II.ÚS 1101/20 ze dne 4. 5. 2020
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., právně zastoupeného Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 29, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019 č. j. 6 Tdo 866/2019-1092, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2019 sp. zn. 61 To 41/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 1 T 176/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho právy podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).

2. Skutkové okolnosti případu i obsah napadených rozhodnutí jsou účastníkům známé, pročež není nutné znova je podrobně rekapitulovat. Postačí uvést, že ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel společně s J. V. (dále též "druhý obviněný") shledán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Oba byli odsouzeni ke shodně vymezenému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; dále jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 115 664 Kč a poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Ke spáchání uvedeného trestného činu mělo dojít v průběhu rytířského turnaje za poměrně neobvyklých okolností. Stěžovatel a druhý obviněný během rytířského turnaje konaného v Polsku nabili funkční repliku tzv. hákovnice (palné zbraně) střelným prachem a papírovou ucpávkou z více dílů navlhčeného toaletního papíru, než je bezpečné, a tuto ucpávku současně příliš pevně zhutnili opakovanými údery nabijákem. Tato zbraň byla následně použitá při ukázce, a to tak, že nabitá hákovnice byla stěžovatelem předána nejprve Z. Z., jenž ji následně předal jednomu z diváků; stěžovatel následně inicioval výstřel přiložením doutnáku. Dle instrukcí měl tento divák v rámci ukázky vystřelit ponad tělo stojícího figuranta (poškozeného J. K.), jenž měl předstírat zásah a padnout k zemi. Figurant (poškozený) však byl zasažen do hlavy zhutněnou papírovou ucpávkou, která se zachovala jako projektil a pronikla do mozku poškozeného do hloubky 8 cm. Poškozený v důsledku toho utrpěl četná poranění kostí lebky, mozku atd. Jelikož pouhou náhodou nedošlo k zasažení životně důležitých center mozku poškozeného a byla mu poskytnuta včasná specializovaná lékařská péče, nedošlo k jeho úmrtí, nýbrž "pouze" k závažným zraněním, která si vyžádala léčbu výrazně překračující 6 týdnů, řadu chirurgických zákroků a poškozenému výrazně znesnadnila obvyklý způsob života. Obvodní soud dospěl k závěru o vině stěžovatele na základě obsáhlého dokazování (v podrobnostech viz níže). Kurióznost případu se patrně promítla i do rozhodování prvostupňového soudu o trestu, neboť stěžovateli i druhému obviněnému byl uložen trest mimořádně mírný.

3. Městský soud se podrobně zabýval námitkami stěžovatele a druhého obviněného, které směřovaly jak do skutkové, tak i do právní roviny případu. Po pečlivém přezkoumání věci dospěl v ústavní stížností napadeném usnesení k závěru, že jejich odvolání má být zamítnuto podle § 256 trestního řádu. V základu bylo rozhodnutí prvostupňového soudu shledáno správným. Městský soud však současně konstatoval celou řadu pochybení prvostupňového soudu, která však šla k prospěchu stěžovatele a druhého obviněného. V souladu se zákazem reformationis in peius je nicméně krajský soud nemohl napravit; v rozsahu, v němž se uvedená pochybení prvostupňového soudu negativně dotkla práv poškozeného, jej však upozornil na možnost zahájit řízení podle zákona č. 82/1998 Sb.

4. Nejvyšší soud se v ústavní stížností napadeném usnesení zabýval prakticky totožnými námitkami, jako byly uplatněny v nyní posuzované ústavní stížnosti. Odvolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (výrok I) a odvolání druhého obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (výrok II).

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje obsahově srovnatelné námitky jako v řízení před obecnými soudy. Především namítá nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení věci, jež má spočívat v tom, že obecné soudy nedodržely pokyny dovolacího soudu, které byly vyjádřeny v jednom z jeho předchozích rozhodnutí v nyní posuzované věci. Dále namítá, že obecné soudy nepostavily na jisto, kdo a jakým způsobem navlhčil ucpávku z toaletního papíru v hlavni hákovnice. Trvá totiž na tom, že k navlhčení ucpávky muselo dojít v důsledku nepozorovaného zásahu třetí osoby. Pakliže obecné soudy dospěly k závěru, že toaletní papír použitý na vytvoření ucpávky mohl být navlhčen pouze stěžovatelem a druhým obviněným (a to buď před, nebo po jeho vložení do hlavně hákovnice) a jeho navlhčení třetí osobou je vyloučeno, jedná se o závěr, který nemá oporu v provedeném dokazování, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je nelogický. Následně stěžovatel namítá celou řadu jiných nedostatků napadených rozhodnutí obecných soudů (zejm. nedodržení totožnosti skutku; nevyvození adekvátních právních následků z vyloučení spáchání trestného činu ve formě spolupachatelství; svévolnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu; nedostatečnost a nelogičnost odůvodnění napadených rozhodnutí; opět extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů; nedostatečné prokázání subjektivní stránky trestného činu). Na základě toho dospívá k závěru, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas zčásti oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

7. Nicméně jak bylo naznačeno výše, nyní projednávaná ústavní stížnost formálně směřuje proti v záhlaví citovaným rozhodnutím v celém rozsahu, byť v těchto rozhodnutích bylo rozhodováno nejen o vině a trestu stěžovatele, nýbrž také o vině a trestu druhého obviněného J. V. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatel byl oprávněn podat ústavní stížnost jenom proti těm částem rozhodnutí obecných soudů, v nichž bylo rozhodováno o jeho právech. V rozsahu, v němž se napadená rozhodnutí týkají druhého obviněného, nikoli stěžovatele, musí být nyní posuzovaná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ve zbytku se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v trestním řízení, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v trestním řízení nebyly dotčeny ústavně chráněna základní práva nebo svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Dále Ústavní soud předesílá, že stížnostní námitky stěžovatele jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými v řízení před obecnými soudy. Není tudíž nutné ani účelné, aby se k nim Ústavní soud jako již čtvrtý soudní orgán v řadě znovu detailně vyjadřoval a opakoval to, co již bylo několikrát řečeno. V podrobnostech proto lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

11. K námitkám stěžovatele, které směrují do skutkové roviny věci, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, § 23]. Výjimku z pravidla "nepřehodnocování důkazů" učiní Ústavní soud až v situaci, kdy hodnocení důkazů a z nich dovozené skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny naopak odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně), srozumitelně a logicky odůvodněny. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a § 125 trestního řádu a řádně, srozumitelně a logicky vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - a takové hodnocení přehodnocovat.

12. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování (obecné soudy přistoupily mj. k provedení početných svědeckých výpovědí; listinných důkazů včetně řady lékařských zpráv; znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví balistika, defektoskopie, metalografie a technická diagnostika; odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha z oboru kriminalistika, odvětví balistika, chemie, fyzikální chemie, technické zkoumání dokladů a písemností). Z důkazů provedených v řízení před prvostupňovým soudem přitom jasně vyplynulo, že 1) stěžovatel a druhý obviněný měli na starosti nabíjení a hlídání palných zbraní včetně předmětné hákovnice, 2) stěžovatel a druhý obviněný nabili hákovnici před představením shora popsaným způsobem, 3) nebylo prokázáno, že by jakákoliv třetí osoba manipulovala se zbraněmi nebo se pohybovala v prostorách, kde byla před představením uložena nabitá hákovnice, 4) nabitá hákovnice byla bezprostředně před osudným výstřelem předána dalším osobám včetně diváka, jenž nakonec vystřelil, 5) stěžovatel inicioval výstřel přiložením doutnáku, 6) poškozený byl zasažen do hlavy zhutněnou ucpávkou z mokrého toaletního papíru, která mu pronikla hluboko do mozku, 7) ucpávka vytvořená z určitého množství mokrého toaletního papíru, jenž se zhutní např. opakovanými údery, se na vzdálenost několika metrů chová jako projektil a 8) kdyby nebyla papírová ucpávka zhotovena z namočeného a zhutněného toaletního papíru, nýbrž pouze ze suchého toaletního papíru (jak tvrdí stěžovatel), tak by ke zranění poškozeného nedošlo, neboť suchý toaletní papír by se rozprášil před ústím hlavně. Mezi nedbalým nabitím hákovnice navlhčeným a udusaným toaletním papírem a zraněním poškozeného tudíž existovala příčinná souvislost, která nebyla přerušena ani dalšími okolnostmi (např. špatným mířením ze strany dobrovolníka z řad diváků). Tyto skutkové závěry jsou výraznějším způsobem zpochybňovány pouze tvrzením stěžovatele a druhého obviněného, že k navlhčení papírové ucpávky muselo dojít ze strany třetí nezjištěné osoby, která nepozorovaně proklouzla do prostoru s nabitými palnými zbraněmi, který hlídali, a do hlavně hákovnice pravděpodobně ze žertu nebo škodolibosti nalila vodu. Obecné soudy však dospěly k závěru, že tato tvrzení nelze vzhledem k obsahu dalších důkazů považovat za věrohodná.

13. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že příslušné soudy se se celou věcí řádně zabývaly, objasnily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily, proč některé z nich považovaly za nevěrohodné nebo rozporuplné (např. výpověď stěžovatele a zejména jeho tvrzení, že k navlhčení ucpávky z toaletního papíru muselo dojít v důsledku nepozorovaného zásahu nezjištěné třetí osoby) a které skutečnosti měly naopak za prokázané. Obecné soudy tyto důkazy hodnotily v jejich vzájemné souvislosti a své úvahy vyložily řádným, dostatečně podrobným, srozumitelným, logickým a vnitřně konzistentním způsobem. Relevantní pochybnosti nevznikly ani stran zákonnosti provedených důkazů nebo dodržení procesních práv stěžovatele v průběhu procesu dokazování (navíc pokud se prvostupňový soud dopustil procesních pochybení, šly výlučně k prospěchu stěžovatele a zpravidla k neprospěchu poškozeného). Ústavní soud má dále za to, že důvod ke kasaci napadených rozhodnutí nelze shledat ani v námitce stran údajného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů, neboť takový rozpor nevznikl. Obecné soudy tudíž neporušily principy spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

14. Stěžovatel dále namítal, že v řízení byl porušen princip in dubio pro reo, tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného. Ústavní soud podotýká, že obsahem uvedeného principu je, že přetrvávají-li důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, např. o skutku nebo zavinění pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Stěžovatel se nicméně mýlí, předpokládá-li, že účelem tohoto principu je zabezpečit mu výsledek řízení dle jeho přání. Naopak jeho uplatnění je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Dospěje-li soud po vyhodnocení důkazů k přesvědčení, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, a své úvahy řádné odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného," neboť soud tyto pochybnosti nemá. K této situaci došlo i v nyní posuzované věci. Jak již bylo uvedeno výše, obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k jednoznačnému závěru, že stěžovatelovo jednání naplnilo všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, a své úvahy náležitě odůvodnily. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 40 odst. 2 Listiny tudíž nedošlo.

15. Nakonec Ústavní soud posoudit také soulad uloženého trestu s čl. 39 Listiny. Jelikož byl stěžovateli uložen mimořádně mírný trest a jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatňuje žádné konkrétní námitky, jež by mohly svědčit o jeho protiústavnosti, Ústavní soud neshledal ani v tomto rozsahu ústavní stížnost důvodnou.

16. Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl pro neoprávněnost navrhovatele podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2020


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu