II.ÚS 1119/21 ze dne 2. 6. 2021
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, se sídlem Opletalova 4, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 58/2021-1032 ze dne 4. března 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 1 T 155/2019-1019 ze dne 23. 12. 2020 a okresnímu soudu uloženo, aby věc znovu projednal a rozhodl. Stěžovatel namítá, že tím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. V trestním řízení vedeném proti stěžovateli pro přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku bylo toto řízení usnesením soudu prvního stupně zastaveno dle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu. Ke stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou soud napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí zrušil mj. pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil nižšímu soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Stěžovatel namítá, že krajský soud rozhodl, aniž by se seznámil a v odůvodnění vzal v potaz argumenty obhajoby ve vyjádření. Soud na vyjádření přiměřenou dobu nečekal, a naopak rozhodl nepřiměřeně brzy po výzvě k vyjádření. Stěžovatel namítal skutkovou podobnost s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1056/19 ze dne 28. 8. 2019.

3. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

4. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod, který lze uplatnit jen v situaci, kdy neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 895/20 ze dne 20. 10. 2020 či usnesení sp. zn. II. ÚS 144/21 ze dne 28. 1. 2021].

5. V záhlaví uvedeným usnesením však došlo ke zrušení prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci k opětovnému projednání a rozhodnutí, zejm. pro jeho nepřezkoumatelnost. Soudní řízení tedy zjevně není skončeno.

6. Ústavní soud současně neshledal žádný důvod pro výjimečný postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, který umožňuje neodmítnout ústavní stížnost, i když není splněna podmínka přípustnosti. V namítaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1056/19 ze dne 28. 8. 2019 Ústavní soud konstatoval, že podá-li státní zástupce stížnost proti rozhodnutí soudu o propuštění obviněného z vazby, která má být věcně projednána a je odůvodněna konkrétní argumentací, je třeba obhajobě poskytnout možnost se k ní vyjádřit. V opačném případě dochází k porušení práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na rovnost účastníků (stran) v řízení zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na to, aby byl obviněnému poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Podstatou tehdy projednávané věci se tak stala nemožnost veřejné moci stíhanou osobu omezovat na osobní svobodě ponecháním ve vazbě bez dalšího (tj. bez odpovídající možnosti obhajoby) opětovně poté, co bylo soudy rozhodnuto o jejím propuštění z vazby. Uvedené rozhodnutí tak není na případ stěžovatele, který je stíhán na svobodě, přiléhavé. Namítané porušení práv stěžovatele nedosahuje intenzity srovnatelné s případem projednávaným pod sp. zn. III. ÚS 1056/19.

7. Ústavní soud konečně pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatele fakticky nijak neomezuje a nebrání mu v tom, aby proti budoucímu meritornímu rozhodnutí ve věci podal případně novou ústavní stížnost, bude-li mít za to, že v řízení došlo k neústavnosti.

8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci, ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2021


David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj