II.ÚS 1095/19 ze dne 16. 4. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 7 Tdo 1585/2018-70, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 12 To 95/2017-1950, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 8. 2016, č. j. 2 T 52/2015-1633, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 7 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel (společně s dalšími 18 obviněnými) shledán vinným přečinem přijetí úplatku podle ustanovení § 331 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu podle ustanovení § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu dva a půl roku a podle ustanovení § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího, asistenta rozhodčího nebo delegáta svazu ve všech utkáních organizovaných Fotbalovou asociací ČR na tři a půl roku. Okresní soud vycházel zejména z důkazu v podobě záznamů pořízených při sledování stěžovatele (a dalších obviněných), působícího v pozici hlavního či pomocného rozhodčího fotbalových utkání organizovaných Středočeským krajským fotbalovým svazem, v šatně určené pro rozhodčí.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání stěžovatele (a dalších 13 obviněných) rozhodnutí okresního soudu částečně zrušil, a to mj. ve výroku o trestu stěžovatele. Za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") odvolací soud o trestech rozhodl znovu při nezměněném výroku o vině, přičemž stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody na deset měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu podle ustanovení § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu patnácti měsíců a podle ustanovení § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího nebo asistenta rozhodčího ve všech utkáních organizovaných Fotbalovou asociací ČR na dva roky.

4. Následné dovolání stěžovatele odmítl shora citovaným usnesením Nejvyšší soud.

5. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.

6. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na soukromí a spravedlivý proces zaručené čl. 7 a čl. 36 Listiny. Tuto protiústavnost spatřuje zejména v tom, že "při procesu vydávání příkazu ke sledování osob a věcí došlo k porušení zákona, jelikož policejní orgán v podnětu na jeho vydání záměrně státnímu zástupci a následně i povolujícímu soudu zatajil některé podstatné skutečnosti", které, pokud by byly známy, představovaly by dle tvrzení stěžovatele překážku vydání předmětného příkazu (konkrétně se jednalo o okolnost, že se na sledovaném místě nacházejí sprchy). Stěžovatel uvádí, že v průběhu sledování došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromí sledovaných osob, neboť tyto jsou na pořízeném záznamu zachyceny při převlékání (tedy zcela nahé). Soudům vytýká, že se nedostatečně zabývaly zákonností příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení, na základě kterého bylo odposloucháváno i číslo obviněného J. V., resp. že nekriticky přebraly formulace z návrhu státního zástupce, aniž by, dle jeho názoru, posuzovaly materiální podmínky pro vydání příkazu k odposlechu. Stěžovatel odkazuje na doktrínu plodů otráveného stromu a formuluje požadavek, že "soud k nezákonně zjištěným skutečnostem nemůže přihlédnout a je povinen postupovat tak, jako by získaný důkaz nebyl."

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu přísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, jen pokud jejich činností došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, což se však v nyní projednávaném případě nestalo.

9. Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že sledování osob a věcí, k němuž došlo i v nyní projednávaném případě, představuje jeden z operativně pátracích prostředků ve smyslu ustanovení § 158b a násl. trestního řádu, tedy specifické opatření orgánů činných v trestním řízení směřující k předcházení, odhalování a objasňování trestné činnosti, pátrání po skrytých pachatelích či věcných důkazech. Podstatou sledování osob a věcí je získání poznatků o osobách a věcech, které je prováděno utajovaným způsobem za pomoci technických nebo jiných prostředků, které slouží k pozorování, případně i k pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů, popřípadě přímým osobním pozorováním a sledováním (srov. ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 507-509.).

10. Operativně pátracími prostředky dle ustanovení § 158b a násl. trestního řádu dochází k zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života, jakož i do práva na ochranu soukromí v tzv. prostorové dimenzi. Děje se tak však toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných a výhradně na základě zákona (srov. čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 či čl. 12 odst. 1, odst. 3 Listiny). Mezi takové zájmy zajisté spadá i nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni (§ 1 trestního řádu) [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1983/13 ze dne 8. 7. 2014; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz].

11. Garance ochrany dotčených základních práv, resp. požadavek jejich šetření ze strany orgánů činných v trestním řízení a zasahování pouze v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny, resp. ustanovení § 2 odst. 4 věta třetí trestního řádu), je v případě institutu sledování osob a věcí dle ustanovení § 158d trestního řádu zajištěna stanovením podmínek jeho využití.

12. Ze zákonné úpravy vyplývá, že policejní orgán je oprávněn v řízení o úmyslném trestném činu používat operativně pátrací prostředky, kterými se kromě jiného rozumí právě sledování osob a věcí (§ 158b odst. 1 trestního řádu). Používání operativně pátracích prostředků přitom nesmí sledovat jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení. Tyto prostředky je možné použít jen tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Práva a svobody osob lze omezit jen v míře nezbytně nutné (§ 158b odst. 2 trestního řádu). Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce (§ 158d odst. 2 trestního řádu). Pokud však má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce (§ 158d odst. 3 trestního řádu). Při vstupu do obydlí pak nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků. Povolení ke sledování lze vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců (§ 158d odst. 4 trestního řádu). Pokud nebyly při sledování zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení, je nutno záznamy předepsaným způsobem zničit (§ 158d odst. 8 trestního řádu). V jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíchž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (§ 158d odst. 10 trestního řádu).

13. Ústavní soud dále připomíná, že ve své judikatuře definoval podmínky, za nichž má pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, ústavněprávní relevanci z důvodu porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Rozhodovací praxe Ústavního soudu odlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy. O nich platí, že pokud důkaz, resp. informace v něm nebyly získány procesně přípustným způsobem, musí být soudem a limine vyloučeny z úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 135/99 (N 74/14 SbNU 121) ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 129/2000 (N 134/19 SbNU 221) ze dne 26. 9. 2000, nebo sp. zn. IV. ÚS 757/2000 (N 43/29 SbNU 401) ze dne 27. 3. 2003]. Ústavní soud se v těchto rozhodnutích přihlásil k doktríně zakazující užití plodů z otráveného stromu, jíž se ostatně dovolává rovněž stěžovatel.

14. Při aplikaci shora uvedených obecných východisek na okolnosti nyní projednávaného případu Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že námitky předkládané v ústavní stížnosti jsou do značné míry opakováním argumentace, kterou stěžovatel uplatnil již v rámci své obhajoby v hlavním líčení a v řízení o odvolání (a potažmo též dovolání) a s níž se již obecné soudy, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje, nepokládá za nutné odůvodnění dotčených rozhodnutí v plné šíři opakovat, a proto uvádí toliko následující.

15. K namítané nezákonnosti důkazů se vyjádřil již okresní soud (srov. s. 46 rozsudku okresního soudu), který dospěl k závěru, že "byly prováděny v souladu se zákonem [...] a není tak dán žádný důvod, proč považovat předmětné odposlechy za procesně nepoužitelné." Uvedené se týká rovněž zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení, na základě kterého bylo odposloucháváno i číslo obviněného J. V. Stran údajně zatajené informace o tom, že se v prostoru, v němž bylo prováděno sledování (tj. v šatně rozhodčích), nacházejí sprchy, lze odkázat na rozsudek krajského soudu (srov. s. 22), v němž se podává, že "přímo ve sprchách sledovací zařízení logicky instalováno být nemohlo, tento údaj je možno považovat za zcela relevantní, a proto nelze hovořit ani o tom, že by povolení ke sledování bylo vydáno na základě nepravdivých údajů." Řečeno jinak, skutečnost, že se v šatně nacházejí sprchy, nebyla důležitá, neboť ve sprchách nebyl pořizován žádný obrazový záznam (srov. s. 22 rozsudku krajského soudu) a nemohlo tak dojít ani k výraznějšímu narušení osobní integrity stěžovatele a dalších obviněných. Ústavní soud proto s ohledem na skutkové závěry obecných soudů nemůže přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že "sledované osoby byly vystaveny obávanému riziku nepřiměřeného zásahu do soukromí, zejména pokud jde o zobrazení intimních zón při sprchování."

16. Bezpředmětný je též argument, že do soudního příkazu, na základě kterého docházelo ke sledování stěžovatele, byly "nekriticky přebrány formulace z návrhu státního zástupce". Podstatnou totiž není použitá formulace, nýbrž pouze skutečnost, zda byl daný příkaz dostatečně odůvodněn a obsahoval veškeré zákonem stanovené náležitosti, což obecné soudy aprobovaly. Řečeno dovolacím soudem (srov. s. 5 usnesení Nejvyššího soudu): "Je třeba uvést, že námitkou zákonnosti důkazů se podrobně zabýval již soud druhého stupně (str. 19 a násl. rozsudku soudu druhého stupně), přičemž se Nejvyšší soud s jeho závěry plně ztotožnil a lze na ně pro stručnost odkázat. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces, nebyl zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do zjištěného skutkového stavu." Ústavní soud tedy uzavírá, že vzhledem k tomu, že zvukové a obrazové záznamy byly získány za použití operativně pátracího prostředku (sledování osob a věcí) způsobem odpovídajícím zákonné úpravě, není zde dán ani prostor pro případné použití doktríny plodů otráveného stromu.

17. Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2019


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu