II.ÚS 107/2000 ze dne 25. 4. 2000
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
II. ÚS 107/2000







1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti R. zastoupeného JUDr. M. Č., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 1999, č. j. 20 Cdo 1601/98-129, takto:


Ústavní stížnost se o d m í t á. Odůvodnění:


Ústavnímu soudu byla dne 21. 2. 2000 doručena ústavní stížnost ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 1999, č. j. 20 Cdo 1601/98-129.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl na návrh stěžovatele (ve sporu vystupujícího jako žalobce) rozsudkem ze dne 20. 5. 1997, č. j. 10 C 69/96-61, tak, že se určuje, že stěžovatel je vlastníkem nemovitostí, a to domu č. p. 5 a pozemku parc. č. 265 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha-město, na listu vlastnickém č. 267, obec Praha, kat. území K. Městský soud v Praze na základě odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 6. 2. 1998, č. j. 35 Co 548/97-106, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu na vydání nemovitostí zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání a Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 30. 11. 1999, č. j. 20 Cdo 1601/98-129, dovolání zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dovolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil právní názor spočívající v tvrzení, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve
znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákon č. 298/1990 Sb.), oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomuto majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden
1

11. ÚS 107/2000
2
není, tzn. že subjekt podle citovaného zákona o právním uplatnění vlastnického práva k vypočtenému majetku není oprávněn k uplatnění vlastnického práva k majetku, který v zákoně vypočten není, i když mu byl odňat protiprávně, tehdy běžným postupem odnímání majetku při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností. Stěžovatel je toho názoru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právem vlastníků na spravedlivou ochranu majetku stanovenou v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Stěžovatel poukázal i na Rezoluci číslo 562 Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických o majetcích neprávem vyvlastněných bývalými totalitními státy, která byla přijata 13. 1. 1998 (144 Cong Rec H 10724), a podle které je třeba respektovat a ochraňovat majetek všeho druhu, jakož i právo na včasnou, spravedlivou a hotovou náhradu za soukromý majetek vyvlastněný pro veřejný účel.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost po doplnění odpovídá formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a přistoupil k vlastnímu projednání věci samé.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 5. 4. 2000 uvedl, že právní názor, který byl ve sporné (a stěžovatelem napadené) otázce povahy důsledků zákona č. 298/1990 Sb., v dané věci uplatněn, odpovídá konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR. Co do argumentace, vtělené do ústavní stížnosti, odkazuje Nejvyšší soud ČR na odůvodnění napadeného rozsudku, když nemá důvod se od názoru v něm obsaženém odchýlit. Restituční charakter zákona č. 298/1990 Sb. je vyložen v samotném rozsudku. Nejvyšší soud ČR je toho názoru, že subjektová určení (osob oprávněných a povinných) jsou ze zákona zřejmá a "restituční skutkovou podstatu" (určitý způsob: odnětí majetku) z něj lze dovodit. Tím nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní jiným restitučním předpisům, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, jejichž údajný nedostatek stěžovatel namítá. Stěžovatel se v ústavní stížnosti uchyluje k výrazům nepřiměřeně expresívním ("vyvlastnění majetku") jestliže ignoruje fakt, jak je v rozsudku naznačeno, že i v jiných případech restituční předpisy založily překážku, aby se "vlastník" (podle obecných předpisů) tvrzeného vlastnictví fakticky ujal. Slovy stěžovatele i zde by šlo o "vyvlastnění". K otázce platnosti či "absolutní neplatnosti" darovacích smluv, uzavíraných Náboženskou maticí, se Nejvyšší soud ČR nijak nevyjadřuje. Jak je z rozsudku zjevné, přidržuje se té roviny právního posouzení, jež vychází ze samotného výkladu restitučního zákona. Nejvyšší soud ČR nepřehlíží, že majetek subjektů katolické církve byl v minulosti podroben složitému právnímu režimu, jehož veřejnoprávní aspekty byly zřejmé. Samozřejmost, s níž stěžovatel - z hledisek soukromoprávních - činí závěry o tom, k čemu byl či nebyl oprávněn orgán správy tohoto majetku (a jelikož oprávněn nebyl, jak míní, jsou jeho úkony podle občanského zákoníku "absolutně neplatné"), je zcela nemístná. Stěžovatelova kritika pomíjí, že výklad zákona č. 298/1990 Sb., podávaný Nejvyšším soudem ČR, se odvíjí od klíčového vztahu specifické restituční - výčtové - metody, již zákon zvolil, a určitého způsobu odnětí majetku, k němuž se tato metoda připíná. Ve všech známých případech je tento způsob odnětí - zřetelně právně a věcně vymezitelný - týž. Je proto logicky nevyhnutelné vyvodit důsledky z toho, že speciální restituční zákon jen některé z takto odňatých věcí - výčtem uvedených v jeho přílohách - původním vlastníkům navrací a jiné nikoli. Je obtížně představitelné vykládat tento zákon tak, jak činí zhusta oponenti, a toliko na základě nahodilé okolnosti, jíž byla "politická vůle" při jeho přijetí, deklarovat, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt stal vlastníkem až účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci (neuvedené) jím nikdy být nepřestal, je jím odjakživa a kontinuálně, ačkoli obě věci byly odňaty naráz, a stejným
11. ÚS 107/2000
2

3
II. ÚS 107/2000
způsobem, finálně toutéž darovací smlouvou Náboženské matice (jinou věcí samozřejmě je politická vůle vlastnictví obnovit nebo neobnovit). Smysl zákona při takové interpretaci není vůbec žádný ("všichni si všechno vyžalují"), resp. obracel by se - ze zamýšleného restitučního dobrodiní - v zjevný opak. Spočíval by toliko v tom, že restituenty "ze zákona" připravil o nároky na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení (viz § 2). Nejvyšší soud ČR míní, že zákon č. 298/1990 Sb. jest vykládat v kontextu celého právního řádu, v němž významné místo zaujímá ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, podle kterého majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictvím jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku, a důsledky jež v této souvislosti byly vyloženy. Nejen - tedy - se zřetelem k názoru, který vyjádřil ústavní soud v usnesení ze dne 5. 12. 1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996 díl II., na straně 607 až 609, je Nejvyšší soud ČR přesvědčen, že podávaný výklad zákona č. 298/1990 Sb. je ústavně konformní. Nejvyšší soud ČR se proto nedomnívá, že se svým rozhodnutím mohl dotknout ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, má za to, že ústavní stížnost není důvodná a navrhuje její zamítnutí.

Vedlejší účastník řízení ČR - Ministerstvo financí ČR - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 4. 2000 uvedlo, že ústavní stížnost není důvodná. Vychází především z předpisů, které na věc vůbec nedopadají a předpisům na věc dopadajícím přisuzuje nesprávný význam. Základním omylem je tvrzení, že tu v roce 1956 došlo k neplatnému jednání v pojetí dnešních předpisů a žádá se obnovení stavu, který již obnovit nelze. In integrum restituio znamenalo původně mimořádný opravný prostředek ke zjednání nápravy tam, kde to vyžadovala aequitas. Po válce se restitucí rozumělo odstranění křivd způsobených nacistickým režimem, a to na základě zákona. Dnes se restitucí rozumí odstranění křivd způsobených režimem komunistickým. Poněvadž tento režim trval mnohem déle a vynalezl více způsobů, jak způsobit újmu občanům i organizacím, nebylo dobře možné zjednání nápravy vložit do jednoho zákona. Ve vztahu k občanům uložil zákonodárce těm organizacím, které držely zabraný majetek, povinnost majetek na žádost vydat a stanovil jaký majetek se má vydat. Jestliže organizace majetek odmítla vydat, mohl se občan obrátit na soud (zákon č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb.) Tělocvičným jednotám Sokol a podobným organizacím se navracela majetková práva, která jim příslušela ke dni 31. 3. 1948, pokud o to včas požádaly (zákon č. 173/1990 Sb., zákon ČNR č. 232/1991 Sb.). Na obce přešel majetek, který vlastnily ke dni 31. 12. 1949 (zákon č. 172/1991 Sb.). Řeholním řádům a kongregacím bylo zřízeno neomezené vlastnictví k nemovitostem jmenovitě uvedeným v přílohách zákonů č. 298/1990 Sb. a č. 338/1991 Sb. O omezení plynoucího z ustanovení § 10 zákona č. 218/1949 Sb. tu není ani zmínky, i když toto ustanovení bylo zrušeno ke dni 25. 4. 1992. Zákon č. 403/ 1990 Sb. odkazuje na soud ty restituenty, kteří podle tohoto zákona svůj nárok uplatnili a neuspěli, čili soudní řízení se koná jen v mezích restitučního zákona. Soudní řízení mimo rámec zákona, tedy uplatnění nároku podle obecných předpisů, nepřichází v úvahu. Zákon č. 298/1990 Sb. má v § 3 odst. 1 ustanovení o tom, že "spory z uplatňování tohoto zákona rozhodují soudy". To také znamená, že soudní řízení lze vést jen v mezích restitučního zákona, nikoliv mimo něho. Je tedy zřejmé, že zákonodárce dává stejnou možnost občanům i řeholním řádům, aneb slovy stěžovatele je zaručena stejná ochrana majetkových zájmů občanů i církve. Závěry, které stěžovatel činí ze srovnání zákona č. 403/1990 Sb. se zákonem č. 298/1990 Sb., tedy neobstojí. Nejsou pak ani závěry, vycházející z předpokladu, že šlo o neplatný převod, protože - jak již bylo uvedeno - jde šlo o převod platný. V této souvislosti vedlejší účastník poukazuje i na další srovnání, které stěžovatel opomenul. Zákon č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. stanoví, při
3

4
11. ÚS 107/2000
jakém jednání došlo k neplatnému převodu a jaký majetek se vrací. Zákon č. 173/1990 Sb. stanoví, že se tělovýchovným organizacím navracejí všechna majetková práva, která jim byla odňata zákony č. 187/1946 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. Zákon č. 172/1991 Sb. vrací obcím ten nemovitý majetek, který vlastnily k 31. 12. 1949, tj. ke dni, kdy pozbyly platnosti předpisy o obecním majetku (viz zákon č. 179/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů). Naproti tomu zákon č. 298/1990 Sb. mluví jen o nápravě křivd způsobených v padesátých letech protiprávním odnětím nemovitostí řeholním řádům a kongregacím. Nemluví se tu o žádném předpisu ani o způsobu odnětí, neříká se o jaký majetek šlo. Zákon prostě považuje každé odnětí řeholního majetku za protiprávní. To proto, že těch způsobů, jimiž byl řádům majetek odňat, bylo mnoho. Považuje-li zmíněný zákon každé odnětí řeholních nemovitostí za protiprávní, vyjádřil tím jasně, že každé odnětí bylo v dané době právně účinné. Vrací-li pak jen ty nemovitosti, které jsou v příloze zákona uvedeny, dal tím jasně najevo, že ze všeho odňatého majetku považuje v dané době za vhodné vrátit právě jen ten majetek, který je jmenovitě v příloze uveden. V důvodové zprávě k zákonu č. 298/1990 Sb. se o vraceném majetku mluví jako o majetku potřebném k tomu, aby řeholní řády a kongregace mohly urychleně zahájit svou činnost. Bylo tedy zřejmé, že tu majetkové vypořádání mezi státem a církví není konečné. Potvrzuje to nejen vydání zákona č. 338/1991 Sb., ale i některá další ustanovení, zakazující privatizaci majetku, který byl odňat církvím či jejich organizacím. Jsou to

a) ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, kde se říká: "Předmětem tohoto zákona rovněž není majetek, který na stát přešel po 25. 2. 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností",
b) ustanovení § 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, které stanoví: "Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákona o tomto majetku".

Zákon č. 427/1990 Sb. podobnou výhradu nemá, protože podle něho se privatizovaly jen provozní jednotky organizací působících v oblasti služeb, obchodu a jiné než zemědělské výroby a předpokládalo se, že takovou podnikatelskou činnost církve a církevní řády nevyvíjely a vyvíjet nebudou. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že k vrácení jiného, než v zákonem č. 298/1990 Sb. a č. 338/1991 Sb. uvedeného majetku, může dojít až na základě dalšího restitučního zákona. Proto podaný návrh na určení, že stěžovatel je vlastníkem sporných nemovitostí, není na místě. Především ničím není prokázán naléhavý právní zájem. Sám stěžovatel to vyvrací tím, že nejprve podal žalobu, aby mu byla vydána cena, kterou stát za vydraženou nemovitost obdržel, teprve když byl odmítnut, podal určovací žalobu. O tom, že tu není naléhavý právní zájem svědčí i okolnost, že se stále jedná o vydání dalšího zákona o konečném majetkovém vypořádání mezi státem a církví. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že i kdyby byl žádaný výrok vydán, sám o sobě nic neřeší. Již výše bylo dovozeno, že sporný majetek byl svěřen do správy tehdy příslušné organizace, a to rozhodnutím, které nelze zrušit nijak, než zákonem. A oprávněné organizaci pak byl sporný majetek dán do dražby, řádně byl vydražen a dražba nebyla prohlášena za neplatnou. Je třeba vzít v úvahu, že dražbou se nabývá vlastnictví příklepem, tedy jiným způsobem stanoveným v zákoně (§ 132 odst. 1 občanského zákoníku) čili zcela nezávisle na vlastníku. Je proto nutno kategoricky odmítnout stanovisko stěžovatele, že vrácení nemovitostí za bývalého režimu pozbytých se mohou řeholní řády - a právě jen řeholní řády - domáhat podle obecných předpisů občanského zákoníku. Přijmout tento názor by znamenalo uznat, že byly vydány zbytečně zákony č. 298/1990 Sb. a č. 338/1991 Sb. a že zbytečná jsou jednání, která vede vláda s představiteli
4

5
II. ÚS 107/2000
církve římskokatolické o majetkovém vypořádání. Ze všech shora uvedených důvodů navrhuje vedlejší účastník, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Další vedlejší účastníci, a to G-C.M., a. s. a K. H., se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Na základě shromážděných podkladů dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu v oblasti restitucí církevního majetku, a to zejména na usnesení ze dne 5. 12. 1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, a nezbývá mu, než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR vycházel správně z platných zákonů, které upravují restituci majetku, kterého se stát neoprávněně zmocnil, a které stanoví i rozsah, v němž náprava křivd způsobených protiprávním odnětím majetku bude provedena. Zákon č. 403/1990 Sb., jakož i zákon č. 87/1991 Sb. či zákon 229/1991 Sb., které upravují zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům majetku v období let 1948 až 1989, jsou speciálními zákony restitučními. Pokud pak tyto zákony vyloučily řády a kongregace z okruhu oprávněných osob, jejichž majetek získal stát bud' na základě neplatného právního úkonu či bez jakéhokoliv důvodu, resp. pokud stanovily, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví, tedy restituovat, jiným osobám, postupovaly soudy oprávněně v souladu se speciálními předpisy pro vydání protiprávně odňatého církevního majetku, jímž je zákon č. 298/1990 Sb. Ústavní soud vychází z argumentačního hlediska, že zákon č. 298/1990 Sb. nemá vliv na nevyjmenovaný majetek proto, že představuje toliko "zjednodušení a urychlení převodu" majetku vyjmenovaného. Zákonem č. 298/1990 Sb. nebyly řešeny všechny majetkové křivdy spáchané na církevních řádech a kongregacích, nebot' již v označení zákona č. 298/1990 Sb., je výslovně uvedeno, že se jedná o zákon o úpravě "některých" majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého. Tento zákon si tedy v žádném případě neklade za úkol vyřešení všech majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací. Podle názoru Ústavního soudu jde do budoucna o to, aby se další případné převody majetku na církve řídily shodnými pravidly jako převody majetku na ostatní nestátní subjekty. K tomu je nezbytné vyčkat přijetí dalších zákonů o tomto majetku.
Nelze přehlédnout, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry učiněnými Nejvyšším soudem v napadeném rozsudku. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů potud, pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Samo nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických či právnických osob a který je oprávněn zasahovat pouze tehdy, pokud nesprávné právní posouzení je současně provázeno porušením ústavně procesních principů, které však v dané věci nebylo ústavním soudem shledáno. Navíc má ústavní soud za to, že závěry, k jakým dospěl Nejvyšší soud ČR a jak byly uvedeny v odůvodnění jeho rozhodnutí, se po zvážení
všech určujících okolností jeví jako adekvátní a plně respektující význam věci.

Pravomoc ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost napadá rozhodnutí
5


11. ÚS 107/2000
obecných soudů s tvrzením, že bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Podle tohoto ustanovení "každý má právo vlastnit majetek" a "vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu". Ústavní soud chápe toto ustanovení především jako ústavní příkaz zákonodárci, který nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. Kromě toho je pak nutné tento článek aplikovat v jeho celistvosti, tedy zejména nepominout, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem a chráněnými zájmy. Pokud ve sporu má být existence vlastnického práva teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, pak takové tvrzené vlastnictví podle názoru soudu ústavně chráněno není (viz nález ústavního soudu, sp. zn.: III. ÚS 23/93, publikovaný pod č. 5 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Stěžovatelem namítané dotčení jeho práv uvedených v čl. v čl. 11 odst. 1 a 4 3 Listiny, nebylo shledáno.

Pokud se týká odkazu stěžovatele na Rezoluci číslo 562 Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických o majetcích neprávem vyvlastněných bývalými totalitními státy, která byla přijata 13. 1. 1998 (144 Cong Rec H 10724), kde v bodu 3 Sněmovna reprezentantů vyzývá k navrácení neprávem zabavených majetků církví, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že vzhledem k pravomocím ústavního soudu uvedeným v čl. 87 Ústavy ČR a k principu dělby moci zakotvenému v ústavě ČR, nepřísluší mu nahrazovat zákonodárné pravomoci náležející Parlamentu.

Proto ústavní soud ústavní stížnost mino ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl /ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů/.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. dubna 2000



Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu


6

6