Pokud jde o vztah zjevně
nepřátelský, touto otázkou se zabýval Ústavní soud v již citovaném
nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94, když uvedl, že v daném případě šlo
o takový konflikt mezi rozhodující soudkyní a právní zástupkyní
navrhovatelky, který svou povahou a intenzitou - označení
rozhodnutí soudkyně za "právní zmetek" a následná soudní dohra
- je nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby v zájmu soudkyně
samé o věci rozhodovala jiná osoba.

S přihlédnutím k výše uvedeným ilustrativním důvodům pro
vyloučení je třeba dle názoru Ústavního soudu posoudit vztah
soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, v daném
případě současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to
jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní
(např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah.
Pokud jde o povahu posuzovaného vztahu, z dokazování provedeného
krajským soudem vyplynulo, že za rozhodující je třeba považovat
novinový článek obsahující kritiku ohledně pomalého vyřízení věcí
stěžovatelů, v němž byla obsažena spekulace o propojení soudu
s některými politiky. Na tomto místě je třeba konstatovat, že
soudce jako reprezentant veřejné moci může být (a často také je)
objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích;
současně je však třeba přepokládat a požadovat vyšší stupeň
tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Je třeba
přihlédnout i k tomu, že princip nezávislého, nestranného
a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování
soudní moci a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální
povinností soudců tento princip dodržovat. Pokud jde o druhé
hledisko, nelze v daném případě obecně takovýto bezprostřední
vztah nalézt, a to přinejmenším vůči skutečně všem soudcům daného
soudu, neboť nikoliv všichni vyloučení soudci se podíleli na
projednávání dané věci. Kromě toho z důkazu, který byl pro krajský
soud rozhodující, nevyplývá ani, že by kritika směřovala proti
konkrétnímu soudci, což bezprostřednost vzniklého vztahu ani vůči
rozhodujícímu soudci příliš nepotvrzuje. Korektně formulované
stížnosti sice mohou vzbudit určitou nelibost dotčené osoby, avšak
s ohledem na to, že tyto skutečnosti jsou běžnou součástí práce
soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně
intenzivního negativního vztahu k účastníkům, příp. jejich
zástupcům.

Po zhodnocení okolností daného případu Ústavní soud dospěl
k závěru, že vztah soudců k projednávané věci a účastníkům řízení,
příp. jejich zástupců, a to minimálně těch soudců Okresního soudu
v Hodoníně, kteří se na projednání věci vůbec nepodíleli, nenabyl
takové povahy a intenzity, aby objektivně mohl způsobit jejich
podjatost; Ústavní soud je současně přesvědčen, že soudci
uvedeného soudu - vědomi si svých ústavních povinností - jsou
schopni ve věcech stěžovatelů rozhodovat nezaujatě a nestranně.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než
konstatovat, že Krajský soud v Brně tím, že vyloučil všechny
soudce Okresního soudu v Hodoníně a přikázal podle ustanovení §
12 odst. 2 o. s. ř. věc Okresnímu soudu v Jihlavě, resp. vyloučil
soudce shora uvedené (případ sp. zn. 38 Nc 159/2000), aniž by pro
takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v § 14 odst. 1 o.
s. ř., porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů zakotvené v čl.
38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavním
stížnostem podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená usnesení podle
ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. července 2001