II.ÚS 1111/16 ze dne 7. 6. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Světlany Rathuské, zastoupené Mgr. Martinou Hulanovou, advokátkou, se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 11. 2015, č. j. 28 C 202/2015-87, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, č. j. 15 Co 36/2016-133, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2016, která po doplnění podáním právní zástupkyně ze dne 25. 5. 2016 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 a v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že se soudy obou stupňů při posuzování její žádosti o osvobození od soudních poplatků nezabývaly důsledně jejími osobními a majetkovými poměry, nepostupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy, a nerozhodly správně a s náležitým odůvodněním v mezích své rozhodovací pravomoci, když pouze vyšly ze závěru, že stěžovatelkou uváděné výdaje převyšují její příjmy. Na základě této úvahy soudy dovodily, že stěžovatelka dostatečně neosvědčila své majetkové poměry, neboť matematicky není dána taková částka na straně příjmů stěžovatelky (počítaná ze starobního důchodu, resp. přivýdělku stěžovatelky), ze které by stěžovatelka vedle různých pravidelných výdajů byla schopna hradit i svoji obživu. Na základě této nevyrovnanosti v příjmech a výdajích pak soudy rozhodly tak, že stěžovatelce nepřiznaly osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka má za to, že ji soudy měly vyzvat k doplnění údajů o jejích osobních a majetkových poměrech a řádně ji poučit, jaké následky bude mít případné nevyhovění takové výzvě. Soudy se však povrchně a nedostatečně bez náležitého odůvodnění a respektu k judikatuře Ústavního soudu spokojily s prostým matematickým výsledkem, na jehož základě rozhodly o tak komplexní otázce, jakou jsou osobní a majetkové poměry stěžovatelky. Pokud soudy obou stupňů konstatovaly, že u stěžovatelky není splněna podmínka nutné potřeby ustanovení zástupce k ochraně zájmů stěžovatelky, poukazuje stěžovatelka na to, že objem a obsah podkladů, které doložila oběma soudům, vycházel z jejího laického pohledu na věc, který by taktéž mohl být usměrněn řádným poučením. Je zjevné, že přes maximální snahu stěžovatelky dostát svým procesním povinnostem není bez ustanoveného zástupce schopna se důsledně brát o svá práva v řízení o náhradu škody.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 23. 7. 2015 se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 891 129 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody za zničené movité věci, kdy škoda měla vzniknout v důsledku vytopení bytu stěžovatelky. Dále se stěžovatelka domáhala toutéž žalobou náhrady ceny zvláštní obliby, a to ve výši 20 000 000 Kč. V žalobě stěžovatelka současně požádala o osvobození od soudních poplatků a následným podáním ze dne 18. 10. 2015 rovněž o bezplatné ustanovení advokáta. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 23. 11. 2015, č. j. 28 C 202/2015-87, rozhodl, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudních poplatků, a žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů se zamítá. Proti citovanému usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém Městský soud v Praze rozhodl tak, že usnesením ze dne 16. 2. 2016, č. j. 15 Co 36/2016-133, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti.

7. Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. U osvobození osobního se jedná jen o určité navrhovatele a osvobození je přiznáváno z důvodu jejich specifického postavení. Zákon umožňuje i osvobození individuální, které nevyplývá přímo ze zákona, ale rozhoduje o něm soud. Důvodem pro osvobození v těchto případech je eliminace nepřiměřených tíživých důsledků, kdy by bezvýjimečné vyžadování splnění poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního, mohlo učinit pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupným a vést tak k odepření práva na přístup k soudu. Příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů. Uvedený výklad je ze strany soudů aplikován především v případě rozhodování o individuálním osvobození od soudních poplatků, kde přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno konkrétními okolnostmi projednávané věci. V případě věcného a osobního osvobození jde ze strany soudů o správnou aplikaci příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009 (N 49/52 SbNU 491)].

8. V projednávané věci v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že ze stěžovatelkou uvedených tvrzení vyplývá, že její výdaje převyšují její příjmy, přičemž stěžovatelka nevysvětlila, z čeho hradí své základní životní potřeby, jako jsou náklady na stravu, ošacení, léky apod. Soud proto vyjadřuje pochybnost nad tím, že si stěžovatelka obstarává své základní životní potřeby jen ze svého starobního důchodu, když ani ten nestačí na pokrytí jí uvedených výdajů. Stěžovatelka tedy dle názoru soudu zcela neosvědčila své majetkové a osobní poměry, soud proto nemá ucelenou představu o její faktické finanční situaci a z tohoto důvodu nemohl shledat předpoklady, které by odůvodňovaly její osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně také konstatoval, že u stěžovatelky není splněna ani druhá podmínka, a sice že ustanovení zástupce je nutně potřeba k ochraně zájmů stěžovatelky, neboť formulovala svou žalobu poměrně dobře, lze z ní jasně vysledovat, co požaduje a proč, že se domáhá náhrady škody na movitých věcech vyjádřené v penězích způsobené vytopením bytu včetně náhrady ceny zvláštní obliby. Je tedy zřejmé, že se v řízení orientuje, je schopna reagovat na výzvy soudu, což vyplývá i z jejích procesních návrhů, např. žádosti o osvobození od soudního poplatku a žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů.

9. Odvolací soud také dospěl k závěru, že stěžovatelka věrohodným způsobem neprokázala své osobní a majetkové poměry, a dodal, že přiznání osvobození od soudních poplatků by zřejmě bylo třeba odepřít stěžovatelce i v případě, že by prokázala splnění výše uvedených podmínek, neboť již ze samotných skutkových tvrzení stěžovatelky obsažených v návrhu je zřejmé, že její žalobní požadavek na zaplacení částky 20 milionů Kč je, když ne zcela nedůvodný, tak minimálně značně nadsazený, a jedná se v tomto směru o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

10. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr soudů obou stupňů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Nelze přitom přisvědčit námitce stěžovatelky, že bylo povinností soudu vyzývat ji k doplnění tvrzení či důkazů ohledně jejích osobních a majetkových poměrů. Soud prvního stupně neuvěřil stěžovatelce, že si obstarává své základní životní potřeby jen ze svého starobního důchodu, když ani ten nestačí na pokrytí jejích výdajů. Jinými slovy, soud měl za to, že stěžovatelka neprokázala své poměry věrohodným způsobem. Pokud stěžovatelka uvedla, že svoje další tvrzené náklady řeší i formou půjčky od banky, kterou splácí, odvolací soud případně konstatoval, že není zřejmé, z jakých prostředků hradí své běžné potřeby, své závazky vůči bance, a jaké příjmy a majetkové poměry prokazovala bance při žádosti o půjčku. K tomu Ústavní soud dodává, že platí zásada, že účastník žádající o osvobození od soudních poplatků musí soud věrohodně přesvědčit o tom, že jeho poměry odůvodňují osvobození; aktivita je v této souvislosti vždy na účastníkovi, nikoliv na soudu. Pokud tedy účastník ve stanovené lhůtě nezašle prohlášení o majetkových poměrech nebo zašle prohlášení evidentně neúplné, soud jej zásadně nevyzývá k dodatečnému osvětlení jeho poměrů, ale přímo návrh zamítne (srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 118/11 ze dne 3. 3. 2011). Takový postup nelze považovat za mechanický a formalistický. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že poplatkovou povinnost lze na stát přenášet jen výjimečně, a žádá-li účastník řízení po státu takové dobrodiní, musí vyvinout procesní aktivitu k prokázání svých poměrů rozhodných pro osvobození. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení tak vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Nelze přitom nevidět, že domáhá-li se stěžovatelka zaplacení částky 891 129 Kč s příslušenstvím představujícím náhradu škody za zničené movité věci, a dále náhrady ceny zvláštní obliby ve výši 20 000 000 Kč, odráží se žalovaná částka ve výši soudního poplatku, který v projednávané věci činí 244 557 Kč. Ústavní soud se přitom ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že se ve věci stěžovatelky jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť její žalobní požadavek na zaplacení částky 20 000 000 Kč je, když ne zcela nedůvodný, tak minimálně značně nadsazený. Za ústavně souladný lze považovat také závěr soudů obou stupňů, že dle formální i obsahové úrovně žaloby i dalších písemných projevů je zřejmé, že stěžovatelka je schopná a způsobilá hájit svá práva před soudem sama, a důvod pro ustanovení advokáta dle § 30 odst. 1 občanského soudního řádu tak není dán.

11. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích řádně objasnily, z jakých důvodů nevyhověly žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Postupovaly přitom v souladu s příslušnými právními předpisy, aplikovaly podústavní právo a rozhodovaly odůvodněně v mezích své rozhodovací pravomoci, takže napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dojít nemohlo. Ústavní soud proto nemá důvodu do této rozhodovací pravomoci obecných soudů zasáhnout.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu